ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1596.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1596/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 o dovolání obviněné M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 To 87/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 48 T 1/2004, byla obviněná M. H. společně s dalšími osmdesáti sedmi obviněnými uznána vinnou rozsáhlou trestnou činností majetkového charakteru, kterou soud prvního stupně právě kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. (body 1 až 81, 84, 85, 86 citovaného rozsudku). Za to ji odsoudil podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. jí uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně ji podle §49 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu vykonávání pracovní činnosti v peněžním ústavu, která je spojena s možností manipulace s finančními prostředky uloženými na účtech tohoto peněžního ústavu s výjimkou účtů obviněné a funkce spojené s vyřizováním žádostí o poskytnutí půjček, a to na dobu pěti let. V dalším tento soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné nahradit poškozenému způsobenou škodu. Konečně podle §226 písm. c) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby pro skutek uvedený v bodě 87 uvedeného rozsudku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná M. H. (společně s ostatními spoluobviněnými) dopustila uvedeného trestného činu v podstatě tím, že
v období od června 2001 do listopadu 2001 v P. a jinde jako pracovnice Č. s., a. s., po předchozí dohodě s J. M., který je stíhán zvlášť, bez ověření potvrzení o zaměstnání, tedy v rozporu s interní instrukcí spořitelny, kladně vyřizovala žádosti o poskytnutí úvěru u Č. s., a. s., jednotlivých žadatelů o úvěr, kterým nepravdivá potvrzení o zaměstnání a výši příjmů systematicky opatřovali obžalovaní J. B., M. H. a R. V., přičemž věděla, že poskytnuté finanční prostředky budou vloženy jako vstupní poplatek do systému S. Zaviněním obviněné M. H. tak měla vzniknout Č. s., a. s., škoda ve výši 4.043.195,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění M. H., R. V., J. B., M. H., J. D., J. H., Z. K. a B. S. odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném ve dnech 6. a 8. prosince 2004. Rozsudkem sp. zn. 5 To 87/2004 rozhodl ohledně obviněné M. H. tak, že z podnětu jejího odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a ve výrocích, jimiž jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Č. s., a. s., se sídlem P., částku 94.762,82 Kč (bod 18 výroku o náhradě škody napadeného rozsudku) a 125.574,09 Kč (bod 26 výroku o náhradě škody napadeného rozsudku).
Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněné M. H. uložil podle §250b odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu pracovní činnosti v peněžním ústavu, která je spojena s možností manipulace s finančními prostředky uloženými na účtech tohoto peněžního ústavu s výjimkou účtů obviněné, a funkce spojené s vyřizováním žádosti o poskytnutí úvěru na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody Č. s., a. s., se sídlem P., částku 124.574,- Kč.
Tímtéž rozsudkem odvolací soud rozhodl o odvoláních spoluobviněných M. H., J. D., J. B., J. H., Z. K. a B. S.
Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně napadla již jen obviněná M. H. (dále převážně jen „obviněná“) prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. J. dovoláním, v němž v obecné rovině odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V podrobnostech obviněná soudům obou stupňů vytkla, že vedením odděleného trestního stíhání ve vztahu ke spoluobviněnému J. M. byla založena nepřípustnost jejího trestního stíhání. Nesouhlasila s tím, že tento spoluobviněný byl v její trestní věci slyšen pouze jako svědek, a domnívala se, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny práv a svobod (zřejmě myšleno Listiny základních práv a svobod; dále jen „LZPS“). Trvala na pravdivosti veškerých svých tvrzení, tak jak je v řízení před soudy prvního a druhého stupně uvedla, a namítla zkrácení svého práva na obhajobu a porušení zásady materiální pravdy. Podle jejího názoru soud tím, že neprovedl žádné důkazy vztahující se ke struktuře a fungování organizace S., dospěl nejen k chybným skutkovým zjištěním ohledně organizované skupiny, jejíž měla být členkou, ale nezabýval se ani všemi podstatnými okolnostmi případu. Obviněná popsala základní principy fungování organizace S. a konstatovala, že v případě jejího jednání nebyla splněna podmínka vědomé účasti na činnosti organizované skupiny. Stejně tak prý nebyl prokázán její úmysl uvedený trestný čin spáchat a opačný závěr soudu je založen na nesprávném zhodnocení její role v rámci procesu uzavírání příslušných úvěrových smluv.
Obviněná kladla důraz na to, že za situace, kdy telefonicky neověřovala pravdivost předložených potvrzení o zaměstnání a výši příjmů klientů, nemohla v úvěrové smlouvě uvést nepravdivý ani hrubě zkreslený údaj či podstatné údaje zamlčet. Takové jednání by jí prý mohlo být přičítáno k tíži pouze tehdy, jestliže by věděla, že údaje jsou falešné – to však z provedených důkazů nevyplývá (soud údajně nezaměřil dokazování ani na otázku falšování uvedených příslušných dokladů přímo zaměstnavatelem). Obviněná dodala, že předpokládala, že veškeré podklady, které jí byly v rámci sjednávání úvěrů ze strany klientů (včetně těch, jež zprostředkoval J. M.) předány, jsou úplné a správné. Dále argumentovala tím, že nebyla účastníkem úvěrové smlouvy, neboť tím může být pouze ten, koho zákon za účastníka označuje, nebo ten, kdo jedná na základě obecných ustanovení za účastníka. Tím, že byla k věřiteli v zaměstnaneckém poměru, kdy práci vykonávala na základě pracovní smlouvy, nikoliv z titulu jmenování do funkce či zastupování věřitele, nebyla tato podmínka splněna, a soud ji měl obžaloby zprostit. Měla za to, že v případě zjištění porušení interních předpisů zaměstnavatele mohlo jít pouze o pracovně právní delikt. Obviněná soustředila pozornost i na vymezení rozdílů mezi termíny půjčkou a úvěrem a dospěla k závěru, že jediná odlišnost spočívá ve slovním označení. Z toho dovozovala, že v daném případě nebyly poskytovány úvěry, ale půjčky.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §256 tr. ř. (patrně myšleno §265 tr. ř.) napadené rozhodnutí zrušil, a to v části, „která se týká její viny, potažmo i výroku o trestu, nápravném opatření a o náhradě škody“. Doplnila, že pokud Nejvyšší soud shledá, že právní kvalifikace podle §250b tr. zák. není důvodná, nechť sám podle §265m (patrně myšleno §265m tr. ř.) rozhodne tak, že ji zprostí obžaloby podle ustanovení „§226 a) nebo b) nebo c)“ [patrně myšleno §226 písm. a), b), c) tr. ř.].
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněné a konstatoval, že část dovolatelkou uplatněných výhrad nenaplňuje žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. Za námitky odpovídající zvolenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval pouze tvrzení obviněné, pokud jednak trvala na tom, že nebyla účastníkem úvěrové smlouvy, a pokud poukazovala na formulační rozdíly mezi pojmy „úvěr“ a „půjčka“. Takové výhrady však státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnými, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby toto a případně jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda dovolání splňuje také obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že návrh obviněné, jenž učinila v petitu svého dovolání, je poněkud zmatečný, a to z následujících důvodů. Obviněná se totiž domáhala zrušení té části rozsudku soudu druhého stupně, která se měla týkat její viny a uloženého nápravného opatření, třebaže odvolací soud o vině obviněné včetně uložení nápravného opatření vůbec nerozhodoval a jakékoli úvahy nejsou v tomto směru obsaženy ani v jeho odůvodnění. Nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož prostřednictvím by bylo možné napadnout též odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (který výrok o vině obviněné obsahuje), obviněná neuplatnila. Pokud jde o nápravné opatření, ani o tom soudy obou stupňů v posuzované trestní věci nikterak nerozhodovaly, přičemž nelze pominout, že platná právní úprava trestního zákona termín „nápravné opatření“ v žádném svém ustanovení neobsahuje. Konečně není – jak správně poznamenal státní zástupce – možný ani postup, jenž obviněná navrhla alternativně, tj. jímž se domáhala zrušení dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně a zproštění obžaloby. Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu neobsahuje výrok o vině, by jeho zrušením zůstal nedotčen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (v němž výrok o vině obsažen je), který by bránil novému meritornímu rozhodnutí ve věci a tedy i zproštění obžaloby.
S ohledem na uvedené nedostatky petitu posuzovaného dovolání není zcela zřejmé a jednoznačné, čeho se obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku ve skutečnosti domáhala. Jelikož se však nejedná o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání uvedených v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., jež by opravňovala k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a současně s ohledem na to, že návrhem dovolatelky na konkrétní rozhodnutí není dovolací soud vázán a tento návrh nemá žádný dopad na rozsah jeho (případné) přezkumné povinnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné požadavkům stran obsahových náležitostí dovolání, jak jsou uvedeny v citovaném ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., v zásadě vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Prvním důvodem dovolání, na nějž obviněná ve svém dovolání odkázala, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a v souladu s nímž lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však Nejvyšší soud shledal, že obviněná jej blíže nerozvedla žádnými konkrétními argumenty, které jej měly naplňovat.
Z obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze i podle jí vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. přihlížet a dovolání obviněné z tohoto hlediska posuzovat.
Pokud jde o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněná své dovolání taktéž opřela, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v části svých dovolacích námitek činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Jako na pouhou polemiku s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav, je třeba pohlížet na námitky obviněné, v jejichž rámci zopakovala (v souladu s již dříve uplatněnou obhajobou), že pokud soud neprovedl žádné důkazy vztahující se ke struktuře a fungování organizace S., nezabýval se všemi podstatnými okolnostmi posuzovaného případu a nemohl dospět ke správným skutkovým zjištěním. Takové námitky nemají právní povahu, neboť se netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou), a proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obdobně je tomu i v případě, jestliže obviněná (rovněž opětovně) vytkla absenci důkazů nasvědčujících jednak tomu, že se jednání kladeného jí za vinu dopustila úmyslně, a dále tomu, že věděla o zfalšovaném původu údajů obsažených v příslušných potvrzeních o zaměstnání, přičemž tvrdila, že opačný závěr soudu je založen na nesprávném zhodnocení její náplně práce ve spořitelně a zejména pak její role v rámci procesu uzavírání příslušných úvěrových smluv, nebo jestliže trvala na tom, že tím, že neověřovala pravdivost předložených potvrzení o zaměstnání, nemohla v úvěrové smlouvě uvést nepravdivý ani hrubě zkreslený údaj (s tím, že měla naopak za to, že veškeré údaje jsou správné).
Takto vznesené námitky obviněná orientovala výhradně proti tomu, k jakému skutkovému závěru soudy obou stupňů dospěly na podkladě provedeného dokazování, a domáhala se v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojovala i jiný právní závěr v otázkách existence všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinnou (a to zejména ve vztahu k zavinění). Obviněná tak v rozsahu výše uvedených námitek vázala jiné hmotně právní posouzení skutku na jiná skutková zjištění, než která učinily soudy prvního a druhého stupně, aniž uplatnila jakoukoli konkrétní námitku, která by směřovala vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť z podrobných odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a následnými právními úvahami soudu.
Soud prvního stupně se všemi skutečnostmi, na něž obviněná v této části svého dovolání poukázala, pečlivě zabýval, a to včetně organizační struktury a principů fungování organizace S. Z provedeného dokazování spolehlivě zjistil, že obviněná se v roce 2001 zúčastnila semináře organizace S. a poté byla kontaktována jedním z jejích manažerů, spoluobviněným J. M., kterému přislíbila možnost poskytování úvěrů v Č. s., a. s., pro nové členy organizace, kteří museli zaplatit za členství v systému poplatek ve výši 1.900,- US $. Ve společnosti S. byl vypracován systém padělání potvrzení o zaměstnání, která byla spolu se žádostí o úvěr předkládána v převážné většině v té pobočce a na té přepážce, kde po předchozí domluvě úvěry poskytovala právě obviněná (str. 59 až 60 rozsudku). Uvedený soud poznamenal, že obviněná uzavírala úvěrové smlouvy v rozporu s interními předpisy Č. s., a. s., tedy bez ověření pracovního potvrzení klienta, ačkoli na potvrzení uvedla přesný opak. Obviněná ve všech případech věděla ještě před uzavřením úvěrové smlouvy, že o úvěr žádají lidé z organizace S. za účelem získání finančních prostředků na vstupní poplatek do této organizace, přičemž sama doznala, že i když potvrzení o zaměstnání neověřovala, předpokládala, že příjmy v nich uváděné jsou navýšené. Tím, že na žádost o poskytnutí úvěru napsala, že údaje uváděné v potvrzení o zaměstnání ověřila, uvedla nepravdivý údaj, který následně vedoucí pobočky považovala za pravdivý a spolu s obviněnou podepsala úvěrovou smlouvu a umožnila tak uvolnit finanční prostředky Č. s., a. s. (str. 70 rozsudku).
Odvolací soud správně poznamenal, že v projednávaném případě smyslem údajů požadovaných ve formuláři žádosti o poskytnutí úvěru nepochybně bylo poskytnout Č. s., a. s., úplný a pravdivý podklad pro rozhodnutí, zda požadovaný úvěr bude či nebude poskytnut, případně v jaké výši. Údaje o zaměstnavateli, druhu a délce pracovního poměru, pracovním zařazení a výši příjmů byly takovými údaji, které byly pro rozhodnutí o případném poskytnutí úvěru zcela rozhodující, resp. způsobilé rozhodnutí spořitelny zvrátit.
Do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř. nelze dále zahrnout tvrzení obviněné, že byla porušena její práva na obhajobu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS a nerespektována zásada materiální pravdy. Protože se jedná o argumenty zcela procesní povahy, nemohl k nim Nejvyšší soud přihlížet.
Pokud by obviněná ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel její mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněná však ve svém dovolání vznesla taktéž námitky, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je významná otázka, zda soud důvodně posoudil jednání obviněné jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. Obviněná vyjádřila názor, že skutková podstata tohoto trestného činu na její jednání nedopadá, neboť jednak nebyla účastníkem úvěrové smlouvy a jednak nesjednávala smlouvy o úvěru, ale o půjčce.
Takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněné je v rozsahu těchto argumentů důvodné.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, čin spáchá jako člen organizované skupiny a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin.
Obviněná se v rámci dovolání domáhala určení, že nebyla účastníkem úvěrové smlouvy, a argumentovala tím, že účastníkem smlouvy může být pouze ten, koho zákon za účastníka označuje, nebo ten, kdo jedná na základě obecných ustanovení za účastníka. Tento předpoklad podle jejího přesvědčení v případě posuzovaného jednání splněn nebyl, neboť byla k Č. s., a. s., jakožto věřiteli toliko v zaměstnaneckém poměru a práci vykonávala na základě pracovní smlouvy, nikoliv z titulu jmenování do funkce či zastupování věřitele.
Vzhledem k této námitce má význam skutečnost, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. může být kterýkoli z účastníků této smlouvy, tedy i osoba, která vystupuje na straně věřitele jednajícího s žadatelem o poskytnutí úvěrové smlouvy (srov. rozh. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).
Pro posouzení, zda obviněná trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. spáchala či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu v té jeho alternativě, které spočívají v tom, že obviněná při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, spáchala takový čin jako člen organizované skupiny a způsobila tak značnou škodu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky jmenovaného trestného činu spolehlivě vyjadřují.
Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku – vzniklé škody ve výši nejméně 4.043.195,- Kč, tj. značné škody (§89 odst. 11 tr. zák.) – především takové jednání obviněné, jehož podstata záležela v tom, že po předchozí dohodě s obviněným J. M. kladně vyřizovala jako pracovnice Č. s., a. s., žádosti jednotlivých žadatelů o poskytnutí úvěru u tohoto peněžního ústavu, aniž by (v rozporu s interní instrukcí spořitelny) ověřovala pravdivost údajů obsažených v potvrzení o zaměstnání (včetně výše příjmů), která žadatelé o úvěr předkládali a která byla těmto žadatelům systematicky opatřována ze strany osob angažovaných v činnosti organizace S.; takto obviněná jednala přesto, že věděla, že poskytnuté finanční prostředky budou vloženy jako vstupní poplatek do systému S.
Za takto popsaného skutkového stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy obou stupňů použitá právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. je zcela správná a opodstatněná, a proto námitkám dovolatelky stran jejího postavení v rámci uzavírání úvěrových smluv, jež byly součástí její obhajoby již v předchozích stadiích řízení, nemohl přisvědčit.
Závěr, že obviněná byla účastníkem úvěrové smlouvy, byl v podrobných odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů náležitě vyložen. Soudy prvního i druhého stupně vzaly v daných souvislostech v úvahu především skutečnosti, jež vyplývaly jednak z charakteru závazkového vztahu mezi Č. s., a. s., a jednotlivými žadateli o úvěr, a jednak z pracovního zařazení obviněné.
Třebaže účastníky úvěrových smluv, k jejichž sjednání a následnému uzavření v posuzovaném případě došlo, byly v obecné rovině vždy právnická osoba Č. s., a. s., v postavení věřitele na straně jedné, a fyzické osoby jednotlivých žadatelů o úvěr v pozici dlužníků na straně druhé, vyšly soudy obou stupňů (v návaznosti na obecné zásady upravující pravidla jednání za právnickou osobu a na základě výpovědí svědků V. O. a K. L. a listinných důkazů) správně ze zjištění, že pracovní zařazení obviněné ji opravňovalo v případě sjednávání úvěrů do částky 100.000,- Kč jednat za Č. s., a. s. Přihlédly rovněž k tomu, že obviněná jednotlivé úvěrové smlouvy zároveň za Č. s., a. s., podepisovala vlastním jménem, když její podpis je v naprosté většině případů i na kladném rozhodnutí v závěru žádosti o poskytnutí úvěru.
Nejvyšší soud poznamenává, že právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty práva odlišné od fyzických osob, které jsou způsobilé k právům a povinnostem a jsou nadány odpovědností v právních vztazích. Právnická osoba proto může činit právní úkony jen svými statutárními orgány nebo je za ni mohou činit zástupci (§20 odst. 1 občanského zákoníku a §13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Právní úkony za právnickou osobu však mohou činit i fyzické osoby, které jsou jejími pracovníky nebo členy, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Konečně za právnickou osobu mohou jednat osoby na základě smluvního zastoupení.
Z tohoto pohledu přicházel a přichází v úvahu trestní postih obviněné jakožto zaměstnankyně Č. s., a. s. Trestní právo je totiž založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, a proto trestněprávní důsledky konkrétně zjištěného jednání musí snášet přímo fyzická osoba, která svým jednáním – třeba i v zastupování právnické osoby – naplnila znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu.
Za těchto okolností nemůže být o postavení obviněné jakožto účastníka úvěrové smlouvy pochyb, nehledě na to, že od její úlohy se odvíjela úspěšnost žadatelů o úvěr. Tito žadatelé by totiž bez aktivního podvodného jednání obviněné (a za situace, kdy by předložili pravdivé údaje o svém zaměstnání a příjmech), poskytnutí úvěru (nejen) v tomto peněžním ústavu nikdy nedosáhli. Ač se v daném případě jedná o případ poněkud atypický a ne zcela běžný, kdy se obviněná dopustila podvodného jednání vůči věřiteli, jehož zájmy měla chránit, nelze dospět k jinému závěru, než že jednala z pozice účastníka úvěrové smlouvy a vědomě uvedla nepravdivé údaje při zadávání do elektronického systému sloužícího ke zhodnocení rizika úvěru.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky obviněné, že svou činností toliko porušila interní instrukci zaměstnavatele a tím se dopustila pracovněprávního deliktu. Bylo-li jednání obviněné od počátku zahrnuto podvodným úmyslem a současně vykazovalo stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (§3 odst. 4 tr. zák.), je evidentní, že obviněná jednala právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. a o její trestní odpovědnosti nelze mít pochyb. Odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím ovšem není dotčena.
Dovolatelka dále ve svém dovolání vyjádřila názor, že v daném případě nebyl předmětem plnění vyplývajícím z uzavřených smluv úvěr, ale toliko půjčka; takto obecně formulovanou námitkou zpochybnila naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. spočívajícím ve sjednávání úvěrové smlouvy. Tomuto jejímu tvrzení však nelze přitakat.
Obviněná se touto výhradou zjevně domáhala toho, aby dovolací soud posuzoval příslušné smlouvy, jež v rámci své pracovní činnosti v Č. s., a. s., s jednotlivými klienty uzavírala, jako smlouvy o půjčce, nikoli smlouvy o úvěru. Tuto námitku tak evidentně uplatnila při vědomí toho, že trestní odpovědnost §250b tr. zák. o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být také poskytnutí peněžních prostředků (např. právě smlouvy o půjčce).
Také s touto argumentací obviněné se soudy obou stupňů pečlivě vypořádaly. Soud prvního stupně zcela nezpochybnitelným způsobem uzavřel, že se v případě smluv založených ve spise jedná o smlouvy úvěrové, z nichž vyplývá závazek věřitele poskytnout na požádání dlužníka v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dospěl k závěru, že pokud Č. s., a. s., půjčovala jednotlivým žadatelům finanční prostředky, pak tak činila vždy na základě úvěrové smlouvy s tím, že poskytování úvěrů je jednou z podnikatelských činností tohoto peněžního ústavu. Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně doplnil o úvahu, že smluvnímu typu úvěrové smlouvy v projednávané trestní věci zcela odpovídal i způsob splácení poskytnuté částky, tj. započetí se splátkami prakticky bezprostředně po poskytnutí celkové částky a jejich relativně nízká výše.
Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit, že úvěrovou smlouvu neboli smlouvu o úvěru upravují ustanovení §497 až §507 obchodního zákoníku jako tzv. absolutní obchod. To znamená, že touto právní úpravou se bude takový závazkový vztah řídit vždy a v celém rozsahu bez ohledu na povahu účastníků úvěrové smlouvy. Nezáleží tedy na tom, zda je úvěr poskytován pro podnikatelské účely nebo pro účely jiné. Touto smlouvou se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Právě takovou povahu předmětné smlouvy, jejichž sjednávání obviněná v tomto případě zajišťovala, měly. Obsahové podřazení těchto smluv pod smlouvu o půjčce, jak obviněná ve svém dovolání naznačovala, není možné.
Odlišnost mezi smlouvou o úvěru podle §497 až §507 obchodního zákoníku a smlouvou o půjčce podle §657 občanského zákoníku spočívá jednak v tom, že jejím předmětem můžou být pouze peněžní prostředky (u smlouvy o půjčce to mohou být jakékoli zastupitelné druhově určené věci), přičemž tato smlouva nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo, a jednak v tom, že obsahuje vždy závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky (což se u smlouvy o půjčce nevyžaduje).
Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. je i z toho hlediska opodstatněná.
Podstatou další dovolací výhrady obviněné bylo tvrzení, jehož prostřednictvím se domáhala nesprávného právního posouzení skutku s poukazem na to, že nebyl splněn požadavek její vědomé účasti na činnosti organizované skupiny.
Ani z tohoto hlediska nelze soudům prvního a druhého stupně ničeho vytknout, neboť námitky obviněné, že nevěděla o organizované činnosti ostatních spoluobviněných, nemají ve skutku, jak byl zjištěn a popsán soudy, oporu.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozh. č. 53/1976 a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Vyžaduje se, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. již výše citované rozh. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně spolehlivě zjistil, že celý proces falšování podkladů pro poskytnutí úvěru byl založen na předem dohodnuté spolupráci jednotlivých osob ve vedení organizace S. Někteří obvinění měli zajišťovat jednak to, aby noví členové této organizace požádali o úvěr právě u přepážky, kde pracovala obviněná M. H., která zajišťovala kladné vyřízení této žádosti o úvěr, a dále to, aby peněžní prostředky z takto podvodně poskytnutých úvěrů byly co nejdříve poukázány na účet zmíněné organizace. Tímto způsobem obvinění R. V., M. N., K. T., J. B., M. H. a A. H. opatřovali falešná potvrzení o zaměstnání a výši příjmů nových členů, doprovázeli je do pobočky Č. s., a. s., a směřovali je právě k přepážce obviněné M. H., čekali na ně před spořitelnou a doprovázeli je rovněž do další banky, kde s nimi provedli výměnu korun za devizy; poté dohlíželi na to, aby devizy byly v pořádku odeslány na konkrétní bankovní konto, jehož číslo věděli právě tito obvinění. Obvinění tak jednali jedině proto, aby na účtu organizace S. bylo co nejvíce finančních prostředků, neboť potom byli finančně odměňováni. Nejednalo se tudíž o jednání náhodné, ale o předem připravenou, promyšlenou a dobře fungující organizaci osob, které měly předem vymezeny své úkoly, přičemž úloha obviněné M. H. spočívala v poskytnutí úvěru na základě předloženého pracovního potvrzení, jehož pravdivost nikdy neověřila.
Pokud se týče hodnocení toho, zda obviněná M. H. vědomě participovala na činnosti této organizované skupiny, pak soud prvního stupně dovodil, že tato obviněná evidentně předem věděla, k jakému účelu její činnost směřovala. Její tvrzení, že svoji trestnou činnost páchala zcela nezištně, pak tento soud posuzoval za ryze účelové. Nejvyšší soud tyto právní úvahy soudu prvního stupně sdílí a má je za zcela přiléhavé, neboť se jimi tento soud s námitkou obviněné týkající se její vědomé účasti na činnosti organizované skupiny přesvědčivě vypořádal.
Konečně obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku soudům vytkla, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, které bylo nepřípustné. Takové jejich pochybení spatřovala v tom, že vedly oddělené trestní stíhání ve vztahu ke spoluobviněnému J. M., který byl iniciátorem celé její trestné činnosti.
Protože obviněná takto uplatněnou námitku nepodřadila pod konkrétní dovolací důvod, musel Nejvyšší soud především upřesnit, že námitka této povahy formálně nekoresponduje s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., pro které obviněná své dovolání podala.
Na druhé straně je však třeba uvést, že po stránce věcné tato tvrzení odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo proti obviněné vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nejvyšší soud se proto dále dovoláním obviněné zabýval i z hlediska posouzení podmínek nezbytných pro závěr, zda postup soudu prvního stupně spočívající v odděleném vedení trestního stíhání proti spoluobviněnému J. M. zakládal nepřípustnost trestního stíhání obviněné.
Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněné vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou taxativně vypočteny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
V uvedené zákonné dikci pod písmeny a) až j) však není uveden důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající ve vedení odděleného trestního stíhání vůči spoluobviněné osobě a takto namítanou údajnou vadu vedení trestního stíhání v posuzované trestní věci nelze přijmout jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a