ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1551.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1551/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání obviněného R. S. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K. – K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 To 80/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 32/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, byl obviněný R. S. I. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §234 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Na základě odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, jež projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2004, odvolací soud usnesením sp. zn. 2 To 49/2004 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Tento soud uvedenou věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, uznal obviněného vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za což mu podle §234 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že
„dne 2. 9. 2002 kolem 10:00 hodin přivezl osobním automobilem tov. zn. VW Passat na místo činu k objektu benzínové čerpací stanice U., spol. s r. o., v obci M., okres K. H., dva z pachatelů, další dva přijeli osobním automobilem tov. zn. Renault, ve vozidle čekal připravený k odjezdu z místa činu, dva pachatelé vyčkali, až vedoucí čerpací stanice S. R. ponese v tašce tržbu, tuto tašku s tržbou spolu s další taškou s jejími osobními věcmi jí násilím strhli z ramene za současného ohrožování střelnou zbraní a utekli k vozidlu, kterým je obžalovaný odvezl, přičemž tržba činila 1.174.746,- Kč, a v druhé tašce byly pak osobní věci S. R. v hodnotě nejméně 3.500,- Kč a obě její tašky měly hodnotu nejméně 550,- Kč“.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, jako nedůvodné ve smyslu §265 tr. ř. zamítl.
K dovolání obviněného rozhodl ve věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 189/2005 – I., tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 2 To 93/2004, tak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 7 T 128/2003, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 7 T 32/2005, uznal obviněného vinným, že
„dne 2. 9. 2002 kolem 10:00 hodin přivezl do blízkosti benzínové čerpací stanice spol. s r. o. U. v obci M., okres K. H., osobním automobilem tov. zn. VW Passat dva pachatele, o nichž věděl, že jsou ozbrojeni střelnou zbraní a že mají v úmyslu za použití této zbraně se zmocnit tržby z této benzínové čerpací stanice a dále věděl, že v dalším vozidle jedou další dva pachatelé, dva pachatelé, které na místo dovezl, odešli k benzínové čerpací stanici a zde čekali, až vedoucí S. R. přinese tržbu, tašku s tržbou a další tašku s jejími věcmi jí strhli z ramene, když v průběhu útoku ji ohrožovali střelnou zbraní, po zmocnění se tašek s tržbou ve výši 1.174.746,- Kč a dalšími věcmi v hodnotě nejméně 3.500,- Kč pachatelé z místa utíkali zpět k vozidlu, kde čekal obžalovaný, který je rychlou jízdou odvezl pryč a od pachatelů dostal za uvedenou pomoc odměnu ve výši nejméně 25.000,- Kč a obžalovaný se uvedeného jednání dopustil, i když měl a mohl předpokládat nejméně s ohledem na způsob, jakým si s ním pachatelé domlouvali jízdu do M., a že u sebe měli střelnou zbraň a že jeli dvěma vozidly a byli v počtu čtyř, že popsanou trestnou činností mohou získat částku vyšší než 500.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2005, a usnesením sp. zn. 2 To 80/2005 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. K. dovoláním, jež v obecné rovině výslovně opřel o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vznesl výhradu, že závěr o jeho vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jež spatřoval v tom, že předmětný skutek byl podřazen pod skutkovou podstatu nekorespondujícího trestného činu. Vyjádřil nesouhlas s kvalifikací jeho jednání jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. s argumentem, že tímto skutkem mohly být maximálně naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Nebylo prý prokázáno, že byl srozuměn s úlohou, kterou měly sehrát osoby hlavních pachatelů předmětné loupeže, resp. že by věděl o tom, že tyto osoby veze na místo činu za účelem uskutečnění loupeže. Za pochybení rovněž označil to, že mu byla (jakožto pomocníkovi) přičtena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, aniž k ní bylo dáno z jeho strany zavinění a aniž bylo odůvodněno, na základě jakých zjištění soud takto postupoval.
V dalším textu obviněný polemizoval se správností rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; přitom položil důraz na to, že rozhodování soudu by se nemělo za žádné situace ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky dodal, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, neboť tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné a každé skutkové zjištění má vliv na právní posouzení skutku. Z toho dovozoval, že nebyla-li soudem spolehlivě zjištěna míra jeho účasti na souzeném skutku, nemohla být učiněna ani správná právní kvalifikace jeho jednání.
V rámci důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný napadenému rozhodnutí vytkl, že obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný žádnou námitku neuplatnil.
V závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 To 80/2005, a současně aby zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 7 T 32/2005, jakožto rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření nejprve upozornil na to, že ačkoli obviněný v dovolání odkázal taktéž na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neuvedl, v jakých okolnostech existenci tohoto dovolacího důvodu spatřoval. Pokud se týká námitek obviněného podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak za relevantní státní zástupce považoval ty námitky obviněného, jestliže vytkl, že skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku nevykazuje znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale nanejvýše trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Zaujal však názor, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí všechny objektivní i subjektivní znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. bezesporu vykazuje.
Se závěrem nalézacího soudu se státní zástupce ztotožnil i v otázce posouzení zavinění na straně obviněného ve vztahu k okolnosti podmiňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., tj. k výši způsobené škody. Podotkl, že jestliže se obviněný v míře popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně účastnil na loupežném přepadení benzínové čerpací stanice provedeném za součinnosti několika pachatelů, za použití střelné zbraně a za použití dvou motorových vozidel, pak přinejmenším měl a mohl vědět, že takovouto kvalifikovaně páchanou trestnou činností může být způsobena škoda ve výši několika set tisíc nebo i milionů korun. Za této situace proto lze podle jeho názoru u obviněného dovodit ve vztahu k těžšímu následku zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Jako neadekvátní státní zástupce hodnotil také použití dovolatelem uváděné právní kvalifikace trestného činu nadržování podle §166 tr. zák., neboť toto ustanovení postihuje pomoc poskytnutou pachateli až po dokonání, resp. dokončení trestného činu, a to osobou, která se sama jako spolupachatel nebo účastník na tomto činu nepodílela.
Státní zástupce shrnul, že námitky uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. je nutno považovat za zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání přitom podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda dovolání obviněného splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh obviněného, jenž učinil v petitu svého dovolání, je sice neúplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup Nejvyššího soudu (§265l a 265m tr. ř.) po zrušení napadených rozhodnutí, avšak nejedná se o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu, jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného požadavkům stran obsahových náležitostí dovolání, jak jsou uvedeny v §265f odst. 1 tr. ř., vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z jím uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Nejvyšší soud však ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu konstatoval, že ačkoli obviněný ve svém dovolání na citovaný důvod dovolání výslovně odkázal, v dalším textu svého mimořádného prostředku již nerozvedl žádné konkrétní argumenty, které jej měly naplňovat.
Takovýto postup ovšem není možno akceptovat, neboť z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Jelikož v posuzovaném případě nebyly výše popsané předpoklady ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněny, nemohl se Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím z tohoto hlediska zabývat.
Dalším důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze zákonné formulace citovaného ustanovení vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného v té části, pokud poukazoval na absenci důkazů svědčících o jeho srozumění s úlohou, kterou měly sehrát osoby pachatelů samotné loupeže, resp. na absenci důkazů dokládajících jeho vědomost o tom, že tyto osoby veze na místo činu za účelem uskutečnění loupeže, jsou právně irelevantní, neboť směřují toliko do způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jak zjistil skutkový stav. V žádném případě se netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se totiž podává, že obviněný „… přivezl do blízkosti … stanice … osobním automobilem dva pachatele, o nichž věděl, že jsou ozbrojeni střelnou zbraní a že mají v úmyslu za použití této zbraně se zmocnit tržby z této benzínové čerpací stanice a dále věděl, že v dalším vozidle jedou další dva pachatelé …“. Námitky skutkové však stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nezakládají ani žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani tvrzení obviněného, jimiž s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zpochybnil. Je tomu tak i proto, že sám Ústavní soud v některých svých rozhodnutích vyslovil v tomto směru názor odlišný (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 282/03).
S poukazem na znění ustanovení §265b odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze brát zřetel ani na ty argumenty obviněného, jimiž zpochybnil rozsah a přesvědčivost odůvodnění napadeného rozhodnutí (obviněný zde především brojil proti nedostatečnému zdůvodnění postupu soudu, pokud mu přičetl okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby).
Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také výhrady, které jsou ve vztahu k deklarovanému důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní. Dovolatel jednak vytkl soudům nesprávné právní posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a domáhal se právní kvalifikace ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeného skutku toliko jako trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., jednak se domníval, že soud v jeho případě chybně přistoupil k aplikaci tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. b) §234 tr. zák., když dovozoval, že mu jakožto pomocníkovi nebylo možno přičítat okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby za situace, kdy k ní nebylo dáno z jeho strany zavinění.
Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí částka dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, či slibem přispět po trestném činu.
Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu s tím, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. je možné jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Nepřekročí-li pachatel stadium přípravy k trestnému činu, posoudí se i jednání účastníka jen jako příprava k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. (za podmínky, že jde o zvlášť závažný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák.) (viz rozhodnutí č. 39/1983 Sb. rozh. tr.). Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze příkladmo.
Pro posouzení, zda obviněný pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky pomoci k přisouzenému trestnému činu, které spočívají v tom, že (obviněný) úmyslně poskytl jinému pomoc, aby proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobil značnou škodu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky pomoci ke zmíněnému trestnému činu (a to včetně jeho tzv. kvalifikované skutkové podstaty) vyjadřují.
Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem záležela v tom, že osobním automobilem přivezl do blízkosti benzínové čerpací stanice dva pachatele, o nichž věděl, že jsou ozbrojeni střelnou zbraní, kterou chtějí použít za účelem zmocnění se tržby z této benzínové čerpací stanice (současně věděl, že v dalším vozidle jedou další dva pachatelé), což také učinili – když za současného ohrožování střelnou zbraní strhli vedoucí této čerpací stanice z ramene tašku s tržbou ve výši 1.174.746,- Kč a tašku s jejími dalšími věcmi v hodnotě nejméně 3.500,- Kč – a z místa utekli zpět k vozidlu, kde čekal obviněný, který je rychlou jízdou odvezl pryč a od pachatelů dostal za uvedenou pomoc odměnu ve výši nejméně 25.000,- Kč; tohoto jednání se přitom obviněný dopustil, i když měl a mohl předpokládat nejméně s ohledem na způsob, jakým si s ním pachatelé domlouvali jízdu do M., s ohledem na počet pachatelů a vozidel, jimiž na místo činu jeli, a konečně i s přihlédnutím ke střelné zbrani, jíž byli vyzbrojeni, že popsanou trestnou činností mohou získat částku vyšší než 500.000,- Kč.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto popsaná trestná činnost obviněného ve výroku nového odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že obviněný vědomě dopomohl hlavním pachatelům ke spáchání loupežného přepadení výše uvedené benzínové čerpací stanice, přičemž si byl vědom toho, že tímto trestným činem bude způsobena značná škoda, a naplnil tak veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace – a to včetně tzv. kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu – je proto důvodná a přiléhavá a výhrady obviněného, brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů, nebylo možné přijmout.
K objektivním znakům pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud předesílá, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu. A právě takový charakter jednání obviněného mělo.
Třebaže obviněný nebyl přímo zapojen do realizace vlastního loupežného přepadení benzínové čerpací stanice (tudíž na jeho jednání nelze pohlížet jako na spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.), přece jen nelze přehlédnout, že tím, že jako řidič motorového vozidla hlavní pachatele předmětného loupeženého přepadení na místo činu přivezl, opodál na ně čekal a po uskutečnění loupeže je rychlou jízdou opět odvezl i s takto získanými věcmi pryč, spáchání tohoto loupežného přepadení hlavním pachatelům umožnil nebo alespoň usnadnil.
Pokud jde o posouzení jednání obviněného z hlediska existence jeho zavinění, bylo již výše zdůrazněno, že pomoc jakožto jedna z forem účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Jestliže soud prvního stupně zjistil, že obviněný věděl, že další pachatelé jsou ozbrojeni střelnou zbraní a že „mají v úmyslu za použití této zbraně se zmocnit tržby z této benzínové čerpací stanice“, přičemž v odůvodnění rozvedl, že obviněný „plnil funkci řidiče, který s vědomím, že pachatele veze na místo loupežného přepadení, na ně čekal v blízkosti místa přepadení a opět je z toho místa odvezl“, pak takto vymezené skutkové okolnosti nepochybně dovolují učinit závěr, že obviněný přispěl dalším osobám ke spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu loupeže (zatím pouze) podle §234 odst. 1 tr. zák. úmyslně, a sice ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy obou stupňů správně posoudily zavinění obviněného i ve vztahu k okolnosti podmiňující aplikaci tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Konkrétně se zabýval tím, zda zavinění obviněného jakožto pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. zahrnovalo znak skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající ve způsobení značné škody.
Podle §6 písm. a) tr. zák. platí, že k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Nejvyšší soud poznamenává, že tzv. princip odpovědnosti za zavinění vyžaduje, aby se zavinění vztahovalo i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby a k okolnostem přitěžujícím, jež jsou přičítány pachateli. Ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné. Jinými slovy řečeno, zatímco o základních skutkových podstatách platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a v zákoně musí být vždy výslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.), platí o okolnostech přitěžujících a o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby zásada opačná, z které vyplývá, že nestanoví-li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti.
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je vyjádřen tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami, a jsou uvedeny u jednotlivých ustanovení zvláštní části trestního zákona v odstavci druhém nebo v dalších odstavcích. Vyšší typová nebezpečnost činu pro společnost může přitom spočívat zejména v závažnosti individuálního objektu, např. ve způsobení značné škody.
Při uvážení těchto obecných zásad Nejvyšší soud dovodil, že námitkám obviněného nelze přitakat ani tehdy, měl-li za to, že v jeho trestní věci nebyla dána existence zákonných podmínek pro použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák., a to z důvodu absence jeho zavinění k těžšímu následku podle §6 písm. a) tr. zák.
Jestliže soud prvního stupně ve skutkových zjištěních obsažených ve výrokové části jeho rozsudku uvedl, že obviněný „měl a mohl předpokládat nejméně s ohledem na způsob, jakým si s ním pachatelé domlouvali jízdu do M. a že u sebe měli střelnou zbraň a že jeli dvěma vozidly a byli v počtu čtyř, že popsanou trestnou činností mohou získat částku vyšší než 500.000,- Kč“, je jeho právní úvaha, přičetli-li obviněnému zavinění i ve vztahu ke způsobení značné škody jakožto okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle citovaného ustanovení, správná. Jak výstižně upozornil již státní zástupce, za situace, kdy obviněný participoval na loupežném přepadení benzínové čerpací stanice provedeném za součinnosti několika pachatelů, za použití střelné zbraně a za použití dvou motorových vozidel, pak přinejmenším měl a mohl vědět, že takovouto kvalifikovaně páchanou trestnou činností může být způsobena škoda ve výši několika set tisíc nebo i milionů korun (a to přesto, že nemohl přesně vědět, jak vysoké tržby se pachatelé tohoto trestného činu při loupežném přepadení zmocní). Z objektivních okolností, za kterých byl čin spáchán, lze tudíž konstatovat, že soud se výše citovaným ustanovením §6 písm. a) tr. zák. důsledně řídil, neboť u obviněného správně dovodil ve vztahu k těžšímu následku zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák., jež je ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zcela postačující.
V dalším je možné v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se otázkou právního posouzení obviněného ze všech v dovolání obviněného zpochybňovaných hledisek pečlivě zabýval. Shrnul, že obviněný věděl, že dva z pachatelů, které vezl na místo činu (tj. benzínovou čerpací stanici v obci M.), jsou ozbrojeni střelnou zbraní, v těsné blízkosti místa činu na ně čekal (kouřil zde), slyšel výstřely z místa činu, viděl pronásledování pachatelů tohoto loupežného přepadení a za této situace je z místa činu odvezl. Muselo mu tedy být zřejmé, za jakým účelem tyto pachatele na místo činu veze a že jeho trestná součinnost na tomto činu bude spočívat v jejich přivezení, počkání na ně poblíž místa činu a odvezení z tohoto místa. Skutkový omyl (negativní), který by vylučoval jeho trestní odpovědnost za tuto trestnou součinnost, tedy nepřicházela v úvahu.
Konečně je třeba poznamenat, že podrobnější popis zjištěného skutku ve výroku posledního odsuzujícího rozsudku není v rozporu se zásadou zákazu tzv. reformationis in peius obsaženou v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. Pouhou konkretizaci jednání pachatele totiž nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Z obsahu dovolací argumentace obviněného taktéž vyplývá, že se domníval, že na místě byla právní kvalifikace jeho jednání toliko jako trestného činu nadržování podle §166 tr. zák.
K takto vzneseným výhradám obviněného je třeba uvést, že trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.
Na rozdíl od pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jde v případě tohoto trestného činu o pomoc poskytnutou pachateli trestného činu až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena před spácháním předmětného trestného činu. Pro tento trestný čin je na rozdíl od pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. příznačné, že poskytnutá pomoc v tomto případě nesměřuje k podpoře hlavního pachatele při realizaci jednání vykazujícího znaky trestného činu, nýbrž k tomu, aby hlavní pachatel unikl trestnímu stíhání nebo trestu.
Nejvyšší soud již výše konstatoval, že jednání obviněného směřovalo především k usnadnění vlastní trestné činnosti hlavních pachatelů loupežného přepadení (zejména tím, že je na místo činu dovezl s vědomím, že zde spáchají ozbrojené loupežné přepadení, v těsné blízkosti místa činu na pachatele tohoto loupežného přepadení čekal s osobním automobilem připraven je opět odvézt pryč), nikoliv pouze k tomu, aby hlavní pachatelé unikli trestnímu stíhání. Pokud tedy obviněný opřel své dovolání v této části o tvrzení, kterými se opakovaně jako v předchozím řízení domáhal posouzení svého jednání jako trestného činu nadržování podle §166 tr. zák., nejedná se ani v tomto případě o právní názor správný.
Případné posouzení jednání obviněného jako trestného činu nadržování podle citovaného ustanovení však nepřichází v úvahu ani proto, že pomoc je u trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. možná i po jeho dokonání, a to až do okamžiku jeho ukončení, tedy úplného zmocnění se věci pachatelem (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1970 a 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a