ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.968.2004.1
sp. zn. 33 Odo 968/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. ú. A. v. České republiky, proti žalovanému JUDr. A. K., o zaplacení částky 2,659.985,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 71/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 55 Co 415/2003-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. PhDr. O. Ch. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 12 C 71/98-168, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 2,659.985,- Kč s 21% úrokem od 7. 12. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č. j. 55 Co 415/2003-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 3. července 1991 uzavřena smlouva o zabezpečení ochrany při převozu peněžní hotovosti, podle níž měl žalovaný provozující bezpečnostní službu zabezpečit ochranu peněžní hotovosti žalobce při přepravě z peněžního ústavu do prostoru jejího přerozdělení. Za tuto činnost byla dohodnuta odměna ve výši 50,- Kč za hodinu pro jednoho pracovníka bezpečnostní služby. Součástí této smlouvy byl i závazek žalovaného, že ručí za přepravovanou peněžní hotovost. Dne 28. února 1992 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o poskytování bezpečnostních služeb, jejímž předmětem byla činnost žalovaného spočívající v ochraně areálu žalobce. V článku 2, bodě 2.11 smlouvy se žalovaný zavázal vykonávat pro žalobce i ochranu přepravované peněžní hotovosti při převozu z peněžního ústavu do určeného prostoru v areálu žalobce. Ochrana měla spočívat v doprovodu příslušného pracovníka žalobce a peněžního obnosu, který se po celou dobu přepravy měl nacházet v dispozici tohoto pracovníka, od převzetí peněz až do jejich doručení do určeného místa. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že provádění této činnosti nebude fakturováno, neboť odměna je obsažena v úhradě za celkovou činnost žalovaného prováděnou pro žalobce podle smlouvy. Ta byla sjednána částkou 45,- Kč za jednu hodinu. Dne 6. prosince 1996 při převozu částky 2,659.985,- Kč vozidlem žalobce za doprovodu pracovníka žalovaného z peněžního ústavu do sídla žalobce došlo k přepadení vozidla a odcizení kufříku s uvedenou částkou. Žalobce opíral uplatněný nárok o tvrzení, že žalovaný porušil povinnosti, které pro něho vyplývaly z obou shora uvedených smluv, a odpovídá tak za škodu, která žalobci vznikla.
Soud prvního stupně především neshledal důvodnou námitku žalobce, že smlouva z 28. 2. 1992 je neplatná, neboť ji za žalobce podepsal M. P., který k tomu nebyl oprávněn. Tvrzený nedostatek by byl nedostatkem formy ve smyslu §40 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a jelikož tato vada způsobuje jen relativní neplatnost právního úkonu, nemůže se této neplatnosti dovolávat žalobce, který ji sám způsobil (§40a ObčZ). Kromě toho soud prvního stupně s odkazem na §15 obchodního zákoníku dovodil, že M. P. k uzavření smlouvy oprávněn byl. Vztah mezi oběma smlouvami pak soud prvního stupně vyhodnotil tak, že druhá smlouva zrušila prvou a že tedy „jde o privativní novaci závazku“. K tomuto závěru dospěl porovnáním obsahu smluv, když konstatoval, že pokud jde o ochranu peněžní hotovosti, není v nové smlouvě obsah smlouvy předchozí zachován ani částečně. Původně byla ochrana peněžní hotovosti organizována plně v režii žalovaného, který zajišťoval kompletně celou službu včetně použitých prostředků, a to podle své úvahy. Podle druhé smlouvy byla tato služba poskytována v nové, nižší kvalitě a spočívala pouze v ochranném doprovodu pracovníka žalobce, který hotovostí po celou dobu přepravy disponoval. Takto definovaná služba nemůže existovat vedle služby původní, neboť ji lze vykonávat pouze jedním nebo druhým způsobem. Pro závěr, že nová smlouva nahrazuje v celém rozsahu smlouvu původní, svědčí i nižší sjednaná cena služeb odpovídající jejich menší náročnosti a též to, že ochrana přepravované hotovosti byla jen jakýmsi bonusem k hlavní činnosti spočívající v ochraně areálu žalobce a nebyla ani samostatně účtována. Jestliže podle smluvního ujednání účastníků měl žalovaný toliko zajistit ochranný doprovod pracovníka žalobce převážejícího hotovost, je zřejmé, že v souvislosti s loupežným přepadením vozidla žalobce neporušil pracovník žalovaného žádnou svoji povinnost a že žalovaný za vzniklou škodu podle §420 ObčZ neodpovídá.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně jak v otázce platnosti smlouvy z 28. 2. 1992, tak v otázce vztahu mezi oběma smlouvami. Odkázal na způsob zániku závazku upravený v §570 ObčZ a zdůraznil, že lze-li srovnáním obsahu obou smluv učinit závěr o nahrazení původního závazku novým, není třeba, aby pozdější smlouva obsahovala výslovné ujednání o zrušení smlouvy předchozí. Pokud žalobce namítl, že ho žalovaný poškodil i tím, že ač pojištěn, neoznámil pojistnou událost pojišťovně, která by plnila bez ohledu na výsledek tohoto sporu, nejde o porušení smluvní povinnosti žalovaného a není ani dána příčinná souvislost se vznikem škody. V podrobnostech pak odvolací soud odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst.1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). V něm především zpochybnil závěr soudů obou stupňů, že smlouva z 28. 2. 1992 nahrazuje smlouvu z 3. 7. 1991 a že se tedy jedná o zánik původního závazku žalovaného v důsledku privativní novace. Vyslovil přesvědčení, že pokud by druhá smlouva nahrazovala první, musela by obsahovat i ručení žalovaného za převoz finanční hotovosti. Závěr, že o menším rozsahu služeb, jež měl žalovaný poskytovat podle druhé smlouvy, svědčí i nižší cena za tyto služby, podle žalobce neobstojí, neboť žalovaný snížil cenu jen proto, aby uspěl ve výběrovém řízení, a od 1. 5. 1992 si opět účtoval vyšší částky. Žalobce dále opětovně poukázal na to, že žalovaný, ačkoli byl pro přepravu peněz pojištěn, neohlásil škodní událost pojišťovně a tím žalobce poškodil, neboť ten mohl být odškodněn pojišťovnou. Jestliže bylo prokázáno, že člen bezpečnostní služby nebyl řádně vyškolen, a to ani pro použití zbraně, jedná se o porušení povinnosti, která pro žalovaného vyplývala z uzavřených smluv. Neodbornost a hrubé podcenění přepravy finanční hotovosti jsou ostatně zřejmé z celkového přístupu žalovaného k plnění smluvních povinností. Závěrem žalobce nastínil otázku smyslu bezpečnostních služeb, které podle rozhodnutí soudů obou stupňů za nic neručí a neodpovídají, konstatoval, že byl těmito rozhodnutími poškozen na svých právech, neboť mu byl odepřen oprávněný nárok na náhradu škody, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v prvé řadě zdůraznil, že žalobce v dovolání neuplatnil žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a ani nekonkretizoval, v čem byl podle jeho názoru postup soudů obou stupňů vadný. Jinak se žalovaný ztotožnil se závěry odvolacího soudu, vyjádřil se k jednotlivým okruhům dovolacích námitek žalobce a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právě z tohoto ustanovení dovozuje žalobce přípustnost svého dovolání; dovolací soud však jeho názor nesdílí.
Není sporu o tom, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24. ledna 2002, č. j. 12 C 71/98-104, který předcházel rozsudku ze dne 11. září 2003, č. j. 12 C 71/98-168, totiž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ však je nutno ještě zkoumat, zda odlišnost dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveným ve zrušovacím usnesení. Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, t. j. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovozovat.
V odůvodnění usnesení ze dne 14. ledna 2003, č. j. 16 Co 368/2002-153, jímž byl k odvolání žalovaného zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. ledna 2002, č. j. 12 C 71/98-104, odvolací soud konstatoval, že zatím nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu přezkoumávaného rozsudku. Vytkl soudu prvního stupně nedostatky v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a to jak pokud jde o závěr o neplatnosti smlouvy z 28. 2. 1992 z důvodu, že ji za žalobce podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, tak pokud se týče názoru, že smlouvou z 28. 2. 1992 nedošlo ke zrušení ani změně smlouvy z 3. 7. 1991. Tyto nedostatky, které odvolací soud velmi podrobně rozvedl, pak mají podle jeho názoru za následek nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud sice naznačil, která ustanovení připadají při právním posouzení věci v úvahu, a vyslovil názor, že s ohledem na obsah obou smluv, jímž se soud prvního stupně podrobně nezabýval, „lze spíše usuzovat na nahrazení smlouvy předešlé smlouvou ze dne 28. 2. 1992“, nicméně ani v jednom směru nezavázal soud prvního stupně kategoricky vysloveným právním názorem, který by tento soud byl povinen bezvýhradně respektovat. Navíc soud prvního stupně po zrušení rozsudku z 24. 1. 2002 doplnil dokazování opakovanými výslechy žalovaného a svědka Ing. S. a měl tedy k dispozici poněkud jiná skutková zjištění než v případě předchozího rozsudku. Ostatně ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 11. 9. 2003 se nepodává, že by se tento soud při právním posouzení věci cítil omezen názory odvolacího soudu a že nebýt těchto názorů, vyznělo by jeho rozhodnutí jinak. Lze proto uzavřít, že odlišnost obou zmíněných rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla důsledkem jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu, jak má na mysli §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, a že tudíž tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena.
Zbývá tedy pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
V rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví veškeré výhrady žalobce ke způsobu, jakým odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyložil obsah smluv z 3. 7. 1991 a 28. 2. 1992, jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Totéž pak platí o argumentaci účelovým snížením ceny žalovaným poskytovaných služeb z důvodu výběrového řízení a jejich opětovným zvýšením.
Jedinými právními otázkami, jejichž řešení odvolacím soudem žalobce v dovolání zpochybnil a od nichž by se mohla odvíjet přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jsou otázka, zda uzavřením smlouvy z 28. 2. 1992 došlo k zániku závazků žalovaného ze smlouvy z 3. 7. 1991, a otázka, jaké povinnosti pro žalovaného vyplývaly ze smlouvy z 28. 2. 1992. Znovu je ovšem třeba zdůraznit, že při zkoumání zásadního právního významu těchto otázek a tedy přípustnosti dovolání je dovolací soud povinen vycházet z obsahu smluv tak, jak jej vyložil odvolací soud.
Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále
jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nestačí, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam; rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobně pak rozhodl i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Závěr odvolacího soudu o zániku původního závazku v důsledku dohody podle §570 ObčZ (privativní novace), je, stejně jako závěr o rozsahu povinností plynoucích pro žalovaného ze smlouvy z 28. 2. 1992, založen na zcela jedinečném a nezobecnitelném obsahu obou posuzovaných smluv a postrádá tak potřebný judikatorní přesah do obecné rozhodovací činnosti soudů. Přípustnost dovolání žalobce tak nemůže být dána ani novostí uvedených právních otázek, ani dosavadní rozdílnou praxí soudů při jejich řešení. Ani z hlediska souladu s hmotným právem nemá dovolací soud k právním názorům odvolacího soudu žádné výhrady. Z pečlivého porovnání obsahu obou smluv tak, jak je provedl soud prvního stupně a převzal odvolací soud, je zcela zřejmé, že druhá smlouva nemůže vedle prvé ani částečně obstát. Proto z pozdější smlouvy nepochybně vyplývá zánik původního závazku bez ohledu na to, že v ní není výslovně vyjádřen, a nemůže jít o pouhou změnu obsahu závazku dohodou ve smyslu §516 ObčZ. Pokud žalobce namítá, že původní závazek by mohl zaniknout jen v případě, kdyby i nová smlouva obsahovala „ručení“ žalovaného, pomíjí, že právě změna podmínek, za nichž je ochrana přepravované hotovosti poskytována (pouhý doprovod pracovníka žalobce, který má hotovost u sebe, bez možnosti žalovaného určit, jak bude přeprava organizována, a ovlivnit rozsah bezpečnostních opatření), je přesvědčivým argumentem pro závěr, že žalovaný neměl v úmyslu převzít za přepravované finanční prostředky odpovědnost stejným způsobem, jakým to učinil v původní smlouvě. Závěr, že povinností žalovaného podle smlouvy z 28. 2. 1992 bylo pouze zajistit doprovod pracovníka žalobce převážejícího hotovost, je pak podložen zcela jednoznačným zněním smlouvy. Žalobce si nevymínil žádné další podmínky ohledně osoby pracovníka bezpečnostní služby, který doprovod zajišťuje, a proto jeho názor, že nedostatečné vyškolení konkrétního zaměstnance žalovaného pro použití zbraně je porušením smluvních povinností, neobstojí. Dovolací soud tedy dospívá k závěru, že obě shora naznačené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s hmotným právem.
Ke zbývajícím dovolacím argumentům žalobce postačí poznamenat, že otázka oznámení škodní události pojišťovně je zcela bez významu, neboť v řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo pro příčinnou souvislost mezi tímto tvrzeným opomenutím žalovaného a vznikem škody. Úvahy o smyslu bezpečnostních služeb nejsou právními argumenty a pokud jde o výhrady proti postupu soudů v řízení, lze přisvědčit žalovanému, že jsou natolik nekonkrétní, že je nelze z hlediska zákonem předpokládaných dovolacích důvodů přezkoumat.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu