ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1319.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1319/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedáním konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 50 To 115/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 137/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 T 137/2004, byl obviněný R. K. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. K. uvedených trestných činů dopustil tím, že v P. dne 6. 9. 2004 v době kolem 22.00 hodin poblíž pěší lávky přes řeku Mži nedaleko od obchodního domu K. v L. ul. zavlekl na travnatý porost poškozenou V. Š., kde do ní strčil tak, že upadla na zem, poté si na ni klekl a přes její nesouhlas a prosby, aby svého jednání zanechal, jí vyhrnul tričko a svetr ke krku, levou rukou přidržoval její pravou ruku, druhou rukou si rozepnul kalhoty, onanoval, přičemž přitáhl pravou ruku poškozené ke svému přirození a požadoval po ní, aby mu „to udělala“, což poškozená odmítla, poté ejakuloval na horní část jejího těla a při útěku z místa činu odcizil poškozené tašku, která ležela vedle ní, obsahující mobilní telefon zn. Nokia 5110 v hodnotě 550,- Kč, průkazku MHD s měsíčním kuponem v hodnotě 350,- Kč, peněženku v hodnotě 20,- Kč bez finanční hotovosti, kosmetické potřeby v hodnotě 200,- Kč, doklady a klíče, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 9/2003, doručeným mu dne 8. 1. 2003, který nabyl právní moci dne 23. 1 2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který dosud nevykonal.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. K. odvoláním, které bylo zaměřeno proti výroku vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 50 To 115/2006, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Ačkoliv výslovně neodkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které dovolání opírá, namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci; je tedy zjevné, že dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel popřel, že by se činu dopustil. Uvedl, že podle jeho názoru dívka, jež jde s mužem, kterého vidí prvně, za tmy k řece a ještě se s ním vede za ruku, musí nutně předpokládat, že s největší pravděpodobností „k něčemu dojde“, a soudy tento logický aspekt ve svých rozhodnutích zcela opomenuly. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou popsal průběh celé události tak, že čekal na poškozenou před restaurací U M., kde si celý den povídali o sexu, obdarovávali se vzájemnými dotyky a projevovali si náklonnost. Poté se procházeli městem, drželi se za ruce a nakonec se rozhodli zakončit večer oboustranným orálním sexem na nerušeném místě u řeky. Zpochybnil věrohodnost poškozené a soudům obou stupňů vytkl, že nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce jeho věrohodnosti. Argumentaci, že věrohodnost poškozené je umocněna znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, který potvrdil shodu DNA na těle a oděvu poškozené s DNA profilem nalezeným v bukalním stěru získaném od něj, označil za zcela irelevantní, neboť nikdy nepopíral, že ejakuloval na tělo poškozené. Zamítl-li odvolací soud podané odvolání, došlo podle něj k porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a aby rozhodl o jeho nevině ve vztahu k oběma trestným činům.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém zevrubném vyjádření k dovolání obviněného upozornil, že dovolaní nesplňuje náležitosti dovolání, neboť v rozporu s požadavky §265f odst. 1 tr. ř. neobsahuje odkaz na některé z ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o které by své dovolání opřel. Současně ale poznamenal, že obviněný zřejmě zamýšlel opřít dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čemuž nasvědčuje volná citace tohoto důvodu dovolání i obsah jeho námitek. Podle názoru státního zástupce však uplatněné námitky svou povahou neodpovídají požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž předkládá dovolacímu soudu vlastí verzi průběhu skutkového děje, vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily shromážděné důkazy, a argumentuje, že v jeho případě nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, která má ovšem výlučně procesně právní povahu; v podstatě tak namítl porušení procesních zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což je v rozporu s hmotně právním charakterem deklarovaného dovolacího důvodu. Dodal, že námitky obviněného by mohly mít význam pouze v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními názory soudů obou stupňů; existence takového nesouladu ale nebyla zjištěna. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Plzeň-město a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Plzni. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně posoudily věrohodnost jeho výpovědi, ač právě ta byla podporována logickým aspektem vývoje událostí, a na základě jím předložené skutkové verze popřel vinu oběma trestnými činy, jimiž byl uznán vinným. Nesouhlasil se způsobem, jakým byla hodnocena věrohodnost výpovědi poškozené, biologické stopy zajištěné na těle a oděvu poškozené, a vyvozoval, že rozhodnutí soudů nerespektovala zásadu in dubio pro reo.
Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím na základě své vlastní skutkové verze (čekal na poškozenou před restaurací U M., kde si celý den povídali o sexu, obdarovávali se vzájemnými dotyky a projevovali si náklonnost a poté se procházeli městem, drželi se za ruce a nakonec se rozhodli zakončit večer oboustranným orálním sexem na nerušeném místě u řeky, přičemž poškozená musela předpokládat, že s největší pravděpodobností „k něčemu dojde“), se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (strana 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o výpověď poškozené V. Š., a vypořádaly se i s výhradou obviněného, jíž zpochybnil takový postup soudu prvního stupně, na základě něhož byl výrok o jeho vině opřen o výpověď poškozené, která byla v předchozím zprošťujícím rozsudku téhož soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2005 označena jako nepřesvědčivá. Soud prvního stupně vyložil, že - jsa vázán pokyny odvolacího soudu - doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie znalce PhDr. J. J. Ten na podkladě podrobného vyšetření poškozené dospěl k jednoznačnému závěru svědčícímu obecné i specifické věrohodnosti poškozené a vysvětlil též příčiny jistých pochybností o přesvědčivém vystupování poškozené v předchozí fázi řízení před soudem, tkvící v charakteristice osoby poškozené, která citlivě reaguje na psychickou zátěž. Soud jeho závěry nezpochybnil a vzal je za podklad svých úvah v procesu hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková