ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.363.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 363/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2006 o dovolání obviněného L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 5 To 820/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 70/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 101 T 70/2005, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 21. 10. 2001 v H. – P., okr. K., převzal od J. P. za účelem zajištění opravy a registrace na dopravním inspektorátě jeho osobní automobil zn. Rover 600 bez registrační značky, současně převzal od J. P. finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč na opětovné přihlášení vozidla na dopravním inspektorátě, vozidlo poté předal do opravy autoservisu U. v H. – S., ul. N. P., okr. K., kde mu bylo sděleno, že automobil je natolik poškozen, že požadovaná oprava nebude provedena, načež pak obviněný demontoval z automobilu 4 ks kol a dále vzal rezervní kolo s pneumatikami v celkové hodnotě 16.886,- Kč, kola pak prodal náhodné osobě za částku asi 7.000,- Kč, a tuto částku společně s částkou 5.000,- Kč utratil pro svoji potřebu, čímž majiteli vozidla J. P. způsobil celkovou škodu ve výši 21.886,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný L. K. odsouzen podle §213 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku nepodmíněně, a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 101 T 23/2005, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě, jenž rozhodoval jako odvolací soud o odvolání obviněného L. K., které podal proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 101 T 70/2005, rozhodl usnesením ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 5 To 820/2005, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 5 To 820/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 101 T 70/2005, podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. M. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že spatřuje pochybení soudů obou stupňů v nesprávném občanskoprávním posouzení smlouvy, která byla uzavřena mezi obviněným L. K., poškozeným J. P. a svědkem M. G. Svou povahou se totiž jednalo o ústní formou uzavřenou nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku, jelikož z provedeného dokazování nebylo zřejmé, že všechny osoby zainteresované na společném záměru jsou v postavení podnikatelů. Obsahem smlouvy byla dohoda o společné investici – záměru zakoupit havarovaný vůz tov. zn. Rover 600 a tento po opravě se ziskem prodat. Z provedeného dokazování je dále také zřejmé, že poškozený J. P. byl zainteresován na záměru až dodatečně poté, co jiný investor, svědek M. G., nebyl aktuálně schopen zajistit pořizovací investici. Bylo ujednáno, že auto bude zakoupeno pro obviněného, přičemž v této souvislosti dovolatel odkázal na výpověď poškozeného J. P. u hlavního líčení, a dále bylo též ujednáno, že obžalovaný je oprávněn disponovat s celým vozem. Zakoupený vůz mohl být podle úvahy obviněného lukrativně využit, což potvrdil ve své výpovědi při hlavním líčení i svědek M. G. k dotazu obviněného. Z takto uzavřené občanskoprávní dohody dovolatel pak dovodil právní závěr, že nedisponoval s cizí věcí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., neboť ačkoli formálně právně nebyl vlastníkem předmětného havarovaného vozu zn. Rover 600 (přestože podle původní dohody jím měl být a až v okamžiku těsně před koupí vozu poškozený svůj právní vztah k obviněnému změnil z postavení věřitele z půjčky na vlastníka havarovaného vozu), na základě uvedené dohody nenakládal s cizí věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc svěřena do opatrování a dispozice. Z provedeného dokazování je také zřejmé, že ústní dohoda mezi obviněným, poškozeným J. P. a svědkem P. G. nebyla dokonalá a nepamatovala na ujednání o vypořádání účastníků pro situaci, která následně nastala. Po třech měsících oprav, které byly zajištěny v servisu majitele B. tím, že oprava byla financována fakticky obviněným L. K. prostřednictvím pohledávky za svědkem B., bylo zřejmé, že společný záměr je za daného stavu neproveditelný. Z této skutečnosti, která nastala ex post, však nelze dovodit trestní odpovědnost obviněného.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 5 To 820/2005, zrušil, současně zrušil též i rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného L. K. (č. l. 114 p.v. spisu), se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obviněný ve svém dovolání fakticky požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž námitku totožného obsahu vznášel již v rámci odvolání, ve kterém mimo jiné uplatnil námitku ohledně nenaplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. v návaznosti na své tvrzení, že mezi zúčastněnými osobami existovala původně jiná později nenaplněná ústní dohoda, že auto bude zakoupeno pro obviněného. Nicméně jak plyne již z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obviněný svou argumentaci v tomto směru postavil na požadavku změny závěrů, plynoucích ze skutkových zjištění. Dovolatel totiž sice namítá nesprávné hmotně právní posouzení, avšak v rámci toho tvrdí, že na základě ústně uzavřené dohody mezi ním, poškozeným J. P. a M. G. měl být oprávněn nakládat s předmětnou věcí tak, jak to učinil, s odkazem na to, že ze svědeckých výpovědí mělo vyplynout, že automobil sice platil poškozený, avšak vlastníkem měl být obviněný. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, které odpovídá provedeným důkazům, zejména svědeckým výpovědím poškozeného J. P. a M. G. však vyplynula situace jiná, a to, že poškozený nezamýšlel obviněnému peníze pouze půjčit, aby se tento mohl stát vlastníkem předmětného automobilu, byť zřejmě původně bylo o tomto také jednáno, nýbrž sám uzavřel kupní smlouvu na předmětný automobil, což je i pochopitelné, neboť také sám zaplatil kupní cenu. Předáním předmětu koupě pak na něj přešlo vlastnické právo a obviněnému automobil svěřil pouze za tím účelem, aby jej opravil a takto opravený prodal, přičemž o výtěžek z prodeje se měl podělit poškozený J. P., svědek M. G., a obviněný L. K., k čemuž však již nedošlo pro nemožnost provedení opravy předmětného vozidla z důvodu rozsahu jeho poškození, přičemž obviněný pak bez souhlasu poškozeného J. P. z automobilu odmontoval a prodal kola, a navíc si přisvojil i částku 5.000,- Kč svěřenou mu poškozeným a původně jím určenou na výlohy spojené s přihlášením vozidla na dopravním inspektorátě. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že pro právní posouzení jednání obviněného L. K. není důležité vše o čem bylo původně mezi shora uvedenými osobami jednáno, ale rozhodná je konečná dohoda, o které sám obviněný uvádí, že byla jiná (viz tvrzení uvedené v dovolání, že obviněný právně nebyl vlastníkem a že poškozený těsně před koupí vozu svůj právní vztah k obviněnému změnil z postavení věřitele z půjčky na vlastníka havarovaného vozu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku požaduje změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak jiné hmotně právní posouzení. Ve vztahu k výše uvedenému proto dovolací soud opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.