ECLI:CZ:NS:2006:5.TZ.74.2006.1
sp. zn. 5 Tz 74/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 12. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 3 T 139/2005, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 3 T 139/2005,
byl porušen zákon
v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §265s odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozhodl dne 8. 12. 2005 rozsudkem, sp. zn. 3 T 139/2005, kterým obviněného M. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek neshledal trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody tak, že poškozenou společnost M. p., s.r.o. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2005 v řízení před soudem prvního stupně.
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Šumperku stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. K. Vyslovil názor, že napadeným rozhodnutím byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §226 písm. b) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř.
Podle názoru ministra spravedlnosti bylo povinností Okresního soudu v Šumperku, kterému byla věc vrácena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1208/2005, provést doplnění dokazování v intencích pokynů dovolacího soudu a řádně popsat zjištěný skutkový stav věci a poté posoudit jeho možnou právní kvalifikaci. Okresní soud však v nově nařízeném hlavním líčení nepostupoval v souladu s §265s odst. 1 tr. ř., neprovedl jediný důkaz a rozhodl zprošťujícím výrokem. Omezil se na konstatování, že zkoumání, zda se obviněný svým postupem nedopustil trestného činu zpronevěry, je de facto zbytečné, když použití této právní kvalifikace by bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Okresní soud tak nerespektoval právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento nestandartní postup podle názoru ministra spravedlnosti nemá oporu v zákoně. Fakt, že kvalifikace podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. by byla porušením zásady zákazu změny k horšímu neopravňoval okresní soud k posouzení, zda úkony, jejichž provedení mu bylo uloženo Nejvyšším soudem, bude provádět či nikoliv. Navíc nelze a priori vyloučit, že při použití právní kvalifikace podle §248 tr. zák. by nemuselo dojít k porušení uvedené zásady. Proto soud neměl dostatek podkladů pro vyslovení zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného v namítaném rozsahu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že je důvodná.
Napadený rozsudek byl v pořadí druhým rozhodnutím Okresního soudu v Šumperku v dané věci. V předcházejícím řízení tento soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 3 T 33/2004, uznal obviněného M. K. vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle §255 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, následně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 490/2004, rozhodl podle §265 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného a poškozeného proti citovanému rozsudku. Toto usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, poté napadl obviněný M. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného dne 5. října 2005 rozhodl usnesením, sp. zn. 5 Tdo 1208/2005, kterým podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 2 To 490/2004, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 3 T 33/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podkladem tohoto rozhodnutí se stal závěr, že v dané věci skutkový stav neobsahoval zjištění, jež by odpovídala naplnění zákonného znaku způsobení škody u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a nebylo zřejmé, že pokud ke vzniku škodlivého následku došlo, že se tak stalo v příčinné souvislosti s žalovaným jednáním. Za vadný dovolací soud označil rovněž závěr soudů nižších stupňů o důsledku převodu pozemku obviněným, tedy snížení základního kapitálu společnosti M. p., s.r.o. Rovněž vyslovil pochybnost o správnosti závěru soudů obou stupňů stran překročení jednatelských oprávnění obviněným při uzavření předmětné kupní smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování a upozornil na možnost změny rozsahu posuzovaného jednání a jeho právní kvalifikace při zachování totožnosti skutku. Uvedl, že v dalším řízení bude nutno skutkově objasnit především tu část počínání obviněného, při níž došlo k odstranění finančních prostředků odpovídajících kupní ceně pozemku z účtu společnosti, a právně posoudit, zda tak učinil v souladu se zákonem.
Podle závěru dovolacího soudu při posouzení vzniku škody soudy nižší instance vyšly ze skutečnosti, že obviněný následným jednáním z účtu společnosti odčerpal finanční prostředky. Okolnost, že tyto prostředky byly obviněným z účtu společnosti odstraněny, však nebyla součástí žalovaného jednání a nebyla zahrnuta v popisu skutku výroku o vině. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že v následném řízení přichází v úvahu zahrnutí této části skutkového děje do posuzovaného jednání a nebude v rozporu se zásadou obžalovací postup, když soudy budou posuzovat jednání obviněného, které zahrnuje následné odčerpání finančních prostředků z účtu společnosti ve svůj prospěch, resp. ve prospěch svědka R. K., neboť bude posuzován týž skutek. Jeho totožnost totiž bude z procesního hlediska zachována totožností následku, kterou má být způsobení škody odpovídající (alespoň částečně) kupní ceně za zcizený pozemek společnosti. Jednání popsané v rozhodnutích soudů obou stupňů však nezahrnovalo všechny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v tomto smyslu bylo nutno vyhovět podanému dovolání. Podle názoru Nejvyššího soudu však nebyla vyloučena ani jeho budoucí kvalifikace jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., tento závěr však nebylo možné učinit bez doplnění odpovídajících skutkových okolností.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona však Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že Okresní soud v Šumperku po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí konal ve věci dne 8. 12. 2005 hlavní líčení. V jeho průběhu neprovedl žádný důkaz, k žádosti zmocněnce poškozeného o doplnění dokazování čtením listinných důkazů zaslaných soudu pouze konstatoval, že žádné listiny se ve spise nenachází, ačkoli podle podacího razítka byly soudu doručeny dne 7. 12. 2005 (č.l. 321 – 330) a rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou. Následně byl vyhlášen zprošťující rozsudek popsaný v úvodu tohoto rozhodnutí. V jeho odůvodnění okresní soud uvedl, že je nepochybné, že skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nebyla jednáním obviněného naplněna. Pokud jde o „doporučení“, aby bylo zkoumáno, zda se obviněný nedopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., brání tomu zákaz reformationis in peius (změny k horšímu). Za této situace tedy okresní soud již celou záležitost z tohoto pohledu nezkoumal, omezil se pouze na konstatování, že pokud by obviněný naplnil skutkovou podstatu citovaného trestného činu zpronevěry, nebylo by možno o jeho vině rozhodnout v důsledku zákazu změny k horšímu. Tímto postupem však Okresní soud v Šumperku porušil již citovaná zákonná ustanovení.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí dovolacím soudem, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Jak již bylo uvedeno, dovolací soud v dané věci zrušujícím usnesením zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování a upozornil na možnost změny rozsahu posuzovaného jednání při zachování totožnosti skutku. Uvedl, že v dalším řízení bude nutno skutkově objasnit část počínání obviněného, kterým došlo k odstranění finančních prostředků odpovídajících kupní ceně pozemku z účtu společnosti. K tomuto objasnění tedy měl okresní soud provést důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit, ve prospěch kterých subjektů, v jaké výši a v jaké době došlo k převodu konkrétních prostředků z účtu u banky. Protože Nejvyšší soud v rozhodnutí neuložil použití konkrétních důkazních prostředků, zůstala jejich volba na soudu prvního stupně. Je zřejmé, že v úvahu přicházelo provedení zejména listinných důkazů v podobě výpisů z bankovního účtu a svědeckých výpovědí osob – majitelů účtů, v jejichž prospěch byly prostředky převedeny.
V novém řízení po vydání zrušujícího usnesení dovolacím soudem a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí tedy bylo povinností Okresního soudu v Šumperku v nařízeném hlavním líčení doplnit dokazování naznačeným směrem a skutkově objasnit část počínání obviněného, kterým došlo k odstranění finančních prostředků odpovídajících kupní ceně pozemku z účtu společnosti. Okresní soud však v nově nařízeném hlavním líčení nepostupoval v souladu s §265s odst. 1 tr. ř., neprovedl jediný důkaz a rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Neřídil se právním názorem a pokyny vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu a citované ustanovení zcela evidentně porušil.
Zásada zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) platná v trestním řízení je pro odvolací řízení obsažena v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. a pro řízení o mimořádných opravných prostředcích v §265s odst. 2 tr. ř. (řízení o dovolání), §273 tr. ř. (řízení o stížnosti pro porušení zákona) a v §289 ohledně trestu v řízení po povolení obnovy řízení. Pokud jde o řízení po přikázání věci dovolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, nemůže v něm dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného za situace, kdy napadené rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.).
Zrušení rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku vedeném z podnětu obviněného nemůže vyústit v konečné rozhodnutí v jeho neprospěch. Okolnost, že v daném případě přicházela v úvahu aplikace zásady zákazu změny k horšímu, však neopravňovala okresní soud k posouzení, zda úkony, jejichž provedení mu bylo uloženo Nejvyšším soudem, bude provádět či nikoliv. Především nelze bez dalšího vyloučit, že při použití právní kvalifikace podle §248 tr. zák. by nemuselo dojít k porušení uvedené zásady, např. kdyby s ohledem na doplnění dokazování bylo prokázáno způsobení škody ve výši odpovídající kvalifikaci podle §248 odst. 2 tr. zák., která je s ohledem na rozpětí trestní sazby mírnější než sazba u §255 odst. 2 tr. zák., v rámci které mu byl předcházejícím rozsudkem ukládán trest odnětí svobody. Soud prvního stupně však rozhodoval rozsudkem, aniž měl dostatek podkladů pro vyslovení zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř., přičemž rozhodnutí o vině obviněného by nebránilo právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. či dokonce §248 odst. 1, 4 tr. zák., jak je vyloženo níže.
Posouzení, zda při rozhodování soudu nedochází k porušení zákazu reformationis in peius zpravidla nebývá jednoduchou záležitostí. Pro řešení otázky, zda by došlo jinou právní kvalifikací skutku k porušení tohoto zákazu, je nezbytné jednoznačně vyřešit jaký trestný čin (včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) by při správném právním posouzení shora popsané jednání obviněného naplnilo, neboť jen tak lze odpovědně posoudit, zda se zákaz reformationis in peius v konkrétním posuzovaném případě uplatní. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na konečné rozhodnutí. Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků. Uvedený zákaz se nevztahuje na možnost zvažovat jinou přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Vztahuje se pouze na rozhodnutí soudu o vině obviněného přísnějším trestným činem. Z toho vyplývá, že soud je naopak povinen takovou úvahu provést a teprve, pokud dospěje k jednoznačnému závěru, že jednání obviněného popsané ve výroku o vině napadeného rozsudku naplňuje při zachování totožnosti skutku znaky jiného přísnějšího trestného činu, může s odkazem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. rozhodnout o vině mírnějším trestným činem, kterým byl obviněný předchozím rozhodnutím uznán vinným. (V řízení o odvolání pak s odkazem na §259 odst. 4 tr. ř.) V odůvodnění rozhodnutí je potom nezbytné provést rozbor výhodnosti jednotlivých v úvahu přicházejících právních kvalifikací pro obviněného a zdůvodnit tak výrok o vině tím z trestných činů, který bude znamenat nejmírnější výsledek řízení. Pokud dané jednání vykazuje znaky jiného (přísnějšího) trestného činu, je s ohledem na přezkoumatelnost a zákonnost rozhodnutí nezbytné uvést, že výrok o vině byl vydán právě s ohledem na zákaz reformationis in peius. Jestliže soud nemá dostatek podkladů pro takovou úvahu v provedeném dokazování a ve skutkovém stavu věci, musí dokazování sám doplnit. Pečlivé posouzení a náležité odůvodnění každého takového rozhodnutí je zde zvlášť důležitým požadavkem.
Jiný než právě popsaný postup soudu je v rozporu nejen s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §220 tr. ř., ale i porušením práva obviněného na obhajobu ve smyslu §2 odst. 13 tr. řádu. Při uvažované změně právní kvalifikace, byť se tato případně s ohledem na zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. bezprostředně neprojeví v použité právní kvalifikaci ve výroku odsuzujícího rozsudku, je třeba umožnit obhajobě výkon práva vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci, včetně jejího práva navrhovat z tohoto důvodu nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod; srov. i nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.). Taková v úvahu přicházející právní kvalifikace je totiž v případě, v němž se uplatní zákaz reformationis in peius, rozhodujícím podkladem pro odsuzující rozsudek s mírnější právní kvalifikací jednání obviněného, jako by tomu bylo v posuzovaném případě, pokud by soud v dalším řízení dospěl k závěru, že jednání obviněného mělo být správně posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle přísnější trestní sazby, tedy odstavce 3 event. 4 §248 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené je evidentní, že Okresní soud v Šumperku měl po doplnění dokazování a skutkového stavu věci v souladu s pokynem dovolacího soudu posoudit, kterou skutkovou podstatu trestného činu obviněný svým počínáním naplnil a teprve poté jej měl uznat vinným tím trestným činem, který ve svém důsledku pro obviněného neznamenal změnu k horšímu. Pokud by okresní soud po plném umožnění práv obhajoby dospěl k závěru, že obviněný naplnil znaky trestného činu zpronevěry (podle příslušné kvalifikované skutkové podstaty) a tato kvalifikace by znamenala porušení zásady zákazu reformationis in peius, bylo jeho povinností uznat obviněného vinným trestným činem mírnějším, kterým byl uznán vinným v předchozím řízení, tedy trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí potom měl soud uvést, že právní kvalifikace činu podle trestního zákona odpovídá trestnému činu jinému (zpronevěry), ale rozhodnuto o vině bylo s ohledem na existenci uvedené zásady trestního procesu. Je zřejmé, že povinností okresního soudu za dané situace bylo rozhodnout o vině a trestu obviněného, ať již podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (s aplikací zásady zákazu změny k horšímu) či podle příslušného odstavce §248 tr. zák. (v případě, že doplněný skutkový stav věci vypovídal o jeho spáchání a takové rozhodnutí je v důsledcích pro obviněného výhodnější). Žádné zákonné ustanovení jej však neopravňovalo k vydání zprošťujícího výroku s odkazem na možné užití zásady zákazu reformationis in peius. Okresní soud svým rozhodnutím nerespektoval účel této zásady a porušil zákon i v ustanovení §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. 3 T 139/2005, byl porušen zákon v ustanoveních §226 písm. b) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř. ve prospěch obviněného M. K. Nejvyšší soud se ve svém rozhodování musel omezit toliko na tento tzv. akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Zrušení napadeného rozhodnutí tedy nepřicházelo v úvahu a výrok učiněný Nejvyšším soudem tak nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová