ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.97.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 97/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 22. února 2006 v neveřejném zasedání dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 58/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 40 T 4/2003, byl obviněný J. B. uznán vinným trestnými činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti ve statutárních orgánech právnických osob a zákazu samostatné podnikatelské činnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu šesti let.
Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., obviněný spáchal tím, že jako jednatel a zároveň jediný společník obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., neodvedl za svoje zaměstnance za období od 1. 1. 1998 do 22. 3. 1999 pojistné na zdravotní pojištění V. z. p., O. p. B., ve výši 264.109,- Kč, současně za období od dubna 1998 do 31. 3. 1999 neodvedl pojistné na sociální zabezpečení M. s. s. z. v B., ve výši 225.639,- Kč a za rok 1998 a leden a únor 1999 daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za své zaměstnance Č. s. zastoupenému F. ú. B., ve výši 266.339,- Kč; celkově tak neodvedl povinné platby ve výši 756.087,- Kč (bod I. výroku o vině rozsudku).
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchal obviněný tím, že jako jednatel a zároveň jediný společník obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., v průběhu roku 1998 odebral postupně z pokladny společnosti H., spol. s. r. o., finanční částky v celkové výši 3.367.785,- Kč, a to pod záminkou nákupu nemovitostí – pozemku a stavby v k. ú. M. u S., ačkoliv uvedené nemovitosti byly zakoupeny do společného jmění manželů J. a H. B. na podkladě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 1996 vložené do katastru nemovitostí dne 18. 12. 1996, a uvedené nemovitosti pak do majetku společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem v B., nevložil, odčerpané finanční prostředky ve výši 3.367.785,- Kč společnosti nevrátil a ani řádnými účetními doklady nedoložil do účetnictví společnosti H., spol. s r. o., způsob, jak s odčerpanou částkou naložil, a proto ke dni 31. 12. 1998 byla tato částka 3.367.785,- Kč zaúčtována v účetnictví společnosti H., spol. s. r. o., t. j. jako krátkodobé zálohy; obviněný uvedenou částku odčerpal, ačkoliv věděl, že ke dni 31. 12. 1997 společnost H., spol. s. r. o., vykazuje znaky úpadku z důvodu předlužení podle §1 odst. 2, 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť vlastní jmění společnosti H., spol. s. r. o., ke dni 31. 12. 1997 činilo nejméně mínus 3.103.000,- Kč, když společnost měla aktiva ve výši nejméně 13.025.000,- Kč, ale i pasiva ve výši 16.128.000,- Kč; čímž způsobil společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., škodu ve výši 3.367.785,- Kč, a zmařil uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti (bod II. výroku o vině rozsudku).
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., spáchal obviněný tím, že jako jednatel a zároveň jediný společník obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., přestože věděl, že nebude moci dostát svým závazkům, postupně odebral v období let 1997 až 1998 od společnosti R. V. – E., se sídlem v T., elektrozboží na faktury, k nimž tento dodavatel vystavil tři směnky v celkové hodnotě 1.200.000,- Kč, a to ze dne 14. 1. 1998, 14. 1. 1998 a 27. 7. 1998; přičemž obviněný jménem společnosti H., spol. s. r. o., tyto cizí směnky akceptoval a směnky byly následně eskontovány – odkoupeny K. b., která obchody společnosti H., spol. s. r. o., financovala; v době splatnosti však společnost H., spol. s. r. o., směnky v plném rozsahu přímo K. b. neuhradila, a proto byly směnky vráceny výstavci – společnosti R. V. – E., se sídlem v T., která je následně uhradila, a to ve výši 1.050.000,- Kč, neboť obviněný z prvé směnky uhradil pouze 150.000,- Kč, vedle toho odebral v březnu 1998 až únoru 1999 další zboží od této dodavatelské společnosti na faktury v hodnotě 391.925,50 Kč, které ve lhůtě splatnosti ani dodatečně neuhradil, a takto způsobil společnosti R. V. – E., se sídlem v T., škodu v celkové výši 1.441.925,50 Kč (bod III./ 1. výroku o vině rozsudku);
jako jednatel a zároveň jediný společník obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., přestože věděl, že nebude moci dostát svým závazkům, odebral postupně v období let 1997-1998 od společnosti J. F., s. r. o., se sídlem P., H., elektrozboží na faktury, za něž dodavatel vystavil dne 2. 1. 1998 dvě směnky na částky 396.044,- Kč a 407.090,- Kč, dne 26. 3. 1998 pět směnek na částky 391.118,- Kč, 420.631,- Kč, 379.642,- Kč, 386.569,- Kč, 415.309,- Kč, 415.309,- Kč a dne 17. 11. 1998 směnku na částku 1.419.023,- Kč; přičemž obviněný jménem společnosti H., spol. s. r. o., tyto cizí směnky akceptoval a směnky byly následně eskontovány – odkoupeny K. b., která obchody společnosti H., spol. s. r. o., financovala, v době splatnosti je však společnost H., spol. s. r. o., K. b. neuhradila, a proto byly směnky následně vráceny výstavci – společnosti J. F., s. r. o., se sídlem P., H., P., která je následně uhradila, čímž vznikla společnosti J. F., s. r. o., se sídlem P., H., P., škoda v celkové výši 4.215.426,- Kč (bod III./ 2. výroku o vině rozsudku);
jako jednatel a zároveň jediný společník obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., přestože věděl, že nebude moci dostát svým závazkům, postupně odebral v období let 1997-1998 od společnosti H. T. Z., s. r. o., se sídlem ve Z., elektrozboží na faktury, za něž dodavatel vystavil dne 27. 11. 1997 směnku na částku 601.546,50 Kč, z níž byla uhrazena ve dnech 4. 5. a 5. 5. 1998 pouze její část ve výši 200.000,- Kč, dále dne 5. 1. 1998 vystavil dodavatel dvě směnky na částku 570.078,- Kč a 564.725,70 Kč, dne 20. 2. 1998 další směnku na částku 599.684,- Kč, přičemž tyto směnky nebyly uhrazeny ani zčásti; když společnost H., spol. s. r. o., uvedené cizí směnky akceptovala a následně uvedené směnky odkoupila K. b., která obchody společnosti H., spol. s. r. o., financovala, v době splatnosti je však společnost H., spol. s. r. o., K. b. neuhradila, a proto byly směnky vráceny výstavci – společnosti H. T. Z., s. r. o., se sídlem ve Z., která je následně uhradila; dále obviněný odebral v době od 28. 4. 1998 do 11. 6. 1998 od této dodavatelské společnosti další zboží v celkové hodnotě 528.943,- Kč na faktury, z nichž uhradil pouze 47.918,- Kč a ve lhůtě splatnosti faktur ani dodatečně toto zboží jinak neuhradil, celkově tak způsobil společnosti H. T. Z., s. r. o., se sídlem ve Z., škodu v celkové výši 2.617.059,20 Kč (bod III./ 3. výroku o vině rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. B. odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 58/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák. (bod II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), dále ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu a sám nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchal tím, že jako jednatel a zároveň jediný společník obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., v průběhu roku 1998 odebral postupně z pokladny společnosti H., spol. s. r. o., finanční částky v celkové výši 3.367.785,- Kč, a to pod záminkou nákupu nemovitostí – pozemku a stavby zaregistrovaných v k. ú. M. u S., ačkoliv uvedené nemovitosti byly zakoupeny do společného jmění manželů J. a H. B. na podkladě kupní smlouvy ze dne 8. 11. 1996, vložené do katastru nemovitostí dne 18. 12. 1996, a uvedené nemovitosti pak do majetku společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem v B., nevložil, odčerpané finanční prostředky ve výši 3.367.785,- Kč společnosti nevrátil a ani řádnými účetními doklady nedoložil do účetnictví společnosti H., spol. s. r. o., způsob, jak s nimi naložil, v důsledku čehož ke dni 31. 12. 1998 byla výše uvedená částka zaúčtována pod položkou č. 314, t. j. jako krátkodobé zálohy; přičemž takto obviněný jednal, ačkoliv věděl, že ke dni 31. 12. 1997 společnost H., spol. s r. o., vykazuje znaky úpadku z důvodu předlužení podle §1 odst. 2, 3 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť vlastní jmění společnosti H., spol. s. r. o., ke dni 31. 12. 1997 činilo nejméně mínus 3.103.000,- Kč, když aktiva činila 13.025.000,- Kč a pasiva 16.128.000,- Kč; a tímto jednáním obviněný vědomě snížil majetek obchodní společnosti H., spol. s. r. o., se sídlem B., o finanční částku 3.367.785,- Kč, a zmařil tak v tomto rozsahu alespoň částečně uspokojení pohledávek věřitelů této společnosti (bod II. výroku o vině tohoto rozsudku).
Za tento trestný čin a dále za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body I. a III. nezměněn, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev a dále v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu šesti let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 58/2005, podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým napadl pouze výrok o vině ohledně skutků uvedených pod bodem II. a III. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, jímž byl uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Obviněný soudům vytkl, že nesprávně posoudily subjektivní stránku těchto trestných činů, protože údajně nejednal v úmyslu kohokoliv poškodit, a naopak činil kroky ke splnění všech závazků společnosti H., spol. s. r. o. Obviněný namítl, že soudy vycházely jen z tzv. selektovaných důkazů, a proto dostatečně neprokázaly, že jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. V době uzavírání obchodních vztahů jednal v úmyslu je dodržet. Poukázal na to, že platební neschopnost byla způsobena objektivními okolnostmi, zejména dlouhodobou rekonstrukcí ulice, kde se nacházel obchod společnosti a situací na trhu, protože vznikl velký počet obchodních center, v důsledku čehož se snížil obrat společnosti. Dále uvedl, že se snažil získat úvěr od zahraničních finančních skupin, protože však zahraniční partner G. A. C. vyžadoval smluvní poplatky pro poskytnutí úvěru, obviněný je vyplácel z majetku společnosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 58/2005, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má v podstatě obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nelze opomenout fakt, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K výtkám obviněného, že soudy vycházely jen z tzv. selektovaných důkazů, Nejvyšší soud poukazuje na to, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003). Za námitku primárně skutkového charakteru, která nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat výhradu obviněného, že se snažil získat úvěr od zahraničních finančních skupin, a protože zahraniční partner požadoval smluvní poplatky za poskytnutí úvěru, vyplácel je obviněný z majetku společnosti. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly hodnotící úvahy, týkající se provedených důkazů, na jejichž základě dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním úmyslně zmařil uspokojení pohledávek svých věřitelů. Námitkami obviněného proti těmto skutkovým závěrům se Nejvyšší soud nezabýval, protože jsou jen polemikou s učiněnými skutkovými zjištěními, a svým obsahem nenaplňují uplatněný důvod dovolání.
K námitce obviněného, že nejednal v úmyslu kohokoliv poškodit, Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu je zřejmé, že obviněný věděl, že jeho společnost je předlužena a že nebude moci dostát všem svým závazkům. Přesto odčerpal ze společnosti finanční prostředky ve výši 3.367.785,- Kč na koupi nemovitostí do společného jmění obviněného a jeho manželky, které nevložil do základního jmění společnosti, a ani to neměl v úmyslu. Obviněný uvedenou finanční částku použil pro své osobní potřeby, čímž odstranil ze společnosti část majetku a svým jednání vědomě snížil majetek společnosti H., spol. s. r. o., a zmařil tak v tomto rozsahu alespoň částečné uspokojení pohledávek věřitelů společnosti, čímž způsobil značnou škodu ve výši 3.367.785,- Kč. Z toho je zřejmé, že jednání obviněného naplnilo jak složku intelektuální, tak složku volní subjektivní stránky trestného činu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
Ve vztahu k bodu II. výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud zčásti ztotožnil s námitkami státního zástupce, že by bylo možno jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., avšak změna právní kvalifikace by znamenala porušení zákazu reformace in peius, protože státní zástupce nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Proto změna kvalifikace tohoto skutku nemohla být odvolacím soudem provedena.
K jednání obviněného pod bodem III. 1) – 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně Nejvyšší soud uvádí, že obviněný obchodoval se všemi poškozenými řádně až do doby, kdy se společnost H., spol. s. r. o., dostala do úpadku. Obviněný přesto v době, kdy již věděl, že je společnost předlužena a nebude moci dostát svým závazkům, předstíral před svými obchodními partnery, že společnost je pouze v přechodné platební neschopnosti, čímž je uvedl v omyl, na jehož základě přistoupili na formu směnečných obchodů. Ty probíhaly tak, že si obviněný nechal od dodavatelů vystavit směnky, z nichž uhradil jen nepatrnou část a následně odebral veškeré zboží, aniž by poté poškozeným dodavatelům dále cokoliv zaplatil. Je tedy zřejmé, že obviněný již v době uzavírání obchodních transakcí nejednal v úmyslu smlouvy dodržet, ale chtěl se svým jednáním obohatit ke škodě poškozených společností, a jednal tak v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák.
Obviněný dále namítl, že jeho platební neschopnost byla způsobena objektivními okolnostmi, zejména dlouhodobou rekonstrukcí ulice, kde se nacházel obchod společnosti a situací na trhu. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný jednak uzavíral obchodní transakce, přestože věděl, že nebude schopen dostát svým závazkům, a jednak odebíral zboží, které následně prodal, aniž by finanční prostředky utržené z prodeje alespoň částečně použil na úhradu závazků vůči dodavatelům. Tyto prostředky použil pro svoji potřebu a nevložil je do společnosti. Takové úmyslné jednání nebylo způsobeno objektivními okolnostmi, jichž se obviněný dovolává, a které by podle něj měly vyloučit jeho trestněprávní odpovědnost. Jednání obviněného naopak naplnilo veškeré zákonné znaky skutkových podstat trestných činů poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek