ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.932.2004.1
sp. zn. 33 Odo 932/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. Š., o zaplacení částky 73.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 213/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č. j. 12 Co 461/2003-118, 12 Co 462/2003-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 15 C 213/99-102, ve spojení s usnesením ze dne 24. dubna 2003, č. j. 15 C 213/99-104, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 73.928,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 15. 9. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení 3% úroku z částky 73.928,- Kč od 15. 9. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i o nákladech vynaložených z prostředků České republiky. Vyšel ze zjištění, že žalovaný, který je podnikatelem s předmětem podnikání opravy motorových vozidel, provedl pro žalobce opravu jeho vozidla spočívající ve výměně rozvodového řemene a ve výměně řemene alternátoru. Po provedení opravy při zkušební jízdě zjistil, že ve vozidle uniká kapalina z vodního čerpadla. O této závadě informoval žalobce, doporučil mu výměnu čerpadla a k jeho dotazu mu sdělil, že se zjištěnou závadou může ujet 50 až 500 km. Žalobce doporučení k výměně čerpadla neakceptoval. Po ujetí několika kilometrů se však vozidlo stalo nepojízdným, a to, jak bylo později zjištěno, v důsledku zadření ložisek vodního čerpadla. Této závadě bylo možno předejít výměnou vodního čerpadla. Za opravu zaplatil žalobce 80.783,- Kč, přičemž cena odpovídající odstranění předmětné závady činila 72.728,74 Kč. Za znalecký posudek, který měl stanovit příčiny závady, žalobce zaplatil 1.200,- Kč. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že škoda, která vznikla na vozidle žalobce, je v příčinné souvislosti s provozní činností žalovaného a že žalovaný za ni odpovídá podle §420a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Námitku žalovaného, který s odkazem na §420a odst. 3 ObčZ tvrdil, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí (opotřebením vodní pumpy) a současně i jednáním žalobce, který zanedbal závadu na vozidle, i když na ni byl upozorněn, nepovažoval soud prvního stupně za relevantní s tím, že poučení, jež žalovaný žalobci ohledně možnosti provozu vozidla s vadným vodním čerpadlem poskytl, bylo nedostatečné a nesprávné. Žalovanému se tedy nepodařilo prokázat žádný z důvodů, které by mohly vést ke zproštění jeho odpovědnosti.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. ledna 2004, č. j. 12 Co 461/2003-118, 12 Co 462/2003-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 73.928,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 15. 9. 1998 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že žalobci se nepodařilo prokázat, že porucha motoru, na jejíž opravu vynaložil žalovanou částku, souvisí s výměnou rozvodového řemenu, kterou pro něho prováděl žalovaný, neboť z odborného posouzení dvou znalců a znaleckého ústavu plyne, že žalovaný neporušil technologický postup při výměně rozvodového řemene, a je tedy zřejmé, že následná porucha motoru není s touto opravou v příčinné souvislosti. Nejde tedy o škodu způsobenou provozní činností žalovaného, a proto není ani nutné zkoumat existenci liberačních důvodů podle §420a odst. 3 ObčZ. Žalovaný by mohl za škodu odpovídat pouze z titulu obecné odpovědnosti podle §420 ObčZ, případně z titulu porušení prevenční povinnosti podle §415 ObčZ, nicméně z dalších skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil, ale v důsledku odlišného právního názoru dostatečně nezohlednil, je patrné, že ani podle těchto ustanovení žalovaný odpovědnost za škodu nenese. Žalovaný totiž poskytl žalobci odpovídající informaci a bylo na žalobci, jak si ji vyhodnotí a jak bude dále postupovat. Žalovaný neměl právo „nepustit“ vozidlo do dalšího provozu, jak naznačují znalci, případně provést opravu vodního čerpadla bez souhlasu žalobce, a názor, že se měl zbavit odpovědnosti podpisem jakéhosi prohlášení, rovněž není správný, neboť okolnosti poučení žalobce o zjištěné závadě a nutnosti její opravy byly prokázány i bez takového listinného důkazu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vyslovil přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že výměnou klínového řemene provedenou žalovaným došlo ke změně napínacích sil vodního čerpadla a v důsledku toho k jeho poškození. To následně vedlo k vážné poruše motoru, za jejíž opravu zaplatil žalovanou částku. Z těchto skutkových zjištění vycházel při svém rozhodnutí soud prvního stupně a proto žalobě vyhověl. Odvolací soud podle názoru žalobce pochybil, když zmíněné skutečnosti, vyplývající ze znaleckých posudků, pominul a nezohlednil ani to, že závada na vodním čerpadle se projevila až po výměně klínového řemene, tedy nepochybně v příčinné souvislosti s ní. Škoda vzniklá žalobci tedy má původ v provozní činnosti žalovaného. Žalobce považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svoji prevenční povinnost podle §415 ObčZ. Žalovaný ho informoval, že s vozidlem může ještě určitou vzdálenost ujet, ale neupozornil ho, že hrozí závažná porucha motoru. Pokud by žalobce takovou informaci dostal, nebyl by s vozidlem pokračoval v jízdě. Žalobce zdůraznil, že kdyby odvolací soud řádně zhodnotil provedené důkazy a současně věc správně posoudil po právní stránce, nemohl by vyhovující rozhodnutí ve věci samé změnit, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva [srov. blíže rozsudek ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 8]. Z pohledu tohoto dovolacího důvodu žalobce vytýká odvolacímu soudu, že pominul důkazy, které svědčí pro závěr, že porucha vodního čerpadla souvisela s předtím prováděnou výměnou rozvodového řemene, a dovozuje, že pokud by odvolací soud k takovému závěru dospěl, musel by věc posoudit podle §420a ObčZ.
Podle §420a odst. 1 ObčZ každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Pojem „škoda způsobená provozní činností“ je pak blíže definován v §420a odst. 2 ObčZ. Už v rozsudku ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, uveřejněném v Souboru, svazku 23, pod č. C 1671, se dovolací soud zabýval otázkou, zda je odpovědnost za poškození motoru vozidla, k němuž došlo v důsledku opravy jeho součástky, odpovědností podle §420a ObčZ nebo podle §420 ObčZ, a dospěl k závěru, že v takovém případě se jedná o obecnou odpovědnost podle §420 ObčZ založenou na presumovaném zavinění. Vyšel přitom z úvahy, že ustanovení §420a ObčZ tu nelze aplikovat, jelikož nejde o objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozováním autoopravny. Od tohoto názoru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. Proto i kdyby byla opodstatněná dovolací námitka žalobce, že poškození vodního čerpadla bylo v příčinné souvislosti s opravou rozvodového řemene provedenou žalovaným, nebylo by možno věc podle §420a ObčZ posoudit. Dovolatelem zpochybňované skutkové zjištění ohledně příčin poškození motoru tedy není zjištěním v podstatné části ve smyslu §241a odst. 3 OSŘ a v tomto ustanovení uvedený dovolací důvod tudíž nemůže být naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Tento dovolací důvod žalobce uplatňuje zpochybněním správnosti závěru odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svoji prevenční povinnost, které opírá o přesvědčení, že žalovaný ho měl upozornit též na závažnost závady na vodním čerpadle a na výši hrozící škody, a právě tím, že tak neučinil, porušil §415 ObčZ.
Podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Obecná občanskoprávní prevence je tedy právní povinností, jejíž porušení představuje protiprávní jednání a má za následek – při splnění dalších podmínek – vznik obecné občanskoprávní povinnosti podle §420 ObčZ. Každý je povinen počínat si v občanskoprávním styku podle podmínek konkrétní situace tak bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby přitom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí, což znamená, že je povinen zachovávat při svém jednání s ohledem na konkrétní podmínky vždy takový stupeň pozornosti, bedlivosti a ohleduplnosti, který je – objektivně posuzováno – způsobilý vždy zabránit vzniku daných škod (srov. Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. BECK, 9. vydání 2004, str. 570-571). V tomto konkrétním případě vycházel odvolací soud z (dovolatelem nezpochybněného) skutkového zjištění, že žalovaný informoval žalobce o závadě na vodním čerpadle a sám mu nabídl jeho výměnu, ovšem žalobce tuto nabídku neakceptoval. Na konkrétní dotaz pak žalovaný žalobci sdělil, že vodní čerpadlo může vydržet 50 až 500 km, ale (jak se podává z výpovědi svědka A. P.) také třeba vůbec nic. Dovolací soud souhlasí se závěrem soudu odvolacího, že informace upozorňující na možnost vzniku škody ve spojení s nabídkou odstranění zjištěné závady představuje v tomto konkrétním případě splnění prevenční povinnosti žalovaného, tím spíše, že ze závěrů znaleckého ústavu vyplývá, že samotný únik kapaliny z vodního čerpadla nemusí vždy znamenat jeho brzkou havárii. Jestliže žalobce věděl o tom, že vozidlo vykazuje závadu, která může v relativně krátké, ale přesně neodhadnutelné době mít za následek jeho nepojízdnost, bylo na něm, aby se rozhodl, jak bude postupovat, včetně případného dotazu na výši škody, k jejímuž vzniku by mohlo dojít v případě, že bude pokračovat v jízdě. I žalobce má totiž povinnost podle §415 ObčZ a s ohledem na ni měl především on sám jako vlastník vozidla učinit vše pro její odvrácení, zejména za situace, kdy měl možnost tak učinit přijetím nabídky žalovaného k provedení opravy nebo alespoň okamžitým zjištěním dalších podrobností o hrozícím riziku. Prevenční povinnost nelze pojímat tak široce, jak to činí žalobce ve svém dovolání, tedy že bylo povinností žalovaného zdůraznit, jak rozsáhlé poškození vozidla by mohlo vzniknout, a už vůbec ne způsobem, který naznačili znalci, t. j. že snad žalovaný neměl připustit další provoz vozidla bez provedení opravy vodního čerpadla. Odvolací soud správně zdůraznil, že k takovému postupu neměl žalovaný právní prostředky. Stejně tak lze souhlasit s jeho závěrem, že písemné prohlášení podepsané žalobcem by mohlo mít na rozhodnutí v této věci vliv pouze z hlediska unesení důkazního břemene, t. j. z hlediska procesního, nikoli z hlediska hmotněprávního posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu. Odvolací soud tedy ustanovení §415 ObčZ vyložil bezchybně a jeho právní posouzení věci je správné.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ jeho dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu