ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.709.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 709/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2006 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 6 To 86/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 56 T 2/2002, byl obviněný P. V. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., a pod bodem 2. výroku o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že
1. v období od 26. 4. 2000 do 20. 2. 2001 zejména v N. B., okres Č. L., jednak jako předseda představenstva společnosti G., a. s., C., ul. T., jednak jako jednatel společnosti G. C., s. r. o., se sídlem C., ul. T., jejímž jediným společníkem v té době byla společnost G., a. s., C., ul. T., jako osoba, která měla výlučně dispoziční právo k nakládání s peněžními prostředky obou společností, ačkoliv si byl vědom splatných závazků v obou společnostech, vybral v hotovosti
a) z bankovních účtů společnosti G., a. s., C., ul. T., vedených Bankou A. C., a. s., pobočkou v N. B., z bankovních účtů vedených K. b., a. s., pobočkou v Č. L. – expoziturou v N. B. celkem 4.270.425,- Kč, a
b) z bankovních účtů společnosti G. C., s. r. o., se sídlem C., ul. T., vedených K. b., a. s., pobočkou v Č. L. – expoziturou v N. B. peněžní částku celkem ve výši 9.440.887,- Kč,
a tyto peníze použil pro jiné účely než pro podnikání nebo úhradu závazků a dluhů v obou společnostech, v důsledku čehož na majetku obou společností způsobil škodu celkem ve výši 13.711.313,- Kč.
2. jako předseda představenstva společnosti G., a. s., C., ul. T., který výlučně rozhodoval o tom, které platby z účtů společnosti budou uskutečněny, neodvedl za zaměstnance společnosti, přestože příslušné částky byly z jejich mezd strženy,
a) za období červenec 2000 až prosinec 2000 v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb., o zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zdravotní pojištění ve výši 276.751,- Kč na účet VZP ČR v Č. L.,
b) za období duben 2000 až duben 2001, v rozporu s ustanovením §10 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, pojistné na sociální zabezpečení ve výši 339.237,- Kč na účet OSSZ v Č. L.,
c) za období září 2000 až prosinec 2000 v rozporu s ustanovením §38h odst. 10 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, zálohy na daň z příjmu fyzických osob na závislou činnost ve výši 646.554,- Kč na účet FÚ v N. B.,
a tímto jednáním získal prospěch ve výši nejméně 1.262.542,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. V. odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit VZP ČR, O. p. se sídlem U V. h., Č. L., částku 276.751,- Kč a OSSZ, ul. B., Č. L. částku 339.237,- Kč.
Vrchní soud v Praze, jenž rozhodoval jako odvolací soud o odvolání obviněného P. V., které podal proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 56 T 2/2002, rozhodl usnesením ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 6 To 86/2005, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 6 To 86/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 56 T 2/2002, podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. J. dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení dovolatel uvedl, že naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Blíže pak dovolatel rozvedl, že skutek, pro který byl pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně odsouzen, nebyl po celou dobu trestního řízení až do chvíle přednesu závěrečné řeči státního zástupce, kvalifikován tak, jak tomu nakonec bylo v samotném rozsudku, což obviněný vytkl již v odvolání, nicméně se s jeho názorem odvolací soud neztotožnil. Dovolatel má proto za to, že, že existuje rozpor mezi tím, pro jaký skutek a s jakou právní kvalifikací byla vůči jeho osobě podána obžaloba a tím, jaký byl výrok rozsudku. V tomto směru pak podrobně odkázal na obsah svého odvolání.
Dále obviněný namítl, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s otázkou dokazování subjektivní stránky souzeného trestného činu, neboť proti jeho výpovědi ohledně jeho skutečného úmyslu svým jednáním v konečném důsledku oddlužit společnost G., neklade nalézací soud žádný podle jeho názoru relevantní důkaz, který by hovořil o opaku a tedy o jeho úmyslu prostředky buď zpronevěřit nebo s nimi nakládat způsobem předpokládaným v ustanovení §255 tr. zák. O správnosti tohoto názoru hovoří též i kvalifikační nejistota státního zástupce, shora již zmiňovaná.
Soud prvního stupně dále také nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., neboť na některé z důkazů bylo nahlíženo jako na nevěrohodné, aniž by byla tato skutečnost obsáhleji objasněna. Příkladmo obviněný v tomto směru uvádí listinu předloženou jako doklad o předání finančních prostředků třetí osobě, výpověď svědkyně K., jejíž výrok o „řádění na sídlišti“ je podle jeho názoru nepatřičně zveličován a je mu přisuzován zcela jiný význam, než který skutečně měl.
K bodu 2. výroku o vině dovolatel pouze ve stručnosti uvedl, že se k tomuto již podrobněji vyjádřil ve svém odvolání a nyní pouze zdůrazňuje, že nebyl prokázán jeho úmysl neodvést povinné platby do státního rozpočtu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný zmínil, že tento spatřuje v tom, že v daném případě nebyly splněny podmínky nedůvodnosti odvolání, a proto měl odvolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti rozhodnout tak, že by rozsudek prvoinstančního soudu ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. a) či c) tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu jednání a rozhodnutí.
V závěru dovolání obviněný s přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal obě shora citovaná napadená rozhodnutí a aby následně ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že tato rozhodnutí zruší a současně přikáže prvoinstančnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal Nejvyšší soud České republiky, aby v rámci dovolacího řízení zvážil postup upravený v ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. a aby eventuálně rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.
Nejvyšší státní zástupkyně, které bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného P. V. doručeno, se k němu do doby rozhodnutí dovolacího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze toto podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obviněný ve svém dovolání fakticky požaduje, neboť napadá skutkové závěry soudu odvolacího a nalézacího, které byly či nebyly vyvozeny z listin a z výpovědí některých svědků. Jen pro úplnost je třeba uvést, že se všemi dovolatelem namítanými domnělými pochybeními se již vypořádal odvolací soud, neboť dovolání má prakticky totožný obsah jako odvolání a v některých směrech na něj dovolatel i odkazuje.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku požaduje změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak jiné hmotně právní posouzení, konkrétně nedostatek subjektivní stránky daného trestného činu, což vyplývá i z toho, že podle názoru dovolatele prezentovaného v odůvodnění dovolání se prvoinstanční soud nedostatečně vypořádal s otázkou prokazování subjektivní stránky trestného činu, neboť proti jeho výpovědi, že tak činil v konečném záměru oddlužit a tím zachránit společnost G., neklade žádný relevantní důkaz, který by hovořil o jeho úmyslu prostředky buď zpronevěřit či s nimi nakládat způsobem předpokládaným v ustanovení §255 tr. zák. Nehledě k tomu, že toto tvrzení není pravdivé (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 5 až 8 a usnesení odvolacího soudu na str. 3 až 6), je třeba ve vztahu k výše uvedenému opět zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Jestliže tedy obviněný napadá subjektivní stránku u trestných činů kladených mu za vinu prostřednictvím zpochybňování skutkových závěrů, nelze takto uplatněné námitky pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tento závěr se týká jak bodu 1., tak i bodu 2. výroku o vině. Navíc se odvolací soud v návaznosti na závěry soudu prvního stupně těmito otázkami podrobně zabýval (srov. str. 6 usnesení). Podobně se odvolací soud náležitě vypořádal i s námitkou, týkající se změny právní kvalifikace v rozsudku soudu prvního stupně oproti obžalobě, když tato změna byla učiněna ve prospěch obviněného, až správně měl být uznán vinným žalovaným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jak správně dovodil odvolací soud na str. 6 svého rozhodnutí z tam uvedených důvodů, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Toto pochybení soudu prvního stupně však odvolací soud nemohl napravit, neboť takové rozhodnutí by porušovalo zásadu zákazu reformationis in peius vyplývající z §259 odst. 4 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný namítá, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. Jeho námitky tedy směřují do první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu vadného rozhodnutí v případech, ve kterých soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl, a to u odvolání podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná, protože rozsudek soudu prvního stupně byl po věcné stránce odvolacím soudem přezkoumán, přičemž z tohoto v dovolání obviněným uplatněného důvodu není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé, že odvolání obviněného (a ostatních oprávněných osob) podrobil meritornímu přezkumu. Nejvyšší soud proto i v případě dovolatelem uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatoval, že obviněný svými námitkami tvrzený dovolací důvod nenaplnil. Navíc ani v případě druhé alternativy důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by odvolatel nemohl mít úspěch s ohledem na to, co bylo již shora uvedeno ohledně dalšího obviněným použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.