ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.985.2004.1
sp. zn. 33 Odo 985/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. t., proti žalované M., s. a d. u. o. s., o zaplacení částky 1,300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 21/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 102/2004-113, takto:
I. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 102/2004-113, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. července 2003, č. j. 16 C 21/2002-61, ve znění usnesení ze dne 17. února 2004, č. j. 16 C 21/2002-105, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1,300.000,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 102/2004-113, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. července 2003, č. j. 16 C 21/2002-61, ve znění usnesení ze dne 17. února 2004, č. j. 16 C 21/2002-105, ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. července 2003, č. j. 16 C 21/2002-61, ve znění usnesení ze dne 17. února 2004, č. j. 16 C 21/2002-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,300.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení dalších 50.000,- Kč a pokud se domáhala, aby bylo vysloveno, že „povinnost žalované k plnění je společná a nerozdílná s povinností J. P., a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v březnu 2001 bylo v zařízeních žalované Hotel B. a D. K. umístěno nejméně 130 provozuschopných televizních přijímačů, které nebyly přihlášeny k evidenci. Uvedená zařízení pronajala žalovaná J. P., který sice na základě výzvy žalobkyně přijímače dodatečně přihlásil, ale nezaplatil přirážku 10.000,- Kč za každý nepřihlášený přijímač. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná byla v březnu 2001 držitelkou uvedených přijímačů ve smyslu §2 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, a je proto povinna podle §8 odst. 1 tohoto zákona přirážku v celkové výši 1,300.000,- Kč zaplatit. Důvodem částečného zamítnutí žaloby byla skutečnost, že se nepodařilo prokázat držení dalších pěti televizních přijímačů a že J. P., který byl původně rovněž žalován s tím, aby plnil se žalovanou společně a nerozdílně, nebyl poplatníkem televizního poplatku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2004, č. j. 15 Co 102/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalované a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I tento soud považoval žalovanou za držitelku televizních přijímačů umístěných v objektech pronajatých J. P., když poznamenal, že uzavřením nájemní smlouvy s J. P. v prosinci 1997 si žalovaná počínala jako vlastník nemovitostí i jejich vybavení a pochybnosti o vlastnictví movitých věci, vyplývající z předávacího protokolu z 8. 1. 1998, na jejím subjektivním přesvědčení o vlastnickém právu nic nemění. Výhradu žalované ke skutkovému závěru, že v březnu 2001 bylo nepřihlášených televizních přijímačů právě 130, odvolací soud odmítl, stejně jako námitku, že žalované nebyla řádně doručena výzva k dodatečnému splnění povinností poplatníka. Pokud žalovaná poukazovala na to, že v březnu 2001 byly televizory odhlášeny J. P., jde o námitku uplatněnou až v odvolacím řízení a navíc ani tento argument nemůže zvrátit to, že bylo prokázáno žalobní tvrzení, že žalovaná televizní přijímače, které byly v březnu 2001 v jejích objektech, do evidence nepřihlásila. Úkony, které v tomto směru činil J. P., pak nebyly, jak plyne z jeho výpovědi, učiněny jménem žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to proti oběma jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že je napadán rozsudek, který má ve věci samé zásadní právní význam. V dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní otázkou je podle jejího názoru především výklad §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. Jestliže §129 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), na který je ve zmíněném ustanovení odkazováno, vyžaduje pro závěr o držbě jednak faktické nakládání s věcí jako s vlastní, jednak subjektivní přesvědčení o vlastnictví (dobrou víru), pochybily soudy obou stupňů, když otázku, kdo byl poplatníkem televizních poplatků, neřešily i z tohoto hlediska a pominuly skutečnost, že na její straně dobrá víra tak, jak ji chápe ustálená judikatura, chyběla. Druhou právní otázkou, která má zásadní význam a kterou soudy vyřešily nesprávně, je posouzení vzniku nároku žalobkyně na přirážku podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 252/1994 Sb. Podle žalované je totiž z dokazování zřejmé, že nejde o případ nepřihlášení televizorů do evidence, nýbrž o případ jejich dočasného odhlášení z evidence, které by mohlo založit pouze nárok podle §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 252/1994 Sb. Ten ovšem žalobkyně neuplatnila a navíc pro jeho vznik ani nebyly dány důvody. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. I když žalovaná označuje uplatněné dovolací důvody souhrnně jako výhrady proti právnímu posouzení věci, je její druhá námitka svým obsahem (§41 odst. 2 OSŘ) uplatněním dovolacího důvodu napadajícího skutkové závěry, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí. Odvolací soud vycházel z toho, že bylo prokázáno, že žalovaná nepřihlásila 130 televizních přijímačů umístěných v rekreačních objektech pronajatých J. P. To je skutkový závěr, na který pak bylo aplikováno ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 252/1994 Sb. Žalovaná ovšem v dovolání nenamítá, že takto zjištěný skutkový stav bylo na místě posoudit podle jiného ustanovení; podstatou její námitky je nesouhlas se závěrem, že nepřihlásila televizory do evidence, a přesvědčení, že z důkazů vyplynul závěr odlišný, tedy že televizory již dříve přihlásil J. P. a že je v březnu 2001 z technických důvodů odhlásil. Jinými slovy řečeno žalovaná tvrdí, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, musel by aplikovat jiný (správný) právní předpis, a to §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 252/1994 Sb. Jde tudíž ve skutečnosti o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo vysvětleno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Naproti tomu otázka výkladu §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. je skutečně otázkou právní a jelikož ji dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, lze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalované je tedy – ovšem výlučně pro posouzení této otázky – přípustné podle §237 odst.1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
S ohledem na období, za které žalobkyně zaplacení přirážky k televizním poplatkům požaduje, je nutno vycházet ze znění zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, před novelou provedenou s účinností od 22. 5. 2002 zákonem č. 192/2002 Sb. Podle §2 odst. 1 tohoto zákona je poplatníkem rozhlasových a televizních poplatků fyzická nebo právnická osoba, která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače. V poznámce k výrazu „držitel“ pak je uveden odkaz na §129 ObčZ.
Podle §129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držba tedy předpokládá držební vůli a faktické ovládání věci. Držební vůlí je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, případně vykonávat právo pro sebe. Fakticky věc ovládá ten, kdo – podle obecných názorů a zkušeností – vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (srov. blíže rozsudek ze dne 17. ledna 2002,. sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod č. C 949). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 ObčZ). Odvolací soud dovodil, že žalovaná byla v březnu 2001 držitelkou nepřihlášených televizorů, z toho, že vůči nájemci svých objektů vystupovala jako vlastník nemovitostí i vnitřního vybavení a v souladu s ujednáním nájemní smlouvy se tak i chovala. Tento (ze shora uvedených důvodů nezpochybnitelný) skutkový závěr zcela právem vedl odvolací soud k názoru, že žalovaná byla ve zmíněné době držitelkou televizorů ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. a §129 odst. 1 ObčZ. Je nesporné, že tyto věci fakticky ovládala, když byly umístěny v objektech, s nimiž disponovala, a tím, že je (spolu s nemovitými objekty) učinila předmětem nájmu a na základě nájemní smlouvy si ve vztahu k nim jako jejich vlastník počínala, projevila svoji vůli nakládat s nimi jako s vlastními. Žalovaná v dovolání namítá, že z objektivních důvodů nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí televizory patří, čili zpochybňuje oprávněnost své držby. Pomíjí ovšem přitom, že §129 ObčZ, na který zákon o rozhlasových a televizních poplatcích v §2 odst. 1 odkazuje, nehovoří o držiteli oprávněném, ale o držiteli obecně. K závěru o tom, že žalovaná byla v březnu 2001 poplatníkem televizních poplatků, tedy zcela postačí, že splňovala podmínky třeba i neoprávněné držby, a to ani ona sama nepopírá. Pro správnost závěru o tom, že poplatníkem televizních poplatků je i držitel neoprávněný, ostatně svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 252/1994 Sb., v níž se poplatník definuje jako subjekt (fyzická či právnická osoba), který přijímač drží a který je tedy připraven veřejnoprávní vysílání přijímat. Povinnost platit poplatek je tedy spojena s jakýmkoli faktickým ovládáním rozhlasového či televizního přijímače, které může držiteli přijímače umožnit příjem veřejnoprávního vysílání, bez ohledu na to, zda držitel přijímač ovládá v přesvědčení, že mu patří, nebo ne.
Z toho, co je uvedeno shora, je zřejmé, že odvolací soud správně (t. j. v souladu s §129 ObčZ) vyložil ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb. a vyřešil tak bezchybně otázku zásadního právního významu, která založila přípustnost dovolání. Žalovanou uplatněný dovolací důvod tudíž není naplněn a Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než její dovolání, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Žalovaná v dovolání napadla též výroky o náhradě nákladů řízení, a to jak potvrzující výrok týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak i výrok o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům však nepřichází v úvahu (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto dovolání žalované směřující proti nákladovým výrokům muselo být podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, případně §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2006
Vít Jakšič
předseda senátu