ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.558.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 558/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovoláních, které podali obvinění Ing. V. K. , a P. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 3 To 79/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 10/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. V. K. a P. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 4 T 10/2004, byli obvinění Ing. V. K. a P. S. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 4 tr. zák., za které byl oběma obviněným podle §148 odst. 4 tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků s dohledem. Podle §60a odst. 3 a §26 odst. 4 tr. zák. byla v rámci dohledu oběma obviněným uložena povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy tak, jak bude stanoven příslušným probačním úředníkem, obviněným byla uložena povinnost spolupracovat podle jeho pokynů včetně toho, že se k němu budou dostavovat tak, jak bude probačním úředníkem stanoveno, a toho, že mu i poskytnou informace, které tento úředník bude požadovat, a dále jim bylo uloženo, aby podle svých možností a sil během zkušební doby nahradili způsobenou škodu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jim byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti záležející v nákupu, prodeji, výrobě a zpracování paliv a maziv, v nákupu, prodeji a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na 1 kus balení na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. byli oba obvinění zproštěni části obžaloby.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 3 To 79/2005, o odvolání obou obviněných a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku v části, v níž byli obvinění uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., ve výroku o náhradě škody k této části se vztahující a ve výroku o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že obviněné Ing. V. K. a P. S. uznal vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 4 tr. zák., který zůstal rozhodnutím nedotčen, byl oběma obviněným podle §148 odst. 4 tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. byli oba obvinění zproštěni části obžaloby.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. V. K. a P. S. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích citovali dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel Ing. V. K. svoje dovolání směřoval proti výroku, kterým byl nově uznán vinným trestným činem podle §128 odst. 2 tr. zák. a dále proti výroku, kterým vrchní soud ponechal beze změny výrok o vině skutkem kvalifikovaným krajským soudem za pokus trestného činu podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně hodnotily závaznost rozhodnutí společníků o obchodním vedení společnosti pro její statutární orgány ve smyslu §125 odst. 3 obch. zák., §130 obch. zák. či 135 odst. 2 obch. zák. Ani absence písemné formy takového rozhodnutí by bez podání písemného návrhu podle §131 a násl. obch. zák. neměla za následek neplatnost tohoto rozhodnutí a případná neplatnost rozhodnutí společníků o nevyužití předkupního práva pro nedostatek formy by z pohledu trestního práva neměla být přičítána k tíži osoby jednající v dobré víře podle rozhodnutí společníků. Společníci nejsou na rozdíl od jednatelů vázáni povinností jednat s péčí řádného hospodáře a mohou přijmout rozhodnutí znevýhodňující společnost, pokud se nedotknou práv třetích subjektů. Takové rozhodnutí musí jednatelé respektovat a řídit se jím a podle §194 odst. 5 obch. zák. a neodpovídají za škodu způsobenou plněním rozhodnutí společníků. Tím méně mohou být odpovědni podle trestního práva. V konkrétním případě nevyužití předkupního práva mohlo být pouze na úkor společnosti B. a je relevantní obhajoba obviněného, že respektoval rozhodnutí přijaté většinou jejich společníků. Podle názoru dovolatele bylo totiž prokázáno, že v této společnosti bylo hlasy majoritního společníka PhDr. Z. V. přijato rozhodnutí o nevyužití předkupního práva. Odlišné tvrzení PhDr. Z. V. nepovažuje obviněný za věrohodné. S ohledem na respektování přání PhDr. Z. V. obviněných absentuje úmysl ke spáchání trestného činu, neboť nechtěli opatřit sobě nebo jinému výhodu či prospěch na úkor společnosti B. Podle další námitky dovolatele z pohledu hmotného práva neexistoval majetek společnosti B. v hodnotě 1.494.811,- Kč, takový majetek se v době převodu v nemovitostech nenacházel, společnost jej ve vlastnictví neměla a proto nemohl být ani předmětem převodu mezi společnostmi B. a P. P. Účetní evidence přitom není ve vztahu k existenci či převodu majetku rozhodná. Společnost B. jako nájemce provedla zhodnocení majetku a při ukončení nájmu měla právo na vypořádání zhodnocení ceny nemovitostí oproti stavu před úpravami se započtením znehodnocení způsobeného užíváním po dobu nájmu. Byli to obvinění, kdo i po přechodu vlastnického práva k areálu v K. přenechali užívání této nemovitosti společnosti B. za nájemné nižší než v minulosti. Na postavení společnosti B. jako nájemce nemovitosti se tedy nic nezměnilo. Neexistuje žádná jiná výpověď svědků v neprospěch obviněného než výpověď PhDr. Z. V. a posouzení jeho věrohodnosti a jeho postavení v H. má pro posouzení obviněných zásadní vliv. Výrok, podle kterého se obvinění dopustili trestného činu zneužívání informací v obchodním styku proto spočívá na nesprávném právním posouzení.
K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. dovolatel Ing. V. K. namítl, že není zřejmé a odvolací soud neodůvodnil, na základě jakých důkazů (nikoli domněnek) dospěl k uvedeným skutkovým závěrům. Obvinění nebyli přítomni dodávkám surovin ani výdeji zboží a evidenční doklady nevyplňovali. Výpisy z účtů byly předkládány nejenom obviněným, ale též PhDr. Z. V. a externímu účetnímu, který vedl potřebné přehledy. Obvinění nemohli mít kontinuální přesný přehled o dění ve společnosti. Neměli pochybnosti o plnění smluvních závazků mezi společností B. a společnostmi R. I. , S. - Ing. M. Ch. a D. Prostřednictvím zprostředkovatele R. I. zajistili doklady prokazující existenci, podnikatelská oprávnění a daňovou registraci nových obchodních partnerů S. - Ing. M. Ch. a D. Dobrou víru ohledně těchto smluvních partnerů ztratili až po jednání u správce daně. Z provedeného dokazování vyplývá, že dopravu zboží provedla jiná vozidla než uvedená na stáčecích lístcích. Tyto lístky však obvinění nevyplňovali ani dopravu nezajišťovali. Způsob evidence odběrů byl potom standardní a nebyl zpochybněn ani správcem daně. Důvodem odděleného vedení čerpacího sešitu byl atypický způsob vzájemného vyrovnávání závazků mezi společnostmi B. , S. - Ing. M. Ch. a D. daný zprostředkovatelskou dohodou mezi společnostmi B. a R. I. Svědek T. byl přítomen při předávkách surovin v provozovně, kontroloval množství, předával a přebíral stáčecí lístky. Finanční úřad shledal účetní doklady jako perfektní a nikdy nezpochybnil uskutečnění zdanitelného plnění. Provedené dokazování nevypovídá o důvodech nečinnosti finančního úřadu. Činnost svědka M. nespočívala pouze ve zpracovávání daňových přiznání, neboť tento vedl i účetnictví společnosti a ostatní zákonnou evidenci. Nebylo vůbec prokázáno, že plnění deklarované předmětnými účetními doklady se fyzicky neuskutečnilo a že by obvinění vyhotovili falza daňových dokladů nebo věděli o tom, že se o falza jedná. O existenci zfalšovaných dokladů se obvinění dozvěděli až v průběhu trestního řízení z předložených znaleckých posudků. Z hlediska subjektivní stránky proto nemohli rozpoznat uskutečnění neoprávněných plnění, která nerozpoznali ani pracovníci správce daně ani účetní. Úmysl zkrátit daň není vyjádřen ani v samotném popisu skutku v odsuzujícím výroku. Obvinění zajistili vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou a zprostili se tím odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností uvedených v §135 obch. zák. – tedy odpovědnosti objektivní, a tím spíše i trestní subjektivní odpovědnosti. Podle dalších námitek dovolatele je odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zcela nedostatečné, nepřezkoumatelné a odporující §125 tr. ř. jakož i Listině základních práv a svobod. Ze shora popsaných důvodů dovolatel Ing. V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel P. S. taktéž svůj mimořádný opravný prostředek směřoval proti výrokům o vině oběma trestnými činy, kterými byl uznán vinným, jakož i proti výroku o trestu. K trestnému činu zneužití informací v obchodním styku vytkl soudům obou stupňů, že nepřihlédly ke všem provedeným důkazům a nebylo prokázáno naplnění jeho skutkové podstaty po stránce objektivní i subjektivní. Nebyl prokázán úmysl, že obviněný uzavřel smlouvu o nákupu nemovitosti v úmyslu získat pro společnost P. P. prospěch a v úmyslu způsobit úkor společnosti B. Dovolatel naopak vyvíjel snahu tento areál pro společnost B. odkoupit na základě sjednaného předkupního práva. Valná hromada společnosti rozhodla o tom, že nákup nemovitosti nebude realizován. Společnost P. P. obviněný naopak vystavil riziku, že nebude moci nemovitosti zhodnotit a měl záměr umožnit společnosti B. pokračovat v produkci komodity, o čemž svědčí nájem nemovitosti za zvýhodněných podmínek této společnosti, neboť tato namísto 190.000,- Kč nadále platila pouze 80.000,- Kč. Soud nepřihlédl k listinám prokazujícím, že obviněný v zastoupení společnosti P. P. odkoupil a řádně uhradil kupní cenu za technologické komponenty instalované v nemovitostech z investice společnosti B. Úkor společnosti B. způsobilo založení společnosti E. a jeho kapitálové i personální propojení se společností B. M. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné dávky podle §148 odst. 2, 4 tr. zák. podle tvrzení dovolatele nebyl při uzavření smlouvy o zprostředkování prokázán úmysl získat fingované doklady k vylákání výhody na dani. Nebylo v silách obviněného odhalit nepravost předložených dokladů. Stejně tak nebyl prokázán podíl obviněného na zadání či přímém vyhotovení těchto dokladů. Nebylo ani zpochybněno faktické uskutečnění zdanitelného plnění, o kterém je v současné době vedeno občanskoprávní řízení. Z těchto důvodů dovolatel P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený oběma dovolateli jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pouze námitky obsahově odpovídající tomuto důvodu přichází v úvahu věcně posoudit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu tedy nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Hmotně právní posouzení je konáno teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav, tedy v návaznosti na tato posouzení podle procesních ustanovení. Změna hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů je v řízení o dovolání vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05. S přihlédnutím k tomuto výkladu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud hodnotil námitky posuzovaných dovolání a zjistil, že dovolatelé v převážné části argumentů zpochybňovali skutkový stav věci a vzhledem k jejich odlišnému názoru na hodnocení důkazů prosazovali jiná skutková zjištění, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Tyto námitky jsou podrobněji rozvedeny v následujících odstavcích.
Ve vztahu k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Ing. V. K. namítl, že soudy nesprávně hodnotily závaznost rozhodnutí společníků o obchodním vedení společnosti pro její statutární orgány ve smyslu §125 odst. 3 obch. zák., §130 obch. zák. či 135 odst. 2 obch. zák. Ani absence písemné formy takového rozhodnutí by bez podání písemného návrhu podle §131 a násl. obch. zák. podle jeho názoru neměla za následek neplatnost tohoto rozhodnutí. Přestože námitky v této podobě hovoří o nesprávné aplikaci citovaných hmotně právních ustanovení, jsou námitkami nesprávného právního posouzení pouze zdánlivě. Obviněný totiž současně označil za prokázané, že ve společnosti bylo hlasy majoritního společníka PhDr. Z. V. , CSc. přijato rozhodnutí o nevyužití předkupního práva, když odlišné tvrzení PhDr. Z. V. ohledně této skutečnosti označil obviněný za nevěrohodné. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že ve skutkovém stavu věci nemá oporu tvrzení, podle kterého by obvinění obdrželi pokyn společníků, který by bylo možné vyložit ve smyslu citovaných ustanovení obchodního zákoníku. Podkladem právních úvah soudů nižšího stupně se stalo skutkové zjištění právě opačné, tedy že obvinění takový pokyn neobdrželi a vůle PhDr. Z. V. k nevyužití předkupního práva nesměřovala (viz např. rozsudek soudu prvního stupně, str. 31 a 44). Odlišné hmotně právní posouzení je tak dovolatelem požadováno ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než který vyplývá z rozhodnutí soudů nižší instance a jádrem námitky je tedy výtka nesprávnosti skutkových zjištění. Dovolací soud je však povinen akceptovat výhradně skutkový stav zjištěný soudy v procesu provádění a hodnocení důkazů a odlišný skutkový stav nemůže jakkoli posuzovat. Z téhož důvodu je také pouhou spekulací námitka neexistence úmyslného zavinění obviněných „s ohledem na respektování přání PhDr. Z. V. Tyto námitky primárně napadají skutkový stav věci a teprve následně požadují určité hmotně právní posouzení, z obsahového hlediska tedy neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle další námitky obviněného Ing. V. K. z pohledu hmotného práva neexistoval majetek společnosti B. v hodnotě 1.494.811,- Kč, takový majetek se v době převodu v nemovitostech nenacházel, společnost jej neměla ve vlastnictví a proto nemohl být ani předmětem převodu mezi společnostmi B. a P. P. I k této námitce je nutno uvést, že vychází z odlišných skutečností, než které tvoří skutkový stav věci. Soudy nižší instance vycházely ze skutkového stavu, podle kterého se popsaný majetek v době převodu nemovitostí v těchto nacházel resp. že objekt nájmu byl zhodnocen majetkem v účetní hodnotě 1.494.811,- Kč. Tento fakt přitom dovodily ze znaleckého posudku z oboru ekonomika (podrobněji viz rozsudek krajského soudu, str. 59). Z tohoto zjištění je povinen vycházet i dovolací soud a nezbývá než uzavřít, že také tato námitka směřuje ke změně skutkového stavu věci, kterou dovolací soud není oprávněn provést. Konečně nezbývá než s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout námitku, podle které neexistuje žádná jiná výpověď svědků v neprospěch obviněných než výpověď PhDr. Z. V. a podle které posouzení jeho věrohodnosti a jeho postavení v holdingu má pro výrok o vině obviněných zásadní vliv. I tato tvrzení polemizují s hodnocením důkazů a skutkovými závěry a v řízení o dovolání je s ohledem na taxativní výčet dovolacích důvodů nelze zohlednit.
Také obviněný P. S. uplatnil ve vztahu k trestnému činu podle §128 odst. 2 tr. zák. četné námitky proti skutkovým zjištěním. I v jeho případě nemohl Nejvyšší soud akceptovat tvrzení, podle kterého o tom, že nákup nemovitosti nebude realizován, rozhodla valná hromada společnosti. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, zejména k listinám prokazujícím, že obviněný v zastoupení společnosti P. P. odkoupil a řádně uhradil kupní cenu za technologické komponenty instalované v nemovitostech z investice společnosti B. Je třeba zdůraznit, že v tomto případě soudy nižší instance vyšly z odlišných skutkových okolností (srov. výraz „bezúplatně převedli…“ ve výroku rozsudku vrchního soudu) - k posouzení námitky by proto bylo třeba nejprve provést změnu skutkového stavu věci a Nejvyšší soud se tak nemůže ani touto námitkou zabývat.
Pokud dovolatel P. S. uvedl, že úkor společnosti B. způsobilo založení společnosti E. a jeho kapitálové i personální propojení se společností B. M. , nezpochybnil tím právní posouzení podle konkrétního ustanovení hmotného práva. Ani touto námitkou proto nedostál obsahu citovaného dovolacího důvodu. Obviněným je totiž kladeno za vinu způsobení úkoru společnosti B. uzavřením kupní smlouvy s konkrétním obsahem a činnost společnosti E. s tímto úkonem nemá jakoukoli souvislost.
K trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. však oba obvinění vyslovili také relevantní námitky nesprávného hmotně právního posouzení, kterými se Nejvyšší soud musel zabývat. Námitky však neshledal důvodnými.
Podle výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze se dovolatelé dopustili trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. tím, že jako jednatelé společnosti B. a současně od 10. 12. 1998 jako jednatelé a společníci společnosti P. P. a obviněný P. S. od 20. 12. 1994 jako statutární zástupce a jediný společník subjektu P. – P. S. po předchozí domluvě s obviněným Ing. V. K. na úkor společnosti B. a ve prospěch společnosti P. P. uzavřel obviněný P. S. jako zástupce společnosti P. P. se společností T. T. kupní smlouvu na koupi nemovitostí na st. par. v k. ú. K. nad L. za kupní cenu ve výši 1 000 000,- Kč (viz str. 62 citovaného rozsudku), přestože se jednalo o nemovitosti, v nichž se nacházel hmotný investiční majetek v účetní hodnotě 1.494.811,- Kč pořízený na náklady společnosti B. , který v souvislosti s danou kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1999 současně bezúplatně převedli ze společnosti B. na společnost P. P. a to ač tyto nemovitosti byly předmětem nájemní smlouvy uzavřené dne 27. 1. 1997 společností B. se společností T., jejímž obsahem byl jednak nájem těchto nemovitostí, ale současně i zakotvení předkupního práva pro společnost B. , když nevyužili nabídky společnosti T. k využití předkupního práva ve prospěch B. a výhodnějších podmínek uzavření kupní smlouvy na dané nemovitosti, dosud užívané společností B. k výrobě a skladování směsné bionafty, ač společnost B. disponovala v dané době finančními prostředky představujícími výši kupní ceny, a to i přestože se jednalo o nemovitosti nezbytné pro provádění hlavní činnosti společnosti B. a tímto tato společnost přišla o areál, který potřebovala a současně došlo i ke zmaření jejích investicí do tohoto areálu vložených, a P. P. tak získal majetek ve vyšší hodnotě než byla kupní cena ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž uzavřením smlouvy a ziskem zmíněného výrobního areálu zapříčinili úkor společnosti B.
Krajský soud v Hradci Králové k tomuto skutku v odůvodnění rozsudku označil za prokázané (str. 106), že společnost B. měla sjednáno popsané předkupní právo a že jej nevyužila. Společnost P. P. zakoupila tento areál a poté jej pronajala společnosti B. za výhodnějších podmínek, než jak činil původní vlastník. Přitom zdůraznil, že obě společnosti byly personálně propojeny a předmětem činnosti si konkurovaly. Obvinění z titulu jednatelství ve společnosti B. měli povinnost chovat se tak, aby této společnosti nevznikla škoda a tuto povinnost měli i tehdy, pokud jim v tomto směru něco nařizoval „někdo z holdingu“, např. PhDr. Z. V. Povinností jednatele se nelze zbavit s poukazem na příkaz jiné osoby, a to jak příkazu protiprávního, tak i příkazu působícího v souladu s právem, avšak zastupovaný subjekt poškozující. H. ani žádný jiný orgán či pracovník nemohl obviněné zbavit odpovědnosti za rozhodnutí, které nakonec ve společnosti B. museli učinit právě oni. Proto pro zavinění obviněných případná činnost holdingu není zásadní a může vést toliko k rozšíření odpovědnosti za toto protiprávní jednání i na jiné osoby. Z těchto důvodů soud prvního stupně považoval za nevýznamnou obhajobu obviněných, že rozhodnutí nevyužít předkupní právo učinil PhDr. Z. V. Byli to tedy obvinění, kteří se rozhodli nevyužít předkupní právo společnosti B. na zmíněný areál. Tento areál sice společnosti B. do té doby nepatřil, ale pro potřeby výrobní činnosti do něj tato společnost vložila finanční prostředky, například na rekonstrukci komunikace a technického zařízení. Tyto investice byly nezbytné k tomu, aby společnost mohla provozovat jedinou činnost, která jí mohla přinášet zisk a zajišťovat její další existenci. Ze znaleckého posudku v oboru ekonomika soud dovodil, že ekonomická situace společnosti B. dovolovala nákup pronajatého areálu a nic jí nebránilo ve využití předkupního práva, které by bylo výhodné i proto, že by v budoucnu nemusela platit nájemné a do nákladů by si mohla uplatnit odpisy z takto nabytého majetku. Zisk majetku by taktéž zvýšil bonitu společnosti z hlediska ručení za případné zapůjčené finanční prostředky bez nutnosti ingerence jiné osoby. Naopak nevyužití předkupního práva společnost ekonomicky poškodilo, neboť přišla o areál, který potřebovala ke své výrobě a do kterého investovala nemalé částky. Nevyužitím předkupního práva došlo ke zmaření těchto investic. Podle vyjádření krajského soudu není pochyb o tom, že by obvinění v případě péče řádného hospodáře docílili pro společnost B. stejnou či velmi obdobnou kupní cenu, Jakou docílila společnost P. P. Pro tuto společnost byla koupě výhodná v tom, že získal majetek vyšší hodnoty, než byla kupní cena a že získal prostředky za pronájem areálu společnosti B. Z uvedených důvodů měli podle názoru soudu prvního stupně obvinění povinnost předkupního práva využít. Jako odpovědní zástupci se při vědomí, že tento areál je pro společnost B. nezbytně nutný, rozhodli jej zakoupit pro jinou společnost, která měla obdobný předmět podnikání. Toto jednání bylo spácháno cíleně, tedy v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Odvolací soud k námitkám obhajoby uvedl (viz str. 9 rozsudku), že obvinění se nemohou vyvinit s poukazem na jakýsi zásah či rozhodnutí PhDr. Z. V. na valné hromadě. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že ekonomická situace společnosti B. v rozhodné době dovolovala využít předkupního práva na areál, a jednoznačně byla zhodnocena výhodnost této koupě. Obdobně v neprospěch obviněných vyzněly i výpovědi svědků a není důvodný poukaz na jejich nehodnověrnost, včetně výpovědi PhDr. Z. V.
Ing. V. K. k popsanému jednání uplatnil dvě výtky týkající se nájmu předmětného areálu a způsobení úkoru poškozené společnosti, které si však vzájemně protiřečily. Na jedné straně uvedl, že společnost B. při ukončení nájmu měla právo na vypořádání zhodnocení ceny nemovitostí oproti stavu před úpravami. Současně však v souvislosti s porovnáním výše nájemného před a po inkriminované době konstatoval, že na postavení společnosti B. jako nájemce nemovitosti se nic nezměnilo. Podle názoru Nejvyššího soudu mohlo v daném případě dojít toliko ke změně v jednom ze subjektů nájemního vztahu, k zániku tohoto vztahu tedy nedošlo a je skutečností, že před inkriminovaným jednáním platila společnost B. vyšší nájem za nemovitosti než po něm (namísto 190.000,- Kč nadále platila pouze 80.000,- Kč), a z tohoto pohledu nedošlo k poškození společnosti. Obviněným je však kladeno za vinu jednání spočívající v podstatě v uzavření kupní smlouvy s odlišným subjektem než oprávněným z předkupního práva - tedy způsobení úkoru společnosti v jiném ohledu než ve výši placeného nájemného. Ekonomický přínos případného zakoupení areálu přitom soud dovodil ze znaleckého posudku. Z hlediska výše nájmu tedy obvinění nejednali na úkor společnosti, z hlediska celkového hospodaření s těmito nemovitostmi však ano. Výhodnost smlouvy o koupi nemovitostí spočívala zejména v nižší kupní ceně nereflektující zhodnocení nemovitostí investicemi provedenými subjektem oprávněným z předkupního práva, který však nebyl účastníkem smlouvy. Přitom z ekonomického hlediska je zřejmé, že kupní cenu ve výši jednoho milionu Kč by společnost i při měsíční výši nájmu pouze 80.000,- Kč na nájemném reálně vynaložila za necelých 13 měsíců - v této relaci se jeví nájemné stále jako nepřiměřeně vysoké. Námitku absence následku - úkoru poškozené společnosti tedy považuje dovolací soud za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný P. S. dále poukázal na neexistenci úmyslu uzavřít smlouvu o nákupu nemovitosti s cílem získat pro společnost P. P. prospěch a úmyslu způsobit úkor společnosti B. Podle jeho tvrzení naopak vyvíjel snahu tento areál pro společnost B. odkoupit na základě sjednaného předkupního práva. Společnost P. P. obviněný naopak vystavil riziku, že nebude moci nemovitosti zhodnotit a měl záměr umožnit společnosti B. pokračovat v produkci komodity, o čemž svědčí výhodnější výše nájemného.
Jednou z nezbytných náležitostí trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. je existence jeho subjektivní stránky v podobě úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže podle §4 písm. a) tr. zák. pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý) nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Aniž by bylo zapotřebí opakovat výše citovaná zjištění soudů nižší instance, je možné uzavřít, že i podle názoru dovolacího soudu z popsaného skutkového stavu věci dostatečně vyplývají okolnosti rozhodné pro posouzení subjektivní stránky činu. Obvinění uzavřením smlouvy o koupi nemovitostí vědomě jednali na úkor společnosti B. a ve prospěch společnosti P. P. Věděli, že se jednalo o nemovitosti, v nichž se nacházel hmotný investiční majetek společnosti B. , který v souvislosti s danou smlouvou bezúplatně převedli ze společnosti B. na společnost P. P. Byli si taktéž vědomi existence předkupního práva pro společnost B. a nabídky jeho využití a výhodnějších podmínek uzavření kupní smlouvy na dané nemovitosti ze strany společnosti T. vědomě nevyužili. Ve svém postavení si současně museli být vědomi skutečnosti, že společnost B. disponovala finančními prostředky potřebnými k nákupu nemovitostí. Věděli, že společnost P. P. získala majetek ve vyšší hodnotě než byla kupní cena a zapříčinili tak úkor společnosti B. Vzhledem k jejich aktivnímu počínání je evidentní, že s následky jejich činnosti byli srozuměni. Z těchto důvodů podle názoru Nejvyššího soudu nemůže být nejmenších pochyb o zavinění činu ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., když v úvahu připadá i přísnější forma podle §4 písm. a) tr. zák. – tedy že obvinění prospěch jednoho subjektu na úkor jiného způsobit chtěli. Námitka nedostatku subjektivní stránky je proto zjevně neopodstatněná ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu se obvinění pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 4 tr. zák. dopustili tím, že v postavení zástupců daňového subjektu B. po předchozí domluvě uplatnili neoprávněně u F. úřadu v P. v daňových přiznáních podaných v období od června 1999 do listopadu 1999 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a v daňových přiznáních v září 1999 a listopadu 1999 nárok na vrácení spotřební daně, a to nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši celkem 2.137.071,- Kč a nárok na vrácení spotřební daně ve výši celkem 4.296.110,- Kč vyplývající z fingovaných faktur uvedených v citovaném výroku, ačkoli k plnění deklarovanému danými účetními doklady nedošlo, čímž způsobili českému státu zastoupenému Finančním úřadem v P. škodu ve výši celkem 6.433.181,- Kč, když k vyplacení shora uvedených nadměrných odpočtů a k vrácení spotřební daně nedošlo, neboť Finanční úřad v P. zjistil, že k předmětným zdanitelným plněním nedošlo.
Soud prvního stupně k tomuto skutku dále konstatoval, že o uplatnění nároků na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty resp. nároků na vrácení spotřební daně bylo společností B. žádáno, přičemž za úplnost předložených dokladů odpovídali oba obvinění. Obvinění zmíněné nároky na finančním úřadě uplatnili a zmíněné doklady společností D. i S. - Ing. M. Ch. do účetnictví založili jako správné. Tato skutečnost je doložena svědectvím pracovníků z areálu v K. nad L. a pracovníků holdingu. Podle závěru krajského soudu vyplývá z provedených důkazů (svědeckých výpovědí i listinných důkazů) nepochybně, že přeprava komodit podle dokladů se vůbec nemohla uskutečnit.
Vrchní soud podpořil závěry soudu prvoinstančního a konstatoval, že obvinění měli kontinuální a přesný přehled o dění ve společnosti, o jejích závazcích a pohledávkách, o dodavatelských a odběratelských subjektech. Nemohli být v dobré víře, že obchody se společnostmi S. - Ing. M. Ch. a D. zdárně probíhají, když sami nikdy se zástupci uvedených společností nepřišli do kontaktu. Nevypovídali pravdivě, ani když popisovali zacházení s finanční hotovostí. Podle stáčecích lístků doprava vůbec proběhnout nemohla. Podvodnému úmyslu obviněných napovídá způsob evidence odběrů v podobě odděleného vedení čerpacího sešitu, neexistence zprostředkovatelské smlouvy se společností R. I. a zmocnění p. T. Finančnímu úřadu pro závěr o tom, že nebude vyplacen nadměrný odpočet ani vrácena daň, postačovalo zjištění, že subjekty S. Ing. M. Ch. a D. nevyvíjejí činnost a nemohlo tak dojít k plnění od deklarovaného dodavatele. Svědek M. pak toliko zpracovával daňová přiznání na podkladě účetních dokladů předložených mu obviněnými.
K trestnému činu podle §148 tr. zák. obvinění uplatnili taktéž převážně námitky směřující k popření zjištěného skutkového stavu věci, tedy námitky, které nelze obsahově podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů.
Dovolatel Ing. V. K. k danému trestnému činu v několika případech namítal, že není zřejmé a odvolací soud neodůvodnil, na základě jakých důkazů - nikoli domněnek - dospěl k uvedeným skutkovým závěrům. Tato námitka zpochybňuje hodnocení důkazů resp. směřuje proti odůvodnění rozhodnutí a nevytýká právní posouzení skutku či nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Pokud dovolatel tvrdil, že obvinění nebyli přítomni dodávkám surovin ani výdeji zboží a evidenční doklady nevyplňovali, je zřejmé, že námitka nevyvrací právní závěry o naplnění některého ze znaků trestného činu, stejně jako námitka, podle které výpisy z účtů byly předkládány též PhDr. Z. V. a externímu účetnímu. Okolnost, zda obvinění byli přítomni dodávkám surovin nebo výdeji zboží a zda vyplňovali evidenční doklady, stejně jako skutečnost, že výpisy z účtů byly předkládány i jiným osobám, nemá vliv na závěr o naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu obviněnými.
V další námitce obviněný Ing. V. K. uvedl, že dovolatelé nemohli mít kontinuální přesný přehled o dění ve společnosti. Nejvyšší soud tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou a plně se ztotožnil s názorem soudů nižší instance, podle kterého obvinění z titulu svého postavení statutárních orgánů byli odpovědni za chod společnosti a měli povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Za úplnost předložených dokladů tedy odpovídali a ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák. nic nebrání i jejich trestní odpovědnosti za jednání právnické osoby, jejíž jménem vystupovali.
V další části dovolání obviněný Ing. V. K. namítl, že obvinění neměli pochybnosti o plnění smluvních závazků mezi společností B. a společnostmi R. I. , S. - Ing. M. Ch. a D. Prostřednictvím zprostředkovatele R. I. . zajistili doklady prokazující existenci, podnikatelská oprávnění a daňovou registraci nových obchodních partnerů S. - Ing. M. Ch. a D. Dobrou víru ohledně těchto smluvních partnerů ztratili až po jednání u správce daně. Nebylo vůbec prokázáno, že plnění deklarované předmětnými účetními doklady se fyzicky neuskutečnilo a že by obvinění vyhotovili falza daňových dokladů nebo věděli o tom, že se o falza jedná. O existenci zfalšovaných dokladů se obvinění dozvěděli až v průběhu trestního řízení z provedených znaleckých posudků. Těmito námitkami však dovolatel opět usiluje o změnu skutkového stavu věci. Podle skutkových zjištění soudů se plnění deklarované předmětnými účetními doklady fyzicky neuskutečnilo a zmíněné zfalšované doklady společností D. i S. - Ing. M. Ch. do účetnictví založili jako správné obvinění při vědomí, že k plnění nedošlo. Námitky tvrdící opak zpochybňují skutková zjištění a nelze je v řízení o dovolání přezkoumat. Totožný závěr musel Nejvyšší soud vyslovit také ohledně tvrzení týkajících se dopravy zboží, stáčecích lístků, způsobu evidence odběrů a činnosti finančního úřadu či svědka Ing. J. M. , která navíc nejsou způsobilá vyvrátit nebo zpochybnit učiněnou právní kvalifikaci.
Nejvyšší soud shledal nedůvodnou také námitku, podle které úmysl zkrátit daň není vyjádřen v popisu skutku v odsuzujícím výroku. O úmyslném zavinění vypovídá již údaj tzv. skutkové věty výroku rozsudku, že se obvinění dopustili jednání po předchozí domluvě. Z dalšího popisu jejich aktivní činnosti (výrazy „uplatnili“ ve skutkové větě, „založili“, „žádali“ apod. v odůvodnění rozsudku) přesvědčivě vyplývá jejich volní směřování. Vrchní soud konstatoval, že obvinění nemohli být v dobré víře, že obchody se společnostmi S. - Ing. M. Ch. a D. zdárně probíhají, když sami nikdy se zástupci uvedených společností nepřišli do kontaktu. O skutečnosti, že společnost B. nevystupovala v reálných obchodních vztazích se společnostmi D. a S. - Ing. M. Ch. svědčí m.j. výpovědi svědků V. M. a Ing. M. Ch. (viz rozsudek soudu prvního stupně, str. 40 a 41). Skutkový stav věci tedy dostatečně zahrnuje popis skutečností rozhodných pro právní závěr stran zavinění pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2, 4 tr. zák. a v právním závěru o úmyslu obviněných soudy nižšího stupně nepochybily.
Dovolatel Ing. V. K. dále uvedl, že obvinění zajistili vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou a zprostili se odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností uvedených v §135 obch. zák., jakož i trestní subjektivní odpovědnosti. Tato námitka je zjevně nedůvodná již s ohledem na odlišný předmět úpravy trestního a obchodního práva. Trestní zákon totiž upravuje zčásti totožný předmět úpravy jako obchodní zákoník, s ohledem na odlišný účel úpravy však reguluje pouze režim nejzávažnějších zásahů do práv a povinností stanovených těmito předpisy. Chrání tedy nejvýznamnější objekty vyplývající ze skutkových podstat jednotlivých trestných činů a porušení těchto objektů sankcionuje ze specifických hledisek vyplývajících právě a jen z trestního zákona. Je proto přirozená situace, že teprve v okamžiku porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu) nastupují následky stanovené v trestním zákoně. V tomto případě je tedy zapotřebí na počínání obviněných kromě občanskoprávních předpisů aplikovat také ustanovení trestního zákona, neboť i přes případné zproštění se odpovědnosti za vedení účetní evidence z hlediska obchodního práva obvinění aktivním volním jednáním způsobili naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a porušili objekt chráněný (výlučně) trestním zákonem. Odpovědnost za škodu podle obchodního práva (resp. její možná neexistence) tedy v daném případě nevylučuje odpovědnost trestní. Obviněným není kladeno za vinu porušení pravidel vedení předepsané evidence jinou osobou, ale fakt, že vlastním jednáním (tedy nikoli osoba pověřená vedením evidence) vědomě uplatnili neoprávněně u finančního úřadu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a nárok na vrácení spotřební daně vyplývající z fingovaných faktur. Ad absurdum by uznání této námitky znamenalo, že v případě pověření kvalifikované osoby vedením účetní evidence by ze strany statutárních orgánů bylo možné této osobě předávat k zaúčtování jakékoli (i falešné) doklady bez jakékoli odpovědnosti za jejich obsah a v důsledku toho i za výši daňové povinnosti. Takovou konstrukci však platná právní úprava nepřipouští.
Také dovolatel P. S. konstatoval že nebyl prokázán úmysl získat fingované doklady k vylákání výhody na dani při uzavření smlouvy o zprostředkování. Jak již Nejvyšší soud vyložil výše, tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť skutkové okolnosti o zavinění jednoznačně vypovídají. Nebylo možno přisvědčit ani dalším jeho námitkám, neboť podíl dovolatele na zadání či získání falešných dokladů není z hlediska naplnění skutkové podstaty daného trestného činu relevantní. Námitka, podle které nebylo zpochybněno faktické uskutečnění zdanitelného plnění, pak obsahově spadá mimo uplatněný dovolací důvod, jak již bylo uvedeno. Soudy totiž jednoznačně učinily skutkové zjištění, podle kterého ke zdanitelnému plnění podle falšovaných dokladů nedošlo.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože většina námitek obou dovolatelů z obsahového hlediska nenaplňovala citovaný dovolací důvod a jejich ostatní námitky byly zjevně nedůvodné, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí obou dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová