ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.5.2006.1
sp. zn. 33 Odo 5/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. E. O., proti žalovanému M. O., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 908/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, č. j. 27 Co 165/2005-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 27 Co 165/2005-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. října 2004, č. j. 10 C 908/2003-71, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 251 o výměře 150 m2 a pozemku parc. č. 320/28 o výměře 359 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 523 u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. – z., pro katastrální území Z. u P., obec Z. - H., (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že manželství účastníků trvalo od 21. 3. 2000 do 11. 12. 2003. Žalobkyně kupní smlouvou ze dne 20. 8. 2002 (správně 22. 2. 2002) ze svých výlučných prostředků koupila pozemek parc. č. 320/28, zapsaný na listu vlastnictví č. 523 pro k. ú. Z. u P., obec Z. - H., z něhož byl později oddělen pozemek parc. č. 251. Darovací smlouvou ze dne 20. 8. 2002 darovala ideální jednu polovinu předmětných pozemků žalovanému. Dne 27. 8. 2003 žalovaný udeřil ležící žalobkyni pěstí do pravého spánku a zranil ji. Žalobkyně ho výzvou ze dne 5. 9. 2003 vyzvala k vrácení darovaných nemovitostí. Z těchto zjištění ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že darovaní smlouva ze dne 20. 8. 2002 je platná (a nejedná se ani o simulovaný právní úkon zastírající kupní smlouvu). Chování žalovaného vůči žalobkyni spočívající v jejím fyzickém napadení kvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Jelikož výzva žalobkyně k vrácení daru je určitá a srozumitelná, okamžikem jejího doručení zaniklo spoluvlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům a zároveň se obnovilo vlastnické právo žalobkyně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v tom, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, když dospěl k závěru, že jeho jednání vůči žalobkyni během řízení o rozvod manželství účastníků naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. Posouzení této otázky může mít dopad i na obdobné případy, neboť počet rozvádějících se manželství je značný a rozmíšky různé intenzity mezi rozvádějícími se jsou četné. S odkazem na pojem „dobrých mravů“ definovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 8/1997, či v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 15 Co 137/93, zastává názor, že soudy rozhodující o vrácení daru v případech rozvádějících se účastníků by měly vykládat ustanovení §630 obč. zák. restriktivně a žalobě vyhovět jen tehdy, je-li prokázáno natolik závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které z hlediska rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti, a za předpokladu, že k němu došlo bez zavinění dárce. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil jeho chování vůči žalobkyni a situaci, za níž došlo k incidentu, ve vztahu k výkladu pojmu „hrubé porušení dobrých mravů“. I nadále je přesvědčen, že „tradiční poklepání žalovaného na hlavu žalobkyně, které mělo vést k jejímu probuzení“, nebylo takové intenzity, aby naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů. Připomíná, že ani správní orgán neposoudil jeho jednání jako přestupek. Odvolací soud pochybil i tím, že se nezabýval mírou spoluzavinění žalobkyně na jeho jednání ve smyslu §441 obč. zák. per analogiam. Bez významu není ani to, že na předmětných pozemcích byl účastníky postaven rodinný dům, který je jeho jediným bydlištěm, a to, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhá řízení o vypořádání společného jmění účastníků. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože v posuzovaném případě byl napadeným rozsudkem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. vyloučena a dovolání může být přípustné již jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Znamená to, že dovolací soud musí při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. převzít skutkový stav, z něhož při právním posouzení věci vycházel soud odvolací.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný k dovolacímu přezkumu předložil otázku, zda svým jednáním vůči žalobkyni za trvání jejich manželství naplnil jednu z podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. Napadl tudíž správnost právního závěru odvolacího soudu, že v dané věci jeho chování vůči žalobkyni naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je totiž třeba posoudit v každé jednotlivé věci individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Tak tomu je i pokud jde o rozhodnutí, na která žalovaný v dovolání odkazoval, v nichž soudy při posuzování dobrých mravů vycházely z konkrétního skutkového děje, který je pro každou věc zcela jedinečný a neopakovatelný. Dovolací soud se navíc již v řadě svých rozhodnutí k otázce pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák. vyslovil. Namátkou lze zmínit např. jeho rozsudky ve věcech sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp. zn. 33 Odo 538/2003, v nichž se podává definice dobrých mravů společnosti tak, že je lze chápat jako souhrn určitých etických a kulturních obecně zastávaných a uznávaných zásad, jež musí být vždy posuzovány z hlediska konkrétního individualizovaného případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu, kdy nezáleží na subjektivním názoru jednotlivce, nýbrž na hodnocení společenském, objektivizovaném. Zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu se pak vyjadřují obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. a dospívají k závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru nesměřuje jakékoli závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, nýbrž pouze takové, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. V rozhodovací praxi se ustálil i právní názor, že kromě rozsahu a intenzity jednání obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin nebo přestupek, mohou i jiná závadná jednání ze strany obdarovaného rovněž vést k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru podle §630 obč. zák. Tato ustálená judikatura našla svůj výraz i v komentáři k ustanovení §630 obč. zák. (srovnej Jehlička,O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 834 s.). Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu a není tudíž opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. února 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu