ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.977.2004.1
sp. zn. 33 Odo 977/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. Ž., proti žalovanému J. L., o vydání dokladů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 16/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2004, č. j. 19 Co 66/2004-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po původně žalovaném Z. J. vydání jednotlivě specifikovaných dokladů z let 1990 až 1998. Uváděl, že je právním nástupcem A. Ž., který zanikl sloučením se žalobcem dne 11. 3. 1999. Toho dne se konala konference A., jejíž delegáti usnesením rozhodli o zrušení uvedeného subjektu sloučením se žalobcem, jakož i o přechodu veškerého majetku na žalobce. Žalovaný coby předseda zaniklého A. odmítl vydat žalobou požadované doklady, ačkoli je žalobce potřebuje k řádnému vedení účetnictví.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 24. března 2003, č. j. 14 C 16/2000-48, zastavil řízení o povinnosti žalovaného vydat účetní doklady v něm označené, žalovanému uložil povinnost vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku blíže specifikované doklady a rozhodl o nákladech řízení (před tím usnesením ze dne 14. 1. 2002, č. j. 14 C 16/2000-28, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník řízení přistoupil J. L. - držitel požadovaných dokladů, a usnesením ze dne 11. dubna 2000, č. j. 14 C 16/2000-40, zastavil řízení proti původně žalovanému Z. J. pro zpětvzetí žaloby). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že po delimitaci Základní organizace S. A. Ž. byl ustaven A. Ž., který byl registrován dnem 30. 3. 1990. Protokolem ze dne 6. 2. 1991 č. 1/II/91 byl majetek ZO S. A. Ž. předán A. Jeho předsedou se stal Z. J., jenž v roce 1996 požádal o registraci A. Ž. na Ministerstvu vnitra České republiky; stanovy zde byly registrovány dne 19. 8. 1996 pod čj. II/S-OS/1-30516/96-R. Dne 25. 5. 1998 rozhodnutím ministerstva vnitra čj. VS/1-1/36203/98-R vznikl A. Ž. (tj. žalobce), jemuž bylo přiděleno identifikační číslo. Dne 11. 3. 1999 se konala konference A., na níž bylo usnesením rozhodnuto o sloučení tohoto subjektu se žalobcem. Téhož dne se konala konference žalobce, během které bylo rozhodnuto o sloučení s A. a o převzetí jeho veškerého majetku. Hlášením ze dne 15. 4. 1999 byl Český statistický úřad vyrozuměn o zániku A. s tím, že jeho nástupcem je žalobce. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že A. dne 11. 3. 1999 zanikl sloučením se žalobcem na základě rozhodnutí členů těchto subjektů. Na žalobce, coby právního nástupce A., tak přešlo vlastnické právo k převzatému majetku. Žalovaný proto neoprávněně drží doklady týkající se tohoto majetku (§126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného (předsedy A.) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 19 Co 66/2004-94, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o vydání zde uvedených dokladů zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Doplnil dokazování sděleními Ministerstva vnitra České republiky ze dne 25. 2. 2004 a 25. 3. 2004, seznamem členů A. z období let 1996 - 2000 a jeho stanovami. Z těchto listinných důkazů zjistil, že dne 19. 8. 1996 bylo na Ministerstvu vnitra ČR zaregistrováno sdružení A. Ž. Dne 25. 5. 1998 byla provedena registrace žalobce. Dne 22. 4. 1999 obdrželo ministerstvo vnitra oznámení podepsané předsedou žalobce, že A. Ž. zanikl ke dni 11. 3. 1999 sloučením se žalobcem. Podle stanov A. připojených k žádosti o registraci patřilo do výlučné pravomoci valné hromady jako nejvyššího orgánu tohoto sdružení rozhodovat mimo jiné o ukončení jeho činnosti. Konference konané dne 11. 3. 1999, při níž mělo dojít ke sloučení A. se žalobcem, se zúčastnilo 65 delegátů. Pozváni na ni byli jen dva z evidovaných členů A., ani ti se však konference nezúčastnili. Protože, jak sám žalobce tvrdí, konference se zúčastnily jak za A. tak za žalobce stejné osoby, šlo o jedno shromáždění. V řízení přitom nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že ti, kdo se této konference zúčastnili, se stali také členy A. Odvolací soud konstatoval, že A. v den konání konference existoval, a tak aby se ti, kteří se konference zúčastnili, mohli považovat za členy tohoto sdružení, museli by mu adresovat přihlášku. Okolnost, že by osobám přítomným na shromáždění vzniklo členství přijetím přihlášky A. (a že by tedy byly členy obou sdružení), nebyla prokázána a ani tvrzena. Jelikož rozhodnutí o ukončení činnosti A. mohla učinit pouze valná hromada tohoto subjektu a ze skutkového zjištění vyplývá, že se jeho členové jednání konference nezúčastnili, odvolací soud dovodil, že o sloučení se žalobcem valná hromada A. nerozhodla. K jeho zániku ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 83/1990 Sb.“) a stanov A. tudíž nedošlo. Odvolací soud tak uzavřel, že A. nezanikl, žalobce se nestal jeho právním nástupcem a vlastníkem žalovaných dokladů. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto neshledal žalobu důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl nesprávnost právního závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace v tomto řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že nerozlišoval mezi A. Ž., k jehož vzniku došlo v roce 1990 oddělením Základní organizace S. A. Ž. od zanikající organizace S. (tato organizace byla zaregistrována jako organizační složka celostátního sdružení a. - Č. a., nikdy nedošlo k zahájení konkrétní činnosti, nebyl veden řádný seznam členů a nekonaly se členské schůze; nebylo vyjasněno, kteří z bývalých členů S. mají o členství zájem) a občanským sdružením A. Ž., které vzniklo 19. 8. 1996, začalo používat identifikační číslo subjektu vzniklého v roce 1990, ujalo se hospodaření s jeho majetkem a které mělo pouze osm členů. Vzhledem k odlišné členské základně nemohl být A. vzniklý v roce 1996 (jehož členem je žalovaný a dalších sedm osob) právním nástupcem A. vzniklého v roce 1990. Žalobce dále zdůraznil, že dne 11. 3. 1999 bylo rozhodnuto o sloučení žalobce s A. vzniklým v roce 1990 (a že tyto subjekty měly shodnou členskou základnu), a nikoli s A. vzniklým v roce 1996, který tak dosud existuje. Proto má žalobce nárok na vydání dokladů vzniklých do 19. 8. 1996, jež vedl původní A., a má nárok i na doklady vzniklé po tomto datu, neboť se týkají majetku, kterého se neoprávněně zmocnil A., jehož předsedou je žalovaný, a který nyní náleží žalobci. Navrhuje proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k datu, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobcem obsahově vymezen.
Žalobce sice uvádí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku aktivní věcné legitimace (§241a odst. 2 písm. b/ o.s. ř.), ale ve skutečnosti jeho námitky míří proti skutkovému základu, na němž odvolací soud napadený právní závěr vybudoval. Se závěrem odvolacího soudu, že občanské sdružení A. Ž. vzniklé v roce 1996 nezaniklo dne 11. 3. 1999 sloučením se žalobcem a dosud existuje, nepolemizuje, nýbrž tvrdí, že uvedeného dne rozhodnutím konference zanikl A. Ž. vzniklý v roce 1990 (od něho pak odvozuje právní nástupnictví a aktivní legitimaci ve sporu).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda a případně který subjekt ve smyslu §12 odst. 1 písm. a/, odst. 2 zák. č. 83/1990 Sb. (a příslušných stanov) zanikl sloučením se žalobcem (tedy zda a kterého občanského sdružení je žalobce právním nástupcem), je stěžejní zjištění, zda se valné hromady („konference“) konané dne 11. 3. 1999 kromě členů žalobce zúčastnili též členové občanského sdružení, jež mělo sloučením se žalobcem zaniknout; jinými slovy řečeno, zda rozhodnutí o zániku sloučením se žalobcem bylo přijato rozhodnutím valné hromady členů sdružení, které mělo takto zaniknout. Odvolací soud skutkové zjištění, že konference konané dne 11. 3. 1999 se zúčastnili pouze členové žalobce a že z členů A. Ž., nebyl přítomen nikdo, čerpal z přednesů obou účastníků řízení, stanov A. Ž., seznamu jeho členů a zápisu z konference konané dne 11. 3. 1999. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu; jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky. Naopak nic z obsahu spisu nenasvědčuje tvrzení žalobce, že by jeho členové přítomní na uvedené konferenci byli zároveň členy A. Ž. vzniklého v roce 1990 (či v roce 1996). Pravdivost tvrzení žalobce, že dne 11. 3. 1999 došlo ke sloučení s A. vzniklým v roce 1990, je zpochybňována prokázaným jednáním žalobce, který sám v oznámení Ministerstvu vnitra ČR za subjekt, který zanikl dne 11. 3. 1999 sloučením s ním, označil A. Ž., registrace č. II/S-OS/1-30516/96-R ze dne 19. 8. 1996. Rovněž nelze přehlédnout, že žalobní požadavek odůvodnil žalobce tvrzením, že A. Ž., jehož je (původně) žalovaný Z. J. předsedou, zanikl sloučením se žalobcem dne 11. 3. 1999, takže žalobce je jeho právním nástupcem. Nelze přehlédnout ani to, že jednotlivé dovolací argumenty žalobce si vzájemně odporují. Tvrzení, že žalobce a A. vzniklý v roce 1990 měly shodnou členskou základnu, je znevěrohodňováno současným jeho tvrzením, že A. vzniklý v roce 1990 nevyvíjel konkrétní činnost, nebyl veden řádný seznam členů a nebylo vyjasněno, kdo z původních členů S. má o další členství zájem.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro svá skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Skutkový stav, na němž odvolací soud vybudoval právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, je tak správný. Námitku, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry (tj. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), žalobce neuplatnil.
S přihlédnutím ke shora učiněným závěrům dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno za situace, kdy úspěšnému žalovanému nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšnému žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu