ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.95.2005.1
sp. zn. 33 Odo 95/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. P. O. a b) Ing. J. O., proti žalovaným 1) Z. Š., a 2) J. K., o zaplacení částky 115.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 214/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 342/2004-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 6.690,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. S., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se po každém ze žalovaných domáhali zaplacení částky 57.600,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, jež na jejich úkor získali tím, že přejížděli nákladními automobily přes pozemek žalobců parc. č. 1229/8 v katastrálním území J. k truhlárně a dílně umístěných na sousedícím pozemku parc. č. 1229/7, aniž by k tomu měli právní důvod.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, č. j. 8 C 214/2003-173, zamítl žalobu, aby každému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 57.600,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 21. 8. 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že manželé F. a P. S. koupili kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1996 pozemek parc. č. 1229/7 v k. ú. J. a na něm stojící budovy dílny a truhlárny. Prodávající Z. d. J. „v likvidaci“ touto smlouvou zároveň zřídilo věcné břemeno, a to právo chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoli dobu bez časového omezení nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8 v k. ú. J. (který byl v té době v jeho vlastnictví) s tím, že vlastník tohoto pozemku je povinen dohodnuté věcné břemeno, které je vyznačeno na geometrickém plánu č. 343-340/95 vyhotoveném 1. 2. 1996, trpět. Manželé S. používají dílnu a truhlárnu ke své podnikatelské činnosti - autodopravě. Společně s nimi podniká na základě smlouvy o sdružení ze dne 30. 3. 1998 A. S., J. S., J. A. a H. A.; předmětem sdružení je provozování silniční motorové nákladní dopravy. Darovací smlouvou ze dne 18. 2. 2002 darovali manželé S. J. A., H. A., A. S., J. S., I. S. a S. S., každému jednu ideální desetinu budovy truhlárny a dílny, postavených na pozemku parc. č. 1229/7 v J. Žalobci kupní smlouvou ze dne 27. 4. 1998 koupili mimo jiné pozemek parc. č. 1229/8, zatížený věcným břemenem, s jehož obsahem byli seznámeni a srozuměni. Jejich žaloba o zrušení věcného břemene byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2000, č. j. 12 C 250/99-141, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č. j. 20 Co 269/2000-165. Rovněž další žalobu o zrušení věcného břemene Okresní soud v Příbrami zamítl rozsudkem ze dne 7. 1. 2004, č. j. 5 C 149/2001-241. Žalovaní, kteří v rozhodné době nákladními automobily přes pozemek žalobců přejížděli, byli zaměstnanci F. S. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že předmětný pozemek parc. č. 1229/8 je zatížen věcným břemenem ve prospěch nemovitostí - truhlárny a dílny umístěných na pozemku parc. č. 1229/7, jejichž podílovým spoluvlastníkem je zaměstnavatel žalovaných F. S. Kromě spoluvlastníků uvedených budov, jimž svědčí přímé oprávnění vyplývající z věcného břemene, mají žalovaní, coby zaměstnanci jednoho z podílových spoluvlastníků, rovněž oprávnění chůze a jízdy přes pozemek žalobců. Odpovídá to podnikatelskému charakteru nemovitostí, s nimiž je spojeno oprávnění z věcného břemene, a jejich účelnému využití. Pokud by žalovaným toto oprávnění nesvědčilo, neměli by možnost dostavit se na pracoviště a plnit pracovní úkoly. Soud prvního stupně tak nepřisvědčil žalobcům, že žalovaní užívají jejich pozemek bez právního důvodu a že jim vzniká bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 342/2004-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně, převzal a po doplnění dokazování pracovními smlouvami žalovaných zjistil, že oba jsou u F. S. zaměstnáni jako řidič nákladních aut a opravář (první žalovaný od 1. 3. 1997 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou, druhý žalovaný od 14. 4. 2000 - nejprve v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, od 1. 1. 2003 na dobu neurčitou). Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. S poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/88 konstatoval, že právo průchodu a průjezdu svědčící vlastníku nemovitosti mohou využívat i jiné osoby než tento vlastník. V případě, že nemovitosti slouží k podnikání, jsou to zejména zaměstnanci, zákazníci, popř. jiné osoby, jejichž průchod a průjezd je nezbytný k provozování podnikání vlastníka nemovitosti. Těmto osobám nesvědčí právo průchodu a průjezdu z titulu věcného břemene, ale odvozují své právo od subjektu z věcného břemene oprávněného. F. S. jako spoluvlastník panujících nemovitostí (sloužících k podnikání) vykonává své právo vyplývající z věcného břemene i prostřednictvím zaměstnanců (pokud je pověří výkonem práce, v jehož rámci musí přejet nákladním automobilem přes pozemek žalobců). Žalovaní tak nejsou v tomto sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováni, neboť se na úkor žalobců jízdou přes jejich pozemek bezdůvodně neobohatili (§451 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž obsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení a genezi případu. Jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť odvolací soud otázku, komu svědčí oprávnění vyplývající z věcného břemene, posoudil odlišně od Krajského soudu v Praze (rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2001, č. j. 25 Co 451/2001-39, ze dne 24. 10. 2002, č. j. 27 Co 337/2002-128, a ze dne 24. 1. 2001, č. j. 20 Co 269/2000-165), a v rozporu s hmotným právem. V dovolání označili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Předně namítli, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Ty mají spočívat v tom, že odvolací soud nerozhodl o předmětu řízení, který byl žalován (tj. o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním bez právního důvodu), ale o právu z věcného břemene. Pochybil též tím, že dokazování nepřípustně doplnil pracovními smlouvami žalovaných, ač tyto důkazy nebyly před soudem prvního stupně navrženy, takže porušil zásadu dvojinstančnosti. Soudy obou stupňů současně ignorovaly důkazy navrhované žalobci (rozsudek sp. zn. 13 C 72/2000 a svědecké výpovědi žalovaných v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 149/2001). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli, že jeho skutkové závěry nevyplývají z provedených důkazů a že skutečnosti, jež z důkazů vyplývají, byly naopak pominuty. Konkrétně namítli, že smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje vůli založit oprávnění využívat věcné břemeno i jinými osobami než vlastníky truhlárny a dílny. Závěr soudů, že truhlárna je užívána k podnikatelské činnosti v autodopravě a že tento účel byl vymezen i v kupní smlouvě, resp. ve smlouvě o zřízení věcného břemene, je nepodložený. Soudy přehlédly, že žalovaní denně v rámci svých výdělečných aktivit využívali pozemek žalobců k přejíždění na pozemek parc. č. 1229/26, kde s mnohatunovými nákladními soupravami parkovali v kolně (došlo tak k záměně nemovitosti oprávněné z věcného břemene za jinou), a že k pozemku parc. č. 1229/7 je přístup po státních pozemcích. Za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítli nesprávnost právního závěru, že žalovaní nejsou v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimováni. Za nelogický považují názor odvolacího soudu, že právo průchodu a průjezdu, svědčící z titulu věcného břemene vlastníku nemovitostí sloužících k podnikání, mohou využívat i jiné osoby, které své právo odvozují od osoby z věcného břemene oprávněné. Soudy obou stupňů nebraly v potaz právní povahu věcného břemene, z něhož je oprávněna jen určitá osoba a jež je tudíž nepřevoditelné na osobou jinou. Pakliže podle zápisu v katastru nemovitostí vázne na pozemku věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy, nelze z toho bez dalšího dovodit, že toto právo svědčí komukoliv, neboť z uvedeného zápisu na listu vlastnictví plyne, že svědčí pouze vlastníkům příslušné nemovitosti (zde budovy truhlárny a dílny na pozemku par. č. 1229/7). Žalobci jsou i nadále přesvědčeni, že osobami oprávněnými z věcného břemene jsou výlučně vlastníci uvedených nemovitostí. Odkaz odvolacího soudu na judikát R 14/88 pokládají za nepřípadný, neboť se týká věcného břemene in personam, kde hosté občas navštěvují byt osoby oprávněné z věcného břemene a nejde tak o každodenní průjezd nákladních vozidel po pozemku jako v posuzovaném případě. Odvolací soud tak nesprávně dovodil, že žalovaným (či dokonce neurčitému okruhu osob) svědčí odvozené právo, které se pojí k spoluvlastníku truhlárny - jejich zaměstnavateli. Z uvedených důvodů navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní jsou názoru, že dovolání žalobců není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Připomněli, že tu jde o věcné břemeno in rem zapsané v katastru nemovitostí na základě smlouvy o zřízení věcného břemene, z něhož je oprávněn vlastník truhlárny a dílny stojících na pozemku sousedícím s pozemkem žalobců. Považují za samozřejmé, že z takto vymezeného věcného břemene nemůže být oprávněn kdokoli; za situace, kdy truhlárna a dílna jsou využívány vlastníkem pro účely podnikání, lze však výkladem dovodit, že oprávnění z věcného břemene svědčí nejen samotnému vlastníku - podnikateli, ale i jeho zaměstnancům. Pokud jde o žalobci zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 27 Co 337/2002, v němž byl zaujat názor, že uvedené věcné břemeno svědčí výlučně vlastníkům nemovitosti, byl tento závěr týmž senátem zpochybněn (viz rozsudek ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 27 Co 236/2004). Žalovaní po obsáhlé polemice s některými dalšími dovolacími argumenty žalobců navrhli dovolání zamítnout, popř. odmítnout.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty při splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nepřipadá v úvahu, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání tak může být zvažována pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Možnost užití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zákon výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (popř. podle obdobného užití §238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení zjevně nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. I kdyby tedy bylo řízení zatíženo uvedenými vadami, jejich existence nemůže sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (až na výjimky zde uvedené), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí stojí, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu výhrady žalobců k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež jsou uplatněním nezpůsobilých dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
Žalobci prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložili k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalovaní na jejich úkor nezískali bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Tento závěr přitom závisel na posouzení předběžné otázky, zda žalovaní coby zaměstnanci spoluvlastníka nemovitostí sloužících k podnikání, který je osobou oprávněnou z věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy po pozemku žalobců, jsou oprávněni užívat věcným břemenem zatížený pozemek k chůzi a jízdě z titulu práva odvozeného od jejich zaměstnavatele.
Takto nastolená právní otázka však napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce nečiní. Dovolací soud tuto otázku totiž vyřešil v rozsudku ze dne 25. července 2006, č. j. 22 Cdo 973/2005-180, který se shodou okolností týkal týchž účastníků (šlo o věc žalobců Ing. P. O. a Ing. J. O. proti žalovaným Z. Š., J. K. a V. P., o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedenou u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 14/2004). V tomto rozhodnutí v prvé řadě konstatoval, že právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu chůze a jízdy pro vlastníka nemovitosti určené k podnikání, je věcným břemenem spojeným s vlastnictvím nemovitosti (věcným břemenem in rem). Vlastník této nemovitosti je oprávněn užívat pozemku jiného vlastníka (zatížený nebo služebný) k chůzi a jízdě a v tomto rozsahu je vlastník zatíženého pozemku užívání svého pozemku trpět (§151n odst. 1 obč. zák.). V návaznosti na dosavadní judikaturu (Stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 12. 1987, Cpj 55/87, publikované pod R 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 2. 1924, sp. zn. Rv II 1757/23, publikovaný pod č. 3549 sbírky Vážného) pak formuloval právní závěr, podle něhož přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti (může jít o chůzi i jízdu po zatíženém pozemku), pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene (bydlení vlastníka, pronájem bytů, podnikání, návštěvy v obvyklém rozsahu), pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak. Slouží-li panující nemovitost k podnikání, pak může být zatížený pozemek užíván k chůzi a jízdě i zaměstnancem vlastníka této panující nemovitosti, a to v souvislosti s tím druhem podnikání, ke kterému by mohl věcné břemeno využívat oprávněný (vlastník panující nemovitosti).
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalovaným svědčí právo chůze a jízdy přes pozemek žalobců odvozené od jejich zaměstnavatele, který je spoluvlastníkem truhlárny a dílny nacházejících se na sousedícím pozemku, v jejichž prospěch bylo zřízeno věcné břemeno, neodklonil se od v mezidobí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za této situace (logicky vzato) lze mít za vyloučené, aby žalovaní užívali věcným břemenem zatížený pozemek žalobců bez právního důvodu. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatili, je tak v souladu s hmotným právem, neboť nebyl naplněn zákonný předpoklad jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení - plnění bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.).
Se zřetelem ke shora uvedenému je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.540,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu