ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.727.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 727/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2006 o dovolání obviněného Ing. V. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 6 To 569/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 150/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 2 T 150/2005, byl obviněný Ing. V. P. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 13. 5. 2005 okolo 18.20 hod., řídil v podnapilém stavu, neboť jeho krev v tuto dobu obsahovala nejméně 1.87 g/kg alkoholu, po silnici ve směru na L. osobní motorové vozidlo zn. Fiat Scudo 1.6, majitele N. O., s. r. o., M. O., přičemž v km 196.9 po vyjetí na vrchol mírného stoupání v pozvolné pravotočivé zatáčce nezvládl řízení a vjel do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetnul s osobním motorovým vozidlem zn. Fiat Punto 55, řízeným D. P., když poškozením automobilu zn. Fiat Scudo 1.6, způsobil jeho majiteli N. O., s. r. o., M. O., škodu ve výši 81.700,- Kč a majiteli automobilu Fiat Punto 55, D. P. další škodu za 70.400,- Kč, tedy celkem za 152.100,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. V. P. odsouzen podle §201 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. V. P. odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 6 To 569/2005, tak, že toto odvolání podle §256 zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 6 To 569/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 2 T 150/2005, podal obviněný Ing. V. P. prostřednictvím obhájce Mgr. R. A. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tyto dovolací důvody dále odůvodnil tím, že soud se dostatečně nevypořádal se skutkovým tvrzením dovolatele ohledně jeho oslnění sluncem, které jediné zapříčinilo následnou dopravní nehodu, zejména v tomto směru nedostatečně zhodnotil výpověď svědka P. R., řídícího vozidlo jedoucí za obviněným. Toto pochybení soudů obou stupňů pak činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Dovolatel zdůraznil, že z hlediska roviny viny dovolatele je ze spisu patrné jeho doznání a své dovolání zaměřil spíše do roviny uloženého trestu. Zopakoval své námitky týkající se trestu v předchozím řízení. V rámci nich uvedl, že především trest zákazu řízení motorových vozidel považuje za nepřiměřeně přísný, a to vzhledem k jeho manažerské funkci v zaměstnání, z větší části založené prakticky na služebních jízdách po území celé republiky, přičemž výkon tohoto zaměstnání je jedinou obživou pro jeho rodinu a zejména pro jeho děti, z nichž dvě jsou adoptované. Dále dovolatel zdůraznil, že již jeho samotné sociální postavení dokazuje jeho postoj k životu a plnění služebních a osobních povinností, kdy uložený trest není trestem pouze pro dovolatele, ale především pro jeho rodinu, kdy sociální a existenční postavení a jistoty dovolatele a jeho dětí jsou pravomocně uloženým trestem zákazu řízení motorových vozidel zcela zjevně vážně narušeny a to pravděpodobně na velmi dlouhou dobu, což by mohlo mít zcela jednoznačně zásadní vliv na zdravý rozvoj a výchovu jeho dětí. Následně dovolatel zmínil, že již dříve uzavřel dohodu o náhradě škody, která je z jeho strany včas a řádně plněna, zdůraznil také, že jde v jeho případě o jeho prvý konflikt se zákonem, nemá ani žádný aktuální záznam v rejstříku přestupků a rovněž v průběhu celého trestního stíhání spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. K uloženému trestu upřesnil, že jak funkce manažera v jeho současném zaměstnání, tak i veškeré další okolnosti jeho dosavadního života nasvědčují tomu, že již samotné vyšetřování jeho jednání znamenalo pro dovolatele trest a mělo na něj výchovný účinek. V rámci řízení před soudem prvního i druhého stupně dovolatel navrhl ze shora uvedených důvodů postup podle §307 tr. ř. a v případě nevyhovění tomuto jeho návrhu pak požádal, aby alespoň místo trestu zákazu řízení motorových vozidel mu byl uložen přiměřený peněžitý trest. Obviněný se totiž domnívá, že uložený trest zákazu řízení nemá oporu v ustanovení §23 a §31 tr. zák. a je vzhledem ke všem okolnostem případu zcela zjevně nepřiměřeně přísný. Při jeho ukládání navíc ani soud prvního stupně ani soud odvolací neposoudily veškeré okolnosti mající vliv na zvažování druhu a výše ukládaného trestu, když se zabývaly výhradně okolnostmi svědčícími v jeho neprospěch. Uložení podmíněného trestu odnětí svobody za současného uložení trestu zákazu činnosti považuje obviněný za faktické uložení duplicitního trestu a zejména uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel za nepřiměřeně přísné ve svém důsledku zasahující nejenom do práv dovolatele, ale i do práv jeho rodiny včetně zákonem chráněných práv nezletilých dětí. K tomu dále obviněný namítl, že s odkazem na ustanovení §53 odst. 3 tr. zák. právě jím navrhované alternativní uložení peněžitého trestu namísto uloženého trestu zákazu činnosti by dostatečně odpovídalo povaze a důsledkům spáchaného deliktu. Z uvedených důvodů je obviněný přesvědčen, že již samotné rozhodování odvolacího soudu bylo z hlediska roviny uloženého trestu založeno na nesprávném právním posouzení skutku a je z tohoto pohledu dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě dále podle názoru dovolatele vybočuje i z rámce druhu a výměry trestu stanovených trestním zákonem a je dán i důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V závěru dovolání obviněný Ing. V. P. navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 6 To 569/2005, ve smyslu ustanovení §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. V. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 1. 6. 2006 uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však v této části dovolatel namítá toliko neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů ve vztahu k aktuálním klimatickým podmínkám a způsobu jeho jízdy před dopravní nehodou, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Pokud v rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl nesprávnost uložení trestu zákazu činnosti v rozporu se zásadami vyplývajícími z ustanovení §23 a §31 tr. zák., pak státní zástupce uvedl, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli však z důvodu údajné nesprávné aplikace ustanovení §23 a §31 tr. zák. Ohledně námitky dovolatele týkající se uložení duplicitního trestu považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť jak podmíněný trest odnětí svobody, tak i trest zákazu činnosti byly uloženy v souladu s ustanovení §201 písm. d), §49 odst. 1 a §28 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud České republiky učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Obviněný uplatnil především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud obviněný uváděl, že k předmětné nehodě výrazně přispěly klimatické podmínky na místě samém, a to konkrétně ta skutečnost, že v okamžiku střetu vozidel byl obviněný oslněn sluncem, v důsledku čehož spatřil protijedoucí vozidlo příliš pozdě a nebylo již reálně možné, byť i jakoukoli jeho okamžitou reakcí zabránit střetu vozidel, jde primárně o námitku směřující do skutkového zjištění, a proto ji nelze podřadit, podobně jako námitky směřující do nepřiměřenosti trestu zákazu činnosti, pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto k tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že pokud jde o jeho oslnění sluncem při výjezdu na horizont, musí s takovým možným oslněním každý řidič s ohledem na čas a klimatické podmínky počítat a přizpůsobit tomu rychlost a způsob jízdy vozidla. Navíc příčinou předmětné dopravní nehody nebylo, že spatřil v důsledku oslnění sluncem protijedoucí vozidlo příliš pozdě, ale jeho, jak sám v hlavním líčení uvedl, jezdecká chyba, kdy najel do zatáčky a nestačil se vrátit (č. l. 72 spisu), přičemž je nesporné, že právě na této jezdecké chybě (plynulé přejíždění vozidla do protisměru – viz svědecká výpověď P. R. na č. l. 73 až 74 spisu), byť to obviněný popírá, se podílelo jeho ovlivnění požitým alkoholem, které právě k takovým jezdeckým chybám vede, což dokládá i to, že sám obviněný hodnotí své jednání jako nezodpovědné.
Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud je totiž zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
V rámci své právně relevantní námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel zpochybnil správnost výroku o trestu, když uvedl, že současné uložení podmíněného trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti je faktickým uložením duplicitního trestu, a že uložený trest vybočuje z rámce druhu a výměry trestu stanoveného trestním zákonem.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, pokud způsobí takovým činem, byť i z nedbalosti, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Pachatel takového trestného činu bude podle výše uvedeného ustanovení potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. K námitce obviněného je pak třeba poznamenat, že jak nalézací, tak i odvolací soud postupovaly v otázce uložení trestu za konkrétní trestný čin spáchaný obviněným správně a v souladu se zákonem, když soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců, a navíc obviněnému uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků. Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti poukázat na ustanovení §49 odst. 1 tr. zák., které stanoví, že soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit v dalším páchání trestné činnosti a jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání nebo funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat příslušnou zvláštní aktivitu, k níž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které zneužil nebo využil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem projevil vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu takové činnosti. Není bez významu, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel je typickou trestněprávní sankcí za nejzávažnější porušení pravidel silničního provozu, tedy za trestné činy páchané v dopravě při porušení některé z důležitých povinností stanovených pravidly silničního provozu. Za jednu z nich se považuje i řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholických nápojů [srov. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Trest zákazu činnosti je slučitelný se všemi ostatními tresty. Podle §28 odst. 1 tr. zák. pak, stanoví-li tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více jich vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v §27 tr. zák. Smyslem ukládání více druhů trestů vedle sebe je dosažení účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a tím i dosažení účelu trestního zákona podle §1 tr. zák. Několik vedle sebe uložených trestů bývá zpravidla nutné uložit k vystižení charakteru a společenské nebezpečnosti spáchané trestné činnosti, k postižení všech jejích složek, k zajištění dostatečné zábrany pro pachatele v dalším páchání trestných činů, k náležitému výchovnému působení na něj i k případné účinné generální prevenci.
Jak Nejvyšší soud zjistil, dovolatelem vznesenými námitkami se již velmi podrobně zabýval zejména odvolací soud, neboť v celém předchozím trestním řízení obviněný namítal prakticky totéž, co v řízení dovolacím. Takto soud prvního stupně jednání obviněného ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti zhodnotil na straně 3 svého rozhodnutí, kde uvedl, že nelze přehlédnout, že pochybení obviněného jako řidiče je markantní tím spíše, že on sám tvrdí, že rozsah ovlivnění alkoholem nebyl podle něj příčinou dopravní nehody. Nicméně výlučně vinou obviněného došlo k tomu, že jeho vozidlo bez jakéhokoli varování přejelo na krátkou vzdálenost do protisměru před vozidlo D. P., která již nemohla střetu zabránit, a jen díky náhodě nedošlo k závažnějším zraněním účastníků nehody. Takovéto řidičské selhání považuje tedy soud prvního stupně za nezbytné postihnout i vedlejším trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel ve výměře 2 let. Odvolací soud se ohledně trestu zákazu činnosti ve svém usnesení se závěry nalézacího soudu ztotožnil a navíc k obdobné námitce uplatněné v odvolání zdůraznil, že obviněný v rozhodné době nehodového děje řídil motorové vozidlo v podnapilém stavu, kdy jeho krev v době nehody obsahovala nejméně 1,87 g/kg alkoholu, což je množství dosti výrazné a obviněný za této situace nezvládl řízení a vjel do protisměrného jízdního pruhu, kde se střetl s protijedoucím vozidlem, přičemž z výpovědí poškozené D. P. i svědka P. R. lze usuzovat na to, že poškozená se po zpozorování vozidla obviněného snažila vybočit doprava a byť čelnímu nárazu již nezabránila, tak právě svou duchapřítomnou reakcí zmírnila vznik ještě těžšího následku, zejména na zdraví, případně i na životě svém či obžalovaného jako druhého aktéra nehodového děje, když je zřejmé, že přímé, bezprostřední a nečekané střety motorových vozidel mají ty nejhorší následky. V neposlední řadě odvolací soud poukázal na skutková zjištění vyplývající z výpovědi svědka P. R., kdy po nehodě manželka svědka říkala, že obžalovaný je buď „ožralý“ nebo v šoku, z čehož lze usuzovat právě na stupeň podnapilosti obviněného, respektive na vliv požitého alkoholu na chování obviněného.
S těmito závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a konstatuje, že námitka obviněného směřující proti uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel vedle podmíněného trestu odnětí svobody je nedůvodná.
Pokud dále dovolatel namítl pod jím uplatněnými dovolacími důvody též nepřiměřenost jemu uloženého trestu, zejména trestu zákazu činnosti, a soudům obou stupňů vytkl, že dostatečně nezhodnotily všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch, pak nezbývá než konstatovat, že těmito argumenty dovolatel nenaplnil ani jeden z jím tvrzených důvodů dovolání, neboť zejména důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jinými slovy pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možné uložit některý druh trestu, nebo je nepřípustnost uložení určitého druhu trestu založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době rozhodování o trestném činu. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest mimo zákonnou sazbu je tak například trest obecně prospěšných prací ve výměře překračující maximální hranici 400 hodin či trest zákazu činnosti v trvání více než maximálně stanovených 10 let. Dále je nutno v tomto směru zdůraznit, že pod tímto dovolacím důvodem nelze namítat pouhou nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, pokud nejsou dány shora uvedené podmínky nepřípustnosti druhu trestu či překročení trestní sazby.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 6 To 569/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 2 T 150/2005, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného Ing. V. P. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, se kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.