ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.55.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 1. 2006 dovolání obviněného I. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 77/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 T 215/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 77/2002, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 2 T 215/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jihlavě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 2 T 215/2001, byl obviněný I. L. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle zjištění Okresního soudu v Jihlavě se obviněný dopustil trestného činu tím, že v J. v době od 1. 10. 2000 do 1. 5. 2001 neplatil řádné výživné na syna O. L., které mu bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 16 Nc 136/97, ve výši 4.000,- Kč měsíčně, dne 5. 3. 2001 uhradil pouze částku 2.000,- Kč a za uvedené období zůstal na výživném dlužen částku 30.000,- Kč.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 77/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině. Dovolání podal jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul námitky proti tomu, že nebylo prokázáno, proč svou vyživovací povinnost nemohl plnit, a že ji plnil pouze podle svých možností. Poukázal také na to, že dne 28. 5. 2002, tj. před rozhodnutím Krajského soudu v Brně, zaplatil dlužné výživné ve výši 30.000,- Kč a doklad o tom zaslal tomuto soudu. Z toho vyvozoval, že trestnost jeho činu zanikla podle §214 tr. zák. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zahrnul námitky proti tomu, že Krajský soud v Brně o zamítnutí jeho odvolání rozhodl ve veřejném zasedání bez jeho přítomnosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, pokud se opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině, jak je obsahem rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným tím, že úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného.
Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 16 Nc 136/97, vyplývá, že při stanovení výživného ve výši 4.000,- Kč měsíčně tento soud vycházel, pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, ze zjištění, že jeho příjmy pocházejí toliko z podnikatelské činnosti, a dále z toho, že obviněný na výzvu soudu nepředložil doklady potřebné pro posouzení výše jeho příjmů, a proto ve smyslu ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) přihlížel k příjmu ve výši 31.950,- Kč měsíčně jako patnáctinásobku tehdejší částky životního minima.
Již při výslechu v přípravném řízení obviněný uvedl, že od 13. 9. 2000 je zaměstnán u obchodní společnosti N., spol. s r. o., J., jako truhlář s měsíční čistou mzdou v průměru přes 8.000,- Kč (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 8 spisu). S tím v podstatě korespondují zprávy této obchodní společnosti jak ohledně jeho pracovního poměru, tak ohledně výše mzdy (viz č. l. 21 – 22 spisu). Z těchto zpráv je patrno, že obviněný řádně docházel do zaměstnání, měl dobrou pracovní morálku a dosáhl těchto výdělků: v říjnu 2000 – 12.317,- Kč, v listopadu 2000 – 8.763,- Kč, v prosinci 2000 – 8.230,- Kč, v lednu 2001 – 5.219,- Kč (mzda) a 3.183,- Kč (nemocenské dávky), v únoru 2001 – 2.354,- Kč (mzda) a 5.985,- Kč (nemocenské dávky), v březnu 2001 – 8.425,- Kč, v dubnu 2001 – 7.071,- Kč. Také v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě obviněný zpochybnil výrok o vině s odkazem na příjmy, kterých dosahoval, byť tím výslovně namítal jen nedostatek úmyslného zavinění.
V době, kdy se stal skutek, v němž byl spatřován trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., tedy obviněný dosahoval evidentně takových příjmů, které byly jen zlomkem částky, z níž vycházel Okresní soud v Přerově při stanovení výše výživného. Tato změna v poměrech na straně obviněného ukazuje na to, že nebylo reálné, aby mohl platit výživné ve výši 4.000,- Kč měsíčně. K tomu měly soudy při rozhodování o vině obviněného přihlížet.
Otázka, jaká je výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je předběžnou otázkou významnou pro posouzení viny obviněného. Soud, který rozhoduje o vině obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., proto vždy posoudí tuto otázku samostatně, a to i tehdy, jestliže tu o ní je pravomocné rozhodnutí jiného soudu v občanskoprávním řízení. Vyplývá to z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Z toho à contrario vyplývá, že pokud jde o posouzení viny obviněného, tj. pokud předběžná otázka je významná pro rozhodnutí o vině obviněného, n e j s o u orgány činné v trestním řízní vázány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce.
To neznamená, že by soud rozhodující o vině obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. přezkoumával správnost rozhodnutí civilního soudu, kterým byla stanovena výše výživného, že by konstatoval nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo že by toto rozhodnutí dokonce měnil či rušil. Toto rozhodnutí zůstává nedotčeno a obviněnému neplacením výživného vzniká z hlediska civilního práva dluh ve výši odpovídající tomu, jak byla stanovena rozhodnutím. Rozhodnutí je při splnění všech dalších podmínek také exekučním titulem.
Soud rozhodující o vině obviněného trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. však samostatně posoudí pouze to, do jaké výše je neplacení výživného trestným činem, a přitom se řídí hledisky stanovenými v §96 odst. 1 zákona o rodině. Bez ohledu na pravomocné rozhodnutí civilního soudu pak může dojít k závěru odlišnému v tom smyslu, že trestným činem bylo neplacení výživného v jiné výši. Toto zjištění pak musí vyjádřit ve výroku o vině. V odůvodnění musí vysvětlit, jakými konkrétními úvahami se při hodnocení kritérií uvedených v §96 odst. 1 zákona o rodině řídil, aby byl jeho závěr o výši, v níž bylo neplacení výživného posouzeno jako trestný čin, přezkoumatelný (k tomu viz č. 17/2005 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 187/02, publikovaný pod č. 26 ve svazku 29 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).
V posuzovaném případě soudy považovaly neplacení celé částky 4.000,- Kč měsíčně, jak byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 16 Nc 136/97, za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Mechanicky přitom vycházely z tohoto rozsudku, aniž ve vztahu k době spáchání skutku samostatně posoudily hlediska stanovená v §96 odst. 1 zákona o rodině a aniž zkoumaly, zda tato hlediska neopodstatňují závěr, že za trestný čin lze považovat neplacení výživného v jiné (menší) částce. Důsledné posouzení uvedených hledisek vyžadoval především nápadný rozdíl mezi výdělkovými poměry obviněného v době činu oproti poměrům, z nichž vycházel civilní soud při stanovení výše výživného v rozhodnutí vydaném v občanskoprávním řízení.
Protože se soudy s tímto rozdílem nevypořádaly způsobem, který by odpovídal tomu, jak se posuzují předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.), a který by byl v souladu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení výše výživného, jehož neplacením byl spáchán trestný čin (§96 odst. 1 zákona o rodině), je namístě závěr, že výrok o vině obviněného I. L. trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. nemůže obstát. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně je tudíž rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení a jako součást předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.
Rozhodnutí soudů nebyla zrušena z důvodu namítané okolnosti, že obviněný dne 28. 5. 2002 zaplatil v celém rozsahu dlužné výživné. Dodatečné splnění vyživovací povinnosti má podle §214 tr. zák. za následek zánik trestnosti činu mimo jiné pouze za podmínky, že k němu došlo dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Z toho plyne, že trestnost činu nezaniká, byla-li vyživovací povinnost splněna až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Není tedy vadou napadeného usnesení to, že Krajský soud v Brně nepřihlížel k dodatečnému zaplacení výživného.
Důvodem zrušení rozhodnutí obou soudů nebyl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Námitka, že Krajský soud v Brně rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v nepřítomnosti obviněného, pod tento dovolací důvod nespadá a stojí mimo jeho rámec, a to i se zřetelem k tomu, že obviněný měl patrně na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zákona č. 200/2002 Sb., neboť uvedl, že „nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro vydání napadeného rozhodnutí“. Nejvyšší soud nezkoumá, zda námitka, která neodpovídá deklarovanému zákonnému dovolacímu důvodu, případně nenaplňuje jiný zákonný dovolací důvod, který obviněný neuplatnil (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 554/03).
Po zrušení napadeného usnesení, rozsudku a dalších obsahově navazujících rozhodnutí Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Jihlavě v otázce viny rozhodne poté, co se zřetelem k ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vyřeší otázku, v jaké výši lze neplacení výživného obviněným považovat za trestný čin. Ověří, zda obviněný skutečně splnil dodatečně svou vyživovací povinnost za dobu, kdy byl čin spáchán, a posoudí tuto okolnost z hlediska ustanovení §214 tr. zák. Přitom bude vycházet z toho, že podmínky zániku trestnosti činu z důvodu účinné lítosti podle §214 tr. zák. jsou splněny, pokud obviněný dodatečně zaplatil výživné v částce, která odpovídá rozsahu, v němž bylo neplacení výživného trestným činem.
Nad rámec samotného rozhodnutí o dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Jihlavě dne 5. 9. 2002. Okresní soud v Jihlavě předložil Nejvyššímu soudu spisy ve stavu, který umožňoval meritorně o dovolání rozhodnout, až dne 13. 1. 2006. Z toho je zřejmé, že k průtahům nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec