ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.986.2005.1
sp. zn. 33 Odo 986/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. P., proti žalované A. S. s. r. o. o 79.937,57 Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 695/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2005, č. j. 6 Co 357/2005-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2005, č. j. 6 Co 357/2005-66, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 19. 5. 2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 80.700,22 Kč. Ta představuje nezaplacený 14 % úrok z půjček, poskytnutých žalované v celkové výši 232.340,- Kč; za období roku 2001 jde o částku 15.654,02 Kč a za roky 2002 a 2003 vždy o částku 32.527,60 Kč.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 6 C 695/2004-43, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 79.937,57 Kč, ohledně částky 178,23 Kč pro částečné zpětvzetí žaloby řízení zastavil a v rozsahu částky 584,42 Kč žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze dne 22. 1. 1996 s dodatkem ze dne 1. 1. 1997 žalobce poskytl žalované půjčku ve výši 120.000,- Kč, splatnou dne 31. 12. 1997, v období od 1. 11. 1998 úročenou 14 %. Další smlouvou ze dne 1. 6. 1997 žalobce žalované půjčil částku 112.340,- Kč, splatnou dne 1. 6. 1998, v období od 1. 11. 1998 úročenou 14 % (viz dodatek č. 1 ze dne 23. 7. 2003 ). Obě půjčky byly žalovanou zaplaceny až 29. 12. 2003. Dohodami ze dne 7. 5. 1999 a ze dne 21. 7. 2003 žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobci v částce 495.840,- Kč, zahrnující i dluh z citovaných půjček ve výši 232.340,- Kč. Dodatkem č. 1 ze dne 5. 8. 2003 došlo k vyčíslení úroků z těchto půjček tak, že činí za rok 1998 3.644,- Kč, za rok 1996 18.040,- Kč a za rok 1997 35.722,- Kč; současně bylo dohodnuto, že za rok 1998 do 31. 10. 1998 budou půjčky úročeny 18,2 % a od 1. 11. 1998 14 %. Z tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smluv o půjčce podle §657 a §658 obč. zák. V důsledku pozdního plnění žalované zůstaly nezaplaceny úroky z prodlení za roky 2001 - 2003 v tom rozsahu, v jakém je požaduje žalobce. Až do úplného zaplacení byla totiž žalovaná v prodlení a žalobce má nárok na zaplacení sjednaných úroků z prodlení podle §517 a §658 obč. zák. Námitku nedostatku aktivní legitimace, stejně jako vznesenou námitku promlčení, neshledal soud prvního stupně důvodnou, a to proto, že uznávacím prohlášením ze dne 7. 5. 1999 a 21. 7. 2003 žalovaná svůj dluh vůči žalobci uznala.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 6 Co 357/2005-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování smlouvou o půjčce ze dne 22. 11. 1996, dodatky k ní č. 1, 2, 3, dohodou o uznání dluhu ze dne 21. 7. 2003, smlouvou o půjčce ze dne 1. 6. 1997 a dodatkem k ní ze dne 23. 7. 2003, jakož i uznávacím prohlášením ze dne 7. 5. 1999, vzal za základ svého rozhodnutí stejná skutková zjištění, z jakých vycházel i soud prvního stupně. Právní posouzení věci soudem prvního stupně ale nepovažoval za správné. Žalobce se domáhal zaplacení sjednaného 14 % úroku z půjček a nikoliv úroků z prodlení, jak dovodil soud prvního stupně. Tuto skutečnost soud prvního stupně přehlédl, ačkoliv požadavek žalobce na zaplacení sjednaných úroků vyplývá jednoznačně z žalobních tvrzení, a odvolací soud výkladem ustanovení §517 odst. 1 a §658 odst. 1 obč. zák. rozdíl mezi těmito dvěma právními pojmy vysvětlil. I přes toto pochybení soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žaloba nemůže být ani částečně důvodná, a to pro vznesenou námitku promlčení. Dohodou o uznání dluhu ze dne 21. 7. 2003 žalovaná uznala jen dluh z půjček ve výši 232.340,- Kč, přičemž z obsahu této listiny nelze dovodit, že by se uznávací prohlášení týkalo i sjednaných úroků. Podle odvolacího soudu pokud byly úroky splatné v době splatnosti jistin (tj. u půjčky znějící na částku 120.000,- Kč dne 31. 12. 1997 a u půjčky znějící na částku 112.340,- Kč dne 1. 6. 1998), jejich zaplacení nebylo pojato do uznávacího prohlášení a žaloba byla podána až 16. 7. 2004, je námitka promlčení důvodná, protože k promlčení nároku došlo marným uplynutím tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost opírá o §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž nepřihlédl k Dodatku č. 1 k dohodě o zaplacení pohledávky ze dne 5. 8. 2003, přičemž podle dovolatele z této listiny jednoznačně vyplývá, že se žalovaná zavázala zaplatit mimo jistiny i specifikované úroky z půjček. Právní závěr, na kterém odvolací soud své rozhodnutí založil, tj. závěr o promlčení nároku na zaplacení sjednaných úroků v obecné tříleté promlčecí tříleté době, proto nemůže obstát.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné. Proto jej přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a s výjimkou poukazu na pominutí důkazu ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení zakládající dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je kromě jiného procesní postup odvolacího soudu, který se nevypořádá se všemi důkazy, provedenými ať již před soudem prvního stupně či před soudem odvolacím, tj. nehodnotí je z hlediska §132 o. s. ř. a nezabývá se jimi ani v odůvodnění svého rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Soud prvního stupně v řízení provedl důkaz listinou ze dne 5. 8. 2003, označenou jako Dodatek č. 1 k dohodě o zaplacení pohledávky. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalobu zamítl, a aniž se vypořádal s obsahem citované listiny, dospěl k závěru o promlčení nároku žalobce. Své rozhodnutí založil na tom, že dohodou ze dne 21. 7. 2003 došlo k uznání dluhu jen v rozsahu jistin a nikoliv již požadavku na zaplacení úroků z nich.
K otázce provádění důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy se již dříve vyjadřoval Ústavní soud ČR např. v Nálezu ze dne 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 8, pod č. 76. Podle jeho závěrů nelze důkaz provedený v řízení obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud – s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů – pokládá za prokázané; takový postup je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Citované závěry pak doplnil Nález ze dne 22. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 26, pod č. 52, v tom směru, že je povinností obecného soudu provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný, a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit .
Přestože soud prvního stupně provedl důkaz listinou ze dne 5. 8. 2003 a hodnotil ji, odvolací soud tento důkaz zcela pominul (tj. nezabýval se tím, zda jde o uznávací prohlášení sporného nároku dovolatele či nikoli). Tím zatížil řízení jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé o. s. ř. bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu