ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.151.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 151/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2006 o dovoláních podaných obviněnými E N., a M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 13 To 177/2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 98/2004, takto:
I. Podle §265i odst.1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. N. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná E. N. byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 20 T 98/2004, pod bodem 3) výroku o vině uznána vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák., který spáchala tím, že
- dne 6. 3. 2003 v P. jako osoba samostatně výdělečně činná se zaměřením na zprostředkovatelskou činnost sepsala s P. K. návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření a o zřízení vkladového účtu se společností R., stavební spořitelna, a. s., opatřila falešnou fakturu P. s. Ch., a. s., se sídlem v Ch., ul. T., na částku 378.000,- Kč, padělek smlouvy o pronájmu bytu společně s čestným prohlášením údajně sepsaným dne 14. 2. 2003 s M. S., kdy tyto podklady byly P. K. dne 3. 4. 2003 předloženy společnosti R., stavební spořitelna, a. s., při sepsání smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření a následným poskytnutím úvěru v částce 378.000,- Kč na rekonstrukci bytu, které však jmenovaný užil k jinému účelu,
- dne 23. 1. 2003 v P. jako osoba samostatně výdělečně činná se zaměřením na zprostředkovatelskou činnost sepsala s F. H. návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření a o zřízení vkladového účtu se společností R., stavební spořitelna, a. s., opatřila falešnou fakturu P. s. Ch., a. s., se sídlem v Ch., ul. T., na částku 375.900,- Kč, kdy tyto podklady byly F. H. dne 5. 5. 2003 předloženy společnosti R., stavební spořitelna, a. s., při sepsání smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, úvěr v uvedené výši nebyl poskytnut, neboť nepravdivost podkladů byla zjištěna.
Za tento trestný čin byla obviněná E. N. odsouzena podle §250b odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let.
Obviněný M. Š., byl tím samým rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12 2004, sp. zn. 20 T 98/2004, pod bodem 6) výroku o vině uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 12. 2003 na Úřadu městského obvodu P. s obviněným P. K. uzavřel kupní smlouvu na nákup osobního motorového vozidla, následně dne 7. 1. 2004 předmětné vozidlo přihlásil do registru silničních vozidel, přičemž v době uzavírání kupní smlouvy věděl, že předmětný vůz je majetkem poškozeného M. V.
Za toto trestné jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění E. N. a M. Š. odvolání, o kterých Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 13 To 177/2005, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 20 T 98/2004, podali dovolání obvinění E. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. G. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný M. Š. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. M. I. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněná E. N. v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku především namítla, že je přesvědčena, že soud prvního stupně ani soud odvolací při svém rozhodování nepostupovaly správně, neboť chybně vyhodnotily důkazy získané v přípravném řízení i důkazy provedené před soudem, a proto zjištěné skutky v rozporu se zákonem kvalifikovaly jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu. Dále zpochybnila závěry soudů, plynoucí z výpovědi svědkyně M. S. i z výpovědí ostatních spoluobviněných a zdůraznila, že z těchto důkazů vyplynulo jedině to, že postupovala v souladu s instrukcemi stavební spořitelny a nedopustila se žádného protiprávního jednání, které by směřovalo k předmětné právní kvalifikaci. V souvislosti s falešnou fakturou P. s. Ch., a. s., uvedla, že vzhledem k výpovědi obviněného P. K. a k tomu, že falešná faktura je ve všech náležitostech shodná s fakturou, kterou předložil P. K., lze se oprávněně domnívat, že tyto faktury v obou případech obstaral P. M. V neposlední řadě dovolatelka namítla, že nebyla prokázána žádná účast její osoby na zhotovení falešných faktur a jejich předložení stavební spořitelně s vědomím, že se jedná o falešné daňové doklady.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud znovu zhodnotil všechny důkazy, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, věc vrátil k doplnění dokazování a k novému rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již provedené dokazování je dostatečné, navrhla zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu a rozhodnout tak, že ji zprostí obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. Š. ve svém dovolání napadenému rozhodnutí především vytkl, že oba soudy důkazy nehodnotily správně, nevypořádaly se s rozpory v provedených důkazech a nedůvodně a bezvýhradně uvěřily tvrzením obžalovaného P. K., avšak tyto vady nelze v dovolání účinně uplatnit. V návaznosti na to namítl, že uplatněné důvody dovolání spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru o jeho vině. Pokud by měl být uznán vinným daným trestným činem, musel by obviněný P. K. ještě před samotným převodem předmětného motorového vozidla do dispozice dovolatele toto vozidlo nějakým trestným činem získat. Spáchání takového trestného činu převádějícím P. K. před prodejem dovolateli, však nebylo prokázáno a soudy obou instancí za trestný čin, kterým obviněný P. K. toto vozidlo získal, považovaly právě až prodej vozidla dovolateli, což je totožný skutek, kterým měl spáchat trestný čin podílnictví. V takovém případě nelze dovodit naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť prodej, jímž došlo k převodu dispoziční moci nad vozidlem na dovolatele, byl právě skutek trestného činu zpronevěry, spáchaný obviněným P. K.
Na základě těchto úvah obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z tohoto podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 13 To 177/2005, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12 2004, sp. zn. 20 T 98/2004, ve výroku o jeho vině a trestu zrušil. Dále obviněný učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, aby věc znovu projednal a rozhodl, anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.
K předmětným mimořádným opravným prostředkům obou dovolatelů se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla dovolání obviněných E. N. a M. Š. doručena. Pokud jde o dovolání obviněné E. N., uvedl, že neobsahuje žádnou konkrétní námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky dané právní kvalifikace. Její dovolání směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění, když dovolatelka na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítla tu část skutkových zjištění vylíčených ve skutkových větách výroku o vině, podle kterých obstarala fingované doklady, které další obvinění uplatnili při sepisování úvěrových smluv. Obviněný M. Š. v odůvodnění svého dovolání některé námitky zaměřil proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nicméně zásadní dovolací námitky týkající se právní kvalifikace trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají a podle názoru státního zástupce jsou částečně důvodné. Zejména zdůraznil, že ke spáchání daného trestného činu může dojít jen tehdy, je-li trestný čin, jímž byla věc odňata vlastníku, dokonán (srovnej č. 36/1966 Sb. rozh. tr.). Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný obviněným P. K. byl dokonán až v momentě, kdy tento obviněný předal vozidlo do dispozice obviněnému M. Š. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu o tom, že úmysl vozidlo si přisvojit pojal obviněný již dříve. Za této situace pak skutek spáchaný obviněným M. Š. nenaplňuje formální znaky předmětného trestného činu, avšak svým jednáním dovolatel naplnil spíše znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž vyloučit nelze ani kvalifikaci návodu podle §10 odst. 1 písm. b) k §248 odst. 1, 2 tr. zák., což ovšem nepřichází v úvahu vzhledem k zákazu reformace in peius.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné E. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod. Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaných dovolání, oba obvinění této povinnosti ve svém podaném dovolání formálně dostáli, neboť v něm uvedli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný M. Š. ještě navíc i důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tohoto ustanovení. Z dikce citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
K výroku ad. I.:
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. k tomu §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při projednání dovolání obviněné E. N. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že celé dovolání obviněné se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených či naopak neprovedených důkazů a jejich nesprávného hodnocení soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Obviněná v něm polemizuje s posouzením té které skutečnosti a s hodnocením důkazů prokazujících její vinu, které byly provedeny soudem prvního stupně a přezkoumány odvolacím soudem. Z její argumentace obsažené v odůvodnění dovolání i přes značnou stručnost jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z jiného hodnocení svědeckých výpovědí, než bylo provedeno oběma soudy, a v souvislosti s tím pak předkládá své hodnocení výše zmíněných důkazů nebo požaduje provedení nových důkazů a na základě toho vyvozuje nesprávné právní posouzení svého jednání soudy obou stupňů a nesprávnou právní kvalifikaci, přičemž uvádí, že její jednání nenaplňuje skutkovou podstatu daného trestného činu. Obviněná tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto její námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formulovala a o něž opřela dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Její požadavky vztahující se jinak obecně k právní kvalifikaci skutku kladeného jí za vinu tak navazují na požadovanou změnu skutkového zjištění soudu prvního stupně, které přezkoumal a v zásadě potvrdil i odvolací soud v napadeném rozsudku. Přitom je třeba zdůraznit, že obviněná E. N. v dovolání neuvedla z hlediska právního posouzení dílčích skutků žádné hmotně právní argumenty, a proto materiálně nenaplnila dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska možného užití §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Za takové odůvodnění nelze považovat závěr obsažený v odůvodnění dovolání, že ze skutkových námitek vztahujících se k nesprávnému hodnocení důkazů získaných v přípravném řízení a provedených před soudem prvního stupně, vyplývá, že zjištěné skutky dovolatelky byly v rozporu se zákonem kvalifikovány jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu. Zhodnotí-li se tyto námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání, nebyl obviněnou materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a závěrů učiněných soudy obou stupňů, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné E. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K výroku ad II.:
V případě dovolání obviněného M. Š. je u námitek týkajících se skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů možno pro stručnost odkázat na odůvodnění shora týkající se výroku pod bodem I., které je třeba přiměřeně použít i ohledně tohoto dovolání. Pokud pak jde o hmotně právní námitky obsažené v tomto dovolání k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba zdůraznit, že v tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný M. Š. povinnosti vyplývající z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. dostál nejen formálně, ale i materiálně, neboť jeho námitka týkající se nesprávného právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nepochybně námitkou hmotně právní povahy.
Obviněný totiž v dovolání namítl, že pokud by měl být vinen daným trestným činem, musel by obviněný P. K. ještě před samotným převodem předmětného motorového vozidla do jeho dispozice toto vozidlo nějakým trestným činem získat. Soudy obou instancí za trestný čin, kterým obviněný P. K. toto vozidlo získal, považovaly právě až prodej vozidla jemu samému, což je totožný skutek, kterým měl spáchat trestný čin podílnictví. V takovém případě nelze dovodit naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť prodej, jímž došlo k převodu dispoziční moci nad vozidlem na něho, byl právě skutek trestného činu zpronevěry, spáchaný obviněným P. K.
K uvedené námitce je nutno uvést, že trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Ze skutkové věty pod bodem 6) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12 2004, sp. zn. 20 T 98/2004, vyplývá, že obviněný M. Š. „ … s obviněným P. K. uzavřel kupní smlouvu na nákup osobního motorového vozidla …, následně předmětné vozidlo přihlásil do registru silničních vozidel, přičemž v době uzavírání kupní smlouvy věděl, že předmětný vůz je majetkem poškozeného M. V. …“. Nejvyšší soud se s tímto závěrem a z něj vyplývajícím právním posouzením jednání obviněného M. Š. jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ztotožnil. Z výše uvedeného i z obsahu přiloženého spisového materiálu totiž vyplynulo, že uvedené jednání obviněného P. K. bylo v rámci jiného bodu výroku o vině téhož rozsudku kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to ve vztahu k poškozenému M. V., [viz bod 4) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12 2004, sp. zn. 20 T 98/2004]. Jak vyplývá z platné judikatury ke spáchání trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. může dojít jen tehdy, jestliže byl trestný čin, jímž byla věc odňata vlastníku, dokonán, přičemž pachatelem trestného činu podílnictví nemůže být pachatel trestného činu, jímž byla věc vlastníku odňata, ani návodce tohoto trestného činu. Rozhodná je tedy doba dokonání trestného činu, kterým je u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. okamžik přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, neboť v tom okamžiku pachatel způsobí na cizím majetku škodu, a to v posuzovaném případě nikoli malou. Pachatel si věc, která mu byla svěřena, přisvojí v okamžiku, kdy s ní započne nakládat jako s vlastní. Podstatné v tomto případě bylo, že obviněný P. K. měl vozidlo ve své dispozici, neboť mu bylo svěřeno poškozeným M. V. za účelem zprostředkování opravy, vyřízení STK, emisí a provedení evidenční kontroly, a nikoli s tím, aby zprostředkoval jeho převedení na jinou osobu. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s kterým se po jeho náležitém přezkoumání ztotožnil i odvolací soud, vyplývá, že obviněný P. K. disponoval s předmětným vozidlem jako s věcí vlastní již před tím, než ho převedl na obviněného M. Š., což lze dovodit mimo jiné i z toho, že ještě před tím, než nabídl vozidlo dovolateli, nabízel předmětné vozidlo minimálně svědku P. G. s tím, že je jeho vlastní, a tímto jednáním, které bylo nepochybně v rozporu s účelem jeho svěření, si již předmětné vozidlo přisvojil a naplnil tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše zmiňovaného trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Z tohoto důvodu je také třeba vyloučit možnost právního posouzení jednání obviněného M. Š. jako návodu k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. b), §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak dovozoval státní zástupce, neboť v něm nemohl vzbudit rozhodnutí spáchat tento trestný čin, když ze skutkového zjištění vyplývá, že k jeho spáchání se obviněný P. K. rozhodl již nejméně v době nabídky předmětného vozidla svědku P. G. v listopadu 2003.
Jestliže pak obviněný M. Š. uzavřel kupní smlouvu týkající se předmětného vozidla s obviněným P. K. poté, co obviněný P. K. dokonal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž věděl, že obviněný P. K. není vlastníkem vozidla, spáchal trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. V návaznosti na tento závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., na němž se obviněný M. Š. podílel, spáchala osoba od něj odlišná, a to obviněný P. K. Převedením na sebe nebo na jiného pak obviněný M. Š. jako podílník získal dispoziční moc nad věcí, která byla opatřena trestným činem, a směřoval k realizaci užitku z věci. Přitom je nerozhodné, z jakého důvodu převedl na sebe věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou (srov. č 42/1971 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů nelze považovat námitku odvolatele M. Š. za opodstatněnou.
S ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení skutku pod bodem 6) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12 2004, sp. zn. 20 T 98/2004, ohledně obviněného M. Š. jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak v napadeném usnesení ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou z velké části totožné s námitkami uplatněnými v rámci obhajoby v průběhu předchozího řízení před soudy obou instancí.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými obviněným M. Š. jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal nalézací a odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného M. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.