ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1272.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1272/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 dovolání obviněného ml. M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 Tm 19/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (soudu pro mládež) ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005, byl obviněný mladistvý (nadále jen mladistvý) M. L. uznán vinným proviněními ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže; nadále jen zákon č. 218/2003 Sb.), k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. H. částku 162.600,- Kč a O. z. p. z. b., p. a s. částku 25.198,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý uvedených provinění v jednočinném souběhu dopustil tím, že dne 5. 7. 2005 v době kolem 20:00 hodin před vchodem do restaurace K. d. v T. n. S., v přítomnosti M. P., D. K., V. K., T. S., M. K., R. K., M. P., J. R., J. L., S. S. a J. V. poté, co do něj u vchodu strčil M. H. a následně jej slovně a fyzicky údery do obličeje napadl, toho udeřil do obličeje rukou, ve které držel půllitrovou sklenici, konkrétně do pravé části obličeje do oblasti oka, čímž došlo k rozbití sklenice, a takto došlo ke zlomenině spodní části pravé očnice s rozsáhlou krevní sraženinou v očnici a s krevním výronem do pravé čelistní dutiny, hluboké tržněřezné ráně kůže obličeje pod pravým okem v délce 6 cm s výhřezem tuku z očnice, další ráně v délce 1 cm na horním víčku pravého oka, krevnímu výronu v oční spojivce, řezné ráně pravého oka – bělimy okrouhlého tvaru v dolních kvadrantech s výhřezem očních tkání o délce cca 2 cm a nevratné ztrátě pravého oka M. H.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl mladistvý odvoláním, které zaměřil proti jeho výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestním opatření. Usnesením Krajského soudu v Praze - soudu pro mládež ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, bylo odvolání mladistvého dle §256 tr. řádu zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to proti všem jeho výrokům. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Zpochybnil především zjištění soudů vztahující se k úrazovému mechanismu vedoucímu k poranění poškozeného. Upozornil, že celá řada svědků vyvrací závěry soudu týkající se popisu celé události, zejména pak jeho aktivní role v jednání, jehož důsledkem je těžká újma na zdraví poškozeného. Podotkl, že i ze závěru znaleckého posudku prof. MUDr. P. S., DrSc. a jeho znalecké výpovědi v rámci hlavního líčení vyplývá, že není vyloučena možnost, že ke zranění poškozeného došlo v důsledku jiného mechanismu, než který vzal za prokázaný soud prvního stupně, konkrétně že ke zranění mohlo dojít i v důsledku společného pádu obviněného a poškozeného na zem v místě činu. Dále mladistvý vyjádřil přesvědčení, že nebylo v řízení prokázáno, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví poškozeného. Zdůraznil, že do potyčky s poškozeným nevstupoval s úmyslem ho jakkoliv zranit, nýbrž jeho jednání bylo vedeno pouze snahou se bránit. Iniciátorem konfliktu byl poškozený, který ho opakovaně napadl, jak bylo potvrzeno svědeckými výpověďmi. Tyto okolnosti vzal soud sice za prokázané, avšak žádným způsobem nebyly promítnuty v jeho rozhodnutí. Kategoricky odmítl názory soudu, že jeho obrana přerostla v agresivní útok a že s vysokou mírou aktivity se do konfliktu zapojil. Uvedl, že jeho chování spočívalo v instinktivní obraně směřující k vyhnutí se dalšímu napadání bez úmyslu, byť i jen nepřímého, poškozenému jakkoliv ublížit či jej zranit. Mladistvý se dále neztotožnil ani s posouzením jednání jako provinění výtržnictví. Poukázal, že potyčku vyprovokoval právě poškozený, který jej fyzicky i slovně napadl, a zároveň soudu vytkl, že nevzal v potaz skutečnost, že u něj byla potvrzena lehká mozková disfunkce, která zapříčinila, že nebyl schopen řešit útoky ze strany poškozeného s větší rozvážností.
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005, zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mladistvého uvedla, že pokud vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, ocitl se mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s tímto důvodem dovolání mohl podle ní namítat, že zjištěný skutek není trestným činem s ohledem na ustanovení §13 tr. zák., avšak v konkrétním případě i tuto námitku primárně opřel o polemiku se skutkovým zjištěním soudu, že se s vysokou mírou aktivity do konfliktu zapojil a že jeho obrana přerostla v agresivní útok, kterým způsobil zranění. Připomněla, že odvolací soud tato zjištění považoval za správná a sám dodal, že mladistvý pokračoval v intenzivním napadání poškozeného i poté, co ho již sklenicí udeřil do obličeje. Třebaže tyto závěry nebyly hodnoceny výslovně ve vztahu k nutné obraně, nepřichází vzhledem k nim aplikace ustanovení §13 tr. zák. v úvahu. Mladistvý existenci deklarovaného důvodu dovolání opřel o polemiku se zjištěním soudu, že konflikt iniciovaný poškozeným přerostl ve vzájemné napadání v potyčce, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání mladistvého bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou mladistvý odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Těmto kritériím neodpovídá ta část námitek obviněného, jimiž zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě újmy na zdraví poškozeného M. H. Obviněný uplatnil výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, že to byl právě on, kdo svým aktivním jednáním způsobil poškozenému zranění. Upozornil, že celá řada svědků vyvrací závěry soudu co do popisu celé události, zejména pak aktivní role mladistvého v jednání, jehož důsledkem byla těžká újma na zdraví poškozeného. Uvedl, že ani znalec prof. MUDr. P. S., DrSc. ve své výpovědi nevyloučil možnost, že ke zranění poškozeného došlo v důsledku jiného mechanismu, než který vzal za prokázaný soud prvního stupně, konkrétně že ke zranění mohlo dojít i v důsledku společného pádu obviněného a poškozeného na zem v místě činu.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Benešově a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Praze – soud pro mládež, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat, nejde tedy o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Soud prvního stupně na takto uplatněnou námitku reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí a vyložil, o jaké důkazy opřel zjištění, že to byl právě mladistvý, kdo aktivním jednáním, konkrétně jím vedeným úderem půllitrovou sklenicí do obličeje poškozeného, tomuto způsobil poranění, i jakými úvahami byl veden při hodnocení provedených důkazů (strana 3). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a zdůraznil, že soudem prvního stupně zjištěný mechanismus vzniku zranění poškozeného správně vychází ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce prof. MUDr. P. S., DrSc. a koresponduje nejen s výpovědí poškozeného, ale i výpověďmi svědků M. P., D. K. a R. K. (strana 3 usnesení).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst.1, 2 písm. c) tr. zák. a zda jednání mladistvého vykazuje znaky „výtržnosti“ ve smyslu zákonných znaků provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu jakož i provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Trestný čin a stejně tak provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejností přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky provinění ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že mladistvý jinému úmyslně ublížil na zdraví a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví a dále provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Ve vztahu k naplnění znaků provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. mladistvý namítl, že jeho čin znaky „výtržnosti“ nevykazuje.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není proviněním, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky provinění, tj. zda jeho znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.). O provinění se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Z hlediska materiální stránky trestného činu (provinění) výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.).
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky provinění výtržnictví přesvědčivě neobsahuje. Způsob, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s otázkou právního posouzení činu mladistvého také jako tohoto provinění, nelze akceptovat.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování. Stejné požadavky platí bez výjimky i pro provinění.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (provinění). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu (provinění) vyjádřeným v právní větě výroku.
Právě o takovou situaci v posuzovaném případě jde.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně se podává, že mladistvý před vchodem do restaurace (tj. na místě veřejnosti přístupném) za přítomnosti jedenácti vyjmenovaných svědků [tj. veřejně ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák.] poté, co do něj u vchodu strčil poškozený a následně jej slovně a fyzicky údery do obličeje napadl, udeřil poškozeného do obličeje rukou, ve které držel půllitrovou sklenici, a to do pravé části obličeje do oblasti oka, čímž došlo k rozbití sklenice a ke způsobení zranění specifikovaných ve výroku rozsudku.
Je zjevné, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání mladistvého lze posoudit jako provinění výtržnictví; popsaný skutek neobsahuje žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala právě k tomu znaku objektivní stránky tohoto provinění, jež by bylo lze označit jako výtržnost. Vyplývá z nich totiž jedině to, že mladistvý, jsa vyprovokován slovně i fyzicky poškozeným, udeřil jej do pravé části obličeje do oblasti oka rukou, v níž měl půllitrovou sklenici. Okolnosti, za nichž se mladistvý činu dopustil, nedovolují bez dalšího učinit závěr, že jde o jednání charakterizované jeho zjevně neuctivým a neukázněným postojem k zásadám občanského soužití a přímo v rozporu se skutkovým zjištěním soudu je i ta část právní věty, podle níž se dopustil výtržnosti tím, že „napadl jiného“. Jako nepřesvědčivé je třeba hodnotit odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se mladistvý dopustil výtržnosti, i když konflikt nevyvolal a za jeho iniciátora byl označen poškozený, neboť „není důležité, kdo začal, ale kdo naplnil znaky výtržnosti“, přičemž podle něj se mladistvý do konfliktu aktivně zapojil (aniž by bylo vyloženo, jakým způsobem se tak stalo). Jako argument pro použití označené právní kvalifikace skutku nelze bez dalšího akceptovat ani odkaz na případnou pomoc přátel mladistvého či obsah lékařských zpráv, podle nichž mladistvý v podstatě zraněn nebyl (strana 4 rozsudku).
Tyto nedostatky nebyly odstraněny ani rozhodnutím odvolacího soudu, který označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se i s jeho důvody pro použití právní kvalifikace skutku též jako provinění výtržnictví. I on bez bližšího vysvětlení zdůraznil, že mladistvý „se do konfliktu zapojil s vysokou mírou aktivity, ačkoliv mohl věc řešit jiným způsobem, a v konfliktu pokračoval i poté, co poškozeného udeřil sklenicí do obličeje a sám jej tak intenzivně napadal…“ (strana 4). Zjištění, že mladistvý v násilném jednání vůči poškozenému pokračoval i po úderu sklenicí, které by mohlo být v daných souvislostech relevantní, není součástí tzv. skutkové věty výroku o vině, soud prvního stupně se o něm výslovně nezmiňuje ani v odůvodnění svého rozsudku, a nelze je proto vzít za stávající situace v potaz.
Na soudu prvního stupně tedy bude, aby se otázkou právního posouzení činu mladistvého též jako provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. vypořádal přesvědčivěji než dosud; aby vyložil, o jaká skutková zjištění tento závěr opřel a jakými úvahami se řídil nejen při hodnocení provedených důkazů, ale i při hodnocení naplnění formálních a materiálních znaků tohoto provinění.
Další výhrady mladistvého směřovaly vůči závěrům o naplnění subjektivní stránky provinění ublížení na zdraví. Mladistvý vystavil zpochybnění subjektivní stránky tohoto provinění v podstatě na námitce, že neměl v úmyslu způsobit následek v podobě ublížení na zdraví poškozeného a že to byl poškozený, kdo na něj zaútočil, přičemž on se musel jeho bezdůvodnému útoku bránit.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. nemohou obstát. Soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě evidentně naplňují a ve vztahu k těžké újmě na zdraví coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se vyžaduje zavinění z nedbalosti podle §5 tr. zák.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. V této souvislosti je nutno poznamenat, že mladistvý si musel být vědom, že v důsledku úderu rukou, ve které držel naplněnou půllitrovou sklenici, do pravé části obličeje lze s ohledem na intenzitu úderu očekávat rozbití sklenice a že tak může poškozenému způsobit zranění; s případnými následky v podobě vzniku zranění musel být též srozuměn, neboť tu neexistovaly žádné okolnosti, které by takovým následkům mohly případně zabránit.
Stran zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v ustanovení §6 tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, a jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. Totéž platí o okolnostech přitěžujících. Ustanovení §6 tr. zák. tedy rozlišuje \"těžší následek\" a \"jinou skutečnost\". Ve smyslu citovaného ustanovení těžším následkem je ohrožení nebo porušení vyvolané trestným činem jako např. značná škoda, těžká újma na zdraví apod.; jinou skutečností jsou okolnosti blíže určující objekt a objektivní stránku trestného činu a pachatele. Je zjevné, že způsobení těžké újmy na zdraví je v konkrétním případě „těžším následkem“ a k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje. Soud prvního stupně v této souvislosti přiléhavě uvedl, že nelze klást mladistvému za vinu úmysl (a to ani nepřímý) ke vzniklému následku v podobě úplné ztráty oční bulvy (představující těžkou újmu na zdraví), ale jako mladý člověk s běžnými životními zkušenostmi vědět měl a mohl, že pokud útočí skleněnou nádobou proti obličeji jiného při použití minimálně střední intenzity, může dojít k těžkému zranění (strana 4 rozsudku).
Významná je ale také výhrada mladistvého, že svým činem se toliko bránil bezdůvodnému útoku poškozeného. Tím otevřel prostor pro řešení otázky, zda se činu nedopustil za podmínek nutné obrany podle ustanovení §13 tr. zák., podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Touto otázkou se soudy obou stupňů výslovně nezabývaly, ač se s ohledem na popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě naznačuje, že její řešení je významné.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem (proviněním). Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Beztrestnosti podle §13 tr. zák. se však nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a dá se např. s útočníkem do vzájemné půtky, takže u něj již nejde o obranu, ale o snahu vypořádat se s ním (k tomu č. 26/1967 Sb. rozh. tr.).
Jakkoliv se ani Nejvyšší soud vzhledem k obsahu spisu nedomnívá, že mladistvý se činu dopustil za podmínek §13 tr. zák., poněvadž určitá část důkazů vyznívá tak, že šlo o vzájemný konflikt a potyčku mezi mladistvým a poškozeným (viz např. výpověď svědka D. K., V. K., J. L., S. S., J. V.), je třeba, aby se rozhodnutí soudu přesvědčivěji vypořádalo s konkrétními okolnostmi průběhu incidentu, které měly doložit aktivní účast mladistvého na něm a jsou v tomto ohledu relevantní, jež však byly pouze zmíněny v návaznosti na právní posouzení skutku též jako provinění výtržnictví bez bližšího odkazu na výsledky dokazování.
Na soudu prvního stupně proto bude, aby se jednak důsledně vyrovnal s otázkou právního posouzení skutku jako provinění výtržnictví po stránce formální i materiální s ohledem na kritéria vyložená v tomto usnesení, a dále aby vyložil, proč čin obviněného nelze hodnotit jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák.
Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že za změnu rozhodnutí v neprospěch mladistvého je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje jeho situaci a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestního opatření atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch mladistvého, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty provinění, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky provinění, jimiž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení mladistvého, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložené trestní opatření (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005).
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání mladistvého podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 13 Tmo 7/2006, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 2 Tm 19/2005, poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková