ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.724.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 724/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2006 o dovolání obviněného T. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 7 To 528/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 21/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 30 T 21/2005, byl obviněný T. P. uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že dne 21. 9. 2002 v P., na P. Č. r., P., uvedl do protokolu o trestním oznámení po náležitém poučení o následcích za uvedení vědomě nepravdivých údajů, zejména z hlediska trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák., že byl dne 21. 9. 2002 kolem 05.00 hodin v P., v prostoru nástupiště fyzicky napaden M. S., údery pěstí a po svém pádu kopanci, přičemž mu tento dále vyhrožoval zabitím jak jeho, rodiny, tak i přítelkyně L., následně mu měl odebrat mobilní telefon zn. Alcatel, přičemž na základě těchto nepravdivých skutečností bylo proti M. S., zahájeno trestní stíhání policejním radou v Praze, pod č. j. ČTS: OR5 – 1497/SKPV – SVS – 02, následně byl pak poškozený na návrh státního zástupce ze dne 21. 9. 2002 vzat soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 do vazby, v níž byl až do 20. 11. 2002, přičemž dne 14. 8. 2003 bylo pak trestní stíhání M. S. usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 sp. zn. 1 Zt 925/2002 podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno.
Za tento trestný čin byl obviněný T. P. odsouzen podle §174 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákonem. Podle §60a odst. 3 tr. zák. za použití §26 odst. 4 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby si sám v některém zdravotnickém zařízení neprodleně zajistil ambulantní protialkoholní a protitoxikomanické léčení, které není ochranným léčením podle trestního zákona a tomuto léčení se ve zkušební době podrobil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obvodního státního zástupce, obviněného T. P. a poškozeného M. S., podaná proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 30 T 21/2005, a rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 7 To 528/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný T. P. při nezměněném výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1, 2 tr. zák. a uloženém trestu odnětí svobody v trvání 3 roků zařazuje podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Dále odvolací soud uznal obviněného T. P. povinným podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému M. S. náhradu škody ve výši 108.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. pak odvolání obviněného T. P. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 7 To 528/2005, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 30 T 21/2005, podal obviněný T. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. P. dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se domnívá, že nesprávné hmotně právní posouzení soudy obou stupňů je založeno na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Obviněný stejně jako v předchozím řízení poukázal na to, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že to, zda spáchal souzený trestný čin, spočívá na posouzení, zda nepravdu uvedl vědomě. Podle dovolatele totiž tuto otázku soudy posuzovaly na základě vyjádření znalce o příčetnosti obviněného, aniž by však rozlišovali mezi vymizení složky rozpoznávací, složky volní a mezi prostou skutečností, že obviněný vlivem intoxikace považoval průběh noci za takový, jaký uvedl u výslechu. Dovolatel odůvodnil toto dovolání zejména tak, že poukázal na vady posudku znalce MUDr. Z. ve smyslu §109 tr. ř., spočívající v neúplnosti zjištění a tudíž nedostatečnosti znaleckých závěrů, které nemohou být zhojeny ani následným výslechem znalce při hlavním líčení. V této souvislosti poukázal na to, že soudní znalec je svým primárním odborným zaměřením sexuolog a nemá atestaci z AT problematiky, tudíž je otázkou, zda se mohl kvalifikovaně vyjadřovat k položeným otázkám, zejména k tomu, že obviněný byl osobou těžce závislou na určitých lécích a trpěl toxickou psychózou. Tím, že znalec tvrdil, že obviněný byl schopen rozpoznat a rozlišit své chování, a i takové chování dokáže ovlivnit a usměrňovat, obviněného poškodil, neboť v daném případě to nebyla pravda. Taktéž není pravdou, že by obhajoba obviněného byla ryze účelová a manipulativní. V tomto duchu považuje dovolatel předmětný znalecký posudek za zcela zavádějící a pro účely jeho odsouzení za nepoužitelný. V této souvislosti se dovolatel podivuje též nad tím, proč soudy obou instancí podhodnotily význam odborného vyjádření MUDr. B., která uvedla, že v rozhodné době trpěl odsouzený bizardními bludy v produkci myšlení a byl střídavě léčen pro toxickou psychózu. Toto vyjádření také korespondovalo se zprávou MUDr. S. a se závěry jejího znaleckého posudku z roku 2000 a sám poškozený připustil, že věděl, že dovolatel má psychické potíže, do obviněného v předmětný den strkal a snad mu i roztrhl mikinu. Žádným znaleckým posudkem ani výslechem znalce nebylo vyvráceno, že právě takové chování poškozeného dovolatel vnímal, resp. mohl vnímat jako skutečné fyzické napadení jeho osoby, kterému se bránil a následně jej nahlásil na policii. Ohledně závěrů znalce MUDr. T. dovolatel zpochybnil existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozeného jako následku vyvolaného pobytem ve vazbě. V této souvislosti vznesl obviněný otázku, jak je možné, že stav posttraumatické stresové poruchy nezaznamenal poškozený již při své první vazební zkušenosti, ke které došlo rok před předmětnou událostí. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel dále též v tom, že soudy obou instancí přihlédly jako ke klíčovému důkazu k usnesení o zastavení trestního stíhání poškozeného S., aniž by se jakkoli vypořádali s námitkou, že toto usnesení jako jediné nepostačuje k prokázání skutečnosti, že obviněný vypovídal nepravdivě. Za zcela vadný pak dovolatel považuje procesní postup ohledně svědka K., který byl jediným svědkem skutku a z důvodu nezastižení prostě nebyl vyslechnut. Nakonec obviněný konstatuje, že nemůže být k jeho tíži připisován razantní postup vyšetřujících orgánů činných v trestním řízení, které shledaly vazbu poškozeného nezbytnou, prováděly úkony trestního řízení po takovou dobu, po kterou považovaly za nezbytné držet tehdy obviněného S. ve vazbě, a proto ani zproštění obviněného S. nepovažuje dovolatel za hodnověrný důkaz v jeho řízení. Pokud jde o odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest, pak tento považuje dovolatel za zcela razantní v konfrontaci s trestem jemu uděleným soudem nalézacím při stejném konstatování viny. Přísnější trest není ani odůvodněn novými skutečnostmi, poukazujícími na ještě přísnější potrestání. Naopak, obviněný se podle svých slov úspěšně zhostil čtrnáctiměsíční protitoxikomanické léčby v psychiatrické léčebně P. – B. a pokouší se o nový nezávadový život. Odvolací soud též při výměře trestu přihlédl k předchozím odsouzením obviněného, ač se na jeho osobu mělo hledět, jako by nebyla trestána.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k tr. ř. tak, že zruší obě napadená rozhodnutí, popřípadě též celé vadné řízení jim předcházející, a přikáže příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného T. P., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel sice podal dovolání s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko neúplnost dokazování a zejména nesprávnost hodnocení provedených důkazů (jmenovitě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Navíc přibraný znalec měl vedle vlastního vyšetření obviněného k dispozici též jeho současnou zdravotnickou dokumentaci a předchozí znalecké posudky. Žádný dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi citovaným znaleckým posudkem a soudem učiněnými právními závěry zjištěn nebyl. Dále pak dovolání napadá skutečnost, že odvolání obviněného bylo odvolacím osudem podle §256 tr. ř. zamítnuto a naopak mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bez bližší specifikace tam uvedených alternativ, k čemuž státní zástupce poznamenal, že námitky dovolatele ve vztahu k předchozímu řízení neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, neboť nebylo o odvolání rozhodnuto podle §253 tr. ř. Z tohoto důvodu obviněný ani druhý tvrzený dovolací důvod nenaplnil. Dovolatel tak napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Současně vyslovil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i v případě rozhodnutí jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje.
Jen pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že s námitkami obviněného ohledně domnělých nedostatků v dokazování se vypořádal již nalézací soud, na stranách 5 až 7 shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení obviněného T. P., které shledal ve světle ostatních důkazů jako účelové. Jeho hodnocení znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který zpracoval znalec MUDr. L. Z., který má mimo sexuologie i potřebnou specializaci z psychiatrie, která není vázána jen na sexuologii, nevykazuje vad a naopak vyznívá přesvědčivě, když konstatuje, že znalec odůvodnil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že obviněný uvedenou toxickou psychózou netrpěl, zejména s poukazem na protokol o trestním oznámení ze dne 21. 9. 2002, které obviněný učinil na policii několik málo hodin po svém údajném napadení, kde na několika stranách podrobně popisuje průběh celého dne a údajný incident a rovněž vzhledem k jeho výpovědi k této události při samotném vyšetření znalcem, kdy i po roce mu obviněný uváděl precizní údaje časové, místní a průběhové, které se shodovaly s tím, co uváděl v trestním oznámení. Znalec byl přítomen i samotné výpovědi obviněného u hlavního líčení a poukazoval na to, že se ze strany obviněného jedná o dodatečnou manipulaci, neboť skutečnost, že slyšel hlasy atd., kterou uvedl u hlavního líčení, nikde neuváděl, a to ani při vyšetření znalcem. Obviněný podle závěru soudu prvního stupně navíc průběh celého dne popisuje až na samotné napadení a skutečnost ohledně bytu, který měl být pronajat S. K., shodně jako poškozený, z čehož je rovněž zřejmé, že si události předmětného dne pamatuje a psychóza u něho nebyla přítomna. Z toho vyplývá, že tento soud se vypořádal jak s tvrzením obviněného ohledně toxické psychózy, která u něj měla podle jeho tvrzení nastat v době rozhodné pro spáchání souzeného trestního činu, přičemž zhodnotil jak znalecký posudek, namítaný obviněným, tak i zprávy ošetřujících lékařek obviněného, a v souhrnu s ostatními provedenými důkazy v řízení dospěl k závěru, že lze o věci spolehlivě rozhodnout i bez výpovědi S. K., který byl dlouhodobě nedosažitelný. Obdobně je tomu i ohledně závěrů znalce MUDr. O. T., týkajících se posttraumatické stresové poruchy u poškozeného M. S. S těmito závěry se pak plně ztotožnil i odvolací soud, který neshledal důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku, když je možno rozhodnout i bez výslechu dlouhodobě nepřítomného svědka S. K., neboť jak bylo výše uvedeno důkazy, které byly opatřeny a před soudem prvního stupně provedeny, plně odůvodňují závěr o vině obviněného T. P. (viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Z uvedených závěrů obou soudů, které i Nejvyšší soud považuje za správné a náležitě zdůvodněné, je zřejmé, že tyto soudy posoudily provedené důkazy, zejména znalecký posudek MUDr. O. T., znalecký posudek MUDr. L. Z., výpověď tohoto znalce a výpovědi svědků, včetně poškozeného M. S., odlišným způsobem než dovolatel. Navíc se při svých závěrech opíraly i o jiné důkazy nezanedbatelné relevance a jednání obviněného T. P. tak bylo jasně prokázáno. Vzhledem k tomu žádný dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi citovaným znaleckým posudkem a soudem učiněnými právními závěry zjištěn nebyl. V této souvislosti považuje dovolací soud za nutné znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Pokud pak dovolatel dále napadá skutečnost, že jeho odvolání bylo odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto a naopak mu byl k odvolání státního zástupce uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bez bližší specifikace tam uvedených alternativ, považuje k tomu Nejvyšší soud za nutné uvést, že námitky dovolatele ve vztahu k předchozímu řízení neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V daném případě se nemohlo jednat o první alternativu, neboť odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného zamítavým výrokem ve smyslu §256 tr. ř. po věcném přezkoumání, ale ani o druhou alternativu, neboť důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly na podkladě shora uvedených úvah shledány, a namítaná nepřiměřenost nepodmíněného trestu odnětí svobody nenaplňuje důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani jiný důvod vymezený v §265b odst. 1 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.