ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.214.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 214/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2006 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 8/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 11. 2000 v Brně na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 21. 4. 1998 postupoval v rozporu s čl. II. této smlouvy a podal bez souhlasu a vědomí klienta B. K. pokyn k přímému obchodu na R. – S., a to pokyn k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii z klientského účtu B. K., přičemž cenné papíry bez finančního vyrovnání převedl na účet R. K., čímž poškozenému B. K. způsobil škodu ve výši 8.400.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. P. podle §255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve společnostech zabývajících se obchodováním s cennými papíry a správou cenných papírů na dobu 7 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený B. K., bytem R., S, E., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. P. a poškozený B. K. odvoláními, o kterých Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, tak, že z podnětu odvolání poškozeného B. K. napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. P. povinen nahradit poškozenému B. K., bytem R., S., E., škodu zaplacením částky 5.190.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájce Mgr. P. K. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že z jeho podnětu usnesením ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci projednal opětovně shora uvedená odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 5. října 2005, ve kterém vyslechl obviněného P. P. a svědka poškozeného B. K. a při respektování právních názorů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, tak, že z podnětu odvolání poškozeného B. K. napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. P. povinen nahradit poškozenému B. K., bytem R., S., E., škodu zaplacením částky 5.030.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, podal obviněný P. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. K. opět dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že nesprávné je právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv skutek znaky tohoto trestného činu nemá, když v posuzovaném případě dne 10. 11. 2000 obviněný nepostupoval v rozporu s komisionářskou smlouvou a nepodal bez souhlasu a vědomí poškozeného B. K. pokyn k přímému prodeji (obchodu) na R. – S., jinak řečeno, svévolně a neoprávněně nemanipuloval s 6000 kusy cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., poškozeného B. K. bez jeho souhlasu a vědomí, nenakládal s těmito cennými papíry jako s vlastními a nezjednal sobě možnost s těmito cennými papíry trvale disponovat. V důsledku uvedeného tak nemohl obviněný naplnit ani objektivní, ani subjektivní stránku předmětného trestného činu podle §247 tr. zák. K objektivní stránce daného trestného činu v tomto konkrétním případě dovolatel uvedl, že v posuzovaném případě vznikl obchodní závazkový vztah mezi obchodníkem s cennými papíry, společností K., b. d. K., a. s., a poškozeným B. K. na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1998, kterou se vztah mezi těmito dvěma subjekty řídil. Na stavovém výpise z účtu majitele B. K. pro účetní datum 8. 11. 2000, jehož opis je založen na č. l. 110 – 111 spisu, je vyznačena tzv. „blokace“ 7115 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., ve Středisku cenných papírů pro obchodníka s cennými papíry, společnost K. Tzv. „blokaci cenných papírů“ ve Středisku neboli „příkaz k registraci pozastavení výkonu práva majitele cenného papíru nakládat se zaknihovaným cenným papírem“ ve Středisku mohl dát jedině obchodník s cennými papíry a to pouze na základě pokynu majitele zaknihovaného cenného papíru k obstarání prodeje tohoto cenného papíru obchodníkem s cennými papíry, jak ostatně vyplývá z ustanovení §27 odst. 3 písm. b) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke dni jednání obviněného (dále jen „zákona o cenných papírech“), tedy ke dni 10. 11. 2000. To podle dovolatele znamená, že poškozený B. K. musel dát společnosti K. pokyn k obstarání prodeje 7115 kusů cenných papírů a jmenovaná společnost musela dát na základě takto uděleného pokynu příkaz k jeho registraci Středisku ještě před datem 8. 11. 2000. V opačném případě by totiž nemohla být na stavovém výpisu z účtu majitele B. K. pro účetní datum 8. 11. 2000 vyznačena Střediskem tzv. „blokace“ pro společnost K. Pokud tedy poškozený B. K. před výše uvedeným datem dobrovolně sám sobě pozastavil výkon práva nakládat s předmětnými cennými papíry ve prospěch obchodníka s cennými papíry, společnosti K., o čemž svědčí shora zmiňovaná „blokace“ registrovaná ve Středisku a vyznačená na stavovém výpise pro účetní datum 8. 11. 2000, potom poškozený nebyl k datu 10. 11. 2000 oprávněn s těmito cennými papíry nakládat, aniž by předtím zrušil pokyn k obstarání prodeje těchto cenných papírů. Naopak obchodník s cennými papíry byl na základě komisionářské smlouvy a na základě pokynu k prodeji předmětných akcií, uděleného poškozeným B. K., oprávněn k datu 10. 11. 2000 cenné papíry prodat. Jiným způsobem nelze shora citované ustanovení zákona o cenných papírech chápat a vykládat. Faktickým držitelem 7115 kusů cenných papírů, oprávněným je k datu 10. 11. 2000 prodat, tak byl pouze a výlučně obchodník s cennými papíry, společnost K. Popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak dále zdůraznil obviněný v dovolání, v té části, týkající se jednání obviněného „… bez souhlasu a vědomí poškozeného … dát pokyn k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., …“ je tak v rozporu se skutkovými zjištěními. Navíc obviněný svým jednáním nemohl naplnit znaky trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., neboť s uvedenými cennými papíry nemohl s přihlédnutím k pokynu poškozeného nakládat svévolně a v úmyslu zjednat si možnost nakládat s nimi jako s vlastními. Blokace svědčí o tom, že poškozený totiž dal k obstarání prodeje předmětných akcií pokyn. Svým jednáním obviněný neodejmul předmětné cenné papíry z dispozice poškozeného ani z dispozice jejich faktického držitele, společnosti K., neboť jak vyplývá z obsahu spisu, společnost S. C., a. s., a R. K., na jejichž účty byly cenné papíry převedeny, měli s obchodníkem uzavřeny smlouvy o správě portfolia podle hlavy III. zákona o cenných papírech, což znamená, že s nimi nemohli nakládat stejně, jako to nemohl učinit dovolatel. Jedinou osobou, která tak mohla činit, byl makléř, prostřednictvím kterého společnost K. prováděla odborné obchodní činnosti.
S poukazem na povinnost obchodníka s cennými papíry vést deník o přijatých pokynech k obstarání koupě a prodeje cenných papírů, kde záznamy musely mimo jiné obsahovat i jméno makléře, provádějícího odborné obchodní činnosti související s uzavřeným obchodem, obviněný namítl, že doposud nebylo zjištěno, která konkrétní osoba dala před datem 8. 11. 2000 na Středisko cenných papírů za obchodníka s cennými papíry příkaz k registraci pozastavení výkonu práva poškozeného B. K. nakládat s 7115 kusy cenných papírů – akcií výše specifikované společnosti, a vykonala tak pro obchodníka s cennými papíry jako makléř dne 10. 11. 2000 odbornou obchodní činnost – prodej 6000 kusů cenných papírů. Obviněný dále s odkazem na §47 odst. 1 zákona o cenných papírech zdůraznil, že z obsahu spisu nevyplynulo, že by on sám byl makléřem, pouze pro výše zmiňovanou odbornou obchodní činnost připravoval podklady a samotnou ji neprováděl, a to právě proto, že ji smí provádět jen a pouze makléř. Přitom možnost převést povolení provádět odborné obchodní činnosti na jinou osobu byla vyloučena §49 odst. 6 zákona o cenných papírech. Rozhodnutí odvolacího soudu tak zcela pomíjí existenci zákona o cenných papírech a dalších souvisejících předpisů a v nich upravenou dotčenou problematiku. V této souvislosti dovolatel také zmínil, že před veřejným zasedáním dne 5. 10. 2005 navrhl k doplnění dokazování vyžádání deníku obchodníka s cennými papíry společnosti K. a seznamu makléřů provádějících pro tohoto obchodníka odborné obchodní činnosti, což však odvolací soud neprovedl, a to i přesto, že změna právní kvalifikace přináší potenciální nutnost doplnit dokazování, a to i v tom směru, aby případně mohlo dojít ke zpochybnění aplikace nové právní kvalifikace. Z výše uvedeného obviněný dále dovozuje, že mu tak byla přisouzena odpovědnost za odbornou obchodní činnost – prodej 6000 kusů cenných papírů, pro kterou ovšem pouze připravil podklady a dále ji nerealizoval, a odvolací soud se tudíž neřídil právním názorem, vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005. Důsledkem tohoto postupu je jednak zmíněná nesprávná právní kvalifikace, a jednak porušení článku 39 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelem uváděné skutečnosti odvolací soud ve svém rozhodnutí naprosto ignoroval a odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru nemůže obstát, nehledě na to, že navíc z obsahu spisu nevyplynulo, že by obviněný byl obeznámen s přihlašovacím heslem na terminál R. – S., žádný dokument, stvrzující převzetí přihlašovacího hesla obviněným, tento nepodepsal, a proto nelze vzít za prokázané, že dne 10. 11. 2000 se na terminál R. – S. přihlásil skutečně obviněný.
Dále podle dovolatele odvolací soud pochybil, když sice konstatoval, že jednáním obviněného došlo ke způsobení škody, kterou tento způsobil úmyslně mimo rámec plnění svých pracovních povinností, které měly být tímto jednáním evidentním způsobem porušeny, nicméně však dále soud druhého stupně neuvedl, které konkrétní pracovní povinnosti a jakým způsobem měl obviněný takto porušit. Z pracovní smlouvy ani z uzavřeného dodatku k ní nevyplývaly žádné povinnosti týkající se provádění odborných obchodních činností nebo činností souvisejících s obchodováním s cennými papíry, a odvolací soud tak zaměnil osoby odpovědné za daný obchod, když zcela pominul funkci makléře, prostřednictvím něhož jedině mohl obchodník s cennými papíry provést předmětnou činnost. Takto tedy došlo k jednostranné kriminalizaci jednání pracovně právní povahy podřazením pod příslušné ustanovení trestního zákona, protože pokud by měla být argumentace odvolacího soudu správná, pak by obviněný musel být de facto odpovědný za veškeré obchody, na jejichž přípravě se podílel, i když realizovat je mohl jedině makléř.
Následně dovolatel poukázal na to, že základním znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu, a tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování. Smyslem rozhodnutí dovolacího soudu mělo být podle názoru obviněného mimo jiné i to, aby bylo obviněnému umožněno pokračovat v trestním řízení a docílit i jiného než odsuzujícího rozhodnutí a své plné rehabilitace. Jestliže princip odpovědnosti za zavinění představuje jeden ze základních znaků definice trestného činu, jinými slovy bez zavinění není trestný čin, je pak nutné konstatovat, že nerespektování a opomíjení všech uvedených momentů nutně vedlo k nesprávné právní kvalifikaci, ale i k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces garantovaný článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). Nad rámec předchozí argumentace týkající se vymezeného důvodu dovolání obviněný v závěru odůvodnění svého dovolání poukázal na nesprávné vyčíslení škody způsobené trestným činem ve výši 5.030.000,- Kč. Zejména odvolacímu soudu v tomto směru vytknul, že se nevypořádal s jeho námitkou, že skutečná škoda má být 2.702.754,90 Kč navíc po odpočtu částek 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč, neboť v připojení se poškozeného k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, ve vyčíslení výše tohoto nároku je uvedena skutečná škoda částkou 2.702.754,90 Kč, protože se mělo jednat o cenu, kterou musel poškozený zaplatit, aby získal 4850 kusů cenných papírů zpět z titulu narovnání se společností S. C., a. s. Rozdíl mezi soudem vyčíslenou škodou v částce 5.030.000,- Kč a skutečnou škodou 942.754,90 Kč (2.702.754,90 – 1.760.000,- Kč), zjištěnou na základě vyčíslení zmocněnkyní poškozeného představuje částku 4.087.245,10 Kč, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakého titulu byla tato částka poškozenému přiznána. Částka 4.087.245,10 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení poškozeného B. K.
V závěru dovolání obviněný P. P. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 7. 2. 2006 uvedla, že z odůvodnění dovolání obviněného je zcela zřejmé, že dovolatel takto cestou dovolacího řízení opětovně prosazuje svoji setrvalou obhajobu, že při uskutečnění předmětné obchodní transakce s cennými papíry poškozeného B. K. jednal na základě jeho pokynu. Přitom však přehlíží, že uvedená obhajoba zcela odporuje ve věci opatřeným skutkovým zjištěním, která jsou v rámci řízení o dovolání zásadně nezměnitelná. V této souvislosti státní zástupkyně připomněla, že pozornosti dovolatele také unikla skutečnost, že ani dovolací soud ve svých předchozích přezkumných závěrech nedospěl k nezbytnosti výjimečného zásahu do této rozhodné skutečnosti pro posouzení jeho jednání, neboť z jeho usnesení vyplynulo, že se přiklonil jak k právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že souzené jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., tak i ke způsobu jeho odůvodnění, jestliže konstatoval, že obchodování s cennými papíry poškozeného bez jeho pokynu není porušením smluvní ani zákonné povinnosti dovolatele spravovat majetek poškozeného. Za tohoto stavu není pochyb, že dovolací argumentace na tomto základě uplatněná byla použita bez povinného respektu k nezměnitelnosti rozhodnutí o dovolání a potažmo i jeho skutkových a právních závěrů, závazných pro způsob rozhodování tímto dovoláním napadeného navazujícího rozhodnutí. Proto je zřejmé, že takový způsob odůvodnění dovolání nemůže uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově odpovídat a nemůže být ani předmětem věcného projednání v řízení o dovolání. Pouze nad jeho rámec státní zástupkyně konstatovala, že z důvodu chybějícího souhlasu poškozeného k přímému obchodu na R. – S., a tedy chybějící podmínky ve smyslu §27 odst. 3 písm. b) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 362/2000 Sb., nemohl být příkaz k registraci pozastavení výkonu práva majitele zaknihovaných cenných papírů nakládat s nimi platný. V daném případě tak vůbec nedošlo k naplnění komisionářské smlouvy mezi komitentem a dovolatelem jako komisionářovým pracovníkem a tím ani k uskutečnění obchodu s cennými papíry ve smyslu §8 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech. Proto byl převod uskutečněn pouze z dovolatelovy strany a tedy naprosto svévolně. Ohledně námitky dovolatele, že nebyl vybaven oprávněním ve smyslu §49 odst. 6 zákona o cenných papírech, pak tato námitka byla uplatněna opět zcela bez respektu ke zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť z obsahu zprávy R. – S. vyplynulo, že přímý pokyn k obchodování s akciemi poškozeného dal za firmu K. dne 10. 11. 2000 jmenovitě dovolatel, který byl také seznámen s přihlašovacím právem, resp. s heslem pro tento typ přímého obchodování, a proto nemůže obstát odkaz na nezastupitelnost role makléře a nepřevoditelnost jeho oprávnění. Dále státní zástupkyně akceptovala úvahy odvolacího soudu ohledně nemožnosti aplikace §248 a 249 tr. zák. a následně uvedla, že z okolností případu tedy jasně vyplynulo, že obviněný jednal bez ohledu na vůli vlastníka cenných papírů, když při využití svého právního postavení a z toho plynoucí příležitosti zbavit jej možnosti svobodného nakládání s jeho majetkem se zmocnil ve vztahu k němu cizích věcí ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. a není přitom pochyb, že tak učinil jen ve svůj prospěch, neboť takto zobchodované cenné papíry převedl sice do vlastnictví jiných subjektů, avšak za stavu, že měl zajištěnou dispozici s těmito účty. Taktéž není sporu o tom, že se tak stalo nikoli na dobu pouze přechodnou, neboť jejich vrácení či hrazení jejich hodnoty tomu odpovídajícím finančním ekvivalentem nebylo v jeho reálných možnostech, když se v uvedeném směru spoléhal na budoucí nejistou událost. K poslednímu okruhu námitek dovolatele státní zástupkyně jen ve stručnosti poznamenala, že se netýkají otázky výše způsobené škody jako znaku shora použitelné právní kvalifikace dovolatelova jednání, ale pouze způsobu rozhodování v adhezním řízení, který je však napadán pouze prostřednictvím námitek, vztahujících se k procesnímu postoji poškozeného. Proto ani tyto výtky nemohou být spojovány s věcným naplněním použitého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného dalšího z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud ČR o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se toto dovolání odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu uváděných obviněným v rozporu se skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Jen pro úplnost v této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že pokud jde o námitky týkající se souhlasu poškozeného s tzv. „blokací cenných papírů“ a tedy existence či neexistence příkazu k registraci pozastavení výkonu práva majitele cenného papíru nakládat se zaknihovaným cenným papírem, je třeba vycházet ze skutkového zjištění obou soudů na základě provedených důkazů. Jestliže obviněný dovozuje na základě zákonných ustanovení, zejména zákona o cenných papírech, že nemohl jednání kladené mu za vinu provést, neboť k tomu neměl zákonné oprávnění, které měl jen příslušný makléř, kterým on nebyl, pak je třeba zdůraznit, že pro spáchání trestného činu není důležité, zda ke svému jednání, které naplňuje zákonné znaky trestného činu, měl zákonné oprávnění, ale zda se takového jednání skutečně dopustil. To vyplývá již z toho, že trestná činnost již z povahy věci zpravidla předpokládá jednání v rozporu se zákonnými ustanoveními nebo přinejmenším překročení zákonných oprávnění. K těmto úvahám je třeba zařadit i námitky dovolatele o nepřevoditelnosti povolení provádět odborné obchodní činnosti pomocí makléře na jinou osobu ve smyslu §49 odst. 6 zákona o cenných papírech, poněvadž tato námitka byla uplatněna opět zcela bez respektu ke zjištěnému skutkovému stavu věci, neboť z obsahu zprávy R. – S. vyplynulo, že přímý pokyn k obchodování s akciemi poškozeného dal za firmu K. dne 10. 11. 2000 obviněný P. P., který byl také seznámen s přihlašovacím právem, resp. s heslem pro tento typ přímého obchodování, a proto nemůže obstát odkaz na nezastupitelnost role makléře a nepřevoditelnost jeho oprávnění.
Na základě skutkového stavu správně zjištěného soudy obou stupňů, a to i na základě doplnění dokazování ve veřejném zasedání před odvolacím soudem po vrácení věci tomuto soudu Nejvyšším soudem, bylo nepochybně zjištěno, že dovolatel, byť k pokynu k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii, z klientského účtu B. K., skutečně neměl oprávnění, neboť jednal bez souhlasu a vědomí klienta B. K., takový pokyn skutečně učinil, což vyplývá zejména ze svědeckých výpovědí Ing. M. K. a Ing. M. K., a také poškozeného B. K., kterého odvolací soud znovu vyslechl v řízení o odvolání, přičemž těmito důkazy bylo prokázáno, že poškozený obviněnému nedal pokyn k přímému obchodu – k obstarání prodeje předmětných akcií ani k související blokaci cenných papírů – akcií společnosti W., a obviněný se až následně několikrát pokoušel tento jeho souhlas s již provedenou operací získat, a to za situace, kdy uvedl v omyl nejen poškozeného B. K., ale také Ing. M. K., makléřku odpovídající za drobné obchody prováděné prostřednictvím R. – S. a za vedení deníku obchodníka s cennými papíry. O tom, že obviněný P. P. provedl uvedenou operaci sám nesvědčí jen svědecké výpovědi poškozeného B. K. a Ing. M. K., jakož i výpovědi dalších svědků uvedených v rozsudcích soudů obou stupňů, ale i zpráva společnosti R. – S., a. s., P., ze dne 15. 9. 2004, z které jednoznačně vyplývá, že pokyn k obchodu s akciemi zadal za obchodníka – firmu K. dne 10. 11. 2000 obviněný P. P., (č. l. 281 spisu). Nesporné také je, že následně převedl předmětné akcie, které byly ve vlastnictví poškozeného, na účty R. K. a posléze i společnosti S. C., a. s. Za situace, kdy se schylovalo k tomu, že se o tomto jeho jednání bez jakéhokoli oprávnění dozvědí jeho nadřízení, chtěl pokyn k předmětnému jednání dodatečně opatřit podpisem poškozeného B. K. a tak zastřít neoprávněnost tohoto svého jednání, což se mu však pro odpor poškozeného nepodařilo (č. l. 81 až 85, 295 až 300 spisu). Obviněný se však v dovolání snaží tyto skutečnosti měnit a v návaznosti na jím provedené odlišné hodnocení pak namítá nedostatek znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., vymezeného tak, že „ … si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“. Tuto námitku totiž odůvodňuje tím, že svým jednáním neodejmul uvedené cenné papíry z dispozice poškozeného B. K. ani jejich faktického držitele společnosti K., ani si nezjednal možnost s nimi trvale disponovat, protože s těmito papíry nenakládal bez souhlasu a vědomí poškozeného. V této souvislosti Nejvyšší soud může opět jen konstatovat, že i tato námitka dovolatele je v podstatě skutkového charakteru, neboť ze skutkových zjištění, zejména z výpovědi samotného poškozeného B. K., která je v souladu se svědeckými výpověďmi nejen Ing. M. K. (č. l. 150 až 153, 430 až 438 spisu) a Ing. M. K. (č. l. 162 až 165, 438 až 443 spisu), ale i J. B. (č. l. 73, 76 až 77 a 303 až 304 spisu) a zejména JUDr. Ing. D. S. (č. l. 191 až 192 a 443 až 444 spisu), jakož i z nedostatku jakéhokoli písemného či ústního podkladu pro dovolatelovo tvrzení, vyplynulo, že poškozený skutečně o jednání obviněného nevěděl a ani později k takovému jednání nedal souhlas, jak ostatně znovu potvrdil i ve své výpovědi v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu na č. l. 609 spisu. Obviněný P. P. tak jednal bez souhlasu a vědomí klienta B. K., a proto je jednoznačně prokázáno, že se zmocnil jeho 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii. Z těchto důvodů obviněný nejednal ve smyslu komisionářské smlouvy mezi komitentem a dovolatelem jako komisionářovým pracovníkem, a proto je zcela irelevantní, že na stavovém výpisu z účtu majitele B. K. pro účetní datum 8. 11. 2000 je vyznačena Střediskem cenných papírů tzv. „blokace“ pro společnost K., a to z důvodu chybějícího souhlasu poškozeného k přímému obchodu s předmětnými cennými papíry uskutečněnému zadáním shora uvedeného pokynu na R. – S.
V rámci své další, a zároveň jediné právně relevantní, námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že s poukazem na ustanovení §47 odst. 1 zákona o cenných papírech a v něm uvedenou povinnost vést deník o přijatých pokynech o obstarání koupě a prodeje cenných papírů mohl předmětnou odbornou obchodní činnost obchodníka s cennými papíry vykonávat pouze makléř, kterým však obviněný nebyl, přičemž v souvislosti s tím poukázal na obsah spisu, ze kterého tato skutečnost vyplývá. Obviněný vzhledem k tomu, že se podílel pouze na přípravě podkladů k takovýmto činnostem, by tak podle závěru odvolacího soudu měl být odpovědným de facto za všechny obchody, na jejichž přípravě se podílel, což považuje za nesprávné, neboť odvolací soud v tomto směru zaměnil osobu, odpovědnou za realizaci takových obchodů, kterou správně měl být pouze a jenom makléř, který mohl provádět odborné obchodní činnosti zadáváním jednotlivých operací do deníku vedeného obchodníkem s cennými papíry, dávat jim konečnou podobu a postupovat je dále ke zpracování na veřejné trhy. Jinými slovy, dovolatel namítá, že nesprávné právní posouzení spočívalo v nesprávném právním posouzení subjektu daného trestného činu.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Odstavec 4 §247 tr. zák. pak naplní, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, kterou je ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. škoda ve výši 5.000.000,- Kč (v době spáchání skutku dne 10. 11. 2000 to byla škoda ve výši 1.000.000,- Kč).
Jak Nejvyšší soud zjistil z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, jednání obviněného spočívalo v tom, že „… na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 21. 4. 1998 postupoval v rozporu s čl. II. této smlouvy a podal bez souhlasu a vědomí klienta poškozeného B. K. pokyn k přímému obchodu na R. – S., a to pokyn k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii z klientského účtu B. K., přičemž cenné papíry bez finančního vyrovnání převedl na účet R. K. …“. Pokud trestní zákon uvádí, že pachatel „trestný čin spáchal sám“, má nepochybně na mysli toho, kdo bezprostředně spáchal trestný čin. Obviněný ve svém dovolání v tomto směru tvrdí, že on sám nemohl spáchat daný trestný čin, neboť neměl příslušná oprávnění, která ze zákona mohl mít k dané odborné obchodní činnosti jen makléř.
Jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu, dovolatelem uvedenými námitkami se již ve značné míře zabýval soud prvního stupně i odvolací soud a ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci také Nejvyšší soud. Odvolací soud navíc velmi podrobně tuto otázku rozebral ve svém novém rozhodnutí ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, kdy rozhodoval již podruhé o odvolání obviněného a poškozeného poté, co dovolací soud svým předchozím rozhodnutím ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005-I., jeho předchozí rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí o věci. Jak vyplynulo z obsahu spisu Ing. M. K. měla na starosti deník obchodníka s cennými papíry a byla z právního hlediska osobou odpovědnou za drobné obchody prostřednictvím společnosti R. – S., a. s. Obviněný již v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že příslušný pokyn k přímému prodeji do R. – S. musela zadat makléřka K. paní K., neboť on sám neměl oprávnění licencovaného makléře a tyto pokyny nezadával (viz str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nicméně obviněný zde také uvedl, že měl oprávnění zadávat příslušný pokyn do vnitřního systému K., tzv. B. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byla však tato jeho obhajoba vyvrácena, neboť právě tato svědkyně Ing. M. K. vypověděla, že obviněný měl nejen oprávnění zadat určité údaje do vnitřního systému B., ale sám měl také i oprávnění zadat pokyn do R. – S., a to za podmínky, že měl od klienta podepsané podklady pro tento úkon. Pak tento pokyn nemusel nikdo z ústředí schvalovat a osoba, která tak činila, nemusela mít oprávnění licencovaného makléře. Licencovaný makléř odpovídal metodicky za vedení deníku obchodníka s cennými papíry, za konkrétní pokyn však odpovídal zaměstnanec, který tento pokyn přijal, popřípadě vedoucí pobočky, kterým byl právě obviněný P. P. Dále tato svědkyně uvedla, že obviněný byl oprávněnou osobou, která znala příslušné údaje pro připojení se k terminálu R. – S. (srov. str. 18 až 19 rozsudku nalézacího soudu). Z výpovědi svědka Ing. M. K. pak nalézací soud vycházel při určení, co je výše zmiňovaný deník obchodníka s cennými papíry a jakým způsobem se v něm tvoří zápis. Tento svědek dále uvedl, že v případě poškozeného B. K. byl pokyn zadán nikoli nejdříve do deníku, ale přímo do R. – S. a v deníku se zobrazil až jako výsledek poté, co se z R. – S. pokyn vrátil zpět elektronickou poštou a promítl se do softwaru společnosti K. Při této transakci se nezobrazí jméno toho, kdo takový pokyn do R. – S. zadával. Takto mohl pokyny zadávat každý zaměstnanec společnosti K. (viz str. 21 až 22 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud se s těmito zjištěními nalézacího soudu i s jeho právním závěrem ohledně skutečnosti, že pachatelem takto zjištěného jednání byl obviněný, již ze shora podrobně uvedených důvodů ztotožnil, neboť Ing. M. K. sice odpovídala za vedení deníku obchodníka s cennými papíry a za údaje v něm uváděné, tedy i za převod zmíněných akcií z vlastnictví poškozeného do vlastnictví jiné osoby, nicméně nelze přehlédnout, že obviněný P. P. ji svým jednáním uvedl v omyl, neboť jednal tak, jako by měl od poškozeného pokyn k přímému prodeji, přičemž však tento podepsaný písemný pokyn se snažil od poškozeného obstarat až dodatečně a v souvislosti s tím také poškozený zjistil nesrovnalosti na svém účtu. Až v tomto okamžiku se Ing. M. K. dozvěděla, že pokyn k přímému prodeji byl do R. – S. zadán bez příslušného oprávnění. Nalézací soud proto osobu pachatele trestného činu – obviněného P. P. – určil správně a jeho závěry v tomto směru potvrdil i soud odvolací. Ten dále navíc opětovně vyslechl poškozeného B. K. ohledně pokynu k převodu cenných papírů a s tím související jejich tzv. „blokace“ a stručně shrnul, že vina obviněného je prokazována především výpověďmi poškozeného B. K., manželů K., svědka S., právníka, který byl přítomen prvotnímu jednání poškozeného a obviněného na centrále společnosti K. v P. po zjištění neoprávněného jednání obviněného, jakož i výpovědí svědkyně B., která komunikovala s poškozeným v pobočce společnosti v B. při zjištění prvotního problému. Vedle těchto důkazů je pak třeba zmínit i důkazy listinné, zejména záznamy a zprávy R. – S., z nichž je zřejmé, kdy a kdo zadával pokyny k obchodování s příslušnými cennými papíry a jakým způsobem docházelo k jejich převodu. Na základě jejich zhodnocení odvolací soud znovu dospěl k závěru, že je zřejmé, že to byl právě obviněný P. P., který svým jednáním zapříčinil převod cenných papírů poškozeného B. K. z jeho účtu na účet R. K., ač k takovému postupu neměl pokyn ani souhlas poškozeného a tuto operaci učinil zcela bez jeho vědomí, když se nelze ztotožnit s obhajobou obviněného v tom směru, že s poškozeným měla být uzavřena nějaká dohoda o půjčce cenných papírů. Bylo také zjištěno, že cenné papíry byly převedeny na účet R. K. a tento svědek rovněž potvrdil, že žádný pokyn k nákupu uvedených cenných papírů nedal a ani dát nemohl, neboť nedisponoval dostatkem finančních prostředků. V tomto směru odvolací soud správně dodal, že z provedených důkazů vyplývá, že účet R. K. sloužil k operacím obviněného, případně společnosti K., k obchodům s akciemi jiných vlastníků, nehledě k tomu, že samotná správa tohoto účtu byla mimo pravomoci obviněného. V této souvislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že uvedené závěry obsažené v rozhodnutích soudů obou instancí, jsou podepřeny i výpovědí svědka R. K., který uvedl, že mu bylo obviněným nabídnuto uzavření smlouvy se společností K., a tímto způsobem obchodování s cennými papíry. Po uzavření smlouvy a složení částky 200.000,- Kč v hotovosti se dále svědek K. o dění na jeho účtu nezajímal a veškeré písemnosti, které mu byly doručeny v této souvislosti, nosil obviněnému. Zejména se ale vyjádřil k údajnému svému podpisu na písemném pokynu k obchodování na R. – S., a to k přímému nákupu cenných papírů společnosti W. ve výši 6000 kusů, přičemž uvedl, že tento podpis není jeho, zmíněnou listinu nepodepsal, ani by neměl na zaplacení částky 8,4 milionu Kč za tyto akcie (viz č. l. 168 a 313 až 314 spisu). Ze spisu také jednoznačně vyplynulo, že tímto svědkem zmiňovaná smlouva, kterou se společností K. uzavřel, byla smlouva o správě portfolia, a ve světle jeho výpovědi i dalších skutečností dovolací soud konstatuje, že tímto způsobem si obviněný fakticky, neboť neměl oprávnění takovou smlouvu za společnost uzavřít (srovnej výpovědi svědků Ing. M. K. a Ing. M. K.), sjednal možnost disponovat s účtem R. K. podle svého uvážení a tedy i nakládat s cennými papíry na tomto portfoliovém účtu doslova, jak se mu zlíbí. Tímto jednáním si vytvořil tedy základ pro operace s cennými papíry, jako byl minimálně převod shora specifikovaných akcií poškozeného B. K.
Za tohoto stavu věci se Nejvyšší soud zcela ztotožnil i s právní kvalifikací jednání obviněného P. P., pokud jeho jednání odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., neboť svým jednáním si přisvojil cizí věc (ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. se ustanovení o věcech vztahuje i na cenné papíry, a to jak listinné, tak i zaknihované) tím, že se jí zmocnil a dispozicí s ní způsobil poškozenému škodu ve výši 8.400.000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu, přičemž náležitě vysvětlil, že s ohledem na tzv. zákaz reformationis in peius vyplývající z ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nemohl obviněného P. P. tímto trestným činem uznat vinným a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodnout rozsudkem. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, z jakých důvodů se nemohlo jednat o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. (předmětné cenné papíry nebyly na základě uvedené komisionářské smlouvy svěřeny obviněnému nebo společnosti K.), ani o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. (nedošlo při jejich převodu k tzv. repooperaci, neboť nebyl zároveň zadán pokyn ke zpětnému převodu, ale naopak pokyn k přímému prodeji těchto cenných papírů na účet R. K., přičemž následně došlo pak k dalšímu převodu na účet společnosti S.). S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje, když zcela správně odvolací soud z uvedených důvodů podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Dále odvolací soud současně rozsudkem z podnětu odvolání poškozeného B. K. napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. P. povinen nahradit poškozenému B. K. škodu ve výši 5.030.000,- Kč a se zbytkem jeho nároku na náhradu škody tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
K tomuto posledně uvedenému výroku odvolacího soudu dovolatel nad rámec předchozí argumentace týkající se vymezeného důvodu dovolání v závěru odůvodnění svého dovolání poukázal na podle jeho názoru nesprávné vyčíslení škody způsobené trestným činem ve výši 5.030.000,- Kč, když se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou, že skutečná škoda má být 2.702.754,90 Kč, přičemž navíc ještě mají být odečteny částky 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč. Tento závěr vyplývá z připojení se poškozeného B. K. k trestnímu řízení podle §43 tr. ř., v němž byla zmocněnkyní poškozeného vyčíslena skutečná škoda částkou 2.702.754,90 Kč, když se mělo jednat o cenu, kterou musel poškozený zaplatit, aby získal 4850 kusů cenných papírů zpět z titulu narovnání se společností S. C., a. s. Rozdíl mezi soudem vyčíslenou škodou v částce 5.030.000,- Kč a skutečnou škodou 942.754,90 Kč (2.702.754,90 – 1.760.000,- Kč), zjištěnou na základě vyčíslení zmocněnkyní poškozeného představuje částku 4.087.245,10 Kč, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakého titulu byla tato částka poškozenému přiznána. Odhlédne-li se od toho, že tato námitka i podle dovolatele, jak výslovně uvedl v dovolání, nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud pro úplnost za nutné zdůraznit, že také tato námitka neodpovídá obsahu spisu, neboť odvolací soud ve svém rozsudku jednoznačně uvedl, jak dospěl k částce ve výši 5.030.000,- Kč, kterou přiznal poškozenému B. K. jako náhradu škody. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud vzal za podklad svého rozhodnutí o náhradě škody výrok o vině, podle něhož bylo neoprávněně převedeno z účtu poškozeného 6000 ks akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii. Počet odcizených akcií odvolací soud snížil o 1150 ks vrácených akcií, a proto hodnotu nevrácených 4850 ks akcií stanovil částkou 6.790.000,- Kč, od níž pak odečetl částečnou náhradu škody obviněným ve výši 1.600.000,- Kč a další částky poskytnuté poškozenému garančním fondem ve výši 160.000,- Kč, v důsledku čehož byla přiznána poškozenému náhrada škody ve výši 5.030.000,- Kč (viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu). Dovolává-li se obviněný údajného vyčíslení nároku poškozeného B. K., kterým se připojil k trestnímu řízení, pak je třeba uvést, že v tomto uplatněném nároku na náhradu škody v řízení před soudem byla opakovaně vyčíslena a požadována k úhradě škoda ve výši 6.908.965,- Kč s tím, že na odcizených 4850 ks akcií společnosti W. C. p., a. s., byla vyčíslena škoda ve výši 6.790.000,- Kč, tedy shodně s částkou uvažovanou odvolacím soudem, přičemž v průběhu odvolacího řízení se zmocněnkyně poškozeného Mgr. A. S. vyjádřila i k snížení této uplatněné náhrady škody o částky 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč, tedy celkem o 1.760.000,- Kč (č. l. 287 až 288, 316, 529 až 530 a 606 až 607 spisu; na č. l. 46 až 48 přílohy, na které poukazuje obviněný byla vyčíslena škoda ve výši 7.451.408,- Kč). Pokud však dovolatel poukazuje na částku 2.702.754,90 Kč, která je zmíněna v původním připojení se poškozeného k trestnímu řízení z přípravného řízení a od které by měly být odpočítány částky 1.600.000,- Kč a 160.000,- Kč, čímž by škoda, která by měla být podle jeho názoru nahrazena klesla na 942.754,90 Kč, pak je třeba přihlédnout i k „návrhu poškozeného na doplnění dokazování v trestním řízení sp. zn. 50 T 8/2004 – obviněný P. P.“ (č. l. 406 až 408 spisu), v kterém se v bodě B) 1. uvádí dohoda o narovnání a smlouva o úplatném převodu cenných papírů uzavřená mezi poškozeným B. K. a společností S. C., a. s., dne 19. 9. 2001, když na základě této dohody poškozený znovu na vlastní náklad úplatně nabyl zcizené akcie „W.“ (4850 ks) za cenu 2.702.754,90 Kč, přičemž však současně ve prospěch prodávajícího přišel o dividendu z těchto akcií ve výši 1.797.254,10 Kč (celkem tak fakticky zaplatil za znovunabytí těchto svých 4850 ks akcií částku 4.500.000,- Kč). Toto pak odpovídá „Dohodě o narovnání a smlouvě o úplatném převodu cenných papírů ze dne 19. 9. 2001“ (č. l. 417 až 418 spisu), uzavřené mezi společností S. C., a. s., (prodávající) a poškozeným B. K., bytem S., E., R. r. (kupující), zejména ujednání pod článkem 2 – Kupní cena (2.1 a 2.2). Z této dohody však z hlediska rozhodování v adhezním řízení o náhradě škody nelze vycházet, neboť v tomto případě nabyl poškozený B. K. 4850 ks akcií „W. C. p., a. s.“ úplatným převodem učiněným i s ohledem na ztrátu, kterou utrpěl tím, že dividendy v částce 1.797.245,10 Kč byly vyplaceny prodávající společnosti S. C., a. s., a navíc až s odstupem téměř jednoho roku. Taková transakce, v rámci níž poškozený, aby získal odcizenou věc (obdobně s ohledem na §89 odst. 13 tr. zák. i cenné papíry) zpět musel vydat další finanční prostředky, byť v nižší částce, než která mu má být obviněným na základě výroku o náhradě škody nahrazena, jako tomu bylo v posuzovaném případě, se nemůže projevit ve prospěch obviněného z hlediska náhrady škody, neboť škoda se stanoví vždy ve vztahu k obvyklé ceně odcizené věci v době a v místě činu (srov. §89 odst. 12 tr. zák.), a nikoli k obvyklé ceně v době, kdy se poškozenému totožnou věc nebo obdobnou věc podařilo získat zpět anebo dokonce k době rozhodování o náhradě škody. Jinými slovy nemůže se proto z hlediska výše škody a v důsledku toho i rozhodnutí o její náhradě projevit např. pokles ceny v mezidobí od odcizení takové věci do jejího úplatného získání zpět, neboť by to bylo v rozporu s citovaným ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. z hlediska stanovení výše škody způsobené trestným činem, od kterého se odvíjí i výše škody, o které soud rozhoduje podle §228 odst. 1 tr. ř. v adhezním řízení. Při opačném, byť výslovně nevyjádřeném, názoru obviněného P. P. v dovolání, by pak ani nebylo zohledněno, že poškozený nemohl s předmětnými cennými papíry po jejich odcizení nakládat (např. je prodat v době odcizení za cenu obvyklou v době a místě činu), získávat výnosy a užitky z ní (např. u cenných papírů zmíněné dividendy), a navíc na jejich získání, aniž mu byla náhrada způsobené škody plně uhrazena musel vynaložit další finanční prostředky, které by nebýt jejich odcizení vůbec vynaložit nemusel.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 To 93/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, částečně ve výroku o náhradě škody z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a nově v této části sám ve věci rozhodl, přičemž se po vrácení trestní věci dovolacím soudem současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení a přitom zcela respektoval právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v předchozím rozhodnutí. V této souvislosti je pak nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou z velké části shodné s námitkami uplatněnými v tomto směru již v rámci předchozího řízení před odvolacím soudem, případně i před soudem prvního stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného P. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně (případně i v předchozím řízení o dovolání), s kterými se tento soud již v zásadě dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.