ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.30.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 30/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání obviněného L. W. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 4 To 590/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 91/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. W. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 7 T 91/2002, uznán vinným, že
„dne 25. 3. 1992 v M. jako soukromý podnikatel s obchodním názvem L., se sídlem v Š., uzavřel se S. b. d. K., se sídlem v M., smlouvu o dodávce vodoměrů, na základě níž měl dodat S. b. d. K. M. 4.000 ks vodoměrů do 5. 4. 1992 a pro tento účel dne 27. 3. 1992 převzal zálohu ve výši 2,500.000,- Kč, aniž měl v úmyslu sjednanému závazku dostát, vodoměry ve sjednané lhůtě ani později nedodal a nevrátil ani poskytnutou zálohu a takto získané peníze použil pro jiné účely“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V dalším podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost S. b. d. K., se sídlem M., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a výše uvedený poškozený odvolání, jež projednal Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2005; rozsudkem sp. zn. 4 To 590/2003 napadený rozsudek k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. C. dovoláním, které opřel o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Takové nesprávné hmotně právní posouzení skutku obviněný shledával zejména v tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, neposuzovaly se stejnou pečlivostí důkazy svědčící o jeho vině na straně jedné a jeho nevině na straně druhé a dospěly k chybnému závěru, že jednotlivé důkazy, z nichž lze dovodit jeho vinu, na sebe navazují, navzájem se doplňují a tvoří ucelený řetězec. Za chybný označil postup soudu, jestliže bez dalšího zpochybnil věrohodnost předloženého písemného potvrzení, dokládajícího převzetí částky 2.500.000,- Kč jakožto zálohy na dodávku 4.000 ks vodoměrů svědkem G. M., k tomuto důkazu nepřihlédl a neprovedl ani žádný z obviněným navrhovaných důkazů, jimiž měla být ověřena pravost zmíněného potvrzení. V dalším obviněný podle §265o tr. ř. požádal o odklad výkonu uloženého trestu a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 4 To 590/2003, a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 2. 11. 2005 uvedl, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby tak dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Dovolací argumentace obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř., že jeho návrhy na další doplnění dokazování zamítl a podcenil důkazní hodnotu předloženého písemného potvrzení, opatřeného podpisem svědka G. M., o převzetí finanční částky ve výši 2.500.000,- Kč představující zálohu na dodávku příslušných vodoměrů, resp. že vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů, které měl navíc hodnotit odlišně v závislosti na tom, zda svědčily v jeho prospěch či neprospěch, a které jednotlivě ani ve vzájemném spojení neprokazují, že trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Rozhodně nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o tvrzení, která jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jinými slovy, ačkoliv obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně označil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil výhradně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána a že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ani po stránce subjektivní ani objektivní. Jak již bylo výše uvedeno, vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen soudem odvolacím, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže obviněný rovněž poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku požádal podle §265o tr. ř. o odklad uloženého výkonu trestu odnětí svobody, nebyl tento návrh ze strany předsedkyně senátu Okresního soudu Most učiněn, tudíž se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat. Předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a