ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1324.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1324/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání, které podal obviněný X. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 567/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 206/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného X. C. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný X. C. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 T 206/2004, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od července 2003 do června 2004 v Praze 6 ani jinde neplnil vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři K. C., která byla rozsudkem soudu v Clermond-Ferrand ve znění Odvolacího soudu v Riomu ze dne 21. 1. 2003 svěřena do péče své matky B. Š., přičemž tuto povinnost neplnil i přesto, že si jí byl vědom, neboť vzniká narozením dítěte přímo ze zákona, a protože o výši výživného nebylo dosud soudně rozhodnuto, bylo vyřešením předběžné otázky výživné stanoveno na částku 4.000,- Kč měsíčně, splatných k rukám matky oprávněné měsíčně vždy předem do každého 1. dne v měsíci a za předmětné období tak na výživném vznikl dluh ve výši 48.000,- Kč, přičemž úmyslné zavinění je spatřováno v tom, že ačkoliv si byl své vyživovací povinnosti vědom a měl dostatečný příjem na to, aby ji mohl plnit, přesto tak nečinil.
Za tento čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby dlužné výživné zaplatil.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný X. C. odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl tak, že ho usnesením ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 567/2005, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti označenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný X. C. prostřednictvím obhájce JUDr. J. H. dovolání, jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení souvisejících otázek. Především poukázal na to, že se odvolací soud vůbec nezabýval vázaností orgánů činných v trestním řízení pravomocným rozhodnutím soudu v otázce výživného, jak o ní odvolací soud v Riomu rozhodl usnesením ze dne 21. 1. 2003. Dále napadenému rozhodnutí vytkl, že nová výše výživného nebyla dovolateli určena pravomocným rozhodnutím českého soudu resp., že vůbec dosud nebyla stanovena a za účelem jejího objasnění nebyly provedeny důkazy ve prospěch dovolatele, a to i přesto, že ji dovolatel považuje za neopominutelnou při posuzování toho, zda se stal, resp. mohl stát skutek, v němž je spatřován předmětný trestný čin. Obviněný se též ohradil proti výtce odvolacího soudu, podle něhož neprojevil valný zájem o trestní řízení, když se veřejného zasedání ani hlavního líčení neúčastnil, k tomu poznamenal, že částku 1.500,- EUR nelze mechanicky přepočítávat na Kč, aniž by soud bral v úvahu náklady konkrétní osoby podle poměrů místa jeho bydliště. Uvedl, že pro něj je prioritní zabezpečení základních životních potřeb a uskutečnění cesty 1x měsíčně na návštěvu nezletilé dcery do P. K tomu mu postačuje právě částka, kterou měsíčně vydělá a tudíž není schopen hradit jiné výdaje, např. další cesty k soudu do P. Obviněný za nesprávný označil i názor vyjádřený v odůvodnění odvolacího soudu, že výživné nelze hradit naturální formou.
Ze všech těchto důvodů v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve poukázala na průběh předcházejícího řízení a rozvedla podstatný obsah podaného dovolání, a shledala, že všechny námitky, o něž obviněný své dovolání opřel, jsou skutkové povahy, směřují mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nelze je uznat za věcně odpovídající ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů plynoucích z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání obviněného X. C. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby takto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž podání dovolání umožňuje zákon podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., může být dovolání podáno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Plyne z něho, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na základě těchto zásad významných pro posouzení existence deklarovaného dovolacího důvodu, je potřeba posuzovat i obsah podaného dovolání, z něhož plyne, že obviněný v něm v rozporu s uvedeným dovolacím důvodem reagoval na výtku odvolacího soudu, že neprojevil zájem o trestní řízení, neboť se nedostavoval k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání a k tomu obviněný v dovolání vysvětloval, že se soudu neúčastnil z důvodu velkých finančních nákladů na cesty k soudnímu řízení, které nemohl vydat vzhledem k jiným potřebám, které musel hradit. Tyto námitky stojí mimo označený dovolací důvod a nedopadají ani na žádný z jiných důvodů vymezených v ustanovení §265b tr. ř., a dovolací soud se jimi nemohl zabývat.
V souladu s označeným dovolacím důvodem obviněný dovolání podal v té části, v níž napadenému rozhodnutí vytkl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nemůže být posouzen jako trestný čin, protože soudy jeho vyživovací povinnost určily, aniž by respektovaly, že odvolací soud v Riomu jeho vyživovací povinnost nestanovil, a pokud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že výživné nelze hradit naturální formou. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami je vytýkána nesprávná právní kvalifikace a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací soud zkoumal, zda je ve vztahu k nim dovolání opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., je nejprve vhodné v obecné rovině konstatovat, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Z hlediska námitky obviněného uvedené v dovolání je významné, že objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se tak na vyživovací povinnost vyplývající přímo ze zákona o rodině, aniž by se vyžadovalo její předchozí určení soudem.
Již z tohoto vymezení je zřejmé, že trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině (bez toho, aniž by taková povinnost byla soudem stanovena). Obviněný je v projednávané trestní věci v poměru otce k nezletilé dceři. Vyživovací povinnost rodičů k dětem upravuje ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a že dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. podle něhož při určení výživného soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při tom soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
V této souvislosti je potřeba připomenout, že výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní.
Zákon preferuje dobrovolnost plnění, avšak není-li plněno dobrovolně, řádně a včas, rozhodne o výživném soud, jak upravuje ustanovení §86 zákona o rodině. Je tedy zřejmé, že požadavek obviněného, že není povinen plnit výživné na svou dceru proto, že o takové povinnosti nerozhodl soud, je v rozporu se zákonnou povinností rodiče vůči dítěti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí, a proto ve vztahu k trestnému činu, pro který je obviněný stíhán, není podstatné, že odvolací soud v Riomu ve svém rozhodnutí z 21. 1. 2003, č. 02/3227, (jímž potvrdil nařízení ze dne 12. 11. 2002 soudcem pro rodinné záležitosti soudu I. stupně v Clermod-Ferrand o tom, že nezletilá K. bude bydlet se svou matkou B. Š., a upravil též dobu styku obviněného s nezletilou), se nikterak vyživovací povinností obviněného nezabýval.
Okolnosti podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zjistil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně, který na straně 3 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný nejméně od července 2003 do června 2004, kdy bylo dne 5. 6. 2004 obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, žádnou částku na výživu nezletilé nepřispíval, a tedy tím svou zákonnou povinnost svou dceru vyživovat, jak mu zákon ukládá, vědomě neplnil.
Jestliže soud prvního stupně tímto způsobem shledal u obviněného zaviněné neplnění zákonné vyživovací povinnosti na nezletilou dceru K. a též i to, že o rozsahu této vyživovací povinnosti doposud nebylo rozhodnuto, bylo zcela namístě, důvodné, a v souladu se zákonem, že řešil sám výši výživného v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., neboť vycházel ze zásady, že soud při rozhodování o vině posuzuje rozsah vyživovací povinnosti pachatele samostatně (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 32/1979 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně na straně 3 svého rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých poznatků dospěl k závěru o výši výživného, které byl obviněný po vymezenou dobu na svou nezletilou dceru povinen platit, a z jakých důvodů za odpovídající považuje částku ve výši 4.000,- Kč měsíčně.
V souladu s kritérii vymezenými v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, podle něhož při určení výživného soud přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného a při tom soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika, soud prvního stupně vysvětlil, že přihlížel jak k poměrům obou rodičů, tak i potřebám nezletilé, zejména uvážil majetkové poměry každého z rodičů, když matka vydělává měsíčně 21.000,- Kč a otec 1.500,- EURO a nezletilá kromě alergie má potřeby přiměřené jejímu věku.
Nejvyšší soud se ztotožnil s těmito závěry soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího, který k odvolání obviněného v tomto rozsudku neshledal žádné nedostatky a na straně 2 odůvodnění svého usnesení zdůraznil správnost postupu nalézacího soudu. Nad rámec závěrů učiněných oběma soudy a pro úplnost dovolací soud dodává, že částka 4.000,- Kč odpovídá odůvodněným potřebám nezletilé, která navštěvuje základní školu, avšak na základě rozhodnutí francouzských úřadů musí absolvovat francouzské lyceum, na které pobírá od francouzské vlády stipendium. Přitom hraje basketbal a navštěvuje též divadelní kroužek, za něž matka platí poplatky. Další záliby ani koníčky nemá. Matka pracuje jako krupiérka, žije s přítelem ve společné domácnosti, a nemá žádnou další vyživovací povinnost. Její měsíční příjem činí 21.000,- Kč. Obviněný měl nezletilou ve své péči až do doby, než na základě rozhodnutí odvolacího soudu v Riomu ze dne 21. 1. 2003 bylo určeno, že se nezletilá svěřuje do výchovy matky a od června 2003 ji má matka fakticky ve své péči. Matka s nezletilou žije v České republice, kde má být též vykonáván styk obviněného s nezletilou, který je však komplikován jeho vznětlivou a konfliktní povahou. Obviněný pracuje jako řidič a měsíčně si vydělává částku 1.500,- EURO, bydlí sám a nemá žádnou další vyživovací povinnost. Ze všech těchto skutečností je patrné, že soudem prvního stupně stanovená výše výživného je přiměřená všem zákonem stanoveným hlediskům a je tedy spravedlivá. Její rozsah též koresponduje se zásadou uvedenou v ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině, podle níž při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.
Za potřebné však Nejvyšší soud považuje upřesnit závěr, k němuž dospěl odvolací soud, který na straně 2 svého rozhodnutí, uvedl, že „výživné nelze hradit naturální formou“, proti němuž vznesl svou námitku v dovolání i obviněný. Z povahy výživného, jak bylo shora rozvedeno vyplývá, že může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opakujících peněžních dávek. Může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění, jako je např. bydlení a zejména v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost. Z toho je patrné, že plnění vyživovací povinnosti v naturální podobě je možné a není tedy zákonem vyloučeno, pokud jím jsou zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001). Za ty je nutné považovat ve smyslu §96 odst. 1 věta prvá, zákona o rodině, jednak potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se např. o letních prázdninách. Účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného prospěšných pro jeho všestranný vývoj, tedy jak obvyklých, běžných, tak i těch, které se vyskytují nahodile.
Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním.
Z těchto důvodů proto za splnění vyživovací povinnosti, jak ji má na mysli ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině nelze považovat částečné poskytnutí naturálního plnění, např. v podobě dárků, dílčího ošacení, atd., které měl ve svém dovolání na mysli obviněný.
Z toho vyplývá, že pokud obviněný v době od července 2003 do června 2004 poskytoval své dceři pouze příležitostné dárky, které ji předával pouze tehdy, když se s ní osobně setkal, neuhradil tím ani část z toho, čím byl povinen na její potřeby přispívat, a proto nelze tyto „pozornosti“ považovat ani za dílčí formu naturálního plnění vyživovací povinnosti.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud shledal správným usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 To 567/2005, i na něj navazující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 2 T 206/2004, pokud jimi byl obviněný uznán vinným trestným činem neplnění vyživovací povinnosti podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť oba soudy uvážily a zjistily řádně skutečnosti významné z hlediska všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a o této právní kvalifikaci rozhodly v souladu se zákonem. V odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně vyložily z jakých úvah a na základě kterých okolností tyto své závěry učinily. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného X. C. posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu je odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová