ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.734.2004.1
sp. zn. 33 Odo 734/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně L. a. s., proti žalované M. K., podnikatelce s místem podnikání L. 1, o zaplacení částky 1,015.678,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 84/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č. j. 3 Cmo 64/2003-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 1,015.678,30 Kč s úrokem z prodlení 5,5 % ročně ode dne doručení žaloby do zaplacení s odůvodněním, že na základě smlouvy, kterou dne 20. 12. 1996 uzavřela se společností „K. – E. K“, s. r. o., dodávala této společnosti časopis „B. B.!“. Protože společnost „K. – E. K“, s. r. o. nezaplatila za dílčí dodávky, podala proti ní žalobkyně žalobu, o které rozhodl Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 4. ledna 1999, č. j. 54 Cm 87/98-15, tak, že uložil žalované společnosti zaplatit žalobkyni částku 1,015.678,30 Kč s úrokem z prodlení. Později žalobkyně zjistila, že žalovaná M. K. smlouvu ze dne 20. 12. 1996 formálně uzavřela jménem společnosti „K. – E. K“, s. r. o., avšak časopisy ve skutečnosti nechala dodávat sobě jako podnikatelce – fyzické osobě. Tím se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2003, č. j. 37 Cm 84/2002-227, žalobu zamítl, a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela dne 20. 12. 1996 s obchodní společností „K. – E. K“, s. r. o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou je žalovaná, smlouvu o dodávce časopisu „B. B.!“. Na základě této smlouvy žalobkyně vytiskla a dodala jednotlivá čísla časopisu přímo odběratelům, kteří za ně zaplatili na bankovní účet žalované; společnost „K. – E. K“, s. r. o. však žalobkyni neuhradila své závazky vyplývající z uzavřené smlouvy. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky soudní cestou a Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 4. ledna 1999, č. j. 54 Cm 87/98-15, který nabyl právní moci dne 17. 2. 1999, uložil obchodní společnosti „K. – E. K“, s. r. o. povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,015.678,30 Kč spolu s úrokem z prodlení. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi žalobkyní a společností „K. – E. K“, s. r. o. byla uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě žalobkyně plnila. Společnost „K. – E. K“, s. r. o. však za toto plnění žalobkyni nezaplatila. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni, že se žalovaná přijetím plateb od odběratelů časopisu ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) bezdůvodně obohatila na její úkor. Nebylo prokázáno, že časopisy odebrala přímo žalovaná a plnění na bankovní účet třetí osoby považoval soud prvního stupně za výraz smluvní autonomie v obchodněprávních vztazích.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2004, č. j. 3 Cmo 64/2003-242, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se žaloba požadující po žalované zaplacení částky 1,015.678,30 Kč s úrokem z prodlení 5,5 % ročně ode dne doručení žaloby do zaplacení, zamítá, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vyšel ze správných skutkových zjištění. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neshledal důvodnou, protože soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, na který aplikoval odpovídající skutkovou podstatu právní normy. Nebylo důvodu věc po právní stránce překvalifikovat jako nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák., jelikož skutková tvrzení byla mezi účastníky nesporná a při prvním a jediném jednání ve věci byli účastníci poučeni podle §119a o. s. ř., přičemž po tomto poučení žádný z nich nepřednesl doplňující tvrzení a nenavrhl doplnění dokazování. Navíc soud prvního stupně nemohl postupovat podle §118a odst. 2 o. s. ř., protože žalobní tvrzení možnost jiné právní kvalifikace uplatněného nároku neumožňovala. Jelikož se žalobkyni nepodařilo prokázat vznik bezdůvodného obohacení žalované, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že odvolací soud vyložil ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., v rozporu s hmotným právem. Tento rozpor je dán nesprávným závěrem, podle něhož není důvodná žaloba, která je podána proti jedné z vícero zavázaných osob v době, kdy žalobkyně má stejnou pohledávku pravomocně přiznanou vůči jiné z více zavázaných osob. Rozhodnutí odvolacího soudu se zabývá rovněž výkladem pojmu „majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů“ podle §451 odst. 2 obč. zák., který dosud v soudní praxi nebyl vyložen při bezdůvodném obohacení podnikatele získaného na úkor jiného podnikatele. Nepoctivost zdrojů, ze kterých žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení spočívá v tom, že žalovaná jako jednatelka společnosti „K. – E. K“, s. r. o. uzavřela jménem této společnosti s žalobkyní smlouvu dne 20. 12. 1996, aby si vytvořila předpoklady k prodeji časopisu žalobkyně a tržby získané jeho prodejem získala pro sebe a nikoliv pro společnost „K. – E. K“, s. r. o. Tato společnost byla jen formální účastnicí smlouvy na dodávku časopisu a její účastenství v tomto právním vztahu nemělo žádný ekonomický obsah. Navíc společnost „K. – E. K“, s. r. o. nebyla ani držitelem oprávnění k vydávání sporného časopisu – jako vydavatel byla registrována žalovaná. Žalovaná nejednala v úmyslu připravit společnost „K. – E. K“, s. r. o. o majetek, ale v úmyslu obohatit se na úkor žalobkyně; ta je aktivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Žalobě bylo totiž možno vyhovět z jiného právního důvodu, než který uvedla, tj. místo plnění z titulu bezdůvodného obohacení bylo možno o nároku rozhodnout podle ustanovení o náhradě škody podle §420 obč. zák. Vyšlo-li v řízení před soudem prvního stupně najevo, že distribuční společnosti platily za dodané výtisky časopisu podle smluv na účet žalované, měla být žalobkyně vyzvána k doplnění žalobních tvrzení a k navržení důkazů o tom, jak byl časopis „B. B.!“dále prodáván a komu byly hrazeny tržby z jeho prodeje. Pravomocný rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. ledna 1999, č. j. 54 Cm 87/98-15, považuje dovolatelka pro dané řízení za bezvýznamný, neboť byl vydán proti odlišnému žalovanému subjektu a zakládá se na jiných skutkových zjištěních. Neobstojí proto právní názor odvolacího soudu, že požadovaná částka byla již soudním rozhodnutím pravomocně přiznána a žalobkyně má možnost ji v rámci výkonu rozhodnutí vymoci. Výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka uzavřela s tím, že odpovídá-li za zaplacení peněžní částky více subjektů, každý z jiného právního titulu, nelze žalobu proti některému z těchto subjektů zamítnout s odůvodněním, že v soudním řízení proti druhému subjektu již byla tato peněžní částka žalobci přiznána a je tudíž vymahatelná. Navrhla proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání žalobkyně za zmatečné, neboť ta se svého nároku domáhá vůči někomu, kdo k ní ani k předmětu plnění neměl žádný právní vztah. Na základě vlastních argumentů a polemiky s dovolacími námitkami žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovém dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže (k tomu srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Jelikož je dovolací soud zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.), jsou pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Námitka nesplnění povinnosti soudu k výzvě adresované dovolatelce k doplnění skutkových tvrzení podle §118a odst. 2 o. s. ř. proto, že věc lze po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru dovolatelky, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však sám o sobě (i kdyby byl dán) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., tedy omyl při aplikaci práva (nesprávné právní posouzení věci), který spočívá v nesprávném závěru, podle něhož jí nelze plnění z titulu bezdůvodného obohacení přiznat proto, že již má pravomocným titulem (rozsudkem) přiznanou stejnou pohledávku vůči jiné povinné osobě z více zavázaných osob.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §451 obč. zák. a žalobu vůči žalované zamítl, neboť vycházel z názoru, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. ledna 1999, č. j. 54 Cm 87/98-15, jí sporná částka byla přiznána proti třetí osobě z titulu smlouvy a nemůže ji proto úspěšně uplatnit vůči žalované, přehlédla, že odvolací soud na tomto závěru své rozhodnutí nezaložil. Naopak ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nebyl prokázán vznik bezdůvodného obohacení žalované na její úkor. Rozsudek odvolacího soudu není založen ani na výkladu pojmu „majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů“. Dovolací námitky proto nesměřují proti právnímu posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu