ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1705.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1705/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. P., spol. s r. o., proti žalovanému V. R., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 267/2001, o 380.553,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č. j. 17 Co 182/2005-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 397.944,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 1. června 2001 do zaplacení s tvrzením, že pro něho provedla bez uzavřené smlouvy stavební práce na objektu víceúčelového zařízení v obci N. V., které zůstaly nezaplaceny a žalovaný tak získal na její úkor bezdůvodné obohacení v rozsahu žalované částky.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 23 C 267/2001-87, zamítl žalobu o zaplacení 397.944,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 3. 6. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze tento rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 19. září 2003, č. j. 21 Co 317/2003-101, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10. prosince 2004, č. j. 23 C 267/2001-144, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 397.944,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2001 do zaplacení. V části, v níž požadovala žalobkyně „úroky z prodlení vyšší jak 8 % ročně od 1. 6. 2001 do zaplacení,“ žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vzal za prokázané, že na základě ústní dohody mezi jednatelem žalobkyně Ing. H. a žalovaným se žalobkyně zavázala zhotovit podle projektové dokumentace Ing. F. Z. stavbu zahradní chatky, resp. víceúčelového objektu sloužícího k rekreačním účelům, a že žalobkyně požadované práce provedla. Mezi žalobkyní a žalovaným tedy došlo k uzavření smlouvy o dílo, kterou soud prvního stupně podřadil pod ustanovení §631 obč. zák. Jelikož součástí projektové dokumentace byl i hrubý rozpočet stavby, žalovaný znal předpokládanou cenu díla. S přihlédnutím k těmto závěrům soud prvního stupně nově hodnotil důvodnost vznesené námitky promlčení. Závěr o tom, že k promlčení nedošlo, založil na úvaze, podle které mohla promlčecí doba začít běžet nejdříve dne 15. srpna 1998, jelikož ještě dne 14. srpna 1998 žalobkyně na stavbě vyvíjela pracovní činnost; podle §101 obč. zák. k promlčení nemohlo dojít vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 27. června 2001, tj. ještě v době, kdy neuplynula obecná tříletá promlčecí doba. Zamítavé rozhodnutí ve vztahu k úrokům z prodlení odůvodnil odkazem na vládní nařízení č. 142/1994 Sb. a výší diskontní sazby k prvnímu dni prodlení, tj. k 1. červnu 2001.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 17 Co 182/2005-168, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 380.553,- Kč s 8 % úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2001 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil. Ve zbývajícím vyhovujícím rozsahu, tj. co do částky 17.391,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem jej dále změnil tak, že náhradu nákladů řízení uložil žalovanému zaplatit k rukám advokáta žalobkyně; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Základní úvahy soudu prvního stupně o vztahu mezi účastníky považoval odvolací soud za správné. Pokud žalobkyně původně tvrdila, že mezi účastníky nebyla uzavřena řádná smlouva a hodnotu provedených prací požadovala z titulu vydání bezdůvodného obohacení, není následné nahrazení těchto tvrzení tvrzeními o existenci smlouvy změnou žaloby, ale změnou právního hodnocení věci. Za nesprávnou proto považoval představu žalovaného o nutnosti připuštění změny žaloby po rozhodnutí odvolacího soudu; ke změně žaloby nedošlo a soud jednal nadále na základě stejných skutkových tvrzení, věc pouze jinak právně hodnotil. Podle odvolacího soudu všechny skutkové okolnosti případu nasvědčují tomu, že smlouva byla uzavřena ústně. Tímto pohledem také věc právně hodnotil odvolací soud v předchozím zrušovacím usnesení. Se skutkovým hodnocením otázky existence smlouvy a provedení prací žalobkyní se odvolací soud ztotožnil. Provedla-li žalobkyně pro žalovaného požadované práce, bylo jeho povinností zaplatit cenu díla. Protože cena nebyla dostatečně sjednána a „byla ponechána rozpočtu“, rovná se ceně fakticky vyúčtovaných nákladů. Žalovaný nevznesl žádné konkrétní námitky proti vyúčtování ze dne 4. 5. 2001, proto musí zaplatit cenu podle tohoto dokladu. V důsledku dvojího započítání položky přesunu hmot odvolací soud v rozsahu částky 17.393,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Výhradu, že jednatel žalobkyně měl být vyslechnut v postavení účastníka řízení a nikoli svědka, neshledal důvodnou, protože jednatel byl vyslýchán jako fyzická osoba, jenž není totožná s účastníkem řízení, a musí být proto vyslechnuta jako svědek.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje v prvé řadě z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Je toho názoru, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Vázanost právním názorem dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně po zrušovacím usnesení ze dne 19. září 2003, č. j. 21 Co 317/2003-101, učinil výzvu adresovanou žalobkyni dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a poté ve věci rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí přesto, že důkazní situace nedoznala změny. Soud prvního stupně druhým rozsudkem rozhodl totiž tak, aby jeho závěry korespondovaly s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v citovaném usnesení. Mimoto poučení o možnosti podat dovolání obsažené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu neodpovídá poučení, jakého se dovolateli dostalo na konci jednání před Městským soudem v Praze. Ústně byl žalovaný poučen o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ačkoli v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je obsaženo poučení jiné. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není podle citovaného ustanovení přípustné, dovolatel přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je totiž založeno na dvou právních otázkách vyřešených v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Kromě toho bylo řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. První otázkou je, zda lze jednatele společnosti (statutární orgán) v řízení vyslýchat jako svědka podle §126 o. s. ř. nebo jako účastníka řízení podle §131 o. s. ř. Vyslýchal-li soud statutární orgán jako svědka a nikoliv jako účastníka řízení, promítla se tato chyba jak do hodnocení důkazu, tak i do skutkových zjištění. Druhá otázka nastolená dovolatelem spočívá v tom, zda má soud rozhodnout usnesením o připuštění změny žaloby, dojde- li ke změně skutkových tvrzení a také právního důvodu plnění, vztaženo na podání žalobkyně ze dne 17. února 2004, reagující na výzvu soudu k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání přitom dovozuje obsahově z §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel přitom rozsáhle popisuje rozpory mezi novými žalobními tvrzeními a procesní obranou žalovaného, spočívající v neexistenci smlouvy o dílo. V reakci na nové vylíčení skutku pochybil odvolací soud, pokud v něm neshledal změnu žaloby, o které bylo nutno rozhodnout. Pokud se tak nestalo, odvolací soud řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; žalobkyně navíc k novým tvrzením nenabídla žádné nové důkazy. Nebyla-li připuštěna změna žaloby, měly soudy obou stupňů rozhodnout o původním žalobním požadavku, tj. požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. K předmětu sporu dovolatel dodal, že smlouva o dílo mezi účastníky nebyla uzavřena, a proto žalovaný nemohl odsouhlasit žádnou, byť orientační cenu díla. I kdyby byla prokázána existence smlouvy, neprokázala žalobkyně oprávněnost výše žalovaného nároku.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o . s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř je však nutno zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tj. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovozovat.
Je nepochybné, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. prosince 2004, č. j. 23 C 267/2001-144, rozhodl jinak než v rozsudku ze dne 23. dubna 2003, č. j. 23 C 267/2001-87, protože oproti dřívějšímu rozhodnutí, kterým žalobu zamítl, druhým rozsudkem žalobě vyhověl. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ale je, aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikovaného v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, právním názorem soudu ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. b) o. s .ř. [nyní ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Ukládá-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu věci další dokazování, aniž zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze rovněž hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Jde totiž jen o pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, které soud prvního stupně v posouzení věci samé nijak neomezují. V dané věci nelze hovořit o tom, že v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 264) výsledkem jeho vázanosti názorem odvolacího soudu. Ten totiž v usnesení ze dne 19. září 2003, č. j. 21 Co 317/2003-101, nevyslovil závazný názor na právní posouzení věci samé, ale pouze soudu prvního stupně uložil, jak dále procesně postupovat (viz vydání výzvy podle §118a o. s. ř.). Nejde tedy o případ přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Proto zbývá zabývat se přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním vymezenými otázkami zásadního právního významu dovolatel obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebrojí proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu.
Výhradami o existenci vad řízení (nesprávným procesním postupem při výslechu jednatele žalobkyně a nedostatku rozhodnutí o změny žaloby) žalovaný v dovolání ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Jeho dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu