ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.935.2004.1
sp. zn. 33 Odo 935/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. J., proti žalovanému J. N., o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 132/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č. j. 30 Co 166/2004-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č. j. 7 C 132/2003-55, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání blíže specifikovaného automobilu tovární značky OPEL KADETT (výrok I.), i žalobu na eventuální zaplacení částky 60.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 20. 12. 2002 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník shora uvedeného automobilu se v roce 2002 dohodl s M. K., že mu toto vozidlo prodá a že kupní cena bude činit 40.000,- Kč, bude-li zaplacena do jednoho měsíce. Pro případ, že se prodej neuskuteční, nabídl M. K. žalobci, že prodej zprostředkuje autobazar provozovaný žalovaným. Na základě toho bylo vozidlo do uvedeného autobazaru převezeno a tam došlo 29. 4. 2002 k uzavření smlouvy o zprostředkování, kterou podepsali žalobce a za autobazar M. K. Ten však nebyl zaměstnancem žalovaného a nebyl jím ani k uzavření takovéto smlouvy zmocněn. Na základě těchto skutkových zjištění pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nepředal automobil do detence žalovanému na základě smlouvy o zprostředkování (kterou navíc považoval za neplatnou podle §37 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), nýbrž M. K. na základě s ním uzavřené kupní smlouvy. Jestliže tedy nebylo plněno žalovanému, není v této věci pasivně legitimován a žaloba musela být zamítnuta jak v primárním, tak v eventuálním petitu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 30 Co 166/2004-81, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat, že sporný automobil předal do držby žalovaného. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že veškerá jednání o prodeji vedl s M. K. a pouze v případě, že by prodej nebyl realizován, měl M. K. žalobci nabídnout jeho zprostředkování přes autobazar. Proto je správný závěr, že žalobce plnil ze závazkového vztahu vzniklého na základě kupní smlouvy uzavřené s M. K., a v důsledku toho i závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že smlouva o zprostředkování z 29. 4. 2002 je neplatným právním úkonem, a k námitce žalobce, že s ohledem na ustanovení §16 obchodního zákoníku (dále též „ObchZ“) je jednáním M. K. zavázán žalovaný, protože k uzavření zprostředkovatelské smlouvy došlo v jeho provozovně, poznamenal, že sporný závazkový vztah je typicky občanskoprávního charakteru a úprava podle obchodního zákoníku na něj proto nedopadá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (tehdy zastoupený advokátem, který mu později vypověděl plnou moc) dovolání, jež bylo zmíněným advokátem též sepsáno. Přípustnost dovolání dovozoval z přesvědčení, že napadený rozsudek je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, který spatřoval v řešení otázky, zda ustanovení §16 ObchZ dopadá i na občanskoprávní vztahy. Podle jeho názoru odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce má za to, že je-li z dokazování patrné, že M. K. převzal sporné vozidlo do detence jménem žalovaného a v jeho provozovně, přičemž žalobce nemohl vědět, že k tomu není oprávněn, měl by to být žalovaný, kdo nese odpovědnost. Žalobce navrhl, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Odvolací soud založil (stejně jako soud prvního stupně) své rozhodnutí na závěru, že se žalobce dohodl s M. K. na prodeji sporného automobilu a na základě toho mu vozidlo předal. Tento závěr není závěrem právním. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, totiž vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, je závěr soudů obou stupňů o tom, jaká vzájemná práva a povinnosti si žalobce a M. K. ujednali, zcela jednoznačně závěrem skutkovým. Tím, jak už bylo uvedeno, je dovolací soud v případě, že teprve zvažuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, vázán.
Z tohoto hlediska pak je nutno zvažovat, zda otázka, jíž dovolatel přikládá zásadní právní význam a z níž tedy dovozuje přípustnost dovolání podle naposledy zmíněného ustanovení, takovýto význam skutečně má. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde totiž jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 OSŘ. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Jestliže napadený rozsudek stojí na (dovolacímu přezkumu nepodléhajícím) skutkovém závěru, že žalobce uzavřel s M. K. kupní smlouvu a z tohoto důvodu mu automobil předal, je zřejmé, že otázka platnosti zprostředkovatelské smlouvy, stejně jako otázka, koho tato smlouva zavazovala, byla pro rozhodnutí ve věci zcela bez významu. Proto i když lze s žalobcem souhlasit, že problematika aplikace §16 ObchZ na jednání podnikatele v občanskoprávních vztazích dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyřešena, nemění to nic na tom, že tato otázka, byť byla v napadeném rozhodnutí zmíněna, nemůže jeho zásadní právní význam [a tím ani přípustnost dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ] založit. Právními otázkami, na nichž je sice rozhodnutí odvolacího soudu založeno, ale které žalobce ve svém dovolání nevymezil, se pak dovolací soud s ohledem na vázanost uplatněnými dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé OSŘ nemohl zabývat.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu