ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.817.2004.1
sp. zn. 33 Odo 817/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Č., proti žalovanému V. H., o zaplacení částky 280.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 C 31/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 31 Co 368/2003-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 31 Co 368/2003-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 280.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 7. 1999 žalovanému půjčil částku 350.000,- Kč, z níž mu žalovaný dosud dluží 280.000,- Kč.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 17 C 31/2002-45, zamítl žalobu, aby „žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 280.000,- Kč s 5 % úrokem ročně ze zapůjčené částky 350.000,- Kč, tj. 8.021,- Kč za rok 1999, 17.500,- Kč za rok 2000, 17.500,- Kč za rok 2001 a 17.500,- Kč za rok 2002.“ Současně rozhodl o nákladech řízení. Na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 půjčil částku 350.000,- Kč. Vyšel totiž ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli v roce 1995 smlouvu o půjčce, na základě níž si žalovaný od žalobce půjčil 1,000.000,- Kč při současně sjednaných úrocích ve výši 10 % měsíčně z půjčené částky. Peníze od žalobce převzal svědek Z. U., který uzavřel smlouvu o půjčce stejného obsahu se žalovaným; tím dal najevo, že půjčené peníze jsou určeny jemu. Půjčka ve lhůtě vrácena nebyla a účastníci postupně uzavřeli několik dalších smluv o půjčce až do výše 2,584.000,- Kč, v nichž žalovaný pokaždé podpisem stvrzoval převzetí předmětných částek. Z. U. pak vždy po uzavření další smlouvy účastníky uzavřel smlouvu shodného obsahu se žalovaným. Tyto půjčky však sloužily pouze k legalizaci nepřiměřeně vysokých úroků z půjčky původní a k předání peněz nikdy nedošlo. Žalovaný se na základě sdělení žalobce domníval, že mu částku 1,000.000,- Kč půjčil z prostředků získaných od společnosti E., která vyžaduje vysoké úroky a razantně vymáhá nezaplacené dluhy. Byl proto přesvědčen, že musí zaplatit kromě půjčené částky i tyto vysoké úroky. Žalovaný žalobci na poskytnutou půjčku ve výši 1,000.000,- Kč zaplatil nejméně 1,320.000,- Kč. Peníze pro žalobce si obstarával i formou půjček od dalších osob. Byl pod silným psychickým tlakem, neboť žalobce jej prostřednictvím advokátní kanceláře vyzýval i k zaplacení částky 2,584.000,- Kč s odkazem na půjčku, kterou mu nikdy neposkytl, a přitom i tato částka představovala úroky z půjčky původní. Když žalovaný po žalobci v roce 1999 požadoval podpis dokladu o vyrovnání závazků, podmínil žalobce vystavení této listiny uzavřením další smlouvy o půjčce. Účastníci tak sepsali dne 15. 7. 1999 smlouvu o půjčce, v níž je uvedeno, že žalobce půjčil žalovanému částku 350.000,- Kč, kterou se zavazuje žalobci splácet v měsíčních splátkách po 5.000,- Kč s 5 % úrokem; zároveň si sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky za každý započatý měsíc. Žalovaný svým podpisem, který je opatřen ověřovací doložkou, zároveň stvrdil převzetí předmětné částky. Téhož dne bylo účastníky sepsáno a podepsáno potvrzení o vzájemném vyrovnání, podle něhož jsou všechny závazky žalovaného vůči žalobci vzniklé do 15. 7. 1999 vyrovnány. Dne 16. 7. 1999 uzavřel žalovaný obsahem shodnou smlouvu o půjčce se Z. U., který v čestném prohlášení z téhož dne uvedl, že smlouvu o půjčce uzavřenou účastníky dne 15. 7. 1999 považuje za závaznou pro svou osobu. Žalovaný žalobci přestal podle této smlouvy o půjčce splácet v srpnu 2001, když se dozvěděl, že mu žalobce částku 1,000.000,- Kč půjčil z vlastních prostředků. Celkem takto uhradil 70.000,- Kč v domnění, že jde o další úroky z původní půjčky. Soud prvního stupně žalobu opírající se o §657 odst. 1 obč. zák. neshledal důvodnou, když smlouvu o půjčce ze dne 15. 7. 1999 posoudil jako neplatný právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., který měl sloužit k zastření ujednání o nepřiměřeně vysokých úrocích z předchozí smlouvy. Původně poskytnutá částka 1,000.000,- Kč tak narostla o úroky až na částku 2,854.000,- Kč, tedy o více než 150 %. Tento zastřený právní úkon je proto neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§41a odst. 2 obč. zák. ve spojení s §3 odst. 1 a §39 obč. zák.), i když žalovaná částka představuje jen část z původně požadované částky 2,854.000 Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 31 Co 368/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 280.000,- Kč s úrokem ve výši 48.325,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud se žalobce domáhal přiznání úroku ve výši 12.196,- Kč, žaloba se zamítá.“ Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování výslechy účastníků a svědků V., P., N. a U. se v podstatě ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 žalobce žalovanému částku 350.000,- Kč předal. Za významné pokládal zjištění, že uvedená smlouva o půjčce byla oběma účastníky podepsána dne 16. 7. 1999, přičemž podpis žalovaného byl notářsky ověřen. Poté, co žalobce od žalovaného obdržel takto podepsanou listinu, předal mu částku 350.000,- Kč. Dne 15. 7. 1999 účastníci sepsali a datovali potvrzení o vzájemném vyrovnání, které žalovaný podepsal téhož dne a žalobce je podepsal dne 16. 7. 1999 s ověřovací doložkou. Z těchto zjištění dovodil, že smlouva o půjčce, sice datovaná dnem 15. 7. 1999, byla uzavřena účastníky až dne 16. 7. 1999, kdy došlo k jejímu podpisu žalovaným. Skutečnost, že k předání peněz podle smlouvy o půjčce došlo dne 16. 7. 1999, prokazuje podle odvolacího soudu smlouva o půjčce uzavřená téhož dne na stejnou částku mezi žalovaným a Z. U., když takovýto postup byl předtím mezi nimi běžný (např. v souvislosti s půjčkou ze dne 9. 5. 1996). Za situace, kdy bylo zjištěno, že k datu 15. 7. 1999 neexistovaly mezi účastníky žádné závazky, a smlouva o půjčce byla uzavřena až 16. 7. 1999, shledal odvolací soud žalobu důvodnou. Nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalobce kromě písemné smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 dostatečným způsobem neprokázal své tvrzení. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní leželo naopak na žalovaném, kterému se však nepodařilo prokázat, že by vzájemná práva a povinnosti byly mezi nimi k datu 16. 7. 1999 vyrovnány a že byl žalobcem vydírán a smlouvu o půjčce uzavřel pod nátlakem. Toto jeho tvrzení nevyplývá z žádného listinného důkazu a ani z výpovědí svědků, kteří vypovídali jen o dřívějších smlouvách o půjčce, případně o půjčkách, které sami poskytli žalovanému (svědci V. a P.). Svědci N., U. a P. sice vypovídali o tom, že v letech 1999 - 2000 již žalovaný žalobci nic nedlužil, neboť žádné peníze nepotřeboval, jelikož měl peníze z restitucí, avšak ani jeden z nich neměl žádné konkrétní poznatky o okolnostech, za nichž došlo k uzavření smlouvy o půjčce 350.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že nehodnotil všechny předložené důkazy objektivně v jejich vzájemné souvislosti, popř. z nich dovodil nesprávná nebo neúplná skutková zjištění, v důsledku čehož ani jeho právní posouzení věci není správné. Připomíná, že z výpovědi samotného žalobce vyplývá, že žalovanému v září 1995 půjčil pro svědka U. částku 1,000.000,- Kč, ohledně níž byla sepsána smlouva o půjčce na částku 1,320.000,- Kč, že úmyslně žalovaného a tohoto svědka uvedl v omyl o původu půjčovaných peněz, aby mohl požadovat též 10 % úrok měsíčně. Žalobce rovněž připustil, že další uzavřené smlouvy o půjčce byly pouze fiktivními právními úkony, jimiž docházelo k legalizaci postupně narůstajících sjednaných úroků, a k půjčení peněz žalobcem žalovanému na jejich základě nikdy nedošlo. Takto byla uzavřena i smlouva o půjčce 2,114.000,- Kč. Ačkoli žalobce tvrdí, že nikdy po žalovaném nechtěl více jak 1,320.000,- Kč, zároveň nepopírá, že advokátní kancelář D. a H. na jeho pokyn vyzývala žalovaného k úhradě 2,584.000,- Kč. Ve světle těchto skutečností má žalovaný zato, že žalobce neprokázal, že mu na základě smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 skutečně částku 350.000,- Kč poskytl. Žalobce své tvrzení sice dokládá žalovaným podepsanou smlouvou o půjčce, avšak pravdivost obsahu této smlouvy je vyvracena výpovědí žalovaného, která je podpořena výpověďmi svědků P., N., V. a U. Ti uvedli, že žalovaný byl žalobcem vydírán, že mu zaplatil mnohem více, než kolik bylo půjčeno, a že si musel na vrácení peněz žalobci vzít půjčku od svědků P. a V. Svědek U. pak potvrdil tvrzení žalovaného, že k předání peněz podle smlouvy o půjčce z 15. 7. 1999 nedošlo a že tato půjčka sloužila ke stejnému účelu jako smlouvy předešlé. Závěru o nevěrohodnosti výpovědi žalobce napovídá i obsah listinných důkazů (zejména smlouva o půjčce z 9. 5. 1996 na částku 2,114.000,- Kč s datem splatnosti 20. 5. 1996 uzavřená účastníky, smlouva o půjčce téhož data na tutéž částku uzavřená mezi žalovaným a svědkem U., dopis advokátní kanceláře D. a H. z 3. 9. 1997, v němž se uvádí, že účastníci uzavřeli dne 20. 7. 1996 smlouvu o půjčce 2,584.000,- Kč s datem splatnosti 2. 8. 1997), z nichž je zřejmé, že tyto smlouvy sice uzavřeny byly, avšak k poskytnutí peněz na jejich základě nedošlo. Je proto pravdivé tvrzení žalovaného, že ani v případě smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 k předání peněz nedošlo a že žalobce uzavřením této fiktivní smlouvy, která měla představovat konečné vyrovnání dluhu žalovaného vůči žalobci, podmiňoval vystavení potvrzení o vzájemném vyrovnání. Smlouva o půjčce i potvrzení byly sepsány téhož dne. Obě listiny však byly podepsány až 16. 7. 1999. Podpisu potvrzení přitom předcházel podpis smlouvy o půjčce. Z uvedených důvodů žalovaný považuje správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že žalovanému podle smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 částku 350.000,- předal, neboť tuto skutečnost dokládal pouze smlouvou samotnou, jejíž pravdivost žalovaný popíral, a v ní tvrzená skutečnost nevyplynula z žádného jiného důkazu. Naopak nesouhlasí se závěry, na nichž své rozhodnutí založil soud odvolací. Navrhuje proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na den, kdy byl dovoláním napadený rozsudek vydán, bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dokazování prováděné soudem v občanském soudním řízení slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§153 odst. 1 o. s. ř.). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se pak rozumí myšlenková činnost soudů, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tom směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Odvolací soud v projednávané věci při hodnocení důkazů uvedeným způsobem nepostupoval. V daném případě - sporu o zaplacení dluhu z půjčky - je pro právní posouzení věci stěžejní zjištění, zda žalobce (věřitel) uzavřel se žalovaným (dlužníkem) smlouvu o půjčce a na jejím základě mu poskytl finanční plnění, které se dlužník zavázal v dohodnuté době vrátit (§657 obč. zák.). Odvolací soud skutkový závěr, že žalobce podle smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999 žalovanému částku 350.000,- Kč poskytl, čerpal především z výpovědi žalobce, jehož verzi skutku uvěřil, a z písemností (smlouvy o půjčce a potvrzení o vyrovnání ze dne 15. 7. 1999), které žalobce k důkazu předložil. I když byla smlouva o půjčce sepsána a datována dnem 15. 7. 1999, z okolnosti, že žalovaný ji podepsal dne 16. 7. 1999, kdy byl jeho podpis úředně ověřen, dovodil, že k uzavření smlouvy o půjčce a k předání peněz došlo dne 16. 7. 1999. Tento závěr je podle jeho názoru podporován tím, že žalovaný se svědkem U. uzavřeli téhož dne smlouvu o půjčce totožného obsahu, jako to učinili i v případě smlouvy uzavřené dne 9. 5. 1996, takže lze mít zato, že postupovali v souladu s praxí mezi nimi běžnou. Odvolací soud však přitom zcela pominul, že uvedený závěr nekoresponduje s poznatkem vyplývajícím z výpovědí účastníků a svědka U., že žalovaný s tímto svědkem uzavírali obdobné smlouvy i v případech, kdy byly mezi účastníky uzavřeny smlouvy fiktivní, na jejichž základě k předání peněz vůbec nedošlo, a že tak tomu bylo právě i v případě smlouvy o půjčce 2.114.000,- Kč ze dne 9. 5. 1996. Závěr odvolacího soudu o věrohodnosti tvrzení žalobce, že částku 350.000,- Kč žalovanému půjčil, vychází jednostranně ze znění smlouvy o půjčce ze dne 15. 7. 1999. Ač žalovaný popřel pravdivost obsahu této listiny (a na žalobci tak bylo, aby pravdivost smlouvy o půjčce prokázal), odvolací soud nevzal v úvahu a pominul zcela výpověď žalovaného, svědka U., jakož i výpověď samotného žalobce, kteří uváděli, že účastníci uzavírali vědomě fiktivní smlouvy o půjčce, v nichž žalovaný v rozporu se skutečností potvrzoval podpisem převzetí vysokých částek od žalobce. Smlouva o půjčce ze dne 15. 7. 1999, v níž žalovaný podpisem stvrdil převzetí částky 350.000,- Kč, tak sama o sobě nemůže být spolehlivým důkazem k prokázání převzetí této částky žalovaným. Rovněž závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti obrany žalovaného, že žalobce vystavení potvrzení o vzájemném vyrovnání podmiňoval uzavřením fiktivní smlouvy o půjčce, byl učiněn, aniž bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Pomíjí totiž informaci vyplývající z písemného potvrzení o vzájemném vyrovnání a z písemné smlouvy o půjčce, že obě tyto listiny byly sepsány dne 15. 7. 1999, přičemž žalobce potvrzení podepsal dne 16. 7. 1999, tedy téhož dne, kdy žalovaný podepsal smlouvu o půjčce. Přitom tato časová souvislost by mohla nasvědčovat tomu, že potvrzení o vzájemném vyrovnání bylo žalobcem vystaveno v závislosti na podpisu smlouvy o půjčce žalovaným. Nelogickou se pak jeví úvaha odvolacího soudu, který při zjištění, že žalovaný si od žalobce částku 2,114.000,- Kč nepůjčil, zároveň mu klade k tíži, že neprokázal vyrovnání závazků vůči žalobci k 16. 7. 1999.
Vzhledem ke shora uvedenému lze tedy konstatovat, že odvolací soud při hodnocení důkazů na jedné straně pominul podstatné skutečnosti, které byly prokázány provedenými důkazy, a na druhé straně vzal v úvahu skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty druhé za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu