ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.747.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 747/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 6. 2006 o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 18/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 1/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 9 T 1/2005, byl obviněný J. Č. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 7. 2004 kolem 12.00 hod napadl M. M., tak, že jej tloukl francouzskou holí po celém těle a prohlašoval, že jmenovaného zabije a tímto jednáním mu způsobil otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu v levé čelní krajině, oděrky a hematomy v obličeji, podkožní krevní výrony na přední straně pravé paže, pásovitý hematom v oblasti pravé ledviny, kolejnicový hematom v oblasti bederní páteře a zhmoždění levé dolní poloviny hrudníku, přičemž ho donutil, aby mu poškozený vydal mobilní telefon Siemens MT 50 a finanční částku nejméně 1.000,- Kč a poté v úmyslu ho usmrtit ho donutil, aby spolkl blíže neurčené množství léků Diazepam a Warfarin, čímž mu způsobil smrtelnou intoxikaci organismu, přičemž k úmrtí M. M. nedošlo pouze díky včas poskytnuté lékařské pomoci.
Za tento trestný čin byl obviněný J. Č. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. Č., podané proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 9 T 1/2005, a usnesením ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 18/2006, ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 18/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 9 T 1/2005, podal obviněný J. Č. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. K. P. dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a b) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že podle jeho přesvědčení rozsudek soudu prvního stupně nevychází z úplné důkazní situace a za stavu dosud provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný a spolehlivý závěr, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o tom, že by se dovolatel dopustil žalované trestné činnosti. Dále obviněný obsáhle hodnotí v řízení opatřené a provedené důkazy, jakými byly svědecké výpovědi obecně, konkrétně poté výpověď „korunního svědka“ poškozeného M. M., znalecký posudek, přičemž obviněný také nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že nalézací soud postupoval podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný dále žádá, aby věc byla sice vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, avšak nikoli Krajského soudu v Hradci Králové, ale jinému krajskému soudu, neboť Krajský soud v Hradci Králové je od samého počátku zaujatý proti jeho osobě. Obhájkyně obviněného pak v následující části odůvodnění dovolání specifikovala dovolací důvody a uvedla, že soud prvního stupně hodnotil důkazy účelově, jednotlivé pasáže jsou z provedených důkazů jakoby vytrhávány z celkového kontextu a pozornost je věnována pouze těm částem důkazů a skutkovým zjištěním, vypovídajícím v neprospěch obviněného. Obviněný svou trestnou činnost jednoznačně popřel, navíc je jeho verze podporována výpověďmi svědků F. a H., na jejichž věrohodnosti obviněný neshledává žádnou skvrnu. Výpověď poškozeného M. M. tak je jedinou a podle jeho názoru nevěrohodnou výpovědí v neprospěch obviněného, když v daném případě jde o „tvrzení proti tvrzení“. Následně podrobně obhájkyně rozebrala výpověď tohoto poškozeného z hlediska její nevěrohodnosti a uvedla, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy nesprávně a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, neboť při jejím respektování měly obviněného zprostit obžaloby. Poté obhájkyně zmínila rozpory ve znaleckém posudku Doc. MUDr. H. ohledně míry překročení netoxické hladiny u Diazepamu, a upozornila na rozdíl mezi hodnotami či hladinami látek, označovanými jako netoxické, toxické a život ohrožující, při jejichž stanovení se znalci lišili. Z těchto důvodů je nutno považovat znalecké posudky za zmatečné a účelově formované, když znalec MUDr. J. K., CSc. uvedl, že za toxickou hladinu léku v krvi lze považovat takový případ, kdy jsou ohrožovány důležité orgány v těle člověka, avšak toxickou hladinu postavil do protikladu s hladinou život ohrožující. Proto má obviněný zato, že poškozený byl sice ohrožen na zdraví, ale nikoli na životě.
V následující části obhájkyně obviněného uvedla, že jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, nelze rozhodně posoudit podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť obviněný poškozeného nenapadl v úmyslu donutit ho, aby mu vydal mobilní telefon a peníze. Tuto svou námitku odůvodnila tak, že ve výpovědích poškozeného, učiněných v přípravném řízení, jsou značné rozpory, přičemž podle poškozeného mělo k odebrání telefonu a peněz dojít až při čtvrtém napadení, ačkoliv tak obviněný mohl učinit již při předchozích útocích. Poškozený navíc neuvedl, že by obviněný předmětné věci požadoval pod nějakou hrozbou nebo spojoval s fyzickými útoky. Obhájkyně naopak poukazuje na to, že obviněný několikrát za poškozeného v různých barech platil útratu, od poškozeného navíc dobrovolně a před svědky získal částku 1.000,- Kč, která měla sloužit jako nájemné, a nelze tak souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že by jednání obviněného bylo motivováno získáním majetkového prospěchu. Obviněný taktéž nemusel k případnému zmocnění se předmětných věcí použít násilí, neboť si je mohl vzít například v době, kdy poškozený spal. Motiv získání majetkového prospěchu je proto nepřesvědčivý. Jednání ohledně tvrzení o odcizených věcech by tak mělo být posouzeno maximálně jako trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že všechny shora uvedené skutečnosti byly zjištěny z důkazů provedených před soudem prvního stupně, když před Vrchním soudem v Praze dokazování prováděno nebylo, jde o právní posouzení skutku, které lze podřadit pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru dovolání obviněný J. Č. prostřednictvím své obhájkyně s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 9 T 1/2005, zrušuje, dále se zrušuje i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 To 29/2006 (správně 7 To 18/2006), a věc se vrací soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného J. Č., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že dovolatelem uváděný důvod pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom i ukládání trestu, když s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný pouze vyjádřil, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, přičemž ani neuvedl konkrétní důvody podjatosti tohoto orgánu. Proto se státní zástupkyně domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a z toho důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Současně státní zástupkyně vyslovila za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i v případě rozhodnutí jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Jak Nejvyšší soud zjistil, dovolatelem vznesenými námitkami se již velmi podrobně zabývaly soudy obou instancí, ve věci rozhodující.
Svou první právně relevantní námitkou dovolatel zpochybnil znak skutkové podstaty souzeného trestného činu „získání majetkového prospěchu“, a tímto tedy právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., neboť konkrétně namítl, že jeho jednání nebylo již od počátku motivováno získáním majetkového prospěchu.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. pak je takové pro společnost nebezpečné jednání pachatele, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. V případě dovolatele je tomuto kladeno za vinu, že poškozeného napadl nejen v úmyslu ho usmrtit, ale také v úmyslu získat tím majetkový prospěch, konkrétně finanční částku nejméně 1.000,- Kč a mobilní telefon poškozeného Siemens MT 50.
Soud prvního stupně svůj závěr ohledně úmyslu získat majetkový prospěch odůvodnil sice poněkud stručně, nicméně na získání majetkového prospěchu ze strany obviněného J. Č. usuzoval jednak z výpovědi samotného poškozeného M. M., kterou náležitě zhodnotil v návaznosti na další důkazy, svědčící o utrpěných zraněních, požitých lécích, jakož i znalecký posudek z oboru psychologie, z něhož bylo zjištěno, že nemá sklony ke konfabulaci či zkreslování nebo blokování informací ve svůj prospěch, a jednak ze skutečnosti, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ke snaze získat majetkový prospěch směřovalo jednání obviněného až dne 10. 7. 2004, kdy obviněný J. Č. poškozeného M. M. napadl francouzskou holí, přičemž charakter celého jednání a jeho slovní výhružky, „… že jmenovaného zabije …“, a zároveň skutečnost, že přinutil poškozeného vydat mu finanční částku nejméně ve výši 1.000,- Kč a mobilní telefon a poté ho donutil ke spolknutí blíže neurčeného množství léků Diazepam a Warfarin, svědčí jednoznačně nejen o úmyslu ho usmrtit, ale současně i o uvedeném úmyslu získat majetkový prospěch. Úmyslné jednání obviněného tak zároveň směřovalo jak k usmrcení poškozeného M. M., tak i k získání majetkového prospěchu, přičemž však k usmrcení poškozeného nedošlo na základě včasné lékařské pomoci a jednání tak zůstalo pouze ve stadiu pokusu. Obviněný takto jednal za situace, kdy znal zdravotní problémy poškozeného, a věděl, že když jej donutí sníst větší množství výše uvedených léků v kombinaci s alkoholem, tak jej vystavuje smrtelnému nebezpečí. O úmyslu obviněného svědčily též i jeho výhružky během útoku na adresu poškozeného, když z nich vyplýval jeho úmysl poškozeného usmrtit. Se závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil soud druhého stupně, který je na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí ještě rozvedl a doplnil.
Nejvyšší soud se plně v tomto směru ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a jen pro úplnost zdůrazňuje, že již ve skutkové větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „… dne 10. 7. 2004 … napadl M. M. tak, že jej tloukl francouzskou holí po celém těle a prohlašoval, že jmenovaného zabije …“, poté „… ho donutil, aby mu poškozený vydal mobilní telefon Siemens MT 50 a finanční částku nejméně 1.000,- Kč …„ a dále jej „… donutil, aby spolkl blíže neurčené množství léků Diazepam a Warfarin, čímž mu způsobil smrtelnou intoxikaci organismu … „ Z jednání obviněného jasně vyplynulo, že měl úmysl poškozeného usmrtit již v době, kdy jej začal napadat, a zároveň i úmysl získat majetkový prospěch, což si chtěl usnadnit právě vražedným fyzickým útokem na poškozeného.
V další a zároveň poslední námitce právní povahy dovolatel dovodil naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., s přihlédnutím k tomu, že Krajský soud v Hradci Králové podle jeho názoru provedl v řízení jen důkazy svědčící v jeho neprospěch, z čehož vyplývá, že je od samého počátku zaujatý proti osobě obviněného.
Tento dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž však tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a přesto jím nebyla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučený orgán ve věci rozhodl tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soud nebo soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž by o jeho vyloučení bylo rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud, resp. soudci, z nichž se skládal ve věci rozhodující senát, vydali rozhodnutí, jež má být dovoláním podle shora uvedeného ustanovení trestního řádu napadeno. Nejvyšší soud v tomto směru zdůrazňuje, že námitka obviněného v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu není důvodná, neboť není pravdou, že by nalézací soud v trestním řízení vedl dokazování výhradně v neprospěch obviněného a že by takto výlučně v jeho neprospěch rozhodoval i odvolací soud. Tato skutečnost vyplývá již z toho, že nalézací soud o trestní věci rozhodoval již podruhé, a to z toho důvodu, že mu věc byla vrácena k opětovnému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem z podnětu předchozího odvolání obviněného. Odvolací soud poté jednal o věci k odvolání obviněného znovu a vzhledem k tomu, že se soud první instance řídil jeho instrukcemi a rozhodl v intencích předchozího zrušujícího rozhodnutí, bylo podruhé odvolání obviněného zamítnuto. V trestním řízení byla vyslechnuta řada svědků, jak ostatně zmiňují nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, a to jak svědků navrhovaných obžalobou, tak i svědků navržených obviněným a vypovídajících v jeho prospěch. Dále byly provedeny i další relevantní důkazy, včetně potřebných důkazů znaleckých. Jestliže pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud výpovědi svědků, jakož i ostatní důkazy, zhodnotily odlišně od obviněného, nelze jen v této skutečnosti spatřovat důvod pro vyloučení soudců rozhodujících ve věci obviněného.
Ostatní námitky obviněného mají skutkový charakter a nezbývá, než odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z jehož dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve zbytku svého dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího i nalézacího také z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, a důkazy hodnotily jiným způsobem, než jak on v rámci své obhajoby požadoval, což vyplývá i z toho, co obviněný uvedl v odůvodnění dovolání, kde právě namítal, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy nesprávně a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
V této souvislosti považuje dovolací soud za nutné znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že hodnocením dovolatelem namítaných důkazů se zabýval zejména soud prvního stupně na straně 10 a 11 svého rozhodnutí a posléze i odvolací soud na straně 6 až 9 svého usnesení, jímž zamítl odvolání obviněného J. Č. Z uvedených závěrů obou soudů, které i Nejvyšší soud považuje za správné a náležitě zdůvodněné, je zřejmé, že tyto soudy posoudily věrohodnost obou svědků P. F. a D. H., jakož i poškozeného M. M. odlišně od přístupu obviněného, stejně tak odlišně posoudily vypracované znalecké posudky v této trestní věci. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že při zvažování tohoto hodnocení důkazů v napadených rozhodnutích nelze ani shledat přítomnost extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování a právním posouzením, tak jak jej učinil ve svém rozsudku soud prvního stupně a jak jej potvrdil ve svém zamítavém usnesení i odvolací soud.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného J. Č. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.