ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.61.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 61/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. dubna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. P., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 268/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 562/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 268/2004, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 10 T 562/2003, ohledně obviněného K. P., a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. také ohledně obviněného T. K.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 10 T 562/2003, byli obvinění T. K. a K. P. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Za toto jednání byl T. K. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněný K. P. byl podle §250 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl rovněž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Tento trest byl ukládán i za sbíhající se trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák., jímž byl K. P. uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 4 T 71/2002, jehož výrok o trestu byl současně zrušen podle §35 odst. 2 tr. zák.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla pak oběma obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozené S M. L., a. s., ve výši 292.800,- Kč.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 268/2004, z podnětu odvolání K. P. zrušil ohledně tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak K. P. nově uložil peněžitý trest podle §250 odst. 2 tr. zák., za použití §53 odst. 1 a §54 odst. 1, 3 tr. zák., a to ve výměře 50.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Důvodem zrušení výroku o trestu a nového rozhodnutí, bylo zjištění odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Odvolání spoluobviněného T. K. bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas dovolání obviněný K. P., a to z důvodu uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Namítá nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to i s ohledem na určení výše škody, která podle jeho názoru byla určena v rozporu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku.
Protože nejednal nikdy s osobou, která provedla majetkovou dispozici, nemohl ji tak uvést v omyl (či zatajit podstatné skutečnosti) a taková osoba mu ani nebyla známá. Protože nejednal ve shodě s obviněným T. K., nemůže být posuzován ani jako spolupachatel, když nebylo zjištěno, že jednal se společným úmyslem zahrnujícím společné jednání a zejména společný následek.
Omyl na straně poškozené vylučuje i uzavřená kupní smlouva, ve které předmětné automaty nebyly identifikovány stářím strojů ale jednoznačně výrobními čísly, což znemožňuje záměnu v předmětu smlouvy nebo nejasnosti ohledně podstatných skutečností (vlastností) předmětu smlouvy. Nesouhlasí se závěrem, že předmětem dodávky měly být nové stroje, přičemž vedle výpovědí obviněných a ceně strojů odpovídající jejich stáří, poukazuje na výpověď svědkyně I. B., podle které stoje měly být starší. Svědci K. a H. (zaměstnanci leasingové společnosti) nepravdivě tvrdí, že mělo jít o stroje nové, a to zřejmě pod tlakem sankcí ze strany poškozené pro neplnění základních pracovně-právních povinností a organizační pravidla pro schvalování leasingových smluv soud nesprávně vzal za důkaz svědčící o jeho vině.
Obviněný dále namítá, že na základě kupní smlouvy přešlo vlastnické právo k strojům na poškozenou, což vyplývá jednak z toho, že poškozená jako vlastník strojů uzavřela leasingovou smlouvu a jednoznačně s předmětem leasingu nakládá jako s věcí vlastní (viz č. l. 48 – přípis poškozené z 2. 8. 2001), a tato hmotně právní skutečnost je rozhodující pro posouzení subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu. Protože vady zboží nebyly nikdy kupujícím shledány (§§427, 425 a 436 obch. zákoníku) a nebyly ani reklamovány, nastaly skutečnosti uvedené v §248 obch. zákoníku. Soud tak podle názoru obviněného pochybil, když nevycházel z hmotně právní úpravy obchodního zákoníku týkající se vad věci a nedovodil, že věc je pouze obchodního charakteru a kupující je dostatečně chráněn normami civilního práva a dále, když ze strany poškozené nebyl uplatněn postup podle §427 a násl. obch. zákoníku, je třeba mít za to, že věc byla dodána ve sjednaném stavu. I když se tak nestalo, poškozená, že také předem počítala s dodáním strojů jiné kvality /viz čl. 2.5 písm. a) VSP/ a nemohla být uvedena v omyl a nebylo zjišťováno, zda by majetkovou dispozici neučinila i za jiných podmínek.
Protože ze strany poškozené došlo k odstoupení od smlouvy, namítá obviněný, že mělo být postupováno podle §344 obch. zákoníku a §451 a násl. obč. zákoníku, když věc je nutno považovat za bezdůvodné obohacení. Soud by měl zkoumat, zda některý z obviněných nepojal úmysl nevrátit finanční prostředky až v době po odstoupení od smlouvy a až do tohoto okamžiku šlo o čistě obchodní věc, jak tomu nasvědčuje i dohoda o vyhledání zájemce ze dne 3. 4. 2001 a smlouva ze dne 8. 3. 2001, ve které se obviněný, resp. dodavatel, zavázali zajistit náhradního zájemce o stroje, resp. zajistit servis a obsluhu strojů. Obviněný přitom poukázal na Nálezy Ústavního soudu ČR I. ÚS 558/01 a IV. ÚS 564/2000, a účelové podání trestního oznámení až po dvou letech, když poškozená způsobila promlčení svého nároku a tím výrazné zhoršení své pozice v civilním řízení ohledně nároku na vrácení bezdůvodného obohacení.
Ohledně výše škody pak obviněný namítá, že poškozená se stala vlastníkem předmětných strojů a tyto tak obdržela jako adekvátní protiplnění k jejímu finančnímu plnění. Škoda tak byla nesprávně stanovena jako suma poškozenou vydaných finančních prostředků, ač podle obviněného by to měl být rozdíl mezi uhrazenou finanční částkou a hodnotou strojů, protože o tento rozdíl se zmenšil majetek poškozené. Nebylo proto možné bez zjištění této škody použít kvalifikovanou skutkovou podstatu §250 odst. 2 tr. zák. včetně naplnění subjektivní stránky k způsobené škodě, když úmysl obviněného mohl směřovat pouze k uvedenému rozdílu mezi uhrazenou finanční částkou a hodnotou strojů.
Ohledně uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítá, že výrok o vině není úplný, když neuvádí způsob jednání pachatele a jiné skutečnosti tak, aby byl skutek popsán nezaměnitelným způsobem, a to včetně všech zákonných znaků. Skutek tak neobsahuje popis konkrétního jednání obviněného (P.), a to ani ve vztahu k jednání druhého obviněného a osoby provádějící majetkovou dispozici a postrádá i specifikaci zavinění. Samotné jednání obviněného, že spočívalo výhradně ve sjednání kontaktu a o samotné transakci nebo případném záměru jiné osoby spáchat trestný čin nevěděl a nebyl s takovou možností smířen. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc přikázána k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněným namítané skutečnosti v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nečiní odsuzující část rozsudku neúplnou a tento dovolací důvod nenaplňují, obsahově je však lze podřadit pod další obviněným uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého se ztotožnila s jeho námitkami. Konkrétně pak uvedla, že ze skutkových okolností nevyplývá alespoň vědomí obviněného K. P. o možnosti, že jeho a T. K. jednání směřuje ke spáchání činu společným jednáním a byl by s tím alespoň srozuměn. Žádná skutková okolnost totiž nenasvědčuje tomu, že by K. P. sám jednal s poškozenou leasingovou společností nebo byl alespoň srozuměn s tím, že spoluobviněný T. K. při jednání s touto poškozenou společností úmyslně uvedl nepravdivé skutečnosti ohledně předmětu leasingu. Narozdíl od námitky obviněného uvedla, že není vyloučeno, aby ve stavu omylu vyvolaném pachatelem jednala i nějaká další osoba, která provede majetkovou dispozici a která je odlišná od osoby uvedené pachatelem v omyl. Podstatné je, že tato další osoba provádějící majetkovou dispozici vychází ze stejných skutečností jako osoba uvedená pachatelem v omyl, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyšší soud sp. zn. 11 Tdo 902/2003, ze dne 30. 1. 2004. Ze skutkové věty pravomocného výroku o vině ale ani z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nevyplývá ani úmysl K. P. a uvést svědkyni I. B. v omyl, využít jejího omylu nebo zamlčet jí podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo jiného obohatit, ani skutečnost, zda byla skutečně jednáním obviněného v omyl uvedena, když podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vypověděla, že při jednáních nebylo specifikováno zda se jedná o staré či nové stroje a řešilo se to až poté, co byly peníze vyplaceny a ona žádné stroje neobdržela. Tato výpověď I. B. v kontextu s výpovědí svědkyně Z. B. tak zcela zpochybňuje skutkový závěr soudu I. stupně, že obviněný nabídl I. B. zajištění pěti nových strojů.
Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že aby se mohlo jednat o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., muselo by být zjištěno, že obviněný K. P. v dané době jednal s vědomím, že leasingové společnosti nebudou poskytovány příslušné platby směřující k uhrazení ceny předmětu leasingu a byl s tím alespoň srozuměn, pokud tento následek nechtěl přímo způsobit, čímž by bylo jeho zaviněním zahrnuto i způsobení škody leasingové společnosti. Z výroku o vině ani z odůvodnění obou soudních rozhodnutí není v tomto směru patrno žádné konkrétní zjištění a jakékoliv právní úvahy. Soudy se tak věcí nezabývaly z hlediska otázky jaký byl subjektivní vztah obou obviněných k okolnosti, že I. B. nebude platit leasingové společnosti příslušné splátky. Tento nedostatek úmyslného zavinění K. P. a také T. K. ve vztahu ke škodě jako následku trestného činu způsobuje, že jednání obou obviněných nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1331/2005, ze dne 26. 10. 2005, a na ustanovení §261 tr. ř. o rozhodování soudů také ve prospěch spoluobviněného, kterému prospívá důvod rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně dále poukázala na to, že podle skutkové věty rozsudku soudu I. stupně se měl obohatit pouze T. K., přičemž podle právní věty rozsudku se měl obohatit i obviněný K. P., čemuž ale neodpovídá žádné skutkové zjištění soudů uvedené v jejich rozsudcích. Ztotožnila se pak také s námitkou obviněného, že výše škody byla stanovena v rozporu s pravidly uvedenými v §89 odst. 12 tr. zák.
V závěru vyjádření proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu k oběma obviněným, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsah znovu projednal a rozhodl.
Protože námitky obviněného K. P. uvedené v dovolání v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když směřují proti právnímu posouzení skutku a také proti jinému hmotně právnímu posouzení, Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 – 5 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení a zjistil, že dovolání je důvodné.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tento námitky obviněného nenaplňují, ale věcně souvisí s námitkami proti právnímu posouzení skutku, které obviněný uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak škodu nikoli malou.
Podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně se obviněný K. P. dopustil daného trestného činu tím, že v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2001 obžalovaný K. P. nabídl I. B., že jí zajistí dodávku pěti nových strojů na výrobu popcornu zn. C. C., včetně zajištění uzavření leasingové smlouvy na uvedené stroje s tím, že stroje dodá obžalovaný T. K., následně jí K. P. dne 3. 4. 2001 předal příjmový pokladní doklad na částku 195.200,- Kč, co by zálohu na nákup strojů, ačkoliv tato částka předána nebyla, současně téhož dne došlo k uzavření smlouvy o finančním pronájmu mezi I. B. a společností S M. L., a. s., na základě které byla T. K. leasingovou společností vyplacena částka ve výši 292.800,- Kč, jako doplatek kupní ceny, a ačkoliv se dodávka měla týkat nových strojů, což byl ze strany obžalovaných deklarováno i leasingové společnosti, byly I. B. nabídnuty k převzetí stroje opotřebené, o které zájem neměla, takto získané finanční prostředky následně použil T. K. na úhradu kupní ceny strojů svému dodavateli T. S., čímž spolčenosti S M. L., a. s., způsobili škodu ve výši 292.800,- Kč. Uvedeným jednáním tak společně s T. K. naplnili podle soudů obou stupňů skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když (jak je uvedeno v tzv. právní větě rozsudku) společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Popis jednání obviněného K. P. ve výroku o vině ale všechny znaky daného trestného činu neobsahuje, a to včetně znaku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a skutková a právní věta jsou tak ve vzájemné rozporu.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Ve výroku o vině není ale uvedeno žádné skutkové zjištění soudu I. stupně z něhož by bylo možno spolupachatelství obviněných dovodit, když zde není uvedeno např., že K. P. jednal po předchozí vzájemné dohodě s T. K., z čehož by vyplýval společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle. Výslovná dohoda přitom není nutnou podmínkou spolupachatelství a stačí, když každý z spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jejich jednání směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a je s tím srozuměn. Ani takovýto právní závěr ale ze skutkové věty rozsudku soudu I. stupně dovodit nelze, když z ní pouze vyplývá, že K. P. nabídl I. B. zajištění dodávky 5 nových popcornových strojů včetně uzavření leasingové smlouvy, k čemuž ji předal doklad potvrzující zaplacení zálohy na nákup strojů, ale po uzavření kupní a následně leasingové smlouvy byly I. B. nabídnuty stroje opotřebené, o které zájem neměla. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci obviněný důvodně namítá, že soud neposuzoval věc podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a že se jedná pouze o věc obchodního charakteru, když kupující je dostatečně chráněn normami civilního (obchodního) práva, a to konkrétně ustanovení §422 a násl. obch. zákoníku týkajících se vad zboží a nároků z toho vyplývajících.
Z obchodně právní do trestně právní roviny může daný případ posunout pouze zjištění existence podvodného úmyslu obviněného, z čehož by vyplývalo, že obchodně právní vztah byl pouze simulovaný. Pokud uzavření kupní (a také leasingové) smlouvy bylo obviněným iniciováno pouze z toho důvodu, že byla nutným prostředkem k dosažení sledovaného cíle ve formě vylákání finančních prostředků od leasingové společnosti, když vzhledem k technickému stavu předmětných strojů od počátku věděl, že je nelze použit pro I. B. zamýšlený účel nebo věděl, že nemají jí vymíněné vlastnosti a proto o ně zájem mít nebude. Za této situace by byla uzavřená kupní smlouva, jako dvojstranný právní úkon uzavřený podle obchodního zákoníku (§409 a násl.) absolutně neplatná podle §37 obč. zákoníku pro nedostatek vážnosti vůle, protože obviněný T. K., jednal-li s vědomím o výše uvedeném stavu strojů, nechtěl svým projevem vůle způsobit převod vlastnického práva k nim na leasingovou společnost. V takovém případě jsou pak všechny námitky obviněného ohledně aplikace v dovolání uvedených ustanovení obchodního zákoníku bez významu a tím i námitka, že jde pouze o obchodní věc.
Soud I. stupně sice existenci podvodného úmyslu obviněného deklaruje v tzv. právní větě rozsudku, ale bez odpovídajících skutkových zjištění tento úmysl prokazujících, které by měly být obsaženy ve skutkové větě výroku o vině. Soud I. stupně toliko v odůvodnění rozsudku uvádí, že K. P. bylo zřejmé, že k naplnění leasingové smlouvy vzhledem k stavu strojů nedojde a lze tedy dovodit, že od počátku tak jednal s podvodným úmyslem zaměřeným na vylákání finančních prostředků od leasingové společnosti a s vědomím, že jí tyto nebudou I. B. formou splátek uhrazeny. Nasvědčuje tomu i fiktivní doklad o zaplacení zálohy I. B., přičemž tato „půjčka“ nebyla nijak zajištěna a nebylo ani zjištěno, že by se o její hrazení I. B. některý z obviněných zajímal.
Chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným v právní větě, ale zakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, jak to Nejvyšší soud konstatoval již v řadě svých rozhodnutí (např. 7 Tdo 954/2002; 5 Tdo 1328/2003). Zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není namístě ani podle rozhodnutí Ústavního soudu ČR (sp. zn. IV. ÚS 182/04, ze dne 4. 1. 2004), protože jde o konstatování znaku skutkové podstaty, který v samotném výroku není ani rámcově uveden.
Nelze rovněž přehlédnout rozpornost skutkové a právní věty rozsudku soudu I. stupně v tom, že podle skutkové věty použil získané finanční prostředky T. K. na úhradu kupní ceny strojů svému dodavateli T. S., z čehož vyplývá, že z celé transakce neměl žádný z obviněných finanční prospěch, ale v právní větě je uvedeno, že obvinění „sebe obohatili“.
Z uvedených důvodů je jednoznačně zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání tak bylo obviněným K. P. podáno důvodně.
Nejvyšší soud proto z podnětu tohoto dovolání rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, přičemž s ohledem na to, že důvod z něhož bylo rozhodnuto ve prospěch K. P. prospívá i spoluobviněnému T. K., bylo za přiměřeného použití §261 tr. ř. rozhodnuto i v jeho prospěch.
Věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně proto, že již tento soud pochybil, když zcela nekriticky převzal do rozsudku popis jednání obviněných z obžaloby, a to včetně právní věty, a jeho výrok o vině je tak v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když zejména neobsahuje uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
K věci nutno dále uvést, že obviněný v dovolání namítal také nesprávné zjištění výše způsobené škody, která je rozhodná jak pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 2 tr. zák., tak i pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody. Obviněný přitom vychází z předpokladu řádně uzavřené platné kupní smlouvy, kdy na jejím základě došlo jak k převodu vlastnictví, tak i k předání předmětu smlouvy. Jestliže ale soud I. stupně v novém hlavním líčení na základě dokazování při řešení předběžné otázky platnosti předmětné kupní smlouvy dospěje k závěru, že tato je absolutně neplatná, jsou si subjekty této smlouvy povinny vrátit to, co bylo na základě absolutně neplatného právního úkonu plněno. Toho se lze sice obecně domáhat podle zásad o bezdůvodném obohacení ale v případě, že uzavření smlouvy je součástí podvodného jednání ve smyslu §250 tr. zák., může se poškozený vrácení plnění domáhat i uplatněním nároku na náhradu škody způsobené trestným činem. V takovém případě, protože předmětné stroje nejsou v dispozici poškozeného, když podle výpovědi T. K. je má stále u sebe, představuje výše způsobené škody celou výši vylákaného finančního plnění a kriteria pro stanovení výše škody v trestním řízení (§89 odst. 12 tr. zák.) se neuplatní.
K námitce obviněného, že nikdy nejednal s osobou, která provedla majetkovou dispozici (leasingovou společností) a nemohl proto naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu postačí uvést, že při splnění podmínek spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je nerozhodné, že K. P. osobně s pracovníky poškozené nejednal. Jak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, uvedla správně již nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného, není vyloučeno, aby ve stavu omylu vyvolaném pachatelem jednala i nějaká další osoba, která provedla majetkovou dispozici, tj. osoba odlišná od té, která byla pachatelem uvedena v omyl. Podstatné je, že tato osoba provádějící majetkovou dispozici vychází ze stejných skutečností jako osoba uvedena pachatelem v omyl. I když by tedy K. P. poškozenou společnost sám přímo neuvedl v omyl, postačí když tak s jeho vědomím učinil přímo spoluobviněný T. K. Ve vztahu k uzavření leasingové smlouvy, která byla nutným prostředkem k realizaci podvodného úmyslu, pak osoba provádějící majetkovou dispozici vycházela vedle jednání s T. K. také ze stejných skutečností jako I. B., tj. osoba, která měla být uváděna v omyl přímo K. P. V tomto směru je ale nutno poukázat na rozpor skutkové věty a odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Ač se ve skutkové větě uvádí, že dodávka nových strojů byla deklarována leasingové společnosti „ze strany obžalovaných“, v rozporu s tím je v odůvodnění rozsudku uveden závěr soudu, že K. P. s poškozenou společností nejednal.
Totéž konečně platí ohledně zajištění nebo dodávky „nových strojů“, jak je uvedeno ve výroku o vině, přičemž v odůvodnění rozsudku v souvislosti s hodnocením výpovědi K. P. soud I. stupně uvádí, že vzal mj. za prokázané utvrzování I. B. o dodávce „jiných novějších strojů“ (v dalším odstavci „jiných funkčních strojů“). I tyto nejasnosti bude proto v novém řízení muset soud I. stupně odstranit, protože jsou významné zejména z hlediska zjišťování zavinění. V této souvislosti s ohledem na předchozí spolupráci poškozené s T. K. a tvrzením Z. H. o tom, že společností byly vždy dodávány nové stroje, může k objasnění otázky zda předmětem kupní smlouvy měly být nové stroje, přispět i prověření předchozí spolupráce T. K. s poškozenou. V případě, že tento obviněný v předchozích případech vždy prodával poškozené jen nové stroje (nebo jiné věci) jako předmět leasingu, má tato mezi nimi zavedená praxe význam z hlediska §266 odst. 3 obch. zákoníku o výkladu projevu vůle.
K rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud uvádí, že tento vůbec nesplnil svoji přezkumnou povinnost stanovenou v §254 odst. 1, 3 tr. ř., odvolání obviněných projednal pouze povrchně a na obsáhlé odvolání obviněného K. P., které obsahovalo v podstatě shodné námitky jako uplatnil i v dovolání, z podstatné části nijak nereagoval. O přístupu odvolacího soudu k projednání odvolání K. P. svědčí i skutečnost, že čtyři strany odvolacích námitek v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul do pěti řádků, které z obsahu odvolání nic konkrétního neuvádí. S výjimkou vady ohledně uloženého trestu pak v důsledku tohoto svého postupu nezjistil a neodstranil základní pochybnosti v otázce viny. Svoje rozhodnutí pak z podstatné části odůvodnil pouze obecnými formulacemi.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš