ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.699.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 699/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání obviněného M. I. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 50 To 309/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 118/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. I. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 4 T 118/2003, byl obviněný M. I. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině), dále trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. (bod 2 výroku) a konečně trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (body 3 a 4 výroku).
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jich dopustil tím, že
1) v P. dne 4. 6. 2003 kolem 14:10 hodin, na adrese P., po vypáčení uzamčených vstupních dveří bytu majitelky P. L. z toho odcizil kyvadlové nástěnné hodiny zn. Chronotechna v hodnotě 2.500,- Kč, ve vlastnictví P. M., v této době oprávněného uživatele bytu, odnesl je do svého vozu zaparkovaného před domem, a tímto jednáním způsobil poškozené P. L. škodu ve výši 2.890,- Kč a poškozenému P. M. ve výši 2.800,- Kč,
2) v P. dne 19. 6. 2003 kolem 19:30 hodin na ubytovně v ulici K. K. ve společenské místnosti za přítomnosti nejméně čtyř osob po předchozím verbálním konfliktu napadl J. K. tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje, po úderech K. upadl na zem, kde do něj obviněný nejméně jednou kopl do horní poloviny těla a těmito údery způsobil J. K. krevní podlitiny v obou očních víčkách, nevychýlené zlomení nosních kůstek a tržnou ránu v pravé části temenní krajiny o délce 40 mm, přičemž zranění si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností od 3. 7. 2003 do 7. 9. 2003,
3) v P. dne 10. 4. 2004 kolem 14:45 hodin odcizil v obchodním domě T. na A. t., v oddělení potravin 2 ks čokoládové tyčinky Margot v celkové prodejní ceně 20,40 Kč tak, že zboží vzal z regálu, dal do kapsy bundy a prošel pokladní zónu bez zaplacení,
4) v P. v době od 22:00 hodin dne 29. 4. 2004 do 7:00 hodin dne 30. 4. 2004 vnikl otevřeným oknem do tělocvičny objektu domu Střediska volného času dětí a mládeže v P. ulici, zde utrhl petlici zabezpečující dřevěnou skříň a ze skříně odcizil minivěž zn. Roadstar v hodnotě 2.000,- Kč, a dále vytrhl železnou mříž u dveří, odstranil sklo a vzniklým otvorem vnikl do další místnosti a zde odcizil hifi věž zn. Aiwa v hodnotě 4.000,- Kč, uvedeným jednáním způsobil Středisku volného času dětí a mládeže P. škodu v celkové výši 6.000,- Kč na odcizených věcech a ve výši 570,- Kč poškozením skříně a dveří,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že dne 6. 10. 2001 vykonal tříletý trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 19/1999 ze dne 1. 7. 1999, který nabyl právní moci dne 23. 8. 1999, mimo jiné pro dvojnásobný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., v jednom případě spáchaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného M. I. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 50 To 309/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to pouze ve vztahu k výroku o vině pod 2) rozsudku nalézacího soudu. Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že skutek pod bodem 2) výroku o vině neměl být posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., resp. jako trestný čin opilství podle §201a tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že jej soud nemůže vinit pokusem těžšího následku, neboť takový úmysl nebyl u něj provedeným dokazováním zjištěn. Poznamenal, že krajský soud na str. 5 rozsudku sám uvedl, že není vůbec jisté, jak ke konfliktu došlo, a nelze kategoricky vyloučit, že obviněný byl poškozeným napaden jako první.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně považuje za úplná a správná, neboť jsou opřena o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství, když navíc o intenzitě útoku svědčila i objektivně zjištěná zranění a výpověď poškozeného. Je přesvědčena, že závěr soudů, že takto zjištěné jednání obviněného bylo způsobilé přivodit poškozenému těžký následek v podobě zranění, se kterým musel být obviněný srozuměn, nelze zpochybnit. Podle ní je nutno odmítnout argumentaci dovolatele, že zjištěné jednání bylo pouze obranou, když nelze vyloučit, že obviněný byl poškozeným napaden jako první. Odvolací soud se totiž zabýval i otázkou možné aplikace §13 tr. zák., avšak dospěl k negativnímu závěru.
Nejvyšší státní zástupkyně dále ve svém vyjádření zdůraznila, že z obou rozhodnutí je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily, a o které také následně opřely právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Podle jejího mínění nelze dospět k závěru, že mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Porovnáním dovolacích námitek s námitkami uplatněnými v odvolání lze přitom podle ní dospět k závěru, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení mu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť shodné námitky byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím.
Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. I. odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Shora uvedené podmínky dovolatel splnil, když namítal, že nenaplnil zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. z důvodu absence jeho úmyslného zavinění ve vztahu k pokusu způsobení těžké újmy na zdraví.
Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Na podkladě učiněných skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) soudy důvodně uzavřely, že obviněný M. I. tímto jednáním naplnil zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., neboť se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž k dokonání činu nedošlo.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Ve smyslu §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za uvedených podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy nebo delší dobu trvající porucha zdraví. Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák. trestným činem úmyslným, k naplnění skutkové podstaty ovšem postačuje i úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák., tj. že pachatele věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím pro takový případ srozuměn.
Jestliže je způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 tr. zák. je rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Na takový úmysl útočníka je nutné usuzovat na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů a s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo. Úmysl způsobit zranění uvedeného charakteru lze vyvozovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity a cílení útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu. Je třeba také hodnotit okolnosti, za kterých útok nastal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo, a to i se zřetelem ke způsobu obrany napadeného (srovnej č. 16/1964 Sb. rozh. trest., resp. č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
V souladu s těmito kritérii také postupoval okresní soud, když (blíže viz str. 8 odůvodnění rozsudku) dospěl k závěru, že u obviněného šlo o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., když musel předpokládat, že útočí-li údery pěstmi cíleně do obličejové části hlavy, kde jsou uloženy oční orgány, může tak způsobit napadenému závažný zdravotní následek – poranění očí, které mohlo vést až ke ztrátě zraku.
Okresní soud tyto závěry opřel i o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný znalcem MUDr. P. M. Z něj vyplývá, že fyzickým útokem obviněného, spočívajícím v úderech pěstmi do obličeje a kopnutí směřujícím na hlavu poškozeného J. K., mohl být způsoben zásah oční jamky a poranění oka, který mohl vést až k trvalým následkům v podobě ztráty zraku. Jen v důsledku příznivých okolností a obranných reakcí poškozeného, který si kryl oběma rukama hlavu, nedošlo ke shora zmíněnému následku. Nicméně zasazením uvedených ran do obličejové části poškozenému bezprostředně hrozilo zranění mající povahu poškození důležitého orgánu, tedy těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák.
Zcela shodné závěry ohledně zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu k bezprostředně hrozícímu následku v podobě poškození důležitého orgánu pak učinil i krajský soud (blíže viz str. 4 odůvodnění jeho rozsudku). Okresnímu soudu možno v této souvislosti vytknout jedinou věc a sice, že tento hrozící následek nepopsal podrobněji i ve skutkové větě výroku rozsudku. Nejvyšší soud však nepovažoval toto dílčí pochybení za podstatnou vadu, která by měla vést ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť nešlo o svévolné vymezení skutku, které by nebylo předmětem dokazování a nekorespondovalo s popisem skutkového děje v odůvodnění napadených rozhodnutí (k tomu viz I. ÚS 125/04).
Neobstojí rovněž námitka obviněného, že se z jeho strany jednalo o obranu před napadením poškozeného, což by podle jeho názoru vylučovalo úmysl způsobit těžší následek. Na základě provedených důkazů však krajský soud při přezkoumání odvolacích námitek dovodil, že sice nelze vyloučit první verbální napadení obviněného poškozeným, avšak fyzicky jako první zaútočil obviněný. Slovní atak poškozeného pak neopravňoval obviněného k fyzickému útoku, podmínky aplikace §13 tr. zák. o nutné obraně tedy v případě obviněného zjevně splněny nebyly.
Pokud jde o námitku obviněného, že předmětný skutek měl být eventuálně kvalifikován jako trestný čin opilství podle §201a tr. zák., je nezbytné konstatovat, že soud prvního i druhé stupně neshledaly žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že obviněný jednal za podmínek ustanovení §201a tr. zák. o trestném činu opilství. Z popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, ale ani z dalších skutkových zjištění obsažených v odůvodnění rozhodnutí nevyplývají okolnosti, které by nasvědčovaly pochybnostem o jeho příčetnosti, tj. naznačovaly možnost vymizení či podstatného snížení rozpoznávacích či ovládacích schopností obviněného. Samotná skutečnost, že se obviněný činu dopustil v podnapilém stavu, takový závěr neumožňuje.
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Proto dovolání obviněného M. I. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr