ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.646.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 646/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2006 o dovolání podaném obviněným R. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 To 138/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 24/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 29 T 24/99, byl obviněný R. T. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za které mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání jako fyzické osoby v předmětu činnosti rostlinná a živočišná výroba, nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v předmětu činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání deseti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. H., podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody a podle §226 písm. a) tr. ř., §226 písm. b) tr. ř. a §226 písm. c) tr. ř. bylo rozhodnuto o zproštění obviněných části obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 To 138/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného R. T.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný R. T. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., tedy, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, když v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle názoru dovolatele bylo rozhodnutími soudů obou stupňů porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť trestní řízení mělo být na základě §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. Trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno v roce 1993, obžaloba byla podána dne 8. 11. 1999 a druhá obžaloba až 27. 7. 2000, rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen 3. 12. 2004 a trestní stíhání bylo pravomocně skončeno dne 9. 1. 2006. Obviněný se nacházel po dobu 34 měsíců ve vazební věznici, a to v trestním řízení v délce 11 let resp. v délce přesahující 12 let. Délka trestního řízení tedy překročila délku promlčecí lhůty platnou v době zahájení trestního stíhání. Obviněný byl tedy na dobu téměř 20 let ovlivněn trvajícím trestním řízením a byl zbaven možnosti racionálně uspořádat své osobní vztahy. Protože se po dobu několika roků nacházel ve vazební věznici, nedocházelo k průtahům v přípravném řízení v důsledku jeho zavinění. Dovolatel současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle kterých nelze tolerovat dobu delší než 6 roků od zahájení do pravomocného skončení trestního řízení. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že jednal jako osoba jednající za podnikatele a nebyl účastníkem obchodního závazkového vztahu. Z hlediska trestního práva není proto jeho jednání závazné a nemohlo vyvolat účinky předvídané trestním zákonem. Došlo tedy ke smíšení obchodněprávní a trestněprávní odpovědnosti. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru trestní řízení v dané věci vykazovalo nepřiměřenou délku porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, soudy však tuto skutečnost při rozhodování o trestech vyhodnotily dostatečným způsobem. Dovolatel se trestné činnosti dopouštěl jako spolupachatel a při páchání činu prakticky řídil spolupachatele P. H. Protože námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantní námitky bylo možno věcně posoudit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Jestliže je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle §159a odst. 2 tr. ř. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. ř., mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §231 tr. ř. a v odvolacím řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Dovolatel se v daném případě domáhal použití §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Touto smlouvou měla být Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně její čl. 6 odst. 1. Tyto námitky svým obsahem odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými, a to s přihlédnutím k §265i odst. 2 tr. ř. z níže uvedených důvodů.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002, jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod tímto pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za „přiměřenou“. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nález sp. zn. IV. ÚS 215/96 publikovaný pod č. 17 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1997, sv. 7, díl I., jakož i nález vydaný pod sp. zn. III. ÚS 70/97). V usnesení ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, Ústavní soud konstatoval, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To ostatně platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu v tomto ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nález ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 529/03, publikovaný pod č. 45 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 2004, sv. 32, str. 429).
Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, že již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obžalovaný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v tomto stadiu trestního stíhání jen státní zástupce (srov. §223 odst. 1, 4 a §231 odst. 1, 3 tr. ř.). Přijetím takového řešení by proto nedošlo ani k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Článek 6 Úmluvy je však třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na změnu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Nová právní úprava umožňuje poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která vznikla porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Jak ale bylo výše uvedeno, nelze Úmluvu považovat za takový druh mezinárodní smlouvy, který předpokládá ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to především proto, že žádné z jejích ustanovení neobsahuje sankci spočívající v zastavení trestního stíhání v důsledku porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v článku 6 odst. 1 této Úmluvy. Nejvyšší soud shledal proto dovolání obviněného neopodstatněným. Nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. totiž předpokládá existenci některého z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., přičemž v posuzovaném případě takový důvod shledán nebyl.
V dané věci soud prvního stupně přihlédl k délce trestního řízení v rámci úvah o trestu (srov. str. 131 rozsudku). Uvedl, že při uložení trestu musel zohlednit velký časový odstup od spáchání činů do okamžiku, než o věci bylo rozhodnuto. Přitom konstatoval, že obviněnému nelze přičíst všechny průtahy v daném řízení, které bylo ovlivněno i nedostatky v činnosti orgánů přípravného řízení a vytížením nalézacího soudu. Také podle názoru Nejvyššího soudu byla délka trestního řízení při ukládání trestu dostatečně zohledněna. Obviněný se dopustil trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání od pěti do dvanácti let. Krajským soudem mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, tedy v dolní polovině zákonné sazby. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozhodným pro výši ukládaného trestu [včetně hledisek stanovených v §31 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.], zejména k výši škodlivého následku (celková škoda způsobená obviněným dosahovala téměř deseti miliónů Kč), četnosti útoků i aktivní roli obviněného, se tento trest jeví dovolacímu soudu jako mírný, se zohledněním délky trestního stíhání potom jako trest přiměřený.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že jednal za podnikatele – jinou fyzickou osobu, nebyl přímým účastníkem daného závazkového vztahu, jeho počínání nemohlo vyvolat účinky předvídané trestním zákonem a mělo být posouzeno pouze podle předpisů obchodního práva. Nejvyšší soud však také tuto námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Podle výroku rozsudku krajského soudu se dovolatel trestného činu podvodu dopustil společně s další osobou, proti které nebylo vedeno trestní stíhání, tak, že „jménem subjektu P. J.“ podnikajícího na základě rozhodnutí o registraci vydaného živnostenským úřadem pod obchodním názvem „S.“ K. pro obchodní činnost, a to vždy tím způsobem, že od dodavatelů uvedených v citovaném výroku odebrali zboží na faktury, odběr nezaplatili, ačkoli od počátku věděli, že za odebrané zboží řádně a včas nezaplatí, a způsobili tak poškozeným subjektům škodu. V druhém případě se dovolatel jednání dopustil společně s obviněným P. H., a to totožným způsobem páchání trestné činnosti. Krajský soud v odůvodnění rozsudku (str. 127) konstatoval, že jednání obviněného R. T. a P. H., resp. další nestíhané osoby, nelze posuzovat izolovaně, neboť jednali jako spolupachatelé. Soud označil za prokázané, že obviněný R. T. P. J. resp. obviněného P. H. ke spáchání trestné činnosti navedl, stejně tak označil za zřejmé, že obviněný R. T. jmenovaným poskytl pomoc radou i jinými aktivitami, zosnoval a řídil spáchání celé trestné činnosti. Současně tedy jednal i jako účastník ve smyslu §10 tr. zák. Protože spolupachatelství je zásadně závažnější forma trestné činnosti než účastenství, uzavřel okresní soud, že posouzení jednání obviněného R. T. jako přímého pachatele (spolupachatele) trestného činu postihuje konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činů pro společnost. Vrchní soud v Olomouci (viz str. 33 usnesení) k účasti dovolatele na spáchání trestných činů poukázal na jeho dominantní roli při páchání projednávané trestné činnosti v celé její šíři. Podle jeho závěru je zřejmé, že bez aktivní účasti dovolatele na podnikání svědkyně P. J. obviněného P. H. by k trestné činnosti patrně vůbec nedošlo. V rámci úvah o uloženém trestu (str. 35 usnesení) pak odvolací soud označil za nepřehlédnutelný výrazný podíl obviněného R. T. na projednávané trestné činnosti a jeho vůdčí roli při jejím páchání za současného využití dalších osob k jejímu spáchání.
Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplynul z rozhodnutí soudů obou stupňů, a přisvědčil závěrům těchto soudů, podle kterých není pochyb o přímé aktivní účasti obviněného na spáchání obou trestných činů podvodu. Nemůže obstát námitka, podle které se nemohl dovolatel dopustit trestného činu z důvodu, že v závazkových vztazích vystupoval jiný subjekt. Trestní zákon reguluje lidské chování z odlišných hledisek než předpisy občanskoprávní, a dovozuje právní následky ze skutečností, jimž občanskoprávní předpisy nepřikládají relevanci. S výjimkou naplnění znaků tzv. blanketové normy (srov. např. §152 odst. 1 tr. zák.) není pro závěr o naplnění znaků trestného činu rozhodné, zda určitý právní úkon působil kromě právních následků stanovených v trestním zákoně také následek vyplývající z jiných (např. občanskoprávních) předpisů. Z téhož důvodu není u trestného činu podvodu rozhodné, která fyzická osoba vlastním jménem vystupovala v závazkovém právním vztahu v postavení věřitele či dlužníka, neboť naplnit znaky trestného činu podvodu může i osoba odlišná od stran smlouvy. Stejně tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť došlo k naplnění znaků trestného činu obviněným, aniž by vlastním jménem vystupoval v postavení strany smluv, prostřednictvím kterých bylo podvodně vylákáno plnění od poškozených. Skutečnost, že obviněný ke spáchání činu současně využil další osoby, nijak nesnižuje společenskou nebezpečnost jeho počínání. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, když dovolatele kvalifikovaly jako přímého pachatele daných trestných činů.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jak bylo uvedeno, dovolací soud neshledal opodstatněnými námitky obviněného k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a tyto důvody v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání neshledal. Z téhož důvodu nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V posuzované trestní věci Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání obviněného dospěl k závěru, že soudy nižšího stupně správně posoudily skutková zjištění podle norem trestního práva hmotného a současně dostatečným způsobem reflektovaly délku trestního řízení ve výroku o trestu obviněného. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová