ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.938.2004.1
sp. zn. 33 Odo 938/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. R., s. r. o. , zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) Z. G., nar. 23. 11. 1969, a 2) M. G., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 78.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 209/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č. j. 23 Co 211/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 8.175,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2003, č. j. 8 C 209/2000-98, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 78.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 4. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která v rámci podnikání provozuje činnost realitní kanceláře, uzavřela se žalovanými 22. 2. 2000 „smlouvu o zajištění“, v níž se zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaní získali možnost uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností a členského podílu v bytovém družstvu spolu s právem nájmu k blíže specifikovanému bytu na třetí osobu za částku 780.000- Kč. Žalovaní se současně zavázali zaplatit žalobkyni odměnu, pokud by došlo k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností jejím přičiněním. Žalovaní dále převzali závazek uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností s nabyvatelem, který uzavřel se žalobkyní dohodu o složení rezervačního poplatku na byt, bez zbytečného odkladu poté, co k tomu budou žalobkyní vyzváni. Účastníci se dále dohodli, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 10% ceny za převod mimo jiné v případě, že odmítnou uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností s nabyvatelem získaným prostřednictvím žalobkyně, který již s ní uzavřel dohodu o složení rezervačního poplatku na byt. Dne 28. března 2000 uzavřeli žalovaní s K. H. dohodu o podmínkách převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu (dále též pouze „dohoda o podmínkách převodu“) a téhož dne byla mezi žalobkyní, žalovanými a K. H. uzavřena dohoda o depozitní úschově, na jejímž základě K. H. složila na depozitní účet u peněžního ústavu částku 780.000,- Kč. Dne 7. dubna 2000 poslali žalovaní žalobkyni dopis, v němž jí oznámili, že odstupují od smlouvy o zajištění, od dohody o podmínkách převodu členských práv a povinností i od dohody o depozitní úschově, s odůvodněním, že smlouvy jsou nedostatečné a že jim nevyhovují. Dopisem ze dne 25. dubna 2000 vyzvala žalobkyně žalované k zaplacení smluvní pokuty ve výši 78.000,- Kč do 15 dnů od doručení dopisu. Žalovaní pak převedli členská práva a povinnosti na jiné osoby dohodou z 31. 8. 2000. Na základě těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že smlouva o zajištění je smlouvou smíšenou ve smyslu §491 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), která obsahuje prvky smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy zprostředkovatelské. Tuto smlouvu však považoval za neplatnou, neboť v části, v níž se žalovaní zavázali uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností, chybí podstatné náležitosti budoucí smlouvy, a navíc ujednání, jímž se žalovaní zavázali uzavřít smlouvu s jakoukoli osobou, kterou zajistí žalobkyně, představuje úkon, jímž se žalovaní předem vzdali svého práva rozhodnout, zda s touto osobou smlouvu uzavřou či nikoli. I kdyby bylo možno smlouvu o zajištění považovat za platnou, nebylo prokázáno, že žalovaní odmítli uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností, neboť jim návrh na uzavření takovéto dohody nebyl nikdy předložen. Proto žaloba není důvodná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 23 Co 211/2003-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných zjištění jako soud prvního stupně, ale s jeho právním posouzením věci se neztotožnil. Konstatoval, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o zajištění, z níž jednoznačně vyplývají jejich práva a povinnosti, a je nadbytečné posuzovat, o jaký smluvní typ šlo. Zatímco žalobkyně splnila závazek, který na základě této smlouvy vůči žalovaným měla, žalovaní dali dopisem ze 7. 4. 2000 jednoznačně najevo, že odmítají uzavřít s K. H., kterou jako zájemkyni zajistila žalobkyně, dohodu o převodu členských práv a povinností, ač tak podle smlouvy o zajištění byli povinni učinit. Proto se žalobkyně právem domáhá zaplacení sjednané smluvní pokuty. Námitku žalovaných, že dohoda o podmínkách převodu je svým obsahem dohodou o převodu členských práv a povinností, odvolací soud odmítl a nesouhlasil ani s názorem, že žalovaní nemohli zmařit uzavření dohody o převodu, když jim návrh takovéto dohody nebyl předložen.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, v němž vyslovili především nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že je rozdíl mezi dohodou o podmínkách převodu a dohodou o převodu členských práv a povinností a že tedy dohodu o podmínkách převodu nelze za dohodu o převodu členských práv a povinností považovat. Podle jejich přesvědčení dohoda o podmínkách převodu obsahuje jednoznačný projev jejich vůle převést na K. H. členská práva a povinnosti a její projev vůle tato práva a povinnosti nabýt a zaplatit za to sjednanou úplatu. Naopak z jazykového vyjádření dohody nelze dovodit, že by měla následovat další smlouva, jíž teprve k převodu práv a povinností dojde. Z toho, že nabyvatelka kromě složení částky 780.000,- Kč na depozitní účet zaplatila žalovaným dalších 75.000,- Kč, které se v dohodě o podmínkách převodu nepřesně nazývají rezervačním poplatkem, je pak zřejmé, že i ona považovala dohodu o podmínkách převodu za dohodu o převodu členských práv a povinností. Ostatně sama žalobkyně nazvala dohodu z 28. 3. 2000 dohodou o převodu členských práv a až později začala účelově tvrdit, že se nejedná o smlouvu podle §230 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Odvolací soud tedy nesprávně posoudil právní povahu dohody o podmínkách převodu, čímž pochybil při aplikaci §35 odst. 2 ObčZ a §230 ObchZ a následně i §544 odst. 1 ObčZ, neboť vycházel z nesprávného závěru o tom, že žalovaní porušili svoji smluvní povinnost. I kdyby bylo možno se závěrem odvolacího soudu ohledně právní povahy dohody o podmínkách převodu souhlasit, nelze dovozovat, že dopisem ze 7. 4. 2000 žalovaní od této dohody odstoupili. Tato dohoda totiž byla uzavřena s K. H. a té odstoupení od dohody nikdy nebylo zasíláno a tudíž ani doručeno. Účinky odstoupení proto nemohly nastat a dohoda o podmínkách převodu je stále platná. Kromě toho z obsahu dopisu se nepodává, že žalovaní odmítají s K. H. smlouvu podle §230 ObchZ uzavřít, lze z něj dovodit pouze to, že jim nevyhovuje obsah předtím uzavřených smluv. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o obsahu projevu vůle žalovaných ve zmíněném dopisu, měl za tímto účelem provést další důkazy, což neučinil. I v tomto směru se tudíž jedná o nesprávnou aplikaci §35 odst. 2 ObčZ. Konečně žalovaní zpochybnili platnost smlouvy o zajištění s tím, že jde o smlouvu zprostředkovatelskou podle §774 ObčZ, v níž je v rozporu s právní úpravou tohoto smluvního typu zakotvena jejich povinnost uzavřít smlouvu se subjektem, který jim „vybere“ žalobkyně, a to pod sankcí smluvní pokuty. Žalovaní tím byli zbaveni práva výběru smluvního partnera a i když v občanskoprávních vztazích platí princip smluvní volnosti, je takovéto ujednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 ObčZ a tedy neplatné podle §39 ObčZ. Žalovaní uzavřeli, že jsou naplněny dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Podrobně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, zdůraznila, že z postoje žalovaných v řízení je zcela zřejmé, že v žádném případě a za cenu jakýchkoli argumentů nehodlají respektovat smlouvu, kterou dobrovolně uzavřeli, a navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaní nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak byly obsahově vymezeny, a dospěl k závěru že dovolání není opodstatněné.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaných ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah dohody o podmínkách převodu a obsah jejich dopisu ze 7. 4. 2000, označované jako nesouhlas s právním posouzením věci, ve skutečnosti jako uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ, byť v sobě samozřejmě zahrnují námitku nesprávného použití §35 odst. 2 ObčZ.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. ísm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Podle §35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaní tvrdí, že skutečnou vůlí účastníků dohody o podmínkách převodu bylo uzavřít již 28. 3. 2000 dohodu o převodu členských práv a povinností. I kdyby tomu tak ovšem bylo, byla by tato vůle v rozporu s jazykovým projevem obsaženým v písemném vyhotovení dohody. Především nelze pominout samotné označení dohody: pokud by měli její účastníci vůli touto dohodou již převod členských práv a povinností uskutečnit, neměli nejmenší důvod ji nazývat „dohodou o podmínkách převodu členských práv a povinností“. Tomu, že mezi dohodou o podmínkách převodu a dohodou o převodu členských práv a povinností činili žalovaní i K. H. rozdíl, nasvědčuje i to, že v článku II. odstavci 3. dohody z 28. 3. 2000 použili odlišný termín „dohoda o převodu členských práv a povinností“, nikoli výraz „dohoda o podmínkách převodu členských práv a povinností“, případně výraz „tato dohoda“, které by odpovídaly jejich nynějšímu tvrzení, že dohoda o podmínkách převodu byla ve skutečnosti dohodou o převodu samotném. Kromě toho i budoucí čas, který je použit v textu dohody o podmínkách převodu („převodce převede“, „nabyvatel přijme“), vzbuzuje pochybnosti o tom, že převod samotný neměl být vyhrazen další dohodě. Ani následné chování žalovaných, které je rovněž relevantní při výkladu jejich projevu vůle, nenaznačuje, že by dohodu z 28. 3. 2000 považovali za dohodu o převodu členských práv a povinností, neboť dohodu nepředložili družstvu, jak by se předpokládalo, ani neprojevili snahu jednat se žalobkyní o zaplacení dohodnuté odměny přesto, že dohody o převodu členských práv a povinností by – při této jejich verzi – bylo dosaženo jejím přičiněním. Naproti tomu nic z obsahu spisu – kromě tvrzení samotných žalovaných – nevyznívá ve prospěch této jejich dovolací námitky. To platí i o způsobu, jakým K. H. platila dohodnuté částky – skutečnost, že zaplatila nad rámec dohody o depozitní úschově další částku, není důkazem, že dohodu o převodu členských práv a povinností již považovala za uzavřenou. To, že žalobkyně v žalobě nazvala dohodu z 28. 3. 2000 dohodou o převodu členských práv a povinností, nelze přeceňovat, tím spíše, že žalobkyně zaujala své současné stanovisko hned na začátku prvého jednání soudu prvního stupně. Dovolací soud tedy s námitkou, že odvolací soud při výkladu dohody o podmínkách převodu vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že tím byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, nesouhlasí.
Totéž pak platí i o výkladu obsahu dopisu žalovaných ze 7. 4. 2000. To, že žalovaní výslovně „odstoupili“ od všech v dopisu označených smluv, nelze vykládat jinak než jako projev vůle těmito smlouvami se nadále neřídit. Na tom nic nemění fakt, že tento dopis nebyl doručen K. H., neboť pro věc není podstatné, zda bylo řádně odstoupeno od smlouvy, nýbrž zda žalovaní odmítli uzavřít s ní smlouvu o převodu členských práv a povinností (článek 5.1 smlouvy o zajištění). Tvrzení žalovaných v dovolání, že vlastně i nadále byli připraveni (za jiných podmínek) tuto dohodu s K. H. uzavřít, zcela odporuje jejich následnému chování. Žalovaní ani netvrdí, natož prokazují, že se i nadále cítili být dohodou o podmínkách převodu vázáni a pokusili se žalobkyni nebo K. H. kontaktovat a navrhnout jiné podmínky, za nichž by dohoda o převodu členských práv a povinností mohla být uzavřena. Naopak je zjevné, že kontakty zcela přerušili a sami začali vyhledávat zájemce o převod členských práva a povinností, což nakonec vyústilo v uzavření dohody s manžely M. předložené bytovému družstvu 31. 8. 2000. Jestliže pak odvolací soud (a to právem) považoval obsah dopisu ze 7. 4. 2000 za jednoznačný, neměl důvod provádět za účelem jeho výkladu další dokazování, jak požadují žalovaní. Skutkový závěr, že dopisem ze 7. 4. 2000 žalovaní odmítli uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností se žalobkyní zajištěnou nabyvatelkou, byl tedy učiněn na základě výkladu tohoto právního úkonu, který nikterak neodporuje §35 odst. 2 ObčZ, a námitku žalovaných v tomto směru nelze než považovat za zcela účelovou.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalovaných k právnímu posouzení věci se týkají závěru o tom, že dohoda o zajištění, především její ujednání o smluvní pokutě, je platným právním úkonem. Ani ty však dovolací soud nepovažuje za opodstatněné. Především lze přisvědčit odvolacímu soudu, že je nadbytečné zkoumat, pod jaký smluvní typ má být smlouva o zajištění podřazena. Podle §491 odst. 1 ObčZ totiž závazky vznikají zejména ze smluv občanským zákoníkem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Zákon tím pro oblast závazkových právních vztahů dále rozvádí princip smluvní volnosti zakotvený obecně v §2 odst. 3 ObčZ, podle kterého si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. V daném případě je tedy podstatné jen to, zda není dán některý z důvodů neplatnosti smlouvy o zajištění z 28. 3. 2000, nikoli zda se jedná o smlouvu zprostředkovatelskou či innominátní, případně o jiný smluvní typ. Není pochyb o tom, že ujednání, která jsou ve smlouvě obsažena, zákon nezakazuje. Z povahy ustanovení o zprostředkovatelské smlouvě, jíž se smlouva o zajištění nejvíce podobá, pak neplyne, že by šlo o ustanovení kogentní povahy, od nichž se nelze odchýlit. Smlouva tedy neodporuje zákonu ani jej neobchází (§39 ObčZ). Proto není-li dán některý z obecných důvodů absolutní neplatnosti smlouvy uvedených v §37, §38 a §40 ObčZ (relativní neplatnost není namítána), mohla by být neplatná toliko pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 ObčZ.
Podle §3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Žalovaným lze přisvědčit, že uzavřením zprostředkovatelské smlouvy podle §774 ObčZ není zájemce zbaven možnosti uzavřít smlouvu, která je předmětem zprostředkovatelské smlouvy, s jinou osobou než kterou obstará zprostředkovatel. Této možnosti však žalovaní nebyli zbaveni ani v tomto případě, a to přesto, že se zavázali uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností s nabyvatelem, kterého jim žalobkyně zajistila (tak lze zjednodušeně vyložit obsah článku 2.1 smlouvy o zajištění). Žádné z ujednání smlouvy jim nezakazovalo, aby vyhledávali svého smluvního partnera sami a případně s ním i dohodu o převodu členských práv a povinností uzavřeli. Je ovšem přirozené, že pokud právo žalobkyně na zaplacení odměny bylo i pro případ, kdy beze zbytku splní svůj závazek vůči žalovaným, závislé na skutečnosti, že dohoda bude uzavřena jejím přičiněním (jinými slovy řečeno právě s osobou, kterou při splnění všech požadavků žalovaných zajistila ona), tedy na skutečnosti, kterou mohli ovlivnit pouze žalovaní, trvala na tom, aby splnění závazku žalovaných uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností s jí vyhledanou osobou, bylo ve smlouvě zajištěno. S ohledem na tyto souvislosti se ujednání o smluvní pokutě ve výši 10% z dohodnuté ceny za převod nepříčí dobrým mravům. Žalobkyně (a to žalovaní nezpochybňují) své závazky ze smlouvy dodržela a zajistila jim uzavření dohody o převodu členských práv a povinností s osobou, která splňovala všechny podmínky, jež si žalovaní stanovili, a dokonce i složila dohodnutou finanční částku do depozitní úschovy, takže nebylo pochyb o její solventnosti. Pokud se žalovaní přesto rozhodli s touto osobou dohodu neuzavřít a porušit tím svůj smluvní závazek, není výkon práva žalobkyně, t. j. uplatnění smlouvou založeného nároku na zaplacení smluvní pokuty, v rozporu s dobrými mravy a není proto důvodu jí v této konkrétní situaci za použití §3 odst. 1 ObčZ toto právo odepřít.
Žalovaným se prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ jejich dovolání zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má v dovolacím řízení úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 8.100,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Solidarita žalovaných vyplývá z §145 odst. 4 ObčZ, platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. dubna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu