ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1468.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1468/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání obviněného mladistvého L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 4 Tmo 77/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 34/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, soudu pro mládež, ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 3 Tm 34/2005, byl obviněný mladistvý (nadále jen mladistvý) L. K. uznán vinným proviněním vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže; nadále jen zákon č. 218/2003 Sb.) a odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody podmíněně odloženému na dva měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 12. 4. 2005 kolem 21.15 hod. v budově D. m. na ulici Š. v K. zatáhl V. K., na WC v 1. patře, kde ji držel, a přestože ho fackovala, požadoval po ní polibek, odmítal ji pustit, rozepínal jí knoflík na sukni, snažil se jí svléknout tričko, osahával ji na prsou a na hýždích a pustil ji, až když ho kopla do rozkroku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli mladistvý L. K., jeho obhájkyně Mgr. P. S. a též jeho matka M. K. odvoláními, která shodně zaměřili proti jeho výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 4 Tmo 77/2006, byla podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý L. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Vytkl, že v trestním řízení nebyla respektována zásada in dubio pro reo, neboť po provedeném dokazování vznikají pochybnosti o tom, že se události odehrály tak, jak vypověděla poškozená V. K. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že po skončení společné přípravy do školy jej poškozená začala lechtat, pak se šla učesat na chlapecký záchod, kam za ní šel, chytil ji za ruku, začal ji osahávat na prsou a na hýždích, přičemž se poškozená smála. Následně řekla, že se jí to nelíbí, že začne křičet, a proto ji pustil. Poukázal na to, že i z výpovědi poškozené v přípravném řízení bylo zřejmé, že se on i poškozená chovali tak, že se jednalo pouze o legraci. Dodal, že s touto jeho výpovědí koresponduje též výpověď svědka M. S., který viděl mj. i to, jak táhl V. K. na WC (nedržel ji zezadu kolem pasu), a vypověděl, že kdyby poškozená chtěla, lehce se mu vysmekne. Za spornou označil též intenzitu obrany poškozené, jejíž tvrzení je podle jeho názoru vyvraceno výpověďmi svědků M. S. a M. Š. Dále upozornil i na rozpornost výpovědi poškozené o průběhu incidentu; konkretizoval, že nejprve uváděla, že ji chytil za ruce, a poté své tvrzení změnila v tom smyslu, že ji měl táhnout zezadu za pas. Vytkl, že soudy nepřihlédly ke skutkovým tvrzením svědčícím v jeho prospěch, mezi něž zařadil i závěr znaleckého posudku o jeho duševním stavu, a opřely závěry o vině toliko o výpověď poškozené. Závěrem poukázal na absenci materiální stránky trestného činu (správně provinění), poněvadž stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v tomto případě malý. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby sám rozhodl tak, že se mladistvý zprošťuje obžaloby, nebo aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mladistvého uvedl, že podstatou jeho námitek je snaha dosáhnout prosazení odlišných skutkových závěrů, než jaké jsou vyjádřeny v rozhodnutích soudů. Dovolatel tak ignoroval výsledky dokazování vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a akcentoval vlastní hodnocení provedených důkazů a z odlišných skutkových závěrů dedukoval nesprávnost právního hodnocení skutku. Taková argumentace podle něj nenaplňuje zvolený dovolací důvod a ani žádný jiný zákonný důvod pro podání dovolání. Za nedůvodné považoval i dovolatelem blíže nerozvedené námitky, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je malý, a v tomto ohledu odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že mladistvý uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Šumperku, soud pro mládež, a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně opřely své rozhodnutí o jeho vině o výpověď poškozené V. K., o jejíchž tvrzení lze mít značné pochybnosti, neboť měnila svou výpověď, a hodnotil-li odlišným způsobem od soudů obou stupňů výpovědi svědků M. S. i M. Š.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v tomto ohledu uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje (poškozená ho lechtala, pak sama odešla na pánskou toaletu, kde ji chytil za ruku, začal ji osahávat na hýždích a prsou, přičemž se poškozená smála; následně poškozená řekla, že se jí to nelíbí, přesto se dále chichotala, tudíž si myslel, že odpor je pouze předstíraný, a po třetím upozornění ji pustil – jednalo se o legraci), primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strana 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého, jejíž podstata se shodovala s výhradami obsaženými v dovolání, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Námitky mladistvého zpochybňující věrohodnost výpovědi poškozené V. K. byly vyvráceny znaleckým posudkem z oboru psychologie, podle něhož u poškozené, která je schopna správně vnímat a reprodukovat prožité události, nebyly zjištěny sklony k vymýšlení, zveličování či překrucování faktů. Závěry o vině mladistvého mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž mladistvý bez bližší argumentace vytkl, že jeho čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, a není proto proviněním.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem či proviněním v případě mladistvého, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák., §6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.). O trestný čin či provinění se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Podle §6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. platí, že čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.
Mladistvý nezpochybňoval, že skutková zjištění soudů naplňují po stránce formální znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání tím, že jiného násilím nutil, aby něco konal nebo trpěl. Jeho námitka směřovala výlučně proti naplnění materiální stránky tohoto provinění, neboť stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je podle něj malý.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů však vyplývá, že soudy považovaly za naplněné znaky provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. i po stránce materiální, neboť seznaly, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než malý.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Čin mladistvého není možné tolerovat a jeho nebezpečnost bagatelizovat, jak naznačoval svým postojem k němu mladistvý tvrzením, že se jednalo o legraci. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soud prvního stupně zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé (strana 4 rozsudku). Soud prvního stupně vyváženě hodnotil okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch mladistvého a závěry, k nimž dospěl, svědčí o objektivním zhodnocení nebezpečnosti jeho činu bez tendence ji jakkoliv zkreslovat a zveličovat. Mladistvý svým činem porušil zájem společnosti na ochraně svobodného rozhodování člověka. Činu se dopustil vůči dívce, s níž krátce před tím konzultoval studijní látku, zneužívaje situace, kterou poskytovalo prostředí domova mládeže. Zatáhl ji proti její vůli na WC, čímž znemožnil možnost účinnější obrany a přivolání pomoci, a pokračoval v jednání, jež se dívce nelíbilo, což dávala najevo slovně i fyzicky, a to nikoliv po zanedbatelnou dobu. Jako bagatelní nelze hodnotit ani konkrétní projevy chování mladistvého, tj. osahávání poškozené po těle, požadování polibku přes její odpor, zejména s přihlédnutím k prostředí, v němž se odehrávalo. Nelze připustit, aby se násilné projevy chování mladých lidí, vynucované plnění představ staly tolerovanou normou chování; důsledkem tolerance k takovému chování jsou posléze obtížně zvladatelné situace právě v prostředí internátů, domovů mládeže či prostředí obdobném. Významné též je, že mladistvý ve svém jednání neustal dobrovolně, ale že se tak stalo teprve poté, co se mu poškozená vysmekla a utekla. O tom, že čin mladistvého nebyl pouhou legrací a nebyl nikterak malicherný, svědčí chování poškozené a ostatně i mladistvého bezprostředně po něm. Patřičná pozornost byla věnována i hodnocení osoby mladistvého, u nějž nejde o ojedinělé vybočení z jinak řádného života. Jakkoliv k němu nebyly zjištěny žádné negativní poznatky z místa bydliště, hodnocení školy z období, jež se vztahuje k době spáchání činu, nikterak příznivě nevyznělo. Mladistvý byl na S. o. u. K. opakovaně kázeňsky trestán a byl dokonce vyloučen z internátu (č. l. 42, 84). Stejně tak jednoznačně kladně nelze hodnotit ani poznatky obsažené ve zprávě M. ú. v Š., o. s. v., v jehož evidenci je mladistvý od roku 2002 (č. l. 43, 44).
Stupeň nebezpečnosti činu mladistvého pro společnost, byť objektivně nikterak značný, je jistě vyšší než malý a provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. bylo tedy jednáním mladistvého naplněno jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková