ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.143.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 143/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. března 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného O. D., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 To 348/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 679/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 2 T 679/2004, byl obviněný O. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Těchto trestných činů se obviněný O. D. dopustil jednáním popsaným v bodu 1 skutkové věty výroku o vině společně se spoluobviněným J. D., přičemž toto jejich společné jednání spočívalo v tom, že „dne 11. 11. 2004 kolem 19.30 hodin v B. na ulici H. přišli oba obžalovaní společně k domu poškozeného R. L., a zazvonili u brány do dvora, když jim poškozený přišel otevřít, žádali po něm částku 10.000,- Kč za to, že jim „zmařil kšeft“, odmítnutím odvozu odcizeného kontejneru, načež je poškozený nechtěl do dvora vpustit, přesto se domáhali vstupu na dvůr domu, přetlačovali se s poškozeným u brány, až ji vysadili ze závěsů, vnikli na dvůr a poškozeného napadli tak, že jej bili pěstmi a ranami hlavou do obličeje, stále po něm požadovali oněch 10.000,- Kč pod pohrůžkou zabití, což jim poškozený nemínil vyplatit, přitom mu z krku strhli masivní stříbrný řetízek v hodnotě 4.000,- Kč, poté poškozeného stále stejným způsobem napadali i na chodníku před domem, až dokud jim družka poškozeného E. S. nepřinesla nejprve 5.000,- Kč a pak také zlatý prsten v hodnotě 1.000,- Kč, které vzali a odešli, čímž poškozenému způsobili škodu ve výši 10.000,- Kč a fyzickým napadením mu způsobili poranění v obličeji, zranění nosu a rtů, a obžalovaný O. D. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. 2 T 350/95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Brno ze dne 27. 8. 1996 sp. zn. 4 To 391/96 uznán vinným také pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odstavec 1 a §222 odstavec 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odstavec 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou, jenž vykonal dne 2. 9. 2002“. Za tyto trestné činy byl obviněnému O. D. uložen podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem bylo dále odsuzujícím výrokem (bod 1 - 4 výroku o vině) rozhodnuto ohledně spoluobviněného J. D., kterému byla taktéž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláními obviněných O. D. a J. D., která byla usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 To 348/2005, zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal řádně a včas dovolání toliko obviněný O. D., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že je přesvědčen, že soud prvního stupně i soud odvolací jeho jednání nesprávně právně posoudil a tak nesprávně dovodil spáchání trestného činu.
Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že je mu kladeno za vinu, že měl napadnout poškozeného R. L., přičemž není uvedeno jak, a to ani ohledně vniknutí do dvora domu ve vlastnictví tohoto poškozeného, k čemuž došlo přetlačováním s poškozeným a nikoliv svévolným vniknutím; z toho je dovozována jeho vina trestným činem loupeže, přestože není uvedeno, jak se ho měl dopustit. Podle obviněného skutek spočívající v tom, že někam jel a někoho obstoupil, nenaplňuje znaky loupeže, resp. pachatelství tohoto trestného činu, ale znaky účastenství na spáchání předmětného trestného činu, a to patrně ve formě pomoci. Obviněný dále poukázal na to, co bylo podle jeho názoru ve vztahu k němu prokázáno, resp. co podle něj vyplývá z výpovědí svědkyně E. S. a poškozeného R. L., a uvedl, že nebylo prokázáno, že se skutkový děj odehrál tak, jak je popsán v obžalobě, resp. že jemu prokázané jednání je trestným činem. Obviněný nemůže být usvědčován výpovědí R. L., neboť tato není hodnověrná, tomuto poškozenému nevznikla škoda ve výši 10.000,- Kč, jak uvádí soud, ale ve výši 4.000,- Kč za stříbrný řetízek, který byl poškozenému vrácen. Obviněný se domnívá, že skutečnost, že je někdo přítomen spáchání trestného činu, neznamená, že je jeho viníkem, a že se soud při stanovení viny nezabýval jednotlivými obviněnými a vzal za viníka toho, kdo byl obžalobou označen jako obžalovaný, a to bez ohledu na popis skutku v obžalobě, který vylučuje spáchání loupeže obviněným. Obviněný v této souvislosti opětovně poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by poškozeného napadl a že se tedy ve vztahu k němu soudy tvrzený trestný čin loupeže stal. Pokud by se tedy soud zabýval obžalobou a hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, musel by obviněného zprostit obžaloby.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, aby zrušil také všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby jej zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., příp. aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí „Městskému soudu v Brně“ a zavázal jej hodnotit obhajobu ve prospěch obviněného tak, že je třeba uznat jeho nevinu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný své dovolání výslovně podává proti rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu dovolání je zřejmé, že se nejedná o nešťastnou formulaci, ze které by bylo možno dovodit, že je napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně; nesprávné právní posouzení věci, opírající se víceméně o skutkové námitky, je vytýkáno výhradně prvostupňovému soudu. Státní zástupce dále uvedl, že v rámci odůvodnění dovolání obviněný zrekapituloval svoji verzi obhajoby, předkládá vlastní variantu hodnocení provedených důkazů, přičemž z dovolací argumentace je nepochybné, že se dovolání zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není jí naplněn ani žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Zejména je ale zřejmé, že obviněný napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a že tedy nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K právnímu názoru státního zástupce, že dovolání obviněného je nepřípustné, protože směřuje toliko proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto by mělo být dovolacím soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., Nejvyšší soud poznamenává, že je sice pravdou, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně uvedl, že jej podává „proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 5. 2005, č.j.: 2 T 679/2004-368“, z čehož by bylo možné dovodit, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně současně v označení svého podání uvedl, že tento rozsudek „byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně, č.j.: 3 To 348/2005“, v odůvodnění dovolání vytkl nesprávné právní posouzení jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu, a v petitu předmětného podání navrhl, aby Nejvyšší soud kromě napadeného rozsudku zrušil i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; s ohledem na tyto skutečnosti dovolací soud dovolání obviněného shledal přípustným.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že společně se spoluobviněným J. D. vnikli do dvora domu poškozeného R. L. v důsledku přetlačování s tímto poškozeným a nikoliv svévolně, že jeho jednání spočívalo toliko v tom, že někam jel a někoho obstoupil, resp. že byl přítomen spáchání trestného činu a není jeho viníkem (tj. že tento trestný čin nespáchal), neboť nebylo prokázáno, že by poškozeného napadl a že se skutkový děj odehrál tak, jak je popsán v obžalobě, že výpověď poškozeného není hodnověrná, a proto jí nemůže být usvědčován, že tomuto poškozenému nevznikla škoda ve výši 10.000,- Kč, ale ve výši 4.000,- Kč za stříbrný řetízek, který byl navíc poškozenému vrácen, a že pokud by se soud zabýval obžalobou a hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, musel by obviněného zprostit obžaloby. Těmito námitkami totiž obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení předmětného skutku, ale toliko správnost hodnocení důkazů soudy dříve činnými v jeho trestní věci a tedy i správnost skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování tyto soudy dospěly. Jak již bylo uvedeno, takovéto námitky skutkové povahy směřující proti tvrzenému porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
Jako hmotně právní námitku (byť do značné míry vycházející z námitek skutkových) po obsahové stránce odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací soud posoudil toliko tvrzení obviněného, že ve skutkové větě není uvedeno, jak měl poškozeného R. L. napadnout, resp. jak se měl trestného činu loupeže dopustit, a že skutek tak, jak je ve skutkové větě popsán, nenaplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., příp. by mohl u obviněného O. D. naplňovat zákonné znaky účastenství na tomto trestném činu, a to patrně pomoci. Dovolací soud se touto hmotně právní námitkou zabýval a dospěl k závěr, že je zjevně neopodstatněná.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný spáchal předmětný skutek společně se spoluobviněným J. D.; proto je třeba při posuzování předmětné námitky vyjít z judikatury vztahující se k ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., podle něhož „byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)“. Podle judikatury jde o společné jednání tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska právního posouzení skutku spáchaného v posuzované trestní věci obviněným O. D. a spoluobviněným J. D. tudíž není rozhodné, jakými konkrétními úkony se každý z nich podílel na spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání trestného činu, nenachází svůj výraz při úvaze soudu o vině, ale při jeho úvaze o druhu a výměře trestu podle §31 odst. 2 písm. a) tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, publikované v Trestněprávní revue, vydavatelství C. H. Beck, č. sešitu 5/2004, str. 152). Z uvedeného důvodu není nutné, aby jednotlivé úkony byly ve skutkové větě výroku o vině blíže konkretizovány a postačí, když je v ní skutek popsán toliko prostřednictvím souhrnu všech částí jednání v daném případě naplňujících zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., aniž by bylo současně uvedeno, zda se všech těchto částí jednání dopustili oba obvinění či nikoli, tj. jakého konkrétního jednání se každý ze spolupachatelů dopustil. K tomu dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je jednoznačně zřejmé, že obviněný O. D. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť jak uvedl ve své výpovědi poškozený R. L., „oba obžalovaní vnikli do dvora, kde“ jej „oba napadali. Byť byl obžalovaný O. D. méně agresivní než druhý obžalovaný, tak oba obžalovaní“ jej „drželi, bouchali ho hlavami a pěstmi. Oba po“ něm „požadovali 10.000,- Kč s tím, že jim zkazil kšeft“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně).
Z hlediska právního posouzení skutku je rozhodné to, zda skutkový stav tak, jak je popsán v bodě 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obvinění dopustili trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný O. D. v této souvislosti pouze obecně uvedl, že skutek nenaplňuje znaky loupeže, k čemuž dovolací soud považuje za nutné uvést toliko následující.
Přestože skutková podstata každého trestného činu obsahuje jak formální znaky trestného činu, kterými jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, tak znak materiální, tj. nebezpečnost činu pro společnost, obviněný v dovolání žádným způsobem nekonkretizuje, který z těchto znaků a proč soudy zjištěné jednání z hlediska trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nenaplňuje. Protože obviněný svoji hmotně právní námitku uplatnil ve zcela obecné poloze, není úkolem dovolacího soudu, aby na základě takto formulované námitky podrobně rozebíral a odůvodňoval naplnění všech jednotlivých výše uvedených znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Obecně tedy Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného neztotožnil, protože skutek popsaný pod bodem 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce formální, tak i materiální, přičemž postačí odkázat na podrobné odůvodnění provedené soudem prvního stupně. Totéž pak platí ohledně trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Protože posuzovaným skutkem obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu loupeže, nemohl být tento právně kvalifikován jako pomoc k tomuto trestnému činu podle §10 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák.; účastníkem na dokonaném trestném činu (příp. jeho pokusu) totiž může být jen ten, kdo sám není pachatelem nebo spolupachatelem toho samého trestného činu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného popsané pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, Nejvyšší soud dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nadále setrvává na svém právním názoru o nenaplnění zákonných znaků zejména trestného činu loupeže, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitka do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš