ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.179.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 179/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. března 2006 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. V., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 61 To 150/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 83/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 25 T 83/2004, byl obviněný M. V. uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se podle skutkové věty tohoto rozhodnutí dopustil tak, že „dne 11. 4. 2001 v P, J., v kanceláři společnosti A., a. s. přislíbil do 19. 4. 2001 zprostředkovat společnosti A. a. s. úvěr ve výši 6.000.000,- Kč od H. B., za což převzal provizi ve výši 300.000,- Kč, ve stanovené lhůtě půjčku nesjednal a v rozporu s dohodou provizi nevrátil, peníze použil pro svou potřebu a svým jednáním poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 300.000,- Kč“ (bod 1 výroku o vině), a dále tak, že „dne 4. 5. 2002 v P., J., v kanceláři společnosti A., a. s. uzavřel s JUDr. J. P. smlouvu o půjčce ve výši 100.000,- Kč se splatností do 31. 7. 2002, ačkoliv si byl vědom toho, že svému závazku nebude schopen dostát, ve stanovené lhůtě peníze nevrátil a poškozenému tak způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč“ (bod 2 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 61 To 150/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
K důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že se trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nedopustil. Obviněný požádal JUDr. P. o sponzorský dar, tento mu na to sdělil, že má dluh 6 mil. Kč a shání úvěr, a proto mu peníze nemůže dát oficiálně sponzorsky, ale může napsat smlouvu, že je to provize na vyřízení úvěru. Když poté obviněného vzali do výkonu trestu odnětí svobody a tento byl přerušen, JUDr. P. obviněného kontaktoval, půjčil mu vůz na dva roky za 1.000,- Kč na den a ještě 100.000,- Kč s tím, že budou spolu podnikat v oboru fotbal; tvrzení tohoto svědka, že šlo o úvěr, byla pomsta za to, že s ním obviněný nerealizoval jejich fotbalové plány. Obviněný dále poukázal na to, že svědek JUDr. P. uvedl, že znal situaci obviněného a tedy věděl, že nemůže dostát svému závazku z objektivních příčin, neboť byl v době splatnosti půjčky v nápravném zařízení, a že ani tento svědek nehovořil o podvodném úmyslu, když uvedl, že věc zažaloval pro jistotu až poté, co situace byla nejistá. Podle obviněného JUDr. P. zneužil podepsané smlouvy o vyřízení úvěru, de facto jej vydíral a zneužil jeho tísně. K oběma skutkům obviněný dále uvedl, že tyto je možné podřadit pod důvod §37 „tr. řádu“ a že jimi nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť se jednalo o občanskoprávní vztahy, přičemž důvody nevrácení peněz byly objektivní povahy.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy měly použít §37 tr. zák., když byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 9 T 2/95, který byl potvrzen Vrchním soudem v Praze, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/02, který byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 232/2001 (zřejmě 7 To 232/2004), a to za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, k trestu odnětí svobody v trvání 8 let za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný má za to, že tento trest odnětí svobody je trestem dostatečným podle §37 tr. zák. a postačí k jeho nápravě a že další uložení trestu v trestní sazbě podle §250 odst. 2 tr. zák. je trestem, jenž trestní zákon nepřipouští, a tedy i dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle obviněného je nepochopitelné, že mu byl uložen trest v trvání 8 let a poté další trest v trvání 1 roku, když se údajný trestný čin stal před nabytím právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 7. 5. 2001.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve vyjádření k dovolání k námitkám, které obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle nichž soud chybně hodnotil opatřené důkazy, uvedl, že tyto se zvoleným dovolacím důvodem nekorespondují. V rámci dovolacího řízení je totiž třeba vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možné nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení. V rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“ předmětem dovolání, tzn. právně relevantně jej namítne. O takový případ však v posuzované věci nejde. Provedeným dokazováním bylo totiž zjištěno, že obviněný JUDr. J. P. nepravdivě informoval o své dlouhodobě neutěšené finanční situaci, tuto skutečnost poškozenému zatajil a podvodně z něj vylákal provizi v částce 300.000,- Kč a půjčku v částce 100.000,- Kč, ač si byl v době uzavírání příslušných smluv vědom, že svým závazkům nemůže dostát, tj. vůbec nejednal o poskytnutí úvěru s H. B. (ad 1/), přičemž věděl, že provizi nevrátí a použije ji pro svoji potřebu a že nebude schopen v dohodnutém termínu splatit půjčku (ad 2/). Pokud by tedy obviněný uplatnil pouze důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by podle státního zástupce namístě navrhnout, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K námitkám, které obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že aplikace ustanovení §37 tr. zák. se nelze domáhat ani s odkazem na tento dovolací důvod, kterým lze napadnout pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. když druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem, ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím něhož je možné namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, jelikož při aplikaci ustanovení §37 tr. zák. nejde o hmotně právní posouzení, nýbrž o úvahu soudu o tom, zda od uložení souhrnného nebo dalšího trestu upustit. Protože v posuzované věci byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle §250 odst. 2 tr. zák. tak, jak byl pravomocně uložen, jsou tyto dovolací námitky zjevně neopodstatněné.
V závěru vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval těmi námitkami opřenými o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle nichž se obviněný trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nedopustil, částka ve výši 300.000,- Kč nebyla provizí za vyřízení úvěru, ale sponzorský dar na výrobu kalendářů, tvrzení svědka JUDr. P., že šlo o úvěr, bylo pomstou za to, že s ním obviněný nerealizoval jejich fotbalové plány, a podle nichž JUDr. P. zneužil podepsané smlouvy o vyřízení úvěru, de facto obviněného vydíral a zneužil jeho tísně, neboť těmito námitkami obviněný toliko zpochybňuje správnost soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění a nikoli správnost posouzení zjištěného skutkového stavu podle norem hmotného práva. Stejně tak tvrzení obviněného týkající se skutku popsaného pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož svědek JUDr. P. znal situaci obviněného a tedy věděl, že tento nebude moci dostát svému závazku z objektivních příčin, neboť měl být v době splatnosti půjčky v nápravném zařízení, je toliko polemikou s výpovědí poškozeného JUDr. P. a učiněného skutkového zjištění, že tento poškozený uzavřel den 4. 5. 2002 s obviněným smlouvu o půjčce ve výši 100.000,- Kč poté, co „byl obžalovaným opakovaně ujišťován, že má peníze a že svoje dluhy vyrovná“ (str. 3 usnesení soudu druhého stupně), tedy poté, co „obžalovaný poškozeného zcela nepravdivě informoval o své finanční situaci, která byla dlouhodobě velmi špatná, tuto skutečnost zatajil a pod nepravdivým příslibem, že peníze vrátí, od poškozeného vylákal uvedenou částku ke krytí svých soukromých potřeb“ (str. 4 tamtéž). Jak již bylo shora uvedeno, námitky proti správnosti a úplnosti hodnocení důkazů a tedy i zjištěného skutkového stavu, tzn. proti tvrzenému porušení procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po obsahové stránce neodpovídají a nejsou způsobilé založit ani jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
Jako hmotně právní námitku po obsahové stránce odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací soud neposoudil ani námitku obviněného, že posuzovanými skutky nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť šlo o občanskoprávní vztahy. K této námitce dovolací soud považuje za nutné uvést toliko následující. Pro posouzení, jestli při realizaci určitého právního vztahu došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklého právního vztahu, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem občanského či obchodního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 24, pod č. T 575). Navíc navzdory tvrzení obviněného nemohlo jít o běžné občanskoprávní vztahy, když ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněnému byla zaplacena provize ve výši 300.000,- Kč a poskytnuta půjčka ve výši 100.000,- Kč v důsledku omylu svědka JUDr. P. týkajícího se morálních kvalit obviněného a jeho finanční situace a vyvolaného úmyslným jednání obviněného. Protože obviněný svoji námitku o občanskoprávním vztahu zakládá na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu, i z hlediska této námitky bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitku, podle níž mělo být soudy nižších stupňů aplikováno ustanovení §37 tr. zák. /obviněný se sice v části svého dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal aplikace §37 „tr. řádu“, ovšem z kontextu jeho dovolání je zřejmé, že trestní řád, byť opakovaně, byl v této části dovolání uveden zřejmě omylem/. V souvislosti s touto námitkou obviněný uvedl, že důvodem pro použití §37 tr. zák. jsou jím vymezené okolnosti týkající se obou skutků (v případě prvního skutku zejména skutečnost, že nešlo o provizi za poskytnutí úvěru, ale o sponzorský dar, a že tvrzení svědka JUDr. P., že šlo o úvěr, bylo pomstou za to, že s ním obviněný nerealizoval jejich fotbalové plány, a v případě druhého skutku okolnost, že poškozený JUDr. P. znal situaci obviněného, věděl, že tento nebude moci svému závazku dostát z objektivních příčin, když měl být v době splatnosti půjčky v nápravném zařízení, a že poškozený jej de facto vydíral a zneužil jeho tísně), přičemž toto své tvrzení opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se dále použití §37 tr. zák. domáhal i v části svého dovolání opřené o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to s ohledem na skutečnost, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 9 T 2/95, uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmi let, který podle obviněného měl být soudy nižších stupňů ve vztahu k nyní posuzované trestné činnosti považován za dostatečný ve smyslu §37 tr. zák. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k následujícím závěrům.
Ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., druhý v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. musí být druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Obviněný sice v dovolání uvádí, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale tuto nepřípustnost spatřuje toliko v tom, že mu již byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a tento trest, že je dostatečným k jeho nápravě a není nutno ukládat další trest, resp. od uložení dalšího trestu mělo být upuštěno podle §37 tr. zák. Při rozhodování o upuštění od dalšího trestu podle §37 tr. zák. platí ale obecné zásady pro výměru trestu (§31 tr. zák.) a obviněný tak v podstatě namítá porušení těchto zásad a nepřiměřenost uloženého trestu, což je mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V případě, že jsou splněny podmínky pro uložení tzv. dalšího trestu uvedené v §36 tr. zák. (tzn. že soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán), jako je tomu v posuzované věci, je soud povinen postupovat podle §37 tr. zák. a upustit od uložení dalšího trestu pouze tehdy, pokud dřívější trest byl uložen na samé horní hranici zákonné trestní sazby týkající se daného druhu trestu (kterou je u trestu odnětí svobody 15 let - §39 odst. 1 tr. zák.), jeho výkon dosud nezapočal a soud později rozhodující nepovažuje za nutné a vhodné nebo za možné uložit jiný druh trestu vedle trestu dříve uloženého (k tomu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 329 s.); kdyby soud v nastoleném případě uložil obviněnému další trest téhož druhu, vedla by skutečnost, že nepoužil ustanovení §37 tr. zák., k uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu a tedy i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože ale rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 1 T 83/2002, byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 let, z něhož navíc obviněný ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v posuzované trestní věci část vykonal, je zřejmé, že předmětná námitka, kterou obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nepoužily ustanovení §37 tr. zák., nemohla být s odvoláním na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněna úspěšně a i v tomto směru bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Vedle pochybení týkajícího se druhu či výměry uloženého trestu může dovolatel namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sešit 6, pod č. T 701). Obviněný se s odvoláním na tento dovolací důvod domáhá aplikace §37 tr. zák., přičemž tvrdí, že soudy měly upustit od uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák. z toho důvodu, že v případě prvního posuzovaného skutku nešlo o provizi za poskytnutí úvěru, ale o sponzorský dar, že v případě druhého skutku poškozený JUDr. P. jeho situaci znal atd. Z těchto námitek je jednoznačně zřejmé, že obviněný jimi soudům dříve činným v jeho trestní věci nevytýká nesprávné hmotně právní posouzení některé ze zvláštních podmínek při ukládání trestu, ale skutečnost, že při rozhodování o trestu nepřihlédly k jím tvrzeným okolnostem týkajícím se skutkového stavu, v důsledku čehož mu (jak se obviněný domnívá) uložily nepřiměřeně přísný trest. Takováto námitka se ovšem nachází mimo rámec nejen dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatních důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Proto se jí dovolací soud blíže nezabýval.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na shora uvedené závěry bylo dovolání obviněného M. V. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš