ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1449.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1449/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2006 o dovolání obviněného A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 3 To 456/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 39/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 9 T 39/2005, byl obviněný A. M. uznán vinným pod bodem 1) jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 9 T 159/2000, mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 3. 1. 2004, přesto opět
1)dne 1. 12. 2004 kolem 07.30 hodin v O. – P. na ul. N. před budovou Hlavního nádraží ČD O. se nejprve pokusil E. V. zezadu strhnout kabelku z ramene, čemuž se jmenovaná snažila zabránit a pro aktivní odpor se mu to nepodařilo, následně ji udeřil pěstí do obličeje a odstrčil, v důsledku čehož upadla na zem, kde ji opakovaně kopl do oblasti stehen a hrudníku, vytrhl jí z ruky kabelku s osobními doklady a mobilním telefonem zn. Alcatel, dále z levého zápěstí jmenované sundal náramkové hodinky, a tímto jednáním jmenované způsobil zranění spočívající v podlitinách na horních a dolních končetinách, kterážto zranění si vyžádala jednorázové ošetření s vystavením pracovní neschopnosti od 3. 12. 2004 do 14. 12. 2004 a odcizením věcí způsobil jmenované škodu ve výši 1.580,- Kč,
2)dne 8. 12. 2004 kolem 21.45 hodin v O. – P. na ul. N. v prostorách restaurace „N. H.“, po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl M. M. tak, že jí nejprve třikrát udeřil čelem do obličeje a následně se jmenovanou pokusil udeřit do hlavy skleněným reklamním popelníkem o váze 0,495 kg, což se mu nepodařilo, neboť tento úder byl zmírněn zásahem číšníka F. K., který tuto ránu částečně vykryl, a tímto jednáním způsobil M. M. zranění spočívající ve zhmoždění hlavy s tržnou ranou na temeni vlevo o délce 3 cm zasahující do podkoží, kteréžto zranění si vyžádalo ošetření v Městské nemocnici O. s následnou dobou léčení nepřesahující 7 dnů, přičemž s ohledem na použitý nástroj a směr útoku, toliko náhodou nedošlo k závažnějším zraněním, a to zlomeninám v oblasti klenby lební s následným krvácením pod nebo nad tvrdou plenu mozkovou, nebo k prokrvácení měkkých plen mozkových nebo dokonce ke zhmoždění mozku.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. M. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo uhradit škodu ve výši 1.580,- Kč k rukám poškozené E. V. a ve výši 863,- Kč na účet V. z. p. ČR, územní pracoviště O. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla pak poškozená E. V. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací projednal ve veřejném zasedání dne 13. 7. 2006 odvolání obviněného A. M. a okresního státního zástupce v Ostravě, podaná proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 9 T 39/2005, a rozhodl tak, že z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. b, c), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal obviněného A. M. vinným jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 8. 12. 2004 kolem 21.45 hodin v O. – P. na ul. N. v prostorách restaurace „N. H.“, po předchozím slovním konfliktu, fyzicky napadl M. M. tak, že jí nejprve třikrát udeřil čelem do obličeje, následně se rozmáchl rukou s popelníkem o váze 0,495 kg směrem shora dolů v úmyslu zasáhnout hlavu poškozené, což se mu nepodařilo, neboť tento úder byl zmírněn zásahem číšníka F. K., který ránu částečně vykryl, proto popelník zasáhl hlavu poškozené jen v povrchové části a menší intenzitou a tímto jednáním způsobil M. M. zranění spočívající ve zhmoždění hlavy s tržnou ranou na temeni vlevo o délce 3 cm zasahující do podkoží, kteréžto zranění si vyžádalo ošetření v Městské nemocnici O. s následnou dobou léčení nepřesahující 7 dnů, přičemž s ohledem na použitý nástroj a směr útoku toliko náhodou nedošlo k závažnějším zraněním, a to zlomeninám v oblasti klenby lební s následným krvácením pod nebo nad tvrdou plenu mozkovou, nebo k prokrvácení měkkých plen mozkových nebo dokonce ke zhmoždění mozku, ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 9 T 159/2000, mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 3. 1. 2004.
Za tento trestný čin byl obviněný A. M. při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 3 To 456/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 9 T 39/2005, podal obviněný A. M. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. P. S. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve stručně shrnul výrok o vině a trestu a posléze uvedl, že obhajoba obviněného spočívala v tvrzení, že s poškozenou se seznámil v nádražním bufetu a poté spolu odešli, tak jak vypověděla i svědkyně J. R. Tato svědkyně uvedla i důvod, proč odešli společně, kdy obviněný poškozené slíbil, že ji doprovodí k „E.“, kam měla jít poškozená na konkurs. Obviněný v této souvislosti poukázal na v řízení provedenou rekognici, kdy jej poškozená jako útočníka neoznačila. Soud se s touto skutečností nevypořádal, pominul, že výpovědi poškozené se rozcházejí a nekorespondují ani s výpovědí svědkyně R. Obviněný je tedy toho názoru, že oba soudy, vycházeje pouze z výpovědi poškozené a nikoli z provedené rekognice, posoudily nesprávně vymyšlené tvrzení poškozené jako jediné možné a kvalifikovaly na základě toho jeho jednání jako trestný čin. Dovolatel toto opakovaně odmítá a tvrdí, že pokud opravdu někdo poškozenou napadl, nebyl to on. K trestnému činu pod bodem 2) výroku o vině dovolatel uvedl, že též došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, kdy kvalifikace trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. je založena na pouhé spekulaci, což lze dovodit z písemného znaleckého posudku doc. MUDr. S. L., jakož i ze svědecké výpovědi svědka F. K., kdy tento hovoří o zmírnění útoku na poškozenou. Vzhledem k tomu, že odražení útoku svědkem mu nevyvolalo žádné zranění, dokonce ani modřinu na ruce, lze dovodit, že útok obviněného nebyl tak prudký, aby mohl být kvalifikován jako trestný čin podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci a zprostil obviněného obžaloby pod bodem 1) a poté rozhodl věcně o vině a trestu za změny právní kvalifikace pod bodem 2) obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného A. M., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jím uplatněné námitky stojí mimo rámec jak tohoto dovolacího důvodu, tak i ostatních dovolacích důvodů, neboť v posuzované trestní věci neexistuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje.
Jen pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný namítá, že soud se nevypořádal s rozporem mezi závěry vyplývajícími z provedené rekognice a z výpovědí poškozené E. V. i svědkyně J. R., pak toto tvrzení neodpovídá obsahu spisu, neboť již soud prvního stupně na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že závěr o vině se opírá nejen o výpověď poškozené, ale i o výpověď právě svědkyně J. R., která sdělila poškozené jméno muže, o němž jí poškozená řekla, že jí vzal kabelku, a který s poškozenou předtím navštívil bufet. Ze jména, napsaného na lístečku, který je založen ve spise (č. l. 174 spisu) lze proto usuzovat na totožnost osoby obviněného, i když jej při rekognici poškozená nepoznala. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že o totožnosti obviněného jako osoby, která opouštěla předmětný bufet s poškozenou a která ji pak následně měla podle její výpovědi napadnout, nevznikají pochybnosti také s ohledem na výpověď samotného obviněného, který uvedené skutečnosti, že to byl on, kdo poškozenou z bufetu vyprovázel, uvádí ve shodě s poškozenou, když popírá pouze její napadení a uvádí, že ho poškozená sama požádala, aby na ní počkal na lavičce v parčíku nedaleko P. E., přičemž mu ponechala v opatrování svou kabelku a další větší tašku (č. l. 266 spisu). Správně soud prvního stupně při hodnocení důkazů uzavřel, že uvedená obhajoba obviněného je zcela nelogická a ze strany obviněného účelová. Pokud pak v dalším hlavním líčení v rozporu s předchozími výpověďmi uvedl, že poškozená E. V. vůbec není tou ženou, se kterou se setkal dne 1. 12. 2004 v ranních hodinách v O. – P., pak je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že tato jeho další obhajoba je vyvrácena porovnáním obsahu výpovědí poškozené E. V., obviněného a svědkyně J. R. Odvolací soud ohledně těchto skutkových závěrů soudu první instance na straně 6 a 7 nejprve znovu shrnul úvahy nalézacího soudu ohledně výpovědi poškozené E. V. v hlavním líčení a svědkyně J. R. a posléze se s jeho závěry ztotožnil. Rozpory ve výpovědi poškozené, na které poukázal obviněný, zhodnotil tak, že tyto se nejeví tak závažné, že by ve spojení se zprávou zdravotnické záchranné služby P., u které poškozená vyhledala poprvé lékařské ošetření, její výpověď znevěrohodnily, zvláště když se podle názoru Nejvyššího soudu jedná o zcela zjevnou snahu poškozené „jevit se v lepším světle“ z hlediska toho, co vlastnímu loupežnému přepadení předcházelo, což se projevilo zejména ve způsobu výpovědi poškozené v hlavním líčení, kde v zásadě uvedla skutkový děj v souladu s tím, jak byl zjištěn v celém provedeném dokazování, byť zmenšila množství jí požitého alkoholu ve společnosti obviněného (srov. č. l. 327 až 328 spisu).
Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný namítl, že jednání uvedené ve skutkové větě je výsledkem pouhé spekulace, neboť jak znalecký posudek Doc. MUDr. S. L., tak i výpověď svědka F. K. potvrzují, že útok obviněného nebyl tak prudký, aby mohl být kvalifikován jako trestný čin podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud opětovně poukazuje na odůvodnění zejména nalézacího soudu na straně 7 a 8 rozsudku, kde je patrno, že soud ohledně intenzity útoku dospěl k jinému závěru než obviněný. Odvolací soud pak k odvolání obviněného v tomto směru doplnil dokazování výslechem uvedeného znalce a odstranil některé rozpory a nepřesnosti v popisu skutkového děje, přičemž v návaznosti na to pak ještě zpřísnil obviněnému uložený trest. Na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí k tomu rozvedl, že z výpovědi číšníka v restauraci, svědka F. K., vyplynulo, že obviněný chtěl napadnout a také napadl poškozenou M. M. popelníkem, který vzal ze stolu a mířil jím na horní část těla poškozené, která od něj byla vzdálena asi 1 metr. Svědek K. poté, co uviděl popelník v ruce obviněného, jeho ránu vykryl a přitom měl ruku nad úrovní své hlavy. V tomto směru se odvolací soud dále opřel i o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a o výpověď znalce doc. MUDr. S. L., kterému podle názoru Nejvyššího soudu věnoval potřebnou pozornost, a proto ho k rozhodným otázkám vyslechl ve veřejném zasedání dne 13. 7. 2006 (č. l. 379 až 380 spisu), kdy znalec znovu zdůraznil, že tím, že třetí osoba (svědek F. K.) umístila svou ruku mezi obě osoby tak, aby zabránila ve zranění jedné z nich, došlo ke zmírnění intenzity zásahu. Nejvyšší soud v návaznosti na závěry odvolacího soudu považuje toto hodnocení důkazů soudem prvního stupně za logické a správné a plně se s ním ztotožňuje, přičemž z hlediska intenzity vedení úderu popelníkem nelze přehlédnout, že šlo o popelník o váze téměř půl kilogramu a že i přes sražení rány vedené obviněným rozmachem směrem se shora dolů na hlavu poškozené svědkem F. K., popelník škrtl o hlavu poškozené a způsobil jí tržnou ránu na temeni vlevo. Podstatné také z hlediska intenzity úderu je, že popelník se posléze roztříštil o zeď, která byla asi půl metru od místa, kde se s ním snažil zasáhnout hlavu poškozené M. M. Ze všech těchto okolností vyplývá, že možná zranění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku, které poškozené z tohoto jednání obviněného A. M. reálně hrozila, nevznikla jen v důsledku obranného zákroku svědka F. K., jímž v části odklonil směr vedení úderu a snížil jeho intenzitu (pádnost). To že přitom nedošlo k jeho zranění nemá pro posouzení uvedených rozhodných skutečností podstatný význam, neboť je zřejmé, že jeho ruku při vykrytí úderu popelník nezasáhl, ale zasáhl hlavu poškozené M. M.
Z uvedených závěrů obou soudů, které i Nejvyšší soud považuje za správné a náležitě zdůvodněné, je zřejmé, že tyto soudy posoudily ohledně obou posuzovaných skutků výpovědi poškozených, jakož i svědkyně J. R. a svědka F. K. odlišným způsobem než dovolatel, navíc se při svých závěrech opíraly i o jiné důkazy nezanedbatelné relevance, přičemž jednání kladené obviněnému A. M. za vinu mu bylo v obou případech jednoznačně prokázáno, když se oba soudy dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného i jeho námitkami uplatněnými v průběhu řízení. V této souvislosti považuje dovolací soud za nutné znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť obviněný v podaném dovolání takový extrémní nesoulad nenamítl a celé dovolání obviněného se týká jen z jeho hlediska údajně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů oběma soudy, což navíc jak bylo již shora uvedeno ani neodpovídá náležitě vyhodnocenému obsahu spisového materiálu. Obviněný A. M. tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na jeho rozsudek i skutkových zjištění odvolacího soudu, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného A. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.