ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.396.2006.1
sp. zn. 33 Odo 396/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně o. M., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) J. K., zastoupené, advokátem, a 2) A. H., o zaplacení částky 97.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 769/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2004, č. j. 12 Co 376/2003-73, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.845,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2003, č. j. 5 C 769/2002-25, vydaným jako rozsudek pro uznání, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 97.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 10. 2001 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z nich, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 7. září 2001 půjčila žalobkyně žalované 1) částku 97.000,- Kč, která měla být vrácena do 30. září 2001. Ve smlouvě byl současně sjednán ručitelský závazek žalovaného 2), který se zavázal zaplatit žalobkyni půjčenou částku v případě, že žalovaná 1) svůj dluh nesplní. Oba žalovaní při jednání soudu prvního stupně dne 23. ledna 2003 svůj dluh vůči žalobkyni uznali co do důvodu a výše a v důsledku tohoto uznání soud prvního stupně žalobě podle §153a odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) vyhověl.
Tento rozsudek napadli odvoláním oba žalovaní. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 12 Co 376/2003-73, odvolání žalovaného 2) odmítl, k odvolání žalované 1) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a touto žalovanou potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že námitky žalovaného 2), které jsou výlučně skutkového charakteru, nemohou být v případě rozsudku pro uznání způsobilým odvolacím důvodem (§205b OSŘ) a jeho dovolání proto není přípustné. Žalovaná 1) sice uplatnila přípustný odvolací důvod, neboť zpochybnila naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, ale jelikož při jednání odvolacího soudu dne 22. září 2004 výslovně potvrdila, že učinila uznávací prohlášení, je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval správně, když rozhodl rozsudkem pro uznání.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 1) dovolání, v němž namítla, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V řízení totiž nebyl předložen (a ani vyžadován) důkaz o tom, že smlouvu o půjčce projednalo a schválilo zastupitelstvo obce M. Nedostatek projednání a schválení smlouvy zastupitelstvem činí smlouvu pro rozpor se zákonem neplatnou a tuto neplatnost nelze konvalidovat uznávacím prohlášením žalovaných. Proto žalovaná 1) navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Na doručení rozsudku odvolacího soudu reagoval také žalovaný 2) podáním, ze kterého je zřejmé, že je jím míněno dovolání proti tomuto rozsudku.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované 1) bylo odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustná.
Pokud dovolání žalovaného 2) směřuje proti výroku kterým odvolací soud odmítl jeho odvolání, nemůže být přípustné podle §237 OSŘ, neboť napadený výrok není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc samá“ srov. usnesení ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 3, pod č. C 264). Toto dovolání pak není přípustné ani podle §238 až §239 OSŘ, jelikož z taxativního výčtu, obsaženého v těchto ustanoveních, přípustnost dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání účastníka řízení, nevyplývá.
Podstatou dovolání žalované je námitka, že smlouva o půjčce, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok, nebyla projednána a schválena zastupitelstvem obce. Tato námitka se objevuje až v dovolacím řízení a představuje tak uplatnění nové skutečnosti, které není podle výslovného ustanovení §241a odst. 4 OSŘ přípustné. Žádné jiné námitky žalovaná 1) v dovolání nevznáší. Je proto zřejmé, že její dovolání proti meritornímu výroku nemůže být přípustné už proto, že neobsahuje žádný relevantní dovolací důvod.
Přípustnost dovolání žalovaných nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, přičemž platí totéž, co bylo uvedeno shora ohledně nepřípustnosti dovolání proti výroku o odmítnutí odvolání žalovaného 2).
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než obě dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaná 1), k jejímuž dovolání se žalobkyně prostřednictvím zastupujícího advokáta vyjádřila, povinna nahradit náklady, které jí v souvislosti s tím vznikly. Tyto náklady představuje odměna advokáta stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 5., §15, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 4.770,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) pak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť v souvislosti s jeho odmítnutým dovoláním žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 1), co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu