ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.814.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 814/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2006 o dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 4 To 90/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 151/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 5 T 151/2004, byla obviněná M. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že pravděpodobně od počátku měsíce dubna 2003 prostřednictvím inzerce v deníku B., v rubrice prodej nabízela k prodeji nahrané privátní videokazety s pornografickou tématikou, přičemž v této době minimálně v 7 případech zájemcům zaslala kopii videokazety s nahrávkou, ke které přísluší právo související s právem autorským, poškozenému M. S., podnikajícímu na základě živnostenského listu pro předmět podnikání „Výroba a prodej nenahraných nosičů zvukových nebo obrazově zvukových záznamů a prodej a půjčování nahraných zvukových a obrazově zvukových záznamů“, který poprvé pořídil předmětný zvukově obrazový záznam, aniž by měla poškozeným majícím postavení výrobce zvukově obrazového záznamu uděleno oprávnění k výkonu tohoto majetkového práva smlouvou ve smyslu §80 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, když tímto jednáním poškozenému způsobila škodu ve výši cca 3.000,- Kč, kvalifikovaný jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený M. S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž rozhodoval jako odvolací soud o odvolání obviněné M. K., které podala proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 5 T 151/2004, rozhodl usnesením ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 4 To 90/2006, tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 4 To 90/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 5 T 151/2004, podala obviněná M. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. I. P. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka rozvedla, že odvolací soud pochybil, když podrobně nezkoumal, zda zjištění prvoinstančního soudu jsou úplná, zda byly provedeny všechny důkazy vedoucí ke zjištění skutečného stavu věci, a zda hodnotil svá skutková zjištění podle vnitřní logiky a v pořadí, které vyplývá z ustanovení §226 tr. ř. Odvolací soud tak měl v rámci přezkoumání napadeného rozhodnutí zejména posoudit, zda skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odpovídá jeho závěr, že se popsaný skutek stal, tedy že bylo nade vší pochybnost prokázáno, že došlo ke zhotovení a prodeji kopie videokazety, a zda tedy vůbec došlo k následku. Skutkový závěr soudu však vyvolává značné pochybnosti, neboť soud nepochybuje o existenci kopií VHS kazet, byť se sám neseznámil s jejich obsahem a neporovnal jeho totožnost s obsahem originálu, a spokojil se pouze s výpovědí vyšetřovatelky, o jejíž věrohodnosti lze mít pochybnosti, když tato vedla celé vyšetřování a svou výpovědí může zakrývat chyby při jeho postupu. To akcentuje způsob, jakým byly kladeny otázky svědkům, kteří i přes návrh obhajoby nebyli v řízení před soudem vyslechnuti, a jejichž výpovědi mohly být ovlivněny již zmíněným podivným způsobem vyšetřování, pro což jsou podle dovolatelky jisté indicie. Obviněná též navrhovala provedení znaleckého posudku za účelem porovnání obsahu plagiátu a originálu, neboť znalec poté mohl odpovědět na stěžejní otázku, zda mohlo dojít k pořízení plagiátu a zda technickými prostředky v amatérských podmínkách bylo možno odstranit z nahrávky ochranné prvky. Odvolací soud takto zásadně pochybil, pokud usoudil, že těchto obhajobou navrhovaných důkazů není třeba. Jestliže byly k dispozici kopie odebrané svědkům, je zcela nepochopitelné, že soudu stačilo k prokázání totožnosti označení obalu postrádajícího individuální znaky, a zjištění soudu je proto v tomto směru nedostatečné. Žádný ze svědků také nepředložil poštovní či jiný doklad o tom, že kazety byly zaslány jinou osobou, než která vlastní autorská či jim obdobná práva. Obviněná též neměla motiv k výše uvedenému jednání, neboť ona sama se svým manželem zhotovovali a na základě veřejné inzerce prodávali vlastní videokazety, prodali jich několik tisíc, a neměli tedy důvod prodávat kopie kazet jiných tvůrců s obdobnou tématikou. Naopak jejich úspěšná podnikatelská činnost mohla vyvolávat u konkurence nelibost a nemůže být proto vyloučeno, že je celá záležitost motivována snahou o poškození obviněné v rámci konkurenčního boje. Takové motivy mohl mít i sám poškozený, který podal trestní oznámení, neboť obviněnou sám kontaktoval a požadoval po ní několikatisícovou částku. Velký význam podle dovolatelky má též skutečnost, že poškozený si u ní několik měsíců před podáním trestního oznámení objednal její úspěšné produkty, čímž zjistil lokalizaci P. O. BOXu, avšak důkazy o tom soud nepřipustil. Jestliže takové skutečnosti vyvolávají pochybnosti, že se skutek vůbec stal, zásada trestního procesu in dubio pro reo by měla svědčit především ve vztahu k ustanovení §226 písm. a) tr. ř. Teprve poté, co by byly uvedené pochybnosti vyvráceny, měly by soudy řešit otázky další, tedy zda skutek je trestným činem a zda skutek spáchala obviněná.
V závěru dovolání obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu či soudu prvoinstančnímu, popřípadě aby sám rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně, které bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dovolání doručeno, se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněná této povinnosti v podaném dovolání formálně dostála, neboť v něm uvedla důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obviněná ve svém dovolání fakticky požaduje, neboť napadá skutkové závěry soudu odvolacího i nalézacího, které byly vyvozeny z provedeného dokazování. Jen pro úplnost je třeba uvést, že se všemi dovolatelkou namítanými domnělými pochybeními se již vypořádal odvolací soud, neboť dovolání má prakticky totožný obsah jako odvolání.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu spisu dospěl k závěru, že dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku požaduje změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak použití jiného důvodu pro zproštění obžaloby ve smyslu §226 písm. a) tr. ř., přičemž v celém dovolání vůbec neuvádí jakýkoli hmotně právní důvod z hlediska právního posouzení skutku, popř. jiného hmotně právního posouzení. Ve vztahu k výše uvedenému proto dovolací soud opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že shora uvedenými námitkami obviněné M. K. se již podrobně zabýval odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že o „výskytu předmětných plagiátů nevznikají žádné pochybnosti, shodně o nich vypovídají všichni svědci slyšení v hlavním líčení před prvostupňovým soudem a za takové situace okresní soud nemohl dospět k závěru, že se skutek nestal. Okresní soud však současně nemohl uzavřít, že tento skutek by spáchala obviněná.“ Přitom „… hodnotící úvahy provedené prvostupňovým soudem mohou podle názoru odvolacího soudu obstát. Je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů je výsostným právem nalézacího soudu, tedy soudu prvostupňového, který důkazy v převážné většině sám provádí a má také pro jejich hodnocení nejlepší předpoklady. Krajský soud nemůže závěr prvostupňového soudu o tom, že není prokázáno, že by stíhaný skutek spáchala obviněná, označit za nelogický, úvahy, o něž se tento závěr opírá, jsou dostatečně podrobně vyloženy v odůvodnění napadeného rozsudku a v zásadním na ně postačuje odkázat, aniž by bylo třeba znovu je rozebírat, neboť by to představovalo toliko jejich opakování.“ S těmito závěry se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud, přičemž považuje za nutné zdůraznit, že správně také odvolací soud připomenul, že „v řízení bylo bezpečně prokázáno, že došlo ke spáchání skutku (k distribuci plagiátů erotické nahrávky v konkrétním místě a čase), nebylo však zjištěno, kdo tyto plagiáty rozšiřoval, tedy zda to byla obviněná, její manžel či kterákoli jiná neustanovená osoba. Obviněná je tak … plně obžaloby zproštěna …“, přičemž „… pro obviněnou tak v projednávaném případě nepřipadal v úvahu výhodnější zprošťující výrok, než výrok podle §226 písm. c) tr. ř., jaký učinil prvostupňový soud.“ Tento závěr odvolacího soudu je plně v souladu i s konstantní judikaturou, podle které podle §226 písm. a) tr. ř. lze obžalovaného zprostit obžaloby jedině tehdy, jestliže nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán. Jestliže v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že se skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obžalovaný, nutno obžalovaného zprostit jedině podle §226 písm. c) tr. ř. (srov. č. 26/1965 Sb. rozh. tr.). V takovém případě je pak zproštění obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě obžalovaný (v konkrétním případě obviněná M. K.) ve smyslu §226 písm. c) tr. ř., důvodem, který je pro něj (ni) nejpříznivější (srov. přiměřeně i č. 7/1989 Bulletinu NS).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.