ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.195.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 195/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2006 o dovolání, které podala obviněná A. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 To 681/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 64/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 5 T 64/2004, byla obviněná A. J. uznána vinnou trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„1) v době nejméně od počátku dubna 2003 do 13. 12. 2003 zjednala k provozování prostituce v objektu N. – E. k. ve V., okres S., v ulici N. čp., G. Z., nar. a M. N., nar., kterým poskytla v erotickém klubu ubytování a dále kořistila z prostituce těchto dívek, když si ponechávala část výdělku, které jmenované získaly provozováním prostituce v tomto klubu.“
Dále byla uznána vinnou trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. ř., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že
„2) v přesně nezjištěné době, nejméně však od počátku dubna 2003 do 13. 12. 2003 ve V., okres S., v ulici N. čp., v objektu N. – E. k. umožnila svým dvěma dětem – A. J., nar. a A. K., nar., tedy osobám mladším než 15 let, aby se v uvedeném N. – E. k. zdržovaly v denních i nočních hodinách, přičemž jak nezletilá A. J., tak nezletilý A. K. v důsledku těchto návštěv v nočním klubu byly v plném rozsahu seznámeny s provozem a činností tohoto podniku, přičemž minimálně A. J., která se zde pohybovala i v přítomnosti návštěvníků klubu, zde rovněž požívala s vědomím své matky – obviněné J. opakovaně alkoholické nápoje a dále v době, kdy její matka v klubu přítomna nebyla, se podílela na zajišťování provozu podniku například tím, že poskytovala zákazníkům telefonicky informace o poskytování erotických služeb v klubu včetně jejich cen.“
Uznána vinnou pak byla též trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„3) v objektu N. – E. k. ve V., N. ul. čp., okres S., v době kolem 04,30 hodin dne 8. 12. 2003 bez oprávnění bránila užívat osobní svobody poškozeným J. S., nar., M. V., nar., P. H., nar., P. V., nar. a D. F., nar. tím, že jim jako návštěvníkům klubu po dobu nejméně 30-ti minut bránila uzamčením vchodových dveří v opuštění objektu a snažila se je tak přinutit zaplatit vstupné poté, co zaplatili provedenou konzumaci.“
Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §204 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
Naproti tomu byla obviněná A. J. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby původně vedené pod sp. zn. 54 T 97/2004 pro skutek spočívající v tom, že „dne 14. 3. 2004 v době od 06,40 do 06,30 hodin ve V., okres S., neoprávněně bránila užívat osobní svobody poškozenému R. T., nar., bytem Č., O. čp., okres P., a to tím, že uzamčením vchodových dveří P. O., znemožnila poškozenému v odchodu z tohoto pensionu tím, že požadovala uhrazení finanční částky ve výši 100,- Kč coby vstupného a odchod jmenovaného z penzionu tak podmiňovala uhrazením této finanční hotovosti, když již při uzamčení dveří poškozenému dávala na srozuměnou, že tomuto z penzionu neumožní odejít do doby, než tento uhradí vstupné.“ kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná A. J. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 To 681/2005, k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou A. J. uznal vinnou trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. proto, že „v době nejméně od počátku dubna 2003 do konce srpna 2003 zjednala k provozování prostituce v objektu N. – E. k. ve V., okres S., v ulici N. čp., G. Z., nar., a M. N., nar., kterým poskytla v erotickém klubu ubytování a kořistila z prostituce těchto dívek, když si ponechávala část výdělku, které jmenované získaly provozováním prostituce v tomto klubu.“ Za tento trestný čin a za trestné činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, obviněnou odsoudil podle §204 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. K odvolání státní zástupkyně odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku, jímž byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v této části vrátil soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích („proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, podle nichž bylo znovu rozhodnuto o vině odsouzené, podle nichž byl odsouzené uložen trest a podle nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně jinak nedotčen“) podala obviněná A. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. k), písm. l) tr. ř.
Především konstatovala, že podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. V návaznosti na to vyjádřila názor, že takto měl odvolací soud postupovat ve vztahu k té části odvolání, která směřovala proti výrokům o vině trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen. Pokud se totiž odvolací soud v tomto rozsahu s výrokem o vině soudu prvního stupně ztotožnil a její odvolání považoval v této části za nedůvodné, měl je částečně zamítnout, aby byly z formálního hlediska splněny podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Shora uvedeným postupem odvolacího soudu došlo podle jejího přesvědčení k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V další části dovolání dovolatelka citovala ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., §33 odst. 1 tr. ř., §41 odst. 2 tr. ř., §165 odst. 3 tr. ř., §211 odst. 1 písm. a) tr. ř. a §58 tr. ř. V návaznosti na to uvedla, že z rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že výrok o vině a na něj navazující výrok o trestu je založen zejména na výpovědích svědků G. Z., M. N. a D. J., učiněných v přípravném řízení bez účasti jejího obhájce. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že těmto svědkům se nikdy nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, stali se tak pro soud nedostupnými a za této situace byl zvolen postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., s nímž se odvolací soud prakticky ztotožnil, resp. nevznesl proti němu výhrady. K tomu dovolatelka zdůraznila, že jmenovaní svědci byli vyslechnuti bez přítomnosti jejího obhájce i jí samotné, přičemž z protokolů o těchto výsleších vyplývá, že její obhájce měl být o jejich konání řádně vyrozuměn. Vyrozumění o výsleších svědkyň G. Z. a M. N. však bylo jejímu obhájci doručeno pouhý jeden den před konáním těchto úkonů, v případě svědka D. J. se tak stalo dokonce v den konání výslechu. Nic přitom nebránilo policejnímu orgánu vyrozumět obhájce o zamýšlených úkonech s větším časovým předstihem faxem či telefonicky. Podle názoru dovolatelky tedy nelze považovat vyrozumění o konání výslechů jmenovaných svědků, na jejichž výpovědích soudy obou stupňů založily výrok o vině, za řádné a zejména včasné, jak má na mysli ustanovení §165 odst. 3 tr. ř. Nic zároveň podle jejích slov nenasvědčuje tomu, že by provedení úkonů nebylo možné odložit a vyrozumění obhájce zajistit. V důsledku toho nemohly být podmínky pro čtení předmětných výpovědí při hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. splněny. Dále dovolatelka uvedla, že při hlavním líčení před soudem prvního stupně nebyly vyčerpány všechny možnosti pro zajištění účasti jmenovaných svědků u hlavního líčení tak, aby bylo zajištěno její právo na obhajobu. Nebyla tudíž splněna další podmínka pro čtení výpovědí těchto svědků z přípravného řízení ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., totiž aby se jednalo o svědky nezvěstné. Soudu prvního stupně se podařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení svědkyni M. N. dne 4. 11. 2004 a svědku D. J. dne 30. 9. 2004 a 25. 10. 2004. Nemohlo se tedy jednat o svědky pro soud nedostupné, přičemž je zarážející, že soud prvního stupně za účelem zajištění přítomnosti jmenovaných svědků u hlavního líčení nevyužil např. institutu předvedení podle §98 tr. ř. V souvislosti s tím dovolatelka připomněla, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zprošťujícím výroku právě s odkazem na to, že nalézací soud nevyužil všech zákonných možností k zajištění účasti svědků, kteří by ji mohli usvědčit z trestné činnosti, pro kterou byla obžaloby zproštěna. Shrnula pak, že popsanými pochybeními orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení a ve fázi řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení jejího práva na obhajobu, v důsledku čehož měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., a pokud tak neučinil, rovněž porušil její právo na obhajobu a naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dovolatelkou uváděné důvody pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. však nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť jí uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál je přitom možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné. Státní zástupkyně proto dovodila, že předmětné dovolání je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř. O tomto dovolání proto není možno věcně rozhodovat. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná A. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolatelka namítla, že pokud odvolací soud považoval její odvolání v části směřující proti výrokům o vině trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. za nedůvodné a v tomto rozsahu se s výrokem o vině soudu prvního stupně ztotožnil, měl odvolání v této části podle §256 tr. ř. zamítnout.
K tomu je třeba zdůraznit následující skutečnosti. Z podnětu odvolání obviněné a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal podle §254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ve všech výrocích. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud shledal částečně správným výrok o vině (trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.) a nesprávnými výrok o vině trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a výrok, jímž byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., což vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí způsobem shora citovaným. Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá trestnímu řádu. Pokud po přezkoumání všech výroků rozsudku nalézacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že vadná je pouze část rozsudku soudu prvního stupně, důvodně postupoval podle §258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen z části výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení tedy odpovídalo, že pokud Krajský soud v Českých Budějovicích shledal vadným výrok o vině obviněné trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a zprošťující výrok, zrušil pouze tyto výroky a na výrok o vině navazující výrok o trestu (a v návaznosti na to podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněné trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a rovněž o trestu, zatímco ve zbývající zrušené části podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně). To, že výrok o vině trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. shledal správným, vyjádřil právě tím, že tyto výroky ponechal nedotčeny. Nebylo přitom nutné, aby tuto skutečnost vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněné v části směřující proti výroku o vině naposledy uvedenými trestnými činy zamítal jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadnou pouze část výroku o vině, případně zprošťující výrok, rozhodne tak, že zruší pouze tyto výroky (a výroky navazující), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 publikované pod č. T 531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23).
Z těchto důvodů nebylo možno přiznat námitkám obviněné vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však tento dovolací důvod nemůže být dán, a to právě proto, že o odvolání obviněné nebylo rozhodnuto zamítnutím nebo odmítnutím. Nehledě na to, lze konstatovat, že první alternativa tohoto dovolacího důvodu by nemohla být naplněna z toho důvodu, že Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud druhého stupně, konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě pak je třeba poznamenat, že konkrétní námitky, jež obviněná v rámci svého dovolání ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu uplatnila, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. [ostatně s výjimkou dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. neuplatnila další ze zákonných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.].
K tomu je na místě doplnit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona podané dovolání odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý