ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.72.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 72/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 255/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 170/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 91 T 170/2004, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 22. 11. 2004 v době kolem 2.10 hod. v B., při jízdě autobusem MHD linky č., mezi zastávkami N. M.–T., odcizil z náprsní kapsy zimní bundy, kterou měl na sobě J. B., který v tuto dobu seděl a spal, černé kožené pouzdro, v němž se nacházela hnědá kožená peněženka, občanský průkaz, rodný list a další písemnosti, vše v hodnotě 1.200,- Kč, ty si prohlédl, a když zjistil, že je viděn spolucestujícím, odcizené věci poškozenému vrátil do druhé kapsy a na zastávce N. vystoupil; následně byl na základě provedené pátrací akce P. zadržen, přičemž pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 1999 sp. zn. 1 T 121/98 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 4 To 141/99 byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců, který vykonal ve věznici s ostrahou dne 23. 1. 2002.“ Za to byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 To 255/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti jako obviněného ve veřejném zasedání o jeho odvolání dne 15. 9. 2005. Odvolací soud provedl toto veřejné zasedání, v němž rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byl dovolatel tomuto zasedání přítomen, přičemž podmínky pro jednání v jeho nepřítomnosti nebyly splněny. Odvolací soud jej písemně předvolal k veřejnému zasedání, dne 4. 8. 2005 se předmětné předvolání nepodařilo dovolateli na adrese jeho přechodného pobytu doručit, a proto byla zásilka dne 5. 8. 2005 uložena na poště k odběru s tím, že odběrní lhůta končí dne 22. 8. 2005. Dne 15. 8. 2005 byla dovolateli učiněna druhá výzva k vyzvednutí písemnosti. Po marném uplynutí odběrní lhůty byla zásilka jako nevyzvednutá dne 24. 8. 2005 vrácena zpět odvolacímu soudu. Ten dne 15. 9. 2005 po zjištění nepřítomnosti dovolatele konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, když užil fikci doručení podle §64 odst. 2 tr. ř. V návaznosti na to dovolatel konstatoval, že i když v daném případě se předvolání k veřejnému zasedání vrátilo jako nevyzvednuté v úložní době a odvolací soud správně užil fikci doručení, přece jen konáním zasedání v nepřítomnosti dovolatele bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti. V období mezi dnem 4. 8. 2005, kdy byla zásilka uložena, a dnem 22. 8. 2005, kdy odběrní lhůta uplynula a zásilka byla poté jako nevyzvednutá vrácena zpět odvolacímu soudu, se totiž dovolatel podle svých slov v místě doručení nezdržoval, jelikož po celý měsíc srpen byl mimo území České republiky, a to konkrétně ve F., kde pracoval jako příležitostný brigádník a řidič. Tuto skutečnost může potvrdit jeho přítelkyně N. D. a listinné důkazy. Dovolatel pak shrnul, že jelikož se v místě doručení nezdržoval, nemohlo být v jeho případě užito náhradní doručení a nemohl tak být k veřejnému zasedání odvolacího soudu na den 15. 9. 2005 řádně předvolán. Opakoval pak, že pokud se veřejné zasedání o podaném odvolání u odvolacího soudu konalo, došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Tím mu bylo znemožněno, aby odvolacímu soudu osobně vysvětlil důvody, pro něž považuje výrok o nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody za nesprávný.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 7 To 255/2005, jakož i další rozhodnutí na toto usnesení navazující, a tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Dovolatel namítá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o podaném odvolání, které se konalo dne 15. 9. 2005, neboť nebyly splněny (z důvodů shora blíže rozvedených) zákonné podmínky pro to, aby odvolací soud provedl předmětné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Takovou argumentaci je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že dovolatel nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu (ostatně v tomto směru ani dovolatel žádné námitky neuplatnil). Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním ustanovení §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud zjevně učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná. Nelze mu tedy vytýkat, jestliže obviněného k veřejnému zasedání o odvolání nepředvolal a rozhodl se jej o konání tohoto veřejného zasedání vyrozumět.
Podle §64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Podle §64 odst. 4 tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.
Uložení zásilky a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi tedy nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (viz rozh. č. 38/2003/II Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je třeba konstatovat následující skutečnosti. Již v přípravném řízení, konkrétně při prvém výslechu v procesním postavení obviněného J. P. uvedl adresu pro doručování B., N. n., Vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání bylo dovolateli zasláno na právě adresu, kterou označil pro účely doručování. Byla-li předmětná zásilka uložena dne 5. 8. 2005, pak se zřetelem k citovanému ustanovení §64 odst. 2 tr. ř. bez ohledu na to, zda se obviněný o uložení dověděl či nikoliv, nastala desátého dne poté zákonná fikce jejího doručení (fikce vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z výše rozvedených skutečností týkajících se okamžiku doručení vyrozumění dovolatele o konání veřejného zasedání o odvolání, které bylo nařízeno na den 15. 9. 2005, vyplývá, že pětidenní lhůta k přípravě na toto veřejné zasedání byla též u něho zachována.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by obviněný byl postupem soudu zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání žádné opodstatnění.
K uvedeným skutečnostem lze doplnit, že se obviněný sám svým jednáním, pokud při vědomí toho, že je proti němu vedeno trestní stíhání, že podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, o kterém musí být rozhodnuto odvolacím soudem a lze tudíž očekávat jednání o tomto (řádném) opravném prostředku, vycestoval na nikoli zcela krátkou dobu z České republiky (viz dovolání), připravil o možnost využít svých procesních práv. Dodat je nutné, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý