ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.231.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 231/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2006 o dovolání obviněného D. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 2 To 93/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003, byl obviněný D. D. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 alinea 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za tyto trestné činy byl obviněný D. D. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 1 a §37a tr. zák. k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech na dobu pět a půl roku. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací projednal odvolání obviněného D. D., které bylo podáno proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 2 To 93/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného D. D. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost k náhradě škody poškozené Č. K., a. s., se sídlem K., ve výši 6.763,70 Kč s 3% úrokem z prodlení ode dne 7. 3. 2003 do zaplacení, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozené K. b., a. s., P.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 2 To 93/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003, podal obviněný D. D. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z. J. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v souladu se svojí předchozí obhajobou nesouhlasí s tím, že takové jednání je právně hodnoceno jako trestný čin, neboť v jeho případě nelze konstatovat, že by skutečně skutková podstata takového trestného činu byla naplněna s ohledem na nedostatek subjektivní stránky v jednání dovolatele. Zejména v tomto směru považuje obviněný za nesprávné právní hodnocení věci a postup soudů obou stupňů při hodnocení okolností provádění důkazů v rámci probíhajícího řízení, kdy oba soudy nesprávně právně zhodnotily nezbytnost provést v dané věci rozsáhlejší dokazování, aby tak mohl být učiněn správný právní závěr o tom, zda mohlo dojít ke spáchání předmětného trestného činu. V této souvislosti obviněný poukázal na nesprávný postup Krajského soudu v Brně ohledně neprovedení osobního výslechu svědka A. M. Stejně tak podle dovolatele k nesprávnému právnímu hodnocení věci přispěl i názor soudů obou stupňů, že považují za nadbytečné vyslýchat v řízení svědky P., Z. a M., na jejichž výslechu obviněný trval. Postupem soudů obou instancí byla také porušena zásada presumpce neviny, pokud soudy dospěly k závěru o nepotřebnosti výslechu obhajobou navrženého svědka L. K., který se měl vyjádřit k otázce donucení obviněného k předmětným jednáním. Ve skutečnosti byl totiž obviněný k jednání nucen jak psychickým, tak i fyzickým nátlakem na jeho osobu. Takto neodpovídá skutečnosti, že se nemusel účastnit jednotlivých jednání, že by měl upozornit třetí osoby na to, že jeho jednání není míněno vážně a že je veden k jednání dalšími osobami. V návaznosti na toto nesprávné právní posouzení, které se týká viny odsouzeného předmětnými trestnými činy, pak je samozřejmě nesprávný i výrok ohledně uloženého trestu a povinnosti k náhradě škody.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby z podnětu tohoto dovolání byly v plném rozsahu oba rozsudky, tj. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 2 To 93/2005, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 53 T 3/2003, zrušeny a věc vrácena k novému rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného D. D., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel napadenému rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání. Dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá učiněná skutková zjištění. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto případě se však jak vyplývá z toho, co bylo shora uvedeno, celé dovolání obviněného týká nesprávných skutkových zjištění, a nesprávného hodnocení výpovědí svědků, jakož i ostatních v řízení před soudem provedených důkazů, což vyplývá i z námitky, že oba soudy nesprávně zhodnotily nezbytnost provést v dané věci rozsáhlejší dokazování, když bylo rozhodnuto, že nebude osobně vyslechnut svědek A. M., a že je nadbytečné vyslýchat v řízení svědky P., Z. a M., jakož i obhajobou navrženého svědka L. K., čímž byla narušena základní zásada trestního řízení presumpce neviny. V tomto směru Nejvyšší považuje za nutné k tomu dodat, že tato zásada je, jak nakonec konstatuje i sám obviněný v podaném dovolání, zásadou trestního řízení, tedy zásadou procesní, a proto tuto námitku nelze podřadit pod hmotně právní posouzení. Obdobně je tomu i s námitkou týkající se nesprávného vyhodnocení podmínek pro přečtení protokolu o výpovědi svědka A. M. uvedených v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Zásah do skutkových zjištění lze ve výjimečném případě připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními plynoucími z dokazování před soudem a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. V tomto případě však výše uvedené nepřipadá v úvahu, neboť obviněný v podaném dovolání takový extrémní nesoulad nenamítl a celé dovolání obviněného se týká nesprávných skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů soudem, a to i pokud jde o namítnutou subjektivní stránku, když obviněný odvolacímu i nalézacímu soudu v podstatě vytýká, že nesprávně zhodnotil či se nesprávně vypořádal s některými v řízení provedenými důkazy, popř. jím navržené důkazy neprovedl, anebo je provedl v rozporu s trestním řádem. Přestože by námitka týkající se subjektivní stránky mohla mít i hmotně právní charakter, z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z odlišného hodnocení důkazů provedených v předchozím řízení před soudem prvního stupně a na základě toho vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněným tvrzený důvod byl jiný, a to pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučitelný.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného D. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.