ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.43.2005.1
sp. zn. 33 Odo 43/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. F. – K., proti žalovanému J. B., o zaplacení částky 439.562,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 139/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. září 2004, č. j. 15 Co 390/2004-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 7 C 139/2002-190, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 439.562,60 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 27. 4. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni další částku 90,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 27. 4. 2002 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu, aby M. K. (původně druhému žalovanému) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným částku 439.652,60 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 27. 4. 2002 do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.). Jeho v pořadí první rozsudek ze dne 2. prosince 2002, č. j. 7 C 139/2002-85, byl ve výrocích, jimiž bylo určeno, že základ nároku žalobkyně vůči oběma žalovaným je opodstatněný, a ve výroku, že o nákladech řízení mezi těmito žalovanými a žalobkyní bude rozhodnuto v konečném rozsudku, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. února 2003, č. j. 15 Co 71/2003-112, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (ve výroku, jímž byla žaloba ve vztahu k M. H. - původně třetímu žalovanému zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní, třetím žalovaným a vedlejším účastníkem, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. září 2004, č. j. 15 Co 390/2004-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 439.562,60 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 22.5.2002 do zaplacení, změnil jej ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu v části požadující po žalovaném zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 439.562,60 Kč ve výši 8 % od 27. 4. 2002 do 21. 5. 2002 a ve výši 2,5 % od 22. 5. 2002 do zaplacení, konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o částečném zamítnutí žaloby vůči žalovanému, ve výroku III. o zamítnutí žaloby vůči žalovanému M. K. a ve výroku V. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným M. K. zůstává odvoláním nedotčen. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný se ústně dohodli, že žalovaný (nemající živnostenské oprávnění k provádění staveb) žalobkyni na jejím pozemku provede stavbu garáže podle projektu vypracovaného M. H. (původně třetím žalovaným). Původně druhý žalovaný M. K. ve fázi přípravy stavby podle ústní dohody uzavřené se žalobkyní zajistil projekt a na základě plné moci ze dne 25. 11. 1999 obstaral stavební povolení, které bylo vydáno Městským úřadem Úvaly dne 12. 4. 2000. Žalobkyně mu za to zaplatila sjednaných 11.000,- Kč. Žalovaný se pak s M. K. dohodli, že v rámci jejich spolupráce zajistí odborný stavební dozor. U stavby se ještě před jejím dokončením objevily problémy se spodní tlakovou vodou. Žalovaný, ač musel vědět, že tato skutečnost brání řádnému zhotovení díla, žalobkyni na to neupozornil. Stavbu žalovaný předal a žalobkyně ji převzala dne 10. 11. 2000. Sjednanou cenu díla žalobkyně žalovanému zaplatila na základě vystavené faktury. Průnikem podzemní vody do suterénu stavby garáže zde došlo k rozlomení podlahové mazaniny, v důsledku čehož nemohla být stavba jako garáž užívána. Žalobkyně tuto vadu díla (porušení materiálu tlakovou vodou) reklamovala dopisem z 20. 4. 2001 zaslaným žalovanému, jakož i v písemném zápisu z 20. 6. 2001, a opakovaně požadovala bezplatné odstranění vady. Žalovaný, který se spolu s dalšími původně žalovanými dne 27. 4. 2001 zavázal žalobkyni předložit návrh řešení do čtrnácti dnů, dne 24. 5. 2001 sdělil žalobkyni, že není kompetentní průsak vody řešit. Poté, co Městský úřad Ú. nařídil dne 17. 5. 2001 nezbytné úpravy stavby garáže, uzavřela žalobkyně dne 24. 8. 2001 smlouvu o dílo se společností B. s. r. o. Jejím předmětem bylo provedení přibetonování stěn, betonáž dna a hydroizolace stěn a dna dle projektové dokumentace zpracované Ing. V. M. Rozhodnutím Městského úřadu, stavebního úřadu Ú. z 11. 10. 2001, č. j. K/2735-NÚ/2001-SU-Šam, bylo žalobkyni nařízeno provést nezbytné úpravy stavby spočívající ve statickém zajištění objektu, izolacích proti podzemní tlakové vodě a v provedení rekonstrukcí podlahy, obvodových stěn a příčky v suterénu. Společnost B. v době od 29. 10. 2001 do 30. 11. 2001 provedla práce, které odstranily problémy s tlakovou podzemní vodou (tj. vedly k odstranění vady stavby). Žalobkyně za tyto práce zaplatila 439.562,60 Kč.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli ústně smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle §644 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), podle níž se žalovaný zavázal zhotovit stavbu garáže podle projektu vypracovaného M. H. V průběhu stavby žalovaný coby zhotovitel nesplnil svou povinnost podle §637 odst. 1 obč. zák. upozornit žalobkyni na problémy se spodní tlakovou vodou, které vyžadovaly jiné řešení stavby. Zhotovená stavba garáže vykazovala vadu ve smyslu §645 odst. 1 obč. zák. spočívající v rozlomení podlahové mazaniny v suterénu stavby vlivem průniku podzemní vody. V důsledku toho nemohla být stavba užívaná jako garáž (stavba neměla obvyklé vlastnosti, které se s ohledem na její povahu obecně předpokládají). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že odpovědnost za vady podle §645 obč. zák. je odpovědností objektivní, která vzniká nezávisle na zavinění zhotovitele - zde žalovaného, který neprokázal splnění upozorňovací povinnosti podle §637 odst. 1 obč. zák. Žalovaný proto ve smyslu §645 obč. zák odpovídá za vadu stavby, kterou žalobkyně řádně a včas vytkla (§646 odst. 3 obč. zák.). Vytčená vada, která měla charakter vady odstranitelné, se pro postoj žalovaného stala vadou subjektivně neodstranitelnou. Žalobkyni se tak otevřela možnost nechat si vadu odstranit sama a požadovat po žalovaném přiměřenou slevu z ceny díla (§507 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Žalobkyní požadovanou slevu z kupní ceny v částce 439.562,60 Kč (rovnající se nákladům, jež vynaložila na zaplacení prací provedených podle smlouvy uzavřené se společností B.) shledal odvolací soud přiměřenou povaze vady, všem důsledkům jejího výskytu a ceně poskytnuté služby; vyjadřuje vzniklou i budoucí majetkovou újmu v souvislosti s případnou nižší hodnotou a životností věci (v tomto ohledu odkázal na R 12/89). Protože společnost B. provedla jen stavební práce nezbytné k odstranění vady stavby (to se týká i zhotovení železobetonové vany a účinné izolace), jak je žalobkyni nařídil stavební úřad, lze je považovat za práce účelně provedené. Zohlednil i to, že práce bylo nutno provést v krátkém časovém úseku. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný M. K. není ve věci pasivně legitimován, neboť nebyl zhotovitelem díla. Soudu prvního stupně nepřisvědčil jen v určení počátku prodlení žalovaného se splněním povinnosti vyplývající z odpovědnosti za vady. Odvolací soud neprovedl důkaz dopisem žalobkyně z 6. 11. 2001 adresovaný Č. p. a. s., který žalovaný přiložil k odvolání, neboť tento důkaz nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, a proto není ve smyslu §205a o. s. ř. v odvolacím řízení přípustný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně vymezil předmět díla, nesprávně posoudil jeho odpovědnost za vady, nesprávně hodnotil důkazy a pochybil, když odmítl provést nově navržený důkaz. Má za to, že odvolací soud neměl uvěřit tvrzení žalobkyně, že nebyla informována o vlivech spodní tlakové vody, neboť měl k dispozici listinné důkazy (znalecký posudek Ing. S. a spis stavebního úřadu Úvaly), které toto tvrzení minimálně zpochybňují, a to zcela pominul. Zdůraznil, že předmětem díla byla stavba podle projektu M. H., který neřešil ochranu stavby před vlivem spodní tlakové vody. Namítá, že odolnost stavby proti tlakové vodě není obvyklou vlastností a nebylo prokázáno, že je vlastností vymíněnou. Předmětem reklamace podle §645 odst. 1 obč. zák. tak mohlo být pouze provedení díla podle projektu M. H. V době, kdy se na stavbě objevily problémy s vodou, nevěděl nic o problematice spodní tlakové vody ani o existenci hydrogeologického průzkumu a o nutnosti stavbu provést takovým způsobem, který by eliminoval vliv spodní tlakové vody. I nadále tvrdí, že po dohodě se stavebním dozorem a se souhlasem žalobkyně zřídil sběrnou odpadní jímku a stavbu přerušil pro umožnění zásahu žalobkyně do stavby, která na vlastní náklady zajistila provedení dodatečné izolace. Teprve pak byla stavba dokončena a předána bez závad žalobkyni. Z těchto skutečností dovozuje, že svou povinnost vyplývající z §645 odst. 2 obč. zák. neporušil. Stavba byla od ledna 2001 užívána bez problémů při nutnosti průběžného čerpání spodní vody. K jejímu průsaku do suterénu stavby došlo až v okamžiku, kdy voda přestala být z odpadní jímky čerpána. Tuto skutečnost má za prokázanou znaleckým posudkem Ing. S. a potvrzuje ji i projektant M. Stavební práce provedené podle projektu tohoto projektanta společností B. zhodnotily stavbu o novou vlastnost odolávání vlivu tlakové spodní vody vymíněnou stavebním úřadem a nebyly odstraněním vady stavby, kterou realizoval podle projektu M. H. Není srozuměn ani s hodnotou prací provedených společností B. Odvolacímu soudu vytýká, že se spokojil s nejednoznačným posouzením znalce Ing. R. a že stanovená částka je chybná, neboť v sobě zahrnuje i náklady na odstranění středové zdi. Odvolacímu soudu rovněž vytkl pochybení spočívající v tom, že nepřipustil provedení nového důkazu, který neměl v řízení před soudem prvního stupně k dispozici, jenž zpochybňuje tvrzení žalobkyně a prokazuje, že před uzavřením smlouvy o dílo měla k dispozici hydrogeologický průzkum a věděla, že projekt M. H. nepočítá se spodní tlakovou vodou a že je tedy nedostatečný. Odvolací soud tím porušil §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předchozím (zrušeném) rozsudku. V pořadí prvním (mezitimním) rozsudkem soud prvního stupně rozhodl sice pouze o opodstatněnosti základu nároku vůči žalovanému, avšak jeho druhý rozsudek, kterým žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověl i co do výše, nutně vycházel ze shodného závěru o opodstatněnosti základu nároku, bez něhož by nemohl žalobě ve vztahu k žalovanému vyhovět.
Přípustnost dovolání proto může být zvažována již jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., prostřednictvím něhož je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je vyloučeno zcela (srovnej znění §241a odst. 3 o.s. ř.). Znamená to tedy, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
V projednávané věci žalovaný v úvodu dovolání avizuje, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu nejen ve vyhovujícím výroku ve věci samé, ale též ve výroku, jímž byla žaloba vůči němu částečně zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení. Z obsahu dovolání (§41 ost. 2 o. s. ř.) je však jednoznačně zřejmé, že jím žalovaný ve skutečnosti napadl rozsudek odvolacího soudu pouze ve vyhovujícím výroku ve věci samé. Žádné konkrétní výhrady proti zamítavému výroku a nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu totiž neuplatnil (kromě toho dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné - srovnej rozhodnutí publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/98 a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jeho námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel, a kritika postupu při zjišťování skutkového stavu věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaného neobsahuje. Kromě výhrad týkajících se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, žalovaný v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od soudu odvolacího odlišné právní posouzení věci. Tím ovšem nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Žalovaný tak ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci.
Jestliže tedy žalovaný ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že porušil povinnost podle §637 odst. 1 obč. zák., a je proto odpovídá za vadu díla (§645 odst. 2 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Obdobné závěry plně platí i ohledně námitek k přiměřenosti slevy z ceny díla, jež jsou založeny rovněž na výtkách skutkového charakteru.
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněná správnost výkladu §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, neboť odvolací soud tuto otázku neposoudil v rozporu s právem a s tím, jak již byla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu a jak je vykládána v odborné literatuře (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1224/2005, a ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 175/2003, dále Občanský soudní řád. Komentář. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 920 a násl. s.)
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. prosince 2006 JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu