ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1425.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1425/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 o dovolání obviněného Z. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 6 To 252/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 32/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 3 T 32/2005, byl obviněný Z. Z. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 1.), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (pod bodem 2.) a odsouzen podle §241 odst. 1, §41 odst. 1 (správně má být uvedeno §42 odst. 1), §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl uložen trest propadnutí věcí, a to plynové pistole ev. č. 51140, 8 ks nábojů a černé kukly.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu vydírání pod bodem 1. tím, že dne 13. 11. 2004 v době okolo 02.15 hodin na ulici P. v H., před vstupními dveřmi do objektu společnosti E. se vydával před K. L. za policistu, požadoval po ní, aby jej následovala na policejní stanici k podání vysvětlení, přičemž když poškozená toto odmítla a požádala jej o předložení služebního průkazu, vytáhnul z bundy plynovou pistoli, kterou měl při sobě, tuto přiložil k tělu jmenované a za užití fyzického násilí v podobě tlaku rukou na její tělo se ji snažil vtlačit do domu, přičemž svého jednání zanechal až poté, co jmenovaná začala křičet o pomoc a aktivně se bránit rukou a kopáním, a z místa činu utekl;
trestných činů znásilnění, krádeže a neoprávněného držení platební karty pod bodem 2. tím, že dne 13. 11. 2004 v době okolo 05.00 hodin na silničním obchvatu mezi obcemi K. a P., v místě sjezdu k obci K. z hlavní silnice ve směru od obce P., přinutil R. Z. pod hrozbou užití plynové pistole, kterou jí v první moment přiložil na krk, aby s ním nejprve šla mimo silnici na sousední pole vpravo od silnice ve směru od obce P., a zde ji opět pod hrozbou užití této zbraně přinutil nejprve k orálnímu pohlavnímu styku, poškozená mu musela v kleče sát pohlavní úd, následně ji otočil a vykonal na ní zezadu soulož, přičemž po pohlavním styku mu musela vydat svou peněženku s osobními doklady, finanční hotovostí ve výši 1.500,- Kč, stravenkami SYAS v hodnotě 1.200,- Kč, platební kartu Komerční banky a dále mobilní telefon zn. Nokia 3310 a 3 ks řetízků z bílého kovu, poté poškozené řekl, ať zůstane 15 minut na místě, jinak že jí ublíží či zabije, a následně téhož dne v 11.47 hodin v K. na K. n. vybral pomocí této odcizené platební karty z bankomatu K. b., a. s., částku 1.000, Kč z účtu poškozené.
Splnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. bylo spatřováno v tom, že popsaných skutků se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. 43 T 5/97, který nabyl právní moci dne 18. 2. 1998, uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na deset let, přičemž usnesením Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. Pp 48/2001, byl dne 28. 2. 2002 podmíněně propuštěn z výkonu trestu a byla mu stanovena zkušební doba na sedm let.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 6 To 252/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný Z. Z. byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. V prvém případě byl usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 9. 2005, sp,. zn. 6 To 273/2005, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 3 T 32/2005, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 6 To 252/2006, podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím své obhájkyně dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Namítl, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný prostředek, ač řízení mu předcházející bylo zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal tak na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že se trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. nedopustil. Podle něj soudy obou stupňů opřely své závěry pouze o svědeckou výpověď K. L., nevzaly v úvahu všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch a neprovedly jím navrhovaný opětovný výslech K. L. Vyjádřil přesvědčení, že skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, nebylo prokázáno, že se tohoto trestného činu dopustil. Taktéž tvrdil, že se nedopustil ani trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., neboť k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou R. Z. došlo dobrovolně, rozhodně nepoužil násilí či jeho pohrůžku. Soudy se podle jeho názoru nevypořádaly se všemi důkazy, zejména nevyslechly navrhovaného svědka M. H. a ze zjištěných skutkových okolností tak nevyplývá naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, zejména pak se závěry odvolacího soudu, který se zabýval totožnými argumenty, jaké obviněný uplatnil v rámci dovolání. Poznamenala, že obhajoba obviněného byla vyvrácena svědeckými výpověďmi poškozených, které nezůstaly osamoceny, ale byly podpořeny i dalšími důkazy. Vzhledem k tomu, že neshledala ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání obviněného, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Kroměříži a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně. V podstatě vytkl, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se trestných činů vydírání a znásilnění dopustil, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy (opětovný výslech poškozené K. L. a svědka M. H.); ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin vydírání argumentoval, že soudy nesprávně vycházely pouze ze svědecké výpovědi K. L. a ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin znásilnění tvrdil, že se jednalo o zcela dobrovolný styk mezi ním a poškozenou R. Z.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (nic nespáchal, pohlavní styk mezi ním a poškozenou R. Z. byl dobrovolný) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů v podobě zjištěné soudy nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se k úplnosti dokazování a způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména strany 9, 10 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 rozsudku odvolacího soudu). Přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů považovaly opakovaný výslech svědků K. L. i M. H. za úkony nadbytečné, i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného především o výpovědi poškozených K. L. a R. Z., které v procesu dokazování nezůstaly osamoceny. Správně připomněl, že věrohodnost výpovědi svědkyně R. Z., která vylučuje obhajobu obviněného, že pohlavní styk s ní byl oboustranně dobrovolný, byla podepřena i znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a též psychologie a výpovědí svědka M. H. Soud prvního stupně logicky zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, že se jednalo o dobrovolný pohlavní styk. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Závěry o vině obviněného mají oporu ve výsledcích dokazování provedeného v souladu s procesními předpisy a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Není pochyb ani o tom, že skutek pod bodem 1. vykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., skutek pod bodem 2. znaky trestných činů znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., přičemž trestné činy vydírání a znásilnění, jež náležejí do kategorie zvlášť závažných úmyslných trestných činů ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková