ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.24.2006.1
sp. zn. 4 Tz 24/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. T., proti rozsudku Krajského v Praze ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 13 To 295/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 66/2003, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 6 T 66/2003 byl obviněný M. T. uznán vinným, že jako ředitel Okresního ředitelství Policie České republiky v Kolíně dne 19. 10. 2001 kolem 19,00 hodiny v obci B., okres K., při řízení služebního vozidla Octavia, ve směru od K. H. na P., na silnici I. třídy, č. 02 v kilometrovníku 52,3, po projetí levotočivé zatáčky vjel do protisměru a u domu levou přední částí vozidla narazil do zdi a sloupu veřejného osvětlení, poškozením krytu osvětlení způsobil Obecnímu úřadu v B. škodu ve výši 7.672,- Kč, poškozením přední části vozidla Octavia způsobil Ministerstvu vnitra České republiky škodu ve výši 61.400,- Kč, o této dopravní nehodě neinformoval ani operačního důstojníka Okresního ředitelství Policie České republiky v Kolíně, ani svého přímého nadřízeného, ačkoli mu to ukládá čl. 23 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001, po příjezdu pracovníků Rychlé záchranné služby v K. odmítal uvést své jméno, po příjezdu hlídky Obvodního oddělení policie v Kouřimi na místo jí nařídil z místa odjet, tím zabránil provedení prvotních a neodkladných úkonů, zejména orientační dechové zkoušky na alkohol a příjezdu Skupiny dopravních nehod Okresního ředitelství Policie České republiky v Kutné Hoře, která měla dopravní nehodu vyšetřovat, jak vyplývá z čl. 10 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001 a z rozkazu ředitele Správy Středočeského kraje č. 28 ze dne 5. 4. 2001, před příjezdem Skupiny dopravních nehod Policie České republiky v Kolíně havarované vozidlo nechal z místa odvézt a sám místo dopravní nehody opustil, vše v úmyslu, aby tato nehoda nebyla vyšetřována.
V tomto jednání spatřoval okresní soud trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněnému byl za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Spolu s obviněným M. T. byli odsouzeni další příslušníci policie, a to kpt. J. B., pplk. Bc. S. B. a nstržm. R. K., kteří se podíleli na zakrývání jeho dopravní nehody. Jejich jednání bylo posouzeno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a v případě kpt. J. B. a nstržm. R. K. ještě jako trestný čin porušování povinností dozorčí služby podle §286 odst. 1 tr. zák.
Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali všichni obvinění včetně obviněného M. T. odvolání, o nichž rozhodoval Krajský soud v Praze, který ve veřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2004 svým rozsudkem sp. zn. 13 To 295/2004 zrušil napadený rozsudek u obviněných B., B. a K. a ohledně jejich osob pak sám znovu rozhodl o vině a příslušných trestech. Odvolání obviněného M. T. bylo odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto, jako nedůvodné.
Proti posledně citované části rozsudku Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. T. Podle jeho názoru byl rozhodnutím odvolacího soudu porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř., jakož i v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. v řízení předcházejícím.
Ministr spravedlnosti dále podotknul, že ve věci bylo obviněným M. T. podáno dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 5 Tdo 553/2005 odmítnuto s tím, že pokud jde o výhrady, které byly v dovolání uplatněny co do rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, takové výhrady v rámci dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat.
Stěžovatel je pak toho názoru, že pokud jednání obviněného M. T. bylo hodnoceno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák., tedy že po dopravní nehodě překročil svou pravomoc v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch, tak státní zástupce a po něm i okresní a krajský soud si nedostatečně ujasnily povahu objektu trestných činů veřejných činitelů. V daném případě jde o zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických i právnických osob.
Ministr spravedlnosti pak ve stížnosti pro porušení zákona doslova uvádí následující:
Okresní soud přímo ve výroku rozsudku cituje Závazný pokyn policejního prezidenta č. 25 ze dne 1. 3. 2001 a rozkaz ředitele Správy Středočeského kraje č. 28 ze dne 5. 4. 2001, které obviněný M. T. porušil. Není pochyb o tom, že smyslem těchto rozkazů je, aby dopravní nehody policistů byly vyšetřovány objektivně, způsobem, který by nevzbuzoval pochybnosti o podjatosti příslušníků, služebně zařazených ke stejné součásti Policie České republiky jako pachatel dopravní nehody nebo dokonce pachateli podřízených. Smyslem těchto rozkazů tedy je mj. vyloučit výkon pravomoci případného pachatele ve vztahu k vyšetřování nebo jiného řízení o dopravní nehodě, již způsobil.
Podle Komentáře k trestnímu zákonu o překročení pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiného veřejného činitele, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud veřejný činitel nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe.
Jak vyplývá z popisu skutkového děje (pomineme-li otázku, zda obviněný M. T. byl v době svého jednání schopen rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládnout své jednání), je zřejmé, že obviněný nevykonával žádnou činnost, která by spadala do pravomoci jiného orgánu, v daném případě Skupiny dopravních nehod Okresního ředitelství policie v Kutné Hoře. Z popisu skutku vyplývá pouze, že se snažil činnost této skupiny ztížit nebo zmařit – pokud budeme brát hodnocení skutkového stavu věci jako závazné.
Takováto činnost nemůže patřit k výkonu pravomoci veřejného činitele, jak se mylně domnívá okresní soud. Pokud by bylo možné obviněnému M. T. přičítat vinu, pak by jeho jednání, kterým se nepodrobil shora zmíněným pokynu policejního prezidenta a rozkazu ředitele Správy Středočeského kraje, mohlo naplňovat znaky trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo odepře provést nebo úmyslně neprovede rozkaz. Trestní sazba na tento trestný čin stanovená činí až tři léta odnětí svobody, jde tedy o trestný čin mírnější než trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák., kde je sazba 6 měsíců až tři léta.
Není pochyb o tom, že jak pokyn policejního prezidenta, tak i rozkaz ředitele jsou rozkazy ve smyslu uvedeného ustanovení. Podle citovaného Komentáře se rozkaz vztahuje na konkrétního podřízeného nebo určitý okruh podřízených a ukládá se jím povinnost něco vykonat nebo určitého jednání se zdržet (dále viz. sp. zn. Rt 12/1985: Co do obsahu rozkazu a jeho charakteru, uplatňuje se v praxi soudů správný výklad, že jím může být vše, co souvisí s úkoly ozbrojených sil a ozbrojených sborů anebo má vztahu k povinnostem, které příslušníkům ozbrojených sil a sborů ukládají základy řády).
V daném případě nešlo o překročení pravomoci veřejného činitele, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný sám konal nějaké úkony příslušející Policii České republiky ve vztahu ke své dopravní nehodě, soudy měly za to, že se naopak snažil vyhnout se jejímu řádnému vyšetření. Nepřekročil tedy pravomoc, ale nesplnil rozkaz, proto již od počátku mělo být trestní stíhání vedeno pro tento mírnější trestný čin.
Právě ve vztahu k těmto okolnostem jsou však skutková zjištění nedostatečná a hodnocení provedených důkazů chybné, těmito výtkami se však v rámci omezení důvodů dovolání Nejvyšší soud nezabýval a zabývat nemohl.
Jestliže vyjdeme z pozdějšího názoru Nejvyššího soudu, že objekt trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele zahrnuje širší okruh společenských vztahů, tedy vedle toho, že obviněný M. T. neuposlechl zmíněné rozkazy, byl i porušen zájem na tom, aby veřejní činitelé postupovali podle zákona, resp. podle svých povinností, pak závěry krajského soudu ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného za toto jednání při hodnocení jeho duševního stavu vzápětí po uvedené nehodě, v návaznosti na pozdější sepsání úředního záznamu o nehodě, odporují zákonu.
V další části odůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukázal na výpověď obviněného M. T., z níž je podle něj zřejmé, že u obviněného vznikla v důsledku mozkové komoce retrográdní amnézie, která je po takovém úrazu vcelku běžným jevem. Nepamatuje se tedy vůbec na průběh vlastní nehody a amnézií byl postižen zřejmě ještě delší časový úsek, který incidentu předcházel a jej následoval. Proto záznam o nehodě, který zpracoval za přítomnosti svědků M. a H., nemá žádný důkazní význam. Obsahuje jen dedukci, logickou rekonstrukci události, jak si ji obviněný M. T. dovodil z informací, kterých se mu dostalo později.
Totéž se vztahuje i na záznam provedený Inspekcí, konkrétně mjr. F., společně se svědky S. a Š. Také vlastnoruční záznam obviněného M. T., byť stručný, může být vzhledem k přítomné retrográdní amnézii jen logickou rekonstrukcí události.
Z výpovědi svědka T. Š. je zřejmé, že obviněný M. T. jednal zmateně a agresivně, z osobní anamnézy obviněného vyplývá, že mozkovou komoci prodělal v minulosti opakovaně. Popis jednání obviněného, jak jej učinil svědek T. Š., přesně odpovídá zmatenému jednání po komoci. Proto měl být tento svědek vyslechnout znovu za účasti znalce z oboru neurologie.
Jestliže za těchto okolností prof. R. konstatuje, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly sníženy nepodstatně, ovládací schopnosti pak podstatně, je třeba tento důkaz hodnotit ve vztahu k tomu, zda si obviněný byl schopen vybavit povinnosti, vyplývající pro něj nikoli ze služebního postavení, jak mylně hodnotil okresní a po něm i krajský soud, ale právě z konkrétních rozkazů, týkajících se postupu při nehodách policistů.
Jak vyplývá z rozhodnutí Rt 11/1982, schopnost obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a ovládat je, se musí posuzovat vždy z hlediska konkrétního trestného činu. Znamená to hodnotit kognitivní a ovládací schopnost nikoli pouze ve vztahu k samotnému jednání pachatele, ale i ke znakům skutkové podstaty, které toto jednání naplňuje.
Proto případné pochybnosti měly být ověřeny znaleckým posudkem ústavu, který by si vyžádal i zdravotnickou dokumentaci o předchozích zraněních hlavy obviněného.
Je zřejmé, že došlo k porušení práva na obhajobu a současně k porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení již v řízení přípravném, zejména k porušení zásady legality a oficiality, neboť rozsah dokazování byl neúměrně zúžen.
Lze tu poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2003, z něhož cituji: „Jestliže pro policejní orgán a státního zástupce znamená v přípravném řízení úřední povinnost vyhledávat z vlastní iniciativy a provádět důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a i bez návrhu stran v tomto řízení objasnit všechny relevantní skutečnosti, bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného, tím spíše lze říci, že soud je touto zásadou oficiality rovněž vázán, neboť není možné pominout jeho právo provádět důkazy i bez návrhu stran vlastní aktivní činností, a to zejména v případě, že se ve vlastním skutkovém stavu objeví důvodné pochybnosti, založené např. na důkazech, které je možné hodnotit (jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) odlišně, z jiného úhlu pohledu, neboť v konečném důsledku je to vždy soud, který má odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu věci.“
Právě takové pochybnosti a takové důkazy se vztahovaly k hodnocení duševního stavu obviněného vzápětí po dopravní nehodě, když z posudků o duševním stavu i z popisu jeho chování po nehodě zjevně vyplývá zmatenost chování obviněného a tedy pochybnosti o jeho schopnosti správně hodnotit vzniklou situaci, uvědomit si své postavení jako veřejného činitele, své povinnosti ve vztahu k shora uváděným rozkazům a tedy i pochybnosti o jeho příčetnosti.
Tím více je zřejmé, že pokud se obviněný ve svém odvolání domáhal provedení dalších důkazů, které by objasnily jeho duševní stav v době činu, pokud tyto důkazy měly odstranit pochybnosti o jeho příčetnosti, nebyly dány důvody pro zamítnutí jeho odvolání. Takové pochybnosti měl odvolací soud buďto vyhodnotit ve prospěch obviněného nebo dokazování doplnit (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/2003, IV. ÚS 449/2003).
Je tedy zřejmé, že odvolací soud, pokud odvolání zamítl, zatížil své rozhodnutí stejnými vadami, jako soud prvního stupně, navíc pak porušil zákon v ustanovení §256 tr. ř., podle něhož zamítne odvolací soud odvolání toliko tehdy, je-li nedůvodné.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 13 To 259/2004 (správně sp. zn. 13 To 295/2004) byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. T. v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. ve vztahu k §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. v řízení předcházejícím. Poté aby podle §269 odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen, včetně dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a taktéž aby byl zrušen předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 6 T 66/2003. Dále pak navrhl, aby bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Předně je třeba konstatovat a naznačil to ve svém podání již ministr spravedlnosti, že proti rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 13 To 295/2004) podal obviněný M. T. dovolání k Nejvyššímu soudu, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání po obsahové stránce je prakticky totožné s tím, co je nyní ministrem spravedlnosti vytýkáno prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona. Jsou to tedy jednak námitky směřující proti právnímu posouzení skutku obsaženému v odsuzujícím rozsudku a dále pak i námitky skutkové, případně procesní.
Senát Nejvyššího soudu, který o dovolání obviněného M. T. rozhodoval na podkladě uplatněných dovolacích důvodů, se podrobně zabýval tou částí odsuzujících rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, v nichž byla odůvodněna právní kvalifikace skutku spáchaného obviněným, jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 5 Tdo 553/2005 v jeho samotném závěru uvedl, že obviněný M. T. se skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře uvedeného trestného činu dopustil a tudíž dovolání podané ve věci je zjevně neopodstatněné. Jako takové pak toto dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Názor Nejvyššího soudu vyslovený v rámci řízení o dovolání obviněného M. T., jenž se týká právní kvalifikace jednání obviněného, je závazný a konečný, jelikož proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz ust. §265n tr. ř.). Proto se Nejvyšší soud v tomto řízení nemohl zabývat a ani nezabýval těmi námitkami stížnosti pro porušení zákona, které směřovaly výhradně do právního hodnocení skutku, jímž byl obviněný T. uznán vinným (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 15 Tdo 44/2004).
V řízení o stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud naopak mohl zabývat námitkami, které stěžovatel zaměřil proti skutkovým otázkám, resp. proti rozsahu provedeného dokazování, které byly rovněž obsaženy v dovolání obviněného, ale dovolací soud k nim přihlédnout nemohl.
Na tomto místě je třeba uvést, že k podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřili obviněný M. T., a to prostřednictvím zvoleného obhájce, tak i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
Obhájce obviněného zdůraznil, že obviněný se ztotožňuje s důvody podané stížnosti pro porušení zákona. Je toho názoru, že bez zkoumání otázky, zda byl v době předmětného jednání schopen rozpoznat jeho nebezpečnost a ovládat jej, nemohl rozhodně naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Za zásadní pochybení považuje to, že soud se řádně nevypořádal s jeho obhajobou v otázce příčetnosti v době po dopravní nehodě. V tomto směru odkazuje na jím předložené znalecké posudky, které upozorňovaly na poruchu duševního stavu způsobenou nehodou a též na výpovědi očitých svědků. Jmenovaný souhlasí i se závěry uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, tedy že došlo k porušení práva na obhajobu, dále pak i zásady legality a oficiality.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jednak poukázal na existenci již vydaného dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, přičemž v podané stížnosti pro porušení zákona jsou doslova opsány celé pasáže z dovolání obviněného a dále upozornil, že ministr spravedlnosti opřel své podání o jiné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Podle jeho názoru však soudy činné v posuzované trestní věci postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, a proto ani Nejvyšší soud nemůže zrušit napadený rozsudek jen proto, že sám hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, pokud napadenému rozhodnutí nelze vytknout řádnou vadu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud zamítl podanou stížnost pro porušení zákona, jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Po přezkoumání obsahu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud zaujal souladné stanovisko s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť citovaný mimořádný opravný prostředek skutečně ve své podstatě napadá hodnocení důkazů, jak je v dané věci provedl okresní soud a po doplnění dokazování soud odvolací. Zpochybňuje též dostačující rozsah provedeného dokazování v hlavním líčení a posléze ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud je však toho názoru, že okresní soud a po něm i soud krajský ve věci provedly v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily a na jejich základě učinily závěr o tom, že obviněný M. T. se dopustil jednání z kterého byl obžalován, a že je za ně trestně odpovědný.
Při vlastním dokazování nalézací soud respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad bylo nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to především v situaci, kdy obviněný T. prohlašoval, že si svého jednání po dopravní nehodě není vědom. Právě v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědi i celkového chování obviněného, ale i spoluobviněných, svědků i znalců, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tom smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž okresní soud důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud pak způsobem souladným se zákonem reagoval na odvolací námitky vznesené obviněným proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně. S těmito námitkami se dostatečným způsobem vypořádal, když ještě před tím v rámci veřejného zasedání v potřebném rozsahu doplnil dokazování. Ve svém vlastním rozhodnutí pak vyložil, proč považuje námitky vznesené v odvolání obviněného M. T. za nedůvodné, případně za nepodstatné, nemající vliv na správnost rozsudku vydaného okresním soudem. Z uvedených hledisek tudíž nelze napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, ani jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně cokoli vytknout.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona vznáší vůči postupu okresního, ale i krajského soudu a proti jejich rozhodnutí konkrétní námitky, lze k tomu uvést, že tyto námitky byly obhajobou vesměs uplatněny již v průběhu hlavního líčení a posléze v řízení odvolacím. K těmto výhradám soud prvního i druhého stupně při svém rozhodování přihlížely a také v odůvodnění svých rozsudků dostatečně jasně a pregnantně vyjádřily, které důkazy a proč považují za stěžejní pro stanovení viny obviněného M. T. Přitom zároveň i vysvětlily proč pokládají tvrzení obviněného a jeho obhájce, mající vést k závěru o trestní neodpovědnosti obviněného za spáchané jednání za smyšlené a tudíž nepravdivé. Nejvyšší soud nehodlá vyjmenovávat jednotlivé důkazy, jakož i jejich hodnocení, na základě kterého byl soudy učiněn závěr o tom, že obviněný M. T. si byl svého jednání, které následovalo po nastalé dopravní nehodě, velmi dobře vědom. V tomto lze bez problémů odkázat za příslušné pasáže odůvodnění rozsudku okresního soudu (č. l. 25 – 28) i rozsudku soudu krajského (č. l. 28 – 29), s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
Navzdory tomu stěžovatel ve svém podání znovu uvádí výhrady, jež jsou pouhým opakováním již dříve vznesené obhajoby obviněného, s nimiž se soudy nižších stupňů v předchozím řízení dostatečně vypořádaly. Nelze a ani není důvodu akceptovat neustále opakované požadavky na provádění dalšího a dalšího dokazování něčeho (stav blížící se nepříčetnosti obviněného ve době spáchání činu), co soud okresní i soud krajský označily na základě nikoli pouze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, ale zejména ve světle ostatních provedených důkazů (výpovědi svědků, důkazy listinné), za zcela nevěrohodné, mající pouze obviněného za každou cenu vyvinit ze spáchaného trestného činu. Senát Nejvyššího soudu po zevrubném prostudování spisového materiálu zaujal totožný závěr, jaký již učinily soudy v předchozím řízení. Obviněný M. T. si bezpochyby byl vědom závažnosti situace, kdy jako řidič vlastní vinou havaroval se služebním vozidlem a toto nepřehlédnutelně poškodil. Místo toho, aby postupoval podle platných předpisů a rozkazů, rozhodl se celou věc před nadřízenými, ale i před ostatními příslušnými orgány utajit, což se mu ale nepodařilo, protože na místo nehody z iniciativy jiných přítomných osob dorazilo vozidlo rychlé záchranné služby, vozidlo hasičského sboru a nakonec i orgány Policie ČR. Přesto veškeré počínání obviněného na místě samém bylo provázeno neustálou snahou utajit totožnost své osoby a zejména urychleně odstranit z místa nehody poškozený služební vůz. Jednání obviněného lze označit, když ne za promyšlené, tak zcela jistě za cílevědomé, motivované obavou z případných následků, které by celá událost mohla mít na jeho další služební působení v policejním sboru a zejména na jeho tehdejší funkci okresního ředitele. V této souvislosti se zcela automaticky nabízí otázka, proč by toto vše obviněný riskoval, kdyby se z jeho strany jednalo o běžnou dopravní nehodu v důsledku nezvládnutí řízení vozidla. Byla to právě s největší pravděpodobností ona příčina vzniku dopravní nehody, kterou bylo potřeba utajit (což se nakonec i podařilo), a proto také došlo k celému jednání obviněného, do něhož se více či méně ochotně posléze zapojili i další policisté, odsouzení v konečné fázi s obviněným M. T. Nejvyšší soud stejně jako před ním i oba soudy nižších stupňů nepokládá za nutné ani potřebné dalšími důkazy (ústavním psychiatrickým znaleckým posudkem) objasňovat otázku případné příčetnosti obviněného v době činu, neboť žádnou pochybnost v daném směru nemá a naopak je na základě provedeného dokazování přesvědčen o trestní odpovědnosti obviněného M. T.za jím spáchané jednání.
Nejvyšší soud rovněž tak nepokládá za potřebné podrobně reagovat na veškeré jednotlivé argumenty obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, neboť jednotlivě ani ve svém celku nezpochybňují správnost a přesvědčivost rozsudků Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, pokud jde o výrok o vině týkající se obviněného M. T. Nejvyšší soud je zároveň toho názoru, že jak řízení přípravné, tak řízení soudní proběhlo naprosto v mezích zákona, a proto i vyjádřené námitky procesního charakteru nejsou na místě a lze je označit za účelové, mající umocnit oslabení jinak zcela přesvědčivých důkazů, usvědčujících obviněného T. z trestné činnosti.
Podle Nejvyššího soudu je konečné rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře, potvrzené rozhodnutím Krajského soudu v Praze, na jejichž základě byl obviněný M. T. odsouzen pro již citovanou trestnou činnost, v souladu se zákonem a těmto rozhodnutím není důvodné cokoli podstatného vytknout, a to ani z pohledu námitek vznesených ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
V samotném závěru pak Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při své přezkumné činnosti musel respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že okresní soud byl oprávněn samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Též je třeba zmínit, že ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004 sp. zn. 13 To 295/2004, jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, a to v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.), když ve vlastním výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí ohledně obviněného žádné pochybení neshledal a ostatní výroky rozhodnutí vzhledem ke znění ustanovení §267 odst. 4 tr. ř. nepřezkoumával, jelikož proti nim stížnost pro porušení zákona nesměřovala.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec