ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.180.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 180/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2006 o dovoláních obviněných J. N. a P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 7 To 15/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 92/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. N. a P. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 5 T 92/2003, byli obvinění J. N. a P. M. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný J. N. byl podle §250 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným a podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit poškozené R. A., spol. s r. o. se sídlem v P., a poškozeným manželům H. trestnými činy způsobené škody; podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 zde dne 5. 2. 2004, sp. zn. 2 T 87/2003, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. M. byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. V dalším bylo rozhodnuto o vině a o trestu ohledně spoluobviněného JUDr. S. S. a o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění J. N., P. M. a JUDr. S. S. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustili tím, že společně dne 20. 3. 2000 v P. – K. v K. ulici v hotelu F. naproti hudebnímu divadlu K. vylákali na poškozeném J. H. částku 350.000,- Kč na hotovosti pod záminkou půjčky, kterou se na základě sepsané smlouvy zavázali vrátit nejpozději do 30. dubna 2000, ačkoliv věděli, že tuto částku nebudou vzhledem ke své finanční situaci v dohodnutém termínu schopni vrátit, když poškozenému J. H. zamlčeli, že peníze budou použity pro zajištění úvěru na nákup akcií Ú. p., čímž způsobili poškozenému J. H. škodu ve výši nejméně 350 000,- Kč, přičemž mu peníze do současné doby nevrátili.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. N., P. M. a JUDr. S. S. odvoláními, jež směřovala proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 7 To 15/2005, byla odvolání obviněných J. N., P. M. a JUDr. S. S. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení Městského soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podali obvinění J. N. a P. M. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a na něj navazujícím výrokům. Obviněný J. N. odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá podle něj na nesprávném právním posouzení skutku; obviněný P. M. odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný J. N. v textu dovolání poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by si se spoluobviněnými půjčovali peníze s úmyslem užít je způsobem, který by znemožňoval jejich vrácení v případě neúspěchu se získáváním úvěru na koupi akcií Ú. p. Nemožnost vrácení peněz byla podle něj způsobena protiprávním jednáním JUDr. J. Š., u něhož byly peníze uloženy a který je obviněným nevydal; vyvozoval, že nebylo ani prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že JUDr. J. Š. jemu či spoluobviněným peníze nevrátí. Poznamenal, že na tom nic nemění ani skutečnost, že ve své výpovědi uvedl, že částka 350.000,- Kč byla poškozeným poskytnuta na náklady získání dalších peněz, konkrétně na režii (jízdy, telefony). Z jeho vyjádření plyne, že jen část peněz měla být spotřebována na jízdy, telefony apod., zbylá část měla být použita k prokázání bonity obviněných. Aniž by polemizoval se skutkovým závěrem soudů, že poškozený o účelu použití peněz nevěděl, vědomost poškozeného o účelu předání 350.000,- Kč nemá podle jeho názoru význam pro posouzení toho, zda obvinění byli schopnosti i při neúspěchu se získáváním úvěru na koupi akcií předmětnou částku vrátit, pokud by jim tyto peníze JUDr. J. Š. vrátil. Vytkl, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda byla JUDr. J. Š. za vystavení potvrzení o složení 200 000,- USD zaplacena úplata a v jaké výši se tak mělo stát, a nevypořádaly se ani s otázkou, jednáním kterého z obviněných bylo způsobeno, že 350.000,- Kč bylo užito způsobem, že tato částka nemohla být poškozenému vrácena. Upozornil, že soudy neučinily skutková zjištění relevantní pro závěr, že byl srozuměn s jednáním jiného obviněného, kterým bylo užito 350.000,- Kč tak, že poškozenému nemohly být vráceny. Dodal, že jen část peněz byla užita na jízdné, telefony apod. a byla-li tak spotřebována jen část peněz, lze se domnívat, že obvinění byli schopni takovou (nikoliv vysokou) částku vrátit a nejednali tedy již při půjčce v podvodném úmyslu. Obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. M. ve shodě s již uplatněnou obhajobou uvedl, že skutkové okolnosti v žádném případě nesvědčí pro závěr, že spolu s obviněným J. N. a JUDr. S. S. byli od samého počátku vedeni podvodným úmyslem, tj. úmyslem poškozenému J. H. peníze nevrátit. Zpochybnil, že skutek zjištěný soudy lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Opakoval, že spolu s obviněným J. N. byli srozuměni s tím, že J. H. peníze nepůjčuje, ale vkládá je jako kapitálovou účast do akcií Ú. p., a v tomto duchu bylo též vedeno jednání v době, kdy od něj peníze přijímali. Nevěděl-li by poškozený o jejich skutečných záměrech, jen ztěží by na první schůzku přinesl peníze a půjčil je dvěma neznámým osobám. Vytkl, že odvolací soud nehodnotil jednotlivé důkazy v kontextu se vším, co bylo prokázáno, když zejména označil autentické a dobové listiny za účelově vyhotovené, nepřihlédl k tomu, že bylo jednáno na různých úrovních o koupi akcií a byly zajišťovány finanční prostředky na jejich koupi a že sami obvinění prokazatelně investovali více jak 350.000,- Kč z vlastních zdrojů, o které v důsledku nerealizování celé transakce přišli. Vyjádřil přesvědčení, že došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“, neboť nebyly odstraněny pochybnosti o důkazech jím předložených a svědčících v jeho prospěch. Obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil a podle §226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby, event. aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovoláním obviněných nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný P. M. odkázal na důvod dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obvinění deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. M. uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 8 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Do takto vymezené kategorie námitek patří ty, na jejichž základě obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, v podstatě vytkl, že jednání s poškozeným zajišťoval především spoluobviněný JUDr. S. S., v důsledku čehož neví, co přesně bylo dohodnuto, avšak tímto spoluobviněným byl informován, že poškozený peníze nepůjčuje, ale vkládá jako svou kapitálovou účast do Ú. p. To podle něj znamená, že poškozený nebyl uveden v omyl, poněvadž měl kapitálový podíl na tisku z činnosti Ústeckých pivovarů zajištěný stejně jako obvinění a jde-li o jím vložené peníze, ty měly být zhodnoceny a poškozený měl obdržet 1 milion Kč.
Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, které uzavřely, že obvinění od poškozeného vylákali peněžní prostředky pod záminkou půjčky a zamlčeli mu, že peníze budou použity pro zajištění úvěru na nákup akcií Ú. p., a ze změny těchto skutkových zjištění ve svůj prospěch vyvozoval, že se trestného činu podvodu nedopustil. Do shodné kategorie námitek náležejí i ty, jejichž prostřednictvím namítal, že soudy nerespektovaly důsledně zásady in dubio pro reo a presumpci neviny.
V této části opřel obviněný P. M. dovolání zjevně o námitky skutkové. Námitky této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 8 až 11 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněných nebyla opřena nejen o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání obsažených v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku (byť obviněný P. M. tak učinil jen ve velmi obecné rovině). Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněných je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši 350.000,- Kč, tj. škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozeného J. H., především podvodné jednání obviněného vůči poškozenému, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatili. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obvinění dne 20. 3. 2000 společně vylákali na poškozeném peněžní prostředky pod záminkou půjčky, kterou se zavázali vrátit nejpozději do 30. 4. 2000, ač věděli, že vzhledem ke své finanční situaci ji nebudou schopni v dohodnutém termínu vrátit, přičemž poškozenému zamlčeli, že peníze budou užity pro zajištění úvěru na nákup akcií, a v dohodnutém termínu ani později mu peníze nevrátili.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obvinění již v době uzavření smlouvy o půjčce, tedy než získali majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednali s vědomím, že takto získané peníze budou použity pro zajištění úvěru, jehož získání bylo nejisté, a že oni sami nemají dostatek finančních prostředků na vrácení půjčené částky poškozenému v dohodnutém termínu. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o finančních poměrech obviněných a odpovídá též poznatkům o způsobu provedení činu a o účelu, k němuž byly peněžní prostředky získané od poškozeného skutečně použity.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 9, 11) zdůraznil, že obvinění v době, kdy sjednali smlouvu o půjčce a přebírali od poškozeného peněžní prostředky, nemohli spoléhat na to, že jim bude ve lhůtě dohodnuté k vrácení peněz úvěr poskytnut. Připomněl, že obvinění o záměru nakoupit akcie Ú. p. uvažovali již několik let předtím, ale v delším časovém horizontu se jim jej získat nedařilo. Nemohli proto rozumně předpokládat, jsouce bez konkrétního příslibu úvěru, že nyní úvěr ve výši 120 milionů Kč získají během jednoho měsíce. Současně výstižně poznamenal, že obvinění v době sjednávání půjčky též věděli, že půjčku nebudou moci v dohodnuté době vrátit ani z vlastních prostředků, neboť finanční situace obchodní společnosti T. P., spol. s r. o., kterou reprezentovali, i jejich osobní byla nepříznivá a částkou 350.000,- Kč rozhodně nedisponovali. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí se závěry soudu prvního stupně ztotožnil (strana 5).
Výše uvedenými závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněných, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud sdílí jejich závěry i co do formy úmyslného zavinění, má je za přiléhavé.
Námitky obviněných zpochybňující subjektivní stránku trestného činu jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy v tomto ohledu zcela správně uvedly okolnosti, ze kterých je zřejmé, že obvinění takový úmysl měli. Z jimi zjištěných skutečností plyne, že obvinění již v době uzavření smlouvy o půjčce věděli, že pro nedostatek vlastních finančních prostředků nemohou půjčku v dohodnutím termínu vrátit, věděli, že tak zapříčiní vznik škody poškozenému a pro případ, že se tak stane, byli s tím nejméně srozuměni. Soud prvního stupně zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. přiléhavě dovozoval na podkladě zjištění, že obvinění poškozenému při sjednání půjčky zatajili, že peníze budou užity pro zajištění úvěru na nákup akcií, který byl nejistý, a nemohli důvodně spoléhat, že v době jednoho měsíce bude skutečně poskytnut, přičemž věděli, že v případě nezdaru při získávání úvěru nebudou moci s ohledem ke své finanční situaci půjčku poškozenému v dohodnutém termínu vrátit. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že obvinění při podpisu předmětné smlouvy jednali s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebudou moci vrátit a že tím uvádějí poškozeného v omyl, aby se tak k jeho škodě obohatili.
Výhrady obviněného J. N., že soudy neučinily jasná zjištění o tom, jak bylo s částkou 350.000,- Kč od poškozeného naloženo, a že nebylo prokázáno, že peníze byly půjčovány s úmyslem užít je způsobem, který by znemožňoval jejich vrácení v případě neúspěchu se získáváním úvěru na koupi akcií Ú. p., poněvadž nemožnost vrácení peněz byla způsobena protiprávním jednáním JUDr. J. Š., nemohou obstát.
Odvolací soud výslovně uvedl, že „obvinění peníze podvodně vylákané od poškozeného investovali do zaplacení advokátovi JUDr. Š. za nepravdivé vystavení potvrzení o složení částky 200.000 USD do advokátního depozita“. Takové „jasné“ zjištění vyvrací nejen námitku, že peníze nebyly poškozenému včas vráceny v důsledku protiprávního jednání JUDr. J. Š., u něhož byly údajně uloženy, ale je rovněž jednou z okolností (vedle zjištění o insolventnosti obviněných), které činí lichou rovněž námitku, že nebylo prokázáno, že by obvinění půjčovali peníze s úmyslem užít je způsobem znemožňujícím jejich vrácení pro případ neúspěchu se získáním úvěru na koupi akcií. Povaze vzájemných vztahů mezi obviněnými a JUDr. J. Š. založených na nekorektnosti rozhodně neodpovídá, že by se obvinění mohli spoléhat na vrácení peněz pro případ, že úvěr poskytnut nebude. V této souvislosti je jistě k zaznamenání, že na námitku spočívající v tvrzení, že důvodem nevrácení částky 350.000,- Kč bylo ve skutečnosti protiprávní jednání JUDr. J. Š., položil obviněný J. N. důraz až v dovolání, ač součástí jeho obhajoby v předchozích stadiích řízení bylo, že poškozený byl o účelu, k jakému budou peníze užity, informován, byla mu nabídnuta spolupráce, kterou přijal; v jejím důsledku taktéž nesl podnikatelské riziko a nebyl tudíž uveden v omyl. Obviněný sám (a v rozporu s obsahem jeho dovolání) v přípravném řízení uváděl, že částku 350.000,- Kč od poškozeného po domluvě se zbývajícími spoluobviněnými předal JUDr. J. Š. jako poplatek za provedenou službu (sepsání smlouvy o uschování částky 200.000 USD), jež měla prokázat bonitu jejich obchodní společnosti (č. l. 74 spisu). Obdobně i v hlavním líčení specifikoval, že peníze od poškozeného sloužily k zajištění vinkulace a že u předání peněz byli všichni spoluobvinění (č. l. 321, 322 spisu).
Obviněný J. N. též vytkl, že soudy se nevypořádaly s otázkou, jednání kterého z obviněných zapříčinilo, že částky 350.000,- Kč bylo užito takovým způsobem, že nemohla být vrácena poškozenému, a že neučinily skutková zjištění o tom, že by byl srozuměn s jednáním jiného obviněného majícím takový důsledek. Ani tyto výhrady, které jsou evidentně v kolizi s výše uvedenými údaji samotného obviněného, nejsou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného relevantní.
Ze zjištění soudů je zjevné, že obvinění smlouvu o půjčce uzavřeli na základě společné dohody s vědomím, že částky 350.000,- Kč bude použito pro zajištění nejistého úvěru na nákup akcií, ač finančními prostředky potřebnými k vrácení peněz v dohodnuté (relativně krátké) době poškozenému ani jeden z nich reálně nedisponuje, a že bylo-li jich užito k vyplacení odměny advokátovi JUDr. J. Š. za nepravdivé vystavení potvrzení o složení částky 200.000 USD, bylo jich užito při sledování společného záměru získat úvěr na nákup akcií. S těmito závěry koresponduje právní závěr o společném jednání obviněných coby spolupachatelů ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Důsledkem tohoto právního závěru je, že každý z obviněných odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Za takových okolností není důležité, jaký konkrétní krok k uskutečnění společně vytčeného záměru v jednotlivostech učinil obviněný Josef Němec a jaké kroky byly provedeny zbývajícími obviněnými.
Skutek obviněných byl správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. N. a P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková