ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.888.2005.1
sp. zn. 33 Odo 888/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. D., proti žalované Š. V., o zaplacení 264.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 171/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. dubna 2004, č. j. 5 C 171/2003-58, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2005, č. j. 26 Co 597/2004-104, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. dubna 2004, č. j. 5 C 171/2003-58, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2005, č. j. 26 Co 597/2004-104, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. R., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 264.500,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 13. října 2002 do zaplacení s tvrzením, že v roce 2002 žalované postupně poskytla půjčku v celkové výši 450.000,- Kč na pořízení vybavení prodejny s drogistickým zbožím. I přes určení termínu splatnosti nejpozději do 12. října 2002 žalovaná dosud nic nezaplatila. V rozsahu částky 264.500,- Kč žalovaná dluh písemně uznala a proto žalobkyně požaduje prozatím přiznání jen této částky.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. 5 C 171/2003-58, žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že se žalobkyni ani přes výzvu k doplnění žalobních tvrzení (§118a odst. 1 o. s. ř.) a k doplnění důkazních návrhů (§118 a odst. 3 o. s. ř.) nepodařilo prokázat existenci půjčky ve výši 450.000,- Kč. Uznání dluhu ze dne 12. 7. 2002, o které žalobkyně žalobu opřela, nelze považovat za platné pro nedostatek svobody vůle na straně žalované; pokud i přes výzvu soudu zůstala žalobkyně nečinná a žalobu nedoplnila, stejně tak jako nepředložila další důkazy, nezbylo než žalobu zamítnout.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2005, č. j. 26 Co 597/2004-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Neshledal nesprávným závěr soudu prvního stupně o tom, že uznávací prohlášení ze dne 12. 7. 2002 je neplatným právním úkonem pro nedostatek svobody při jeho pořízení. I přes neobratnou formulaci odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, půjčku ve prospěch žalované, neboť sporná částka představovala vklad žalobkyně do společného provozováním prodejny s drogistickým zbožím. Odvolací soud uzavřel, že uplatnila-li žalobkyně nárok z titulu půjčky a na ni navazujícího uznávacího prohlášení, resp. požadovala zaplacení žalované částky s tvrzením, že ji žalované půjčila a ona půjčku nevrátila, je rozhodnutí soudu prvního stupně pokud žalobě nevyhověl věcně správné a jako takové je potvrdil.
Proti rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 o. s. ř. Připouští, že žalované žádné peníze nepůjčila a nově uvádí, že s žalovanou společně založily sdružení a provozovaly prodejnu s drogistickým zbožím. Dovolatelka do tohoto podnikání vložila peníze, které si předtím sama půjčila od třetí osoby. Sdružení následně zaniklo a podle §841 obč. zák. mělo být vypořádáno. Smyslem listiny ze dne 12. 7. 2002 označené jako uznání dluhu bylo vypořádat vzájemné nároky dovolatelky a žalované v souvislosti se zaniklým sdružením. Jestliže žalobou bylo požadováno zaplacení konkrétní částky, pouze v tomto rozsahu byly soudy žalobou vázány a nebylo by v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. kdyby s ohledem na výše uvedené závěry přiznaly dovolatelce uplatňovanou částku z titulu vypořádání sdružení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním též přímo rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Předmětem dovolacího přezkumu by mohlo být jen dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu, ovšem za předpokladu, že se jedná o dovolání přípustné. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně o neplatnosti uznání závazku ze dne 12. 7. 2002, přičemž tento závěr dovolatelka v dovolání nezpochybňuje. Soudy obou stupňů pak vycházejíce z neplatnosti uznávacího prohlášení, založily své rozhodnutí na závěru, že se dovolatelce nepodařilo prokázat existenci smlouvy o půjčce, přičemž nárok na vypořádání majetkových hodnot po zániku sdružení je, pokud jde o jeho skutkové vymezení, nárokem odlišným od nároku uplatněného v žalobě. Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Už Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 15. 8. 1995, č. j. 6 Cdo 114/94, publikovaném v časopisu Právní rozhledy č. 6/1996 vyslovil názor, podle kterého v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (§243a 2 věta druhá o. s. ř. [nyní jde o §243a odst. 2 o. s. ř.]); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Tvrzení o tom, že nárok dovolatelky je ve skutečnosti požadavkem na výplatu vypořádacího podílu po zániku sdružení, z její strany nezaznělo ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. Jde tedy o nové tvrzení, jehož uplatnění v dovolacím řízení není podle §241a odst. 4 o. s. ř. možné a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit.
Výhradou, že listina ze dne 12. 7. 2002 nebyla odvolacím soudem posouzena podle obsahu za použití §41a obč. zák., zpochybňuje dovolatelka správnost zjištění obsahu ujednání, které je v listině zachyceno. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady dovolatelky ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vyložily obsah listiny z 12. 7. 2002 nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo vysvětleno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř založit nemůže.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu