ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.71.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 71/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 22. února 2006 v neveřejném zasedání dovolání obviněného MVDr. R. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 183/1999, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 T 183/1999, byl obviněný MVDr. R. B. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 9. 4. 1999 v 18:15 hod. v B. na parkovišti u obchodního domu M. předal již odsouzený P. V. obviněnému MVDR. R. B. za účelem dalšího prodeje 995,6 g omamné látky heroin v balení po dvou balíčcích obalených hnědou plastovou samolepící páskou, kterou měl obviněný MVDr. R. B. následně prodat na parkovišti u benzinové pumpy A. u obchodního domu I. v B. dosud neustanovené osobě, a to za částku nejméně 700.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný MVDr. R. B. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. H. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že trestní stíhání bylo proti němu vedeno více než šest let. Poukázal přitom na ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., podle kterého se trestní stíhání zastaví, je-li nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V této souvislosti odkázal na článek 6 bod 1, věta první, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla publikována pod č. 209/1992 Sb., a podle níž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle článku 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Obviněný má za to, že délka jeho trestního stíhání je v extrémním rozporu s uvedenými právními předpisy a právem obviněného, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Poukázal přitom na průtahy, ke kterým podle jeho názoru došlo v řízení před soudem prvního stupně, jemuž některé orgány Policie České republiky neposkytovaly dostatečnou součinnost. Vzhledem k závažnému porušení práva obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě mělo být jeho trestního stíhání jako nepřípustné zastaveno podle §11 odst. 1 tr. ř.
Důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. jsou podle obviněného dány tím, že vyšetřovatel kpt. Mgr. S. M. postupoval v rozporu s procesními předpisy i právem obviněného na obhajobu. Proto obviněný navrhl přezkoumání postupu vyšetřovatele a mimo jiné i to, aby byly opakovány všechny vyšetřovací úkony za období, v němž působil tento vyšetřovatel v trestní věci obviněného. Poukázal na to, že zmíněný vyšetřovatel byl sám stíhán za obdobnou trestnou činnost jako obviněný, a je proto vysoce pravděpodobné, že vyšetřování trestné činnosti obviněného nebylo vedeno objektivně. Obviněný dále namítl, že muž jménem ,,R.‘‘ nepožádal o vzorek drogy, ačkoliv byl ochoten za ni zaplatit 1.000.000,- Kč. Podle obviněného je též záhadné, proč policie nechala odjet zmíněného muže z prostoru čerpací stanice, přestože měla přehled o pohybu všech obviněných. Neúplnost dokazování obviněný spatřuje v tom, že nebyla provedena rekonstrukce činu, že soudu nebyl předložen videozáznam o průběhu zadržení osob podezřelých z obchodu s narkotiky a že nebyly vyhodnoceny odposlechy, které byly povoleny a provedeny. Obviněný dále vytýká, že soudy neprovedly další důkazy, které navrhl, včetně toho, že náhodně zahlédl v B. muže jménem ,,R.‘‘ ve společnosti policejního důstojníka mjr. T., což mohl potvrdit svědek K., s nímž v té době obviněný jel v autě.
Obviněný se na základě těchto okolností a s poukazem na příslušné nálezy Ústavního soudu domnívá, že v jeho případě šlo o nepřípustný zásah státu do skutkového děje a že se nepodařilo odstranit pochybnosti o skutkovém stavu. V závěru dovolání též namítl, že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, postrádá náležitosti odůvodnění rozhodnutí podle §134 odst. 1, 2 tr. ř. a je tak na hranici přezkoumatelnosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. 2 T 183/1999, a aby věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má v podstatě obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí také posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanoveních trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle §159a odst. 2 tr. ř. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. ř., mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §231 tr. ř. a v odvolacím řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. v souvislosti s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména z následujících skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Nelze přehlédnout, že pokud by bylo nutno při zjištění závažných průtahů trestní stíhání zastavit, byla by nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku zprošťujícího. Navíc v případě, že již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá obžalovaný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v tomto stadiu trestního stíhání jen státní zástupce (srov. §223 odst. 1, 4 a §231 odst. 1, 3 tr. ř.). Přijetím takového řešení by proto nedošlo ani k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Trestní řád v ustanovení §11 odst. 1 uvádí případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003). S přihlédnutím k výše uvedené judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není naplněn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též ,,jiné nesprávné hmotně právní posouzení‘‘. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný uplatňuje v rámci tohoto dovolacího důvodu jen skutkové námitky, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Takovými námitkami se však Nejvyšší soud nemohl zabývat. Nejvyšší soud shledal, že tento dovolací důvod není naplněn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.:
Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný v dovolání výslovně neuvedl, o kterou alternativu uvedenou v tomto dovolacím důvodu své dovolání opírá, avšak z odůvodnění dovolání je zřejmé, že jde o druhou alternativu spočívající v tom, že v řízení předcházejícímu zamítavému usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v takovém případě dán tehdy, jestliže obviněnému nebyl odepřen přístup k soudu druhého stupně, avšak tento soud, přestože přezkoumal věcně rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému bylo podáno odvolání, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku nebo zatížil řízení či své rozhodnutí vadou, která zakládá některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu spisu je patrno, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal podle §254 tr. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Po přezkoumání shledal, že odvolání není důvodné, a proto je zamítl podle §256 tr. ř. Uplatněný důvod dovolání není proto dán.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný relevantně uplatnil jen důvod dovolání podle §265b odst. l písm. e) tr. ř., ten však shledal nedůvodným. Ostatní dovolací důvody nebyly ve smyslu jejich zákonného vymezení naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
K námitce obviněného proti odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 257/2005, zbývá dodat, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek