ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.843.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 843/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2006 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 6 To 501/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 10/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 4 T 10/2005, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jej dopustil tím, že dne 3. 2. 2005 kolem 10:00 hodin v P., nerespektoval výzvu hlídky Policie ČR, která prováděla běžnou silniční kontrolu, nezastavil a snažil se hlídce svým vozidlem BMW, ujet, a poté, kdy musel v důsledku dopravní situace zastavit své vozidlo, nereagoval na výzvy policisty nstržm. J. H., který přistoupil k vozidlu BMW na straně řidiče, a vyzýval ho, aby vystoupil z vozu, a s vozidlem začal najíždět na nstržm. J. H., snažil se jej natlačit na vedle stojící vozidlo, přičemž policistu takto srazil k zemi, čímž mu způsobil odřeninu dlaně a zápěstí levé ruky a naražení levého boku, a pokračoval dál v jízdě, kdy byl asi po 20 metrech zadržen hlídkou PMJ.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného P. S. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 6 To 501/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se jej obviněný dopustil tím, že dne 3. 2. 2005, kolem 10:00 hodin v P., nerespektoval výzvu hlídky Policie ČR, která prováděla běžnou silniční kontrolu, nezastavil a snažil se hlídce svým vozidlem BMW, ujet, a poté, kdy musel v důsledku dopravní situace zastavit své vozidlo, nereagoval na výzvy policisty nstržm. J. H., který přistoupil k vozidlu BMW na straně řidiče a vyzýval ho, aby vystoupil z vozu, a při snaze vyjet do levého jízdního pruhu prudce vybočil vlevo, přičemž si byl vědom skutečnosti, že na levé straně jeho vozidla se nachází poškozený nstržm. J. H., v důsledku čehož po prudkém vybočení levými zadními dveřmi jím řízeného vozidla zachytil a zapříčinil pád nstržm. J. H., čímž mu způsobil odřeninu dlaně a zápěstí levé ruky a naražení levého boku, a pokračoval dál v jízdě, kde byl po asi 20 metrech zadržen hlídkou PMJ.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené P., škodu ve výši 2.880,-Kč.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že odvolací soud v popisu zjištěného skutku nevycházel ze skutečností, které měly oporu v provedeném dokazování, což následně vyústilo i v nesprávné právní posouzení skutku. Má za to, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno naražení do boku nstržm. J. H. Zejména pak obviněný vyslovil nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, podle něhož si musel být vědom přítomnosti jmenovaného policisty na levé straně svého vozidla. Tvrdil, že neměl přímý úmysl užít násilí proti tělu policisty a způsobit mu tak předmětná zranění. Zdůraznil, že podle jeho názoru je z hlediska subjektivní stránky ke spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. třeba úmyslu přímého, zatímco odvolací soud u něj dovodil toliko úmysl nepřímý. Obviněný však nesouhlasí ani s tímto závěrem. V dovolání uvádí, že si nebyl vědom toho, že při manévru vozidla způsobil pád policisty, a neměl v žádném případě úmysl uvedený následek způsobit. Přitom poukázal na výpověď policisty zmíněnou v lékařské zprávě MUDr. M. ze dne 3. 2. 2005, kterou považuje za zcela rozpornou s právním a skutkovým posouzením učiněným soudem prvního i druhého stupně. Je přesvědčen, že vzhledem k výše naznačeným skutečnostem nemohl vytýkaným jednáním, které je mu kladeno za vinu, naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Zároveň poznamenal, že svého nerozumného a zbrklého jednání lituje s tím, že s poškozeným policistou se finančně vyrovnal.
V další části dovolání pak dovolatel namítl, že v průběhu trestného řízení nebyla zkoumána správnost a odůvodněnost nároku na náhradu škody uplatněného P. Podle obviněného soudy nedostatečně hodnotily jeho snahy o finanční vyrovnání se zraněným policistou. Soudu druhého stupně vytkl, že poukázal na jeho dřívější odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 1, ačkoliv předmětný rozsudek nabyl právní moci až dne 20. 6. 2005.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu a rozhodl tak, že jej zprošťuje viny v plném rozsahu a odkázal poškozenou organizaci s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, případně aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření vyslovila názor, že obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění jeho dovolání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládaného trestu. S ohledem na spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění podle ní nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval skutková zjištění soudů, a brojil proti jejich závěru, že věděl o přítomnosti poškozeného nstržm. J. H. v těsné blízkosti levého boku vozu, který řídil, v době, kdy se snažil z místa odjet, jakož i proti závěru, že mu způsobil shora popsané zranění. Námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. 73/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele, kterou zpochybňoval závěr soudů, že zjištěným skutkem naplnil skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., pro tvrzenou absenci subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty ve formě přímého úmyslu. Obdobně bylo možno hodnotit výhrady dovolatele vůči výroku o náhradě škody pro jeho nesprávnost.
Znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. naplnil obviněný podle závěrů soudu tím, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a spáchal takový čin se zbraní.
Nejvyšší soud přitom konstatoval, že otázkou, zda zjištěné jednání obviněného nese zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst 2 písm. a) tr. zák., včetně odpovídající formy zavinění, se městský soud podrobně zabýval a dospěl při jejím řešení k závěru, který Nejvyšší soud shledává zcela správný. Svůj závěr o naplnění všech zákonných znaků, včetně subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu, vyjádřil městský soud přiléhavě ve výroku napadeného rozsudku („… nerespektoval, … nezastavil, snažil se hlídce ujet …, nereagoval na výzvy nstržm. J. H., aby vystoupil z vozu …, prudce vybočil vlevo, přičemž si byl vědom, že se na levé straně jeho vozidla nachází poškozený nstržm. J. H., v důsledku čehož po prudkém vybočení levými zadními dveřmi zachytil a zapříčinil pád nstržm. J. H., čímž mu způsobil …“).
K trestnosti činu je obecně třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.). Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 tr. ř. trestným činem úmyslným, přičemž k naplnění subjektivní stránky postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Nelze souhlasit s námitkou obviněného, že tato skutková podstata vyžaduje toliko úmysl přímý. Ze zákonodárcem užité formulace „v úmyslu působit na výkon pravomoci“ lze dovodit, že se může jednat o obě uvedené formy úmyslného zavinění. Trestní zákon ve své zvláštní části obsahuje několik skutkových podstat trestných činů, kde se vyžaduje toliko zavinění ve formě přímého úmyslu. Jedná se například o skutkovou podstatu trestného činu vyzvědačství podle §105 odst. 1 tr. zák. („kdo vyzvídá utajovanou informaci … s cílem vyzradit ji cizí moci …“).
V případě trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, 2 tr. zák. tomu tak však zjevně není.
Úmysl pachatele trestného činu podle §155 tr. zák., který se dopouští uvedeného trestného činu zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, směřuje k tomu, aby napadený veřejný činitel buď svou pravomoc vůbec nevykovával, nebo ji vykonal jinak, nebýt použitého násilí. Pachatel předmětného trestného činu přitom musí vědět, že svým jednání ovlivní nebo může ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele, současně musí být alespoň srozuměn se vznikem takového následku.
V posuzovaném případě se Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem městského soudu, že obviněný spáchal stíhané jednání zaviněním ve formě nepřímého úmyslu. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že obviněný při snaze vyjet do levého bočního pruhu prudce vybočil svým vozidlem, a to při vědomí, že na levé straně tohoto vozidla se nachází policista nstržm. J. H., který vůči němu provádí služební zákrok v rámci své pravomoci. Obviněný přitom vzhledem k postavení nstržm. J. H. v bezprostřední blízkosti jeho vozu musel být srozuměn s tím, že prudkým vybočení doleva může reálně dojít ke střetu vozu a jmenovaného policisty. Jednání obviněného bylo přitom evidentně motivováno snahou i za použití uvedeného násilí vůči tělu poškozeného uniknout zadržení, kterému v důsledku zákroku nstržm. J. H. bezprostředně hrozilo. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že za této situace byla zákonem stanovená subjektivní stránka trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněným P. S. naplněna a byla městským soudem náležitě zjištěna.
V souladu se zákonem shledal Nejvyšší soud i výrok o náhradě škody, kterým byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené P., škodu ve výši 2.880,- Kč. Důvod tohoto nároku (12 bodů bolestného podle vyjádření ošetřujícího lékaře za zranění utrpěné nstržm. J. H.) i jeho výše byly řádně prokázány a přiznány v souladu se zákonem. Podle §7 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. činí odškodnění bolesti 120,-Kč za jeden bod. Podle §65 vyhl. č. 287/2002 Sb. pak náleží policistovi náhrada za bolest ve dvojnásobné výši, než stanoví výše uvedená vyhláška, jestliže došlo k poškození zdraví při služebním zákroku osobou, jejíž jednání směřovalo proti tomuto zákroku. Shora uvedené podmínky byly v posuzovaném případě splněny.
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného P. S. jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písn. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jakož i výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr