ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.428.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 428/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. dubna 2006 o dovolání obviněného A. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005, č. j. 11 To 81/2005-3279, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 10/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005, č. j. 11 To 81/2005-3279, bylo podle §256 tr. ř. mj. také zamítnuto odvolání obviněného A. G. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2005, č. j. 34 T 10/2004-3090, kterým byl obviněný uznán vinným (týmž rozsudkem byli odsouzeni také obvinění V. N. a K. N. T.) pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a byl mu podle §187 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný podal proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání“. V souvislosti s uvedenou námitkou je poukazováno na to, že ve veřejném zasedání dne 5. 9. 2005 nemělo být projednáváno jeho odvolání, neboť nebyla dodržena zákonná lhůta pro předvolání k tomto veřejnému zasedání, když obžalovaný se z důvodu pracovní neschopnosti z tohoto jednání řádně a včas omluvil a nikdy nevyslovil souhlas s tím, aby se veřejné zasedání konalo v jeho nepřítomnosti. S ohledem na toto pochybení soudu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005, č. j. 11 To 81/2005-3279, a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, když současně požádal, „aby do rozhodnutí o tomto dovolání nebyl nařizován nástup výkonu trestu“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť pokud se obviněný v době konání veřejného zasedání nacházel v dočasné pracovní neschopnosti a i přes poučení jeho obhájce ze strany odvolacího soudu nepředložil takové lékařské potvrzení, ze kterého by bylo zřejmé, že jeho zdravotní důvody mu brání v účasti u veřejného zasedání, pak argumentace obviněného je zjevně neopodstatněná. Dále poukázala na to, že o konání veřejného zasedání dne 4. 7. 2005 byl obviněný vyrozuměn již dne 7. 6. 2005. Pokud byla lhůta na jeho přípravu k veřejnému zasedání již jedenkráte dodržena, nevztahuje se taková povinnost (zachování lhůty) na odročený termín veřejného zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podstata námitky, ve které je spatřován dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je obviněným spatřována v tom, že „mělo být porušeno ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání dne 5. 9. 2005 před odvolacím soudem“. V uvedené souvislosti však považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na přiléhavou argumentaci státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. S odkazem na zmíněnou argumentaci je potřebné uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ve kterém tento konstatoval, že „nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodnout, nebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení a není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody“.
Ve vztahu k uvedeném nezbývá pak než konstatovat, že omluva, kterou obviněný soudu zaslal prostřednictvím obhájce, byla pouze obecným konstatováním s odkazem na pracovní neschopnost, aniž by měla jakoukoli vypovídací schopnost o tom, že obviněný není schopen se k veřejnému zasedání dostavit (i pracovní neschopnost vystavená např. na zlomeninu ruky nevylučuje, aby se obviněný dostavil k soudu). Obviněný sám žádným hodnověrným způsobem nedoložil, že by v důsledku vystavené pracovní neschopnosti nebyl schopen se dostavit k veřejnému zasedání či snad doložit, že tato účast by ohrozila jeho život či zdraví. V tomto směru se naskýtá závěr o účelovém využití vystavené pracovní neschopnosti s ohledem na celkové počínání obviněného.
Pokud obviněný dále brojí proti tomu, že nebyla dodržena zákonná lhůta pro „předvolání“ k veřejnému zasedání, musí Nejvyšší soud opětovně uvést, že nešlo o předvolání obviněného k veřejnému zasedání, ale o vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. Ve vztahu k uvedenému je potřebné zmínit rozhodnutí č. 35/2002 Sb. rozh. tr., které uvádí, že pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v §233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. V případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, však bude namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle které má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci potřebnou lhůtu na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání“ (o tento případ se však v trestní věci obviněného nejednalo, viz níže).
Z dokladů založených ve spise je nezpochybnitelné, že vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 4. 7. 2005, bylo obviněnému doručeno již dne 7. 6. 2005, tedy s dostatečným předstihem, přičemž zákonem stanovená lhůta k přípravě byla zachována. K odročenému veřejnému zasedání na den 5. 9. 2005 sice nebylo vyrozumění obviněnému doručeno ve lhůtě stanovené zákonem, avšak s ohledem na to, že veřejné zasedání ze dne 4. 7. 2005 muselo být z technických důvodů přeloženo na termín 5. 9. 2005, je patrno, že tato změna nebyla vyvolána zásadní změnou projednávaných otázek, což by bylo důvodem pro poskytnutí potřebného času (zákonem stanovené doby) obviněnému k přípravě obhajoby. Veřejné zasedání však bylo konáno pouze na základě odvolání obviněného (a dalších obviněných, případně osob, které je podávaly ve prospěch obviněných), tudíž ani nemohly být nastíněny jiné otázky než ty, které byly vzneseny obhajobou ve prospěch obviněných (tudíž obviněnému známé), neboť soud s ohledem na okruh osob, které odvolání podaly, nemohl rozhodnout v jejich neprospěch. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést ke zmíněné námitce obviněného k tomu, že nebyla zachována pětidenní lhůta k přípravě k veřejnému zasedání. Plně lze zde tedy odkázat na již zmíněné rozhodnutí č. 35/2002 Sb. rozh. tr.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na to, jakým způsobem bylo ve věci rozhodnuto, bylo bezpředmětné zabývat se návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, neboť nařízení výkonu trestu (jehož odkladu se obviněný po dovolacím soudu domáhal) Nejvyššímu soudu v této věci nepřísluší.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
¨
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann