ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.271.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 271/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2006 o dovolání podaném obviněným E. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 8 To 426/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 63/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 4 T 63/2005, byl obviněný E. S. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 8 To 426/2005, kterým k odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného E. S. uznal vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za které mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný ve výroku o vině a výrocích navazujících ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že v rámci provedeného dokazování nebylo žádným způsobem prokázáno, že v průběhu konfliktu s poškozenými projevil úmysl získat peníze. Úvaha odvolacího soudu v tomto směru není ničím podložená a nevyplývá z provedených důkazů. Jednání tedy nebylo vedeno úmyslem, který je nutný k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. Konstatování, že obviněný je recidivista, nemůže být podkladem pro závěr, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem použít násilí za účelem získání finanční hotovosti od poškozených a že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Soud prvního stupně rozhodoval v souladu se zásadou bezprostřednosti a správně zhodnotil skutkové okolnosti, zatímco odvolací soud vycházel ze spisového materiálu, aniž by se osobně účastnil provádění důkazů. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Z pohledu právní kvalifikace je přitom irelevantní, jestli obviněný pojal loupežný úmysl až v průběhu napadání poškozených nebo již na samém počátku incidentu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně. V návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, hodnocení důkazů, postupu při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usnesení ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05, či v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Z tohoto výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyšel Nejvyšší soud v posuzovaném případě. Jak bylo uvedeno, obviněný v dovolání namítl, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že projevil úmysl získat peníze. Za správné považoval zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, který skutek rovněž správně právně posoudil. Odvolacímu soudu pak vytkl vadné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, jež poté vyústilo i v nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud považuje tyto námitky za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Jak již bylo uvedeno, nelze v dovolacím řízení posuzovat hodnocení důkazů soudy nižšího stupně. Nelze proto ani zkoumat, z jakých důkazů soudy vycházely při konstrukci skutkových zjištění, která byla podkladem závěru o existenci zavinění. Dovolatel přitom nevyslovil námitku, která by zpochybňovala právní závěr o existenci úmyslu v návaznosti na zjištěný skutkový stav, ale naopak zpochybnil skutkový stav vyplývající z rozhodnutí odvolacího soudu, který nemá podle jeho názoru oporu v důkazech provedených v řízení u soudu prvního stupně. Tyto námitky nejsou podány z důvodu předvídaného zákonem.
Dovolatel také namítl, že soud druhého stupně nesprávně při svém závěru o zavinění vycházel z faktu, že obviněný je recidivista a že byl v minulosti opakovaně odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody. V tomto případě je vytčeno pochybení v právním posouzení subjektivní stránky trestného činu loupeže a z obsahového hlediska je tak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Jak ovšem shledal Nejvyšší soud, námitku je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jednou ze základních zásad, na nichž stojí trestní zákon, je zásada subjektivní odpovědnosti, jejímž stěžejním znakem je zavinění obviněného, tj. jeho vnitřní psychický vztah k porušení či ohrožení objektu trestného činu. Je tvořeno dvěma složkami, a to složkou vědomostní, která zahrnuje vnímání či vědění pachatele, a složkou volní, zahrnující především chtění nebo srozumění pachatele. Ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pro spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tedy zavinění z nedbalosti nepostačuje a tento trestný čin může být spáchán jen úmyslně. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). V případě nepřímého úmyslu je tedy nutné, aby pachatel věděl, že může způsobit předpokládanou poruchu či ohrožení, byť to nemusí považovat za zcela jisté, volní složka pak musí být dána ve formě jeho srozumění s tímto následkem.
Jednání obviněného podle tzv. skutkové věty rozsudků soudů obou stupňů, která je totožná, spočívalo v tom, že dne 31. 3. 2005 kolem 17.30 hod. v podnapilém stavu v J. ulici v P. začal nejdříve slovně a poté fyzicky napadat poškozeného J. A., a následně poškozeného M. P., když nejprve udeřil pěstí do nosu J. A., kterého se zastal M. P. a tohoto také začal fyzicky napadat, v průběhu napadení vyslovil požadavek na vydání částky 500,- Kč s tím, že pokud je nedostane, tak je rozseká, při dalším vzájemném konfliktu jim nadával a fyzicky napadl svědka J. V., který k nim přistoupil a snažil se incidentu zabránit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného nebylo vedeno úmyslem, který je nutný k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť úmyslem obviněného bylo zejména někoho napadat a k pronesení požadavku na vydání peněz se výpovědi poškozených rozcházejí. Městský soud v Praze úvahám obvodního soudu nepřisvědčil. Uvedl, že i když byl požadavek na vydání peněz vznesen a odpovídající úmysl pojat obviněným až v průběhu útoku, nic to nemění na závěru, že se jednalo o trestný čin loupeže. Od okamžiku, kdy obviněný jasně projevil úmysl násilím získat od poškozených peníze, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle závěru Nejvyššího soudu popsaný skutek obsahuje veškeré skutkové okolnosti, jež svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněným, včetně zavinění. Počínání obviněného spočívalo nejdříve ve slovním a poté fyzickém napadání dvou poškozených, přičemž obviněný v průběhu napadení vyslovil požadavek na vydání částky 500,- Kč s výhružkou „rozsekání“ napadených osob v případě nevydání finanční částky. Takto popsaný skutkový stav věci jednoznačně vypovídá o užití násilí a o užití pohrůžky bezprostředního násilí obviněným, které bylo motivováno získáním finančního obnosu od poškozených, tedy zmocněním se cizí věci. Při takto popsaném způsobu provedení činu nepřipadá v úvahu jeho nedbalostní zavinění. I když ke vznesení požadavku ze strany obviněného na vydání peněz došlo až v průběhu fyzického útoku proti poškozeným, je nepochybné, že v tomto okamžiku vůle obviněného směřovala k získání cizí věci násilím resp. pohrůžkou bezprostředního násilí a byly tak naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z popisu skutku ani úvah obvodního soudu nelze jakkoli usuzovat na fakt, že by požadavek na vydání částky nebyl dovolatelem vážným projevem jeho vůle.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že odvolací soud v rámci úvah o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže poněkud nepřiléhavým způsobem argumentoval kriminální minulostí obviněného. Tato okolnost jistě nevypovídá o vnitřním, psychickém vztahu obviněného v inkriminované době k danému jednání a nemůže být podkladem pro posouzení zavinění stíhaného jednání. Jak již bylo uvedeno, v posuzovaném případě však subjektivní stránka nepochybně vyplývá ze způsobu provedení útoku obviněným a skutek byl kvalifikován jako trestný čin loupeže v souladu s požadavky zákona. Napadené rozhodnutí netrpí vadou nesprávného hmotně právního posouzení a námitka vadného odůvodnění jednoho ze znaků jeho skutkové podstaty nemůže nic změnit na správnosti právní kvalifikace skutku.
Dovolatel tak ve většině námitek vadu právního posouzení skutku shledával jako důsledek nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem a nesprávnosti jeho skutkových zjištění. Jedinou konkrétní výtku k aplikaci ustanovení hmotného práva pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová